Albánie? Nejezdi tam!

Že nám Albánie nevydá své nejkrásnější výhledy zadarmo, jsem tušila tak nějak od začátku. Smršť dobře míněných varování, která se na mě těsně před odjezdem snesla, mě přesto překvapila. „Ty jedeš do Albánie? Nezabili tam nějaké Čechy?“ „Prý je tam dost rozšířená zmije růžkatá.“ „Po mě tam lezl štír!“ „A nás tam honil pastevecký pes!“ Všechny ty dobře míněné rady jsem vyslechla s poklidným úsměvem, i když mi ke konci začaly připadat už jako menší spiknutí. Kdybych se nechala odradit každým zástupcem místní fauny nebo zapomenutým povstalcem, nemohla bych vystrčit ani nos z pod peřiny. Ostatně mě osobně se nejčastěji pokusil zabít můj špatně smontovaný noční stolek, takže riziko hned za hranicemi matrace je prostě všudypřítomnou realitou, kterou je nezbytné přijmout.
Foto: Karolína Sochorová

Že naše největší výzva na plánovaném pětidenním putováním mezi rozeklanými skalisky pohoří Prokletije bude spočívat v něčem úplně jiném, jsme pochopili, jakmile se naše devíti-místné auto řízené jistou rukou našeho průvodce Honzy vyřítilo ze zatáčky a nám se naskytl první pohled na cíl naší cesty. Všechna sedla a kotliny táhnoucí se ve vysoko položených částech pohoří byly pod sněhem. „A že si mám vzít takto počátkem června sněžnice, mi nikdo neřekl,“ pomyslela jsem si v duchu. „Tak tohle bude zajímavé.“ A rozhodně bylo.

Podle původního plánu jsme v kempu ve vesničce Valbone měli strávit jen jednu noc a hned z rána se vydat na cestu. Nepříznivá předpověď počasí nás ale přiměla start našeho treku ještě o den odložit, a tak jsme ráno zabalili jen malé batůžky a hlavně pláštěnky a vyrazili do okolních kopců jen nalehko. Jak nás hned naférovku informoval Honza, šli jsme zmoknout. Aspoň tohoto cíle se nám skutečně dosáhnout podařilo. Jen co jsme zdolali prvních pár stovek výškových metrů, se nám na hlavu začaly snášet první kapky, aby se po chvílích, kdy se počasí zdánlivě umoudřilo, znovu vrátily. Tím byl určen i celý rytmus dne, ve kterém jsme vesměs v pravidelném tempu pod taktovkou albánského pána větru a deště nandavali a sundavali goretexové bundy a pršipláště. O další stovku metrů výše nám pod nohama začal křupat namoklý sníh, který byl nakonec i důvodem, proč se nám Zlou Kolatou (nebo jak by řekl Honza, zlou Koalu) dobýt nepodařilo. To ale nijak neubralo na kráse tohoto místa. Fascinovaně jsem pozorovala, jak se kolem nás honí závoje mraků a postupně odhalují tu a pak zas jinou část kotlin nebo ostrých hřebenů. Je navíc třeba klást si správné cíle a my měli splněno. Mokří jsme byli více či méně všichni. A tak jsme mohli spokojeně sestoupit zpátky do kempu a dát si zaslouženou večeři.

Druhý den ráno už nebylo na co čekat, a tak jsme sbalili stany, nahodili krosny a vydali se na cestu. Zpočátku jsme stoupali po nádherně rozkvetlých stráních, kde nás provázely trsy petrklíčů, modřenců a jiných mně neznámých květů. K upřímnému údivu mě přivedl párek kosatců a dokonce keřík pivoněk. Co se člověk nadře, aby mu na zahradě tahle kvítka dobře prospívala a tady si to roste jen tak. Louky ale brzy vysřídala šotolina se sněhovými jazyky a pak už zase jen skoro výlučně sníh. O to víc jsme ovšem mohli obdivovat okolní mohutné štíty, které se nám ukazovaly v plné parádě. V sedle, které se nám podařilo dobýt v odpoledních hodinách, se větší část skupiny uvelebila na suchém plácku, jak jinak než kompletně pokrytém petrklíči, zatímco já s Denisem alias Kocourem jsme odhodili krosny se záměrem utrhnout si ještě trošku víc výhledů a vyšplhat se na Maju e Roshit, která se tyčila nad námi.

Ty výhledy se nedají popsat jinak, než jako dech beroucí. Všude kolem nás se do dáli rozbíhaly zasněžené hřebeny zakončené kolmými štíty skal. A to jsme byli teprve v půlce výstupu. Denis prohlásil první zdolaný hřeben za svůj vrchol a rozhodl se spíš doplna vychutnat tu krásu kolem, než se plahočit až na špičku. Já byla ale příliš zvědavá, jaké pohledy nabízí druhá strana, a tak jsem pokračovala dál. Svým způsobem měl pravdu. Z toho místa tam na půl cesty byly ty výhledy skutečně nejkrásnější, ale to jsem nemohla vědět do doby, než jsem nakoukla za druhou stranu. Moje odměna se mi navíc zaleskla pod nohama jen pár metrů od vrcholků - mosazná prázdná nábojnice, kterou jsem si odnesla domů jako vzpomínku. Pohledem jsem pohladila všechny ty nové výhledy, které se kolem mě rozkládaly, a zamířila si to zpátky dolů. Vědomí, že na nás ostatní čekají, mě přeci jen trochu tížilo. Podle úrovně relaxu, který jsme našli tam dole mezi petrklíči, zřejmě zbytečně. Dostali jsme pár minutek na oddech a pokračovalo se v cestě.

Foto: Karolína Sochorová

Sestup jsme zahájili přechodem sněžného pole, a to s náležitými odstupy a obezřetností. Přeci jen kousek vedle bylo patrných ve sněhu pár odtrhů, takže opatrnost byla na místě. Bizardně tvarované zasněžené údolí brzy vystřídal strmý, ale naštěstí už krásně zelený padák, který nás snesl až do místa našeho prvního nocoviště u opuštěné boudy. Prý v ní ještě před pár lety byla fungující restaurace. Teď tu nebylo živé duše. Na další den byl naplánovaný výstup k jezerům, kde jsme měli nechat krosny a vystoupat až na vrchol Jezerce. Albánie ale neměla pro naše plány příliš velké pochopení a břehy jezera, na kterých jsme měli přes noc stanovat, jsme tak našli, nikoliv překvapivě, pod sněhem. Ostatně jako celé údolí, kterým jsme ten den stoupali. Jediný pohled na bílé štíty Jezerce pak stačil ke zhodnocení, že na jeho vrchol se letos nepodíváme. Za této situace nemělo cenu se v tomto, byť krásném, ledovém kotli dále zdržovat. Proto jsme pokračovali ve výstupu k sedlu, které nás mělo přenést do dalšího údolí, jehož nižší poloha nám nabízela v celku jistotu, že budeme kolíky od stanu zapichovat do hlíny.

Tento komfort ale neměl být zadarmo, a tak jsem jen naprázdno zalapala po dechu, když jsem se konečně dotrmácena do sedla a přede mnou se otevřel výhled na druhou stranu. Pohled do údolí a na protější hřeben skal to byl nádherný. O tom žádná. Ale co ta cesta dolu! Příkrý sráz táhnoucí se až do údolí byl celý pokrytý vrstvou sněhu. Připadal mi spíš jako dosti megalomanský tobogán, než jako cesta, po které bych se chtěla vydat, natož s krosnou na zádech. Přesně tudy ale měly mířit naše další kroky. Honza nás nechal na zeleném ostrůvku rozkládajícím se nad tou mrazivou potvorou s jasnými pokyny ohledně rozestupů a zdržení se halekání, abychom ji rezonancí našich hlasů neprobudili. Pak už jsme jen v nervózním očekávání pozorovali, jak nám do změklého sněhu vyšlapává cestu. Musím se přiznat, že když nám ze spoda vydal pokyn, aby ho následoval první polárník, vůbec se mi nechtělo. Jiné cesty ale nebylo, a tak jsem potom, co jsem pozorovala, jak se větší část členů naší výpravy bezpečně dostala na druhou stranu, sama uděla první nejistý krok do bíla.

Takový výraz soustředění by nenatočili ani na vrcholných matematických soutěžích. Každý krok jsem pečlivě naciťovala a nedovolila si ani na chvíli stočit pohled jinam. Rozměklý sníh byl pod nohou dobře tvárný a pevný. Z tohoto hlediska bychom si lepší podmínky nemohli přát. Ten sráz dolů byl ale zatraceně dlouhý a o tom, že kdybych uklouzla, bych byla schopná se i nějak zastavit, jsem si moc iluze nedělala. Jedinou možností tak bylo nepřipustit chybu. Stopy vyšlapané od mých předchůdců naštěstí nezradily a já se tak s neskutečnou úlevou dostala na druhou stranu a přidala se na tribunu diváků, co napjatě sledovali, jak svůj boj se sněhem a vlastním strachem zvládnou i poslední členové výpravy.

Všichni obstáli skvěle a mohli jsme pokračovat. Cesta do údolí nám ještě pár podobných přechodů nachystala, ale žádný z nich už tak prudký nebo s tak dlouhým dojezdem.  A tak jsme se všichni bezpečně, byť za deště, který nás zastihl ke konci sestupu, a já o půlku hůlky lehčí (druhá půlka asi doteď po mé nechtěné zkoušce brždění odpočívá tam někde ve sněhu), dostali dolů a rychle zalezli do kvapně stavěných stanů. Co se tak ke mně doneslo, v klučičím stanu se na oslavu dnešního skvělého výkonu konala párty.

Foto: Karolína Sochorová

O co mokřejší jsme měli večer, o to slunečnější nás přivítalo nové ráno. Síly ale jaksi docházely a nás čekalo velké rozhodnutí. Naše další trasa totiž měla směřovat do sedla, které mělo podle map i zkušeností Honzy z loňského roku předčít výškou i prudkostí náš včerejší zážitek. Nabízely se tak tři varianty. Pokusit se ho zdolat. Sejít do vesnice Theth, tam přenocovat a druhý den se do Valbone vydat přes notně nižší sedlo, o kterém jsme navíc věděli, že ho před pár dny zdolala dvojice, co jsme ten den potkali. Nebo zakončit výpravu už v Theth. Osobně jsem se v myšlenkám plácala mezi oběma krajními variantami. Nechtěla jsem přijít o poslední část treku a asi jako většina lidí se nerada vzdávám. Při vzpomínce na včerejší sestup se mi ale stále trochu svíral žaludek, takže pokud má být toto ještě horší… no potěš! Co jsem ale věděla jasně, bylo, že se mi rozhodně nechce scházet cca 1000 výškových metrů do civilizace, abych se zas další den úplně zespoda a už jen s jedinou trekovou holí šplhala zas 1300 nahoru. (Spoiler alert: přesně tak to dopadne).

S těžkým srdcem jsme se nakonec rozhodli být rozumní a zahájili sestup do Thethu. Že to byla správná volba, nám potvrdily pohledy na původně plánované sedlo, které se nám cestou  později naskytly. Tohle by už skutečně byl hazard (nebo, jak se ve skupině uchytilo „level dement“). Se strašákem, kterého jsme nechali nahoře, se o poznání zvedl i duch skupiny, a tak jsme pořádali poznávačku bylin, které provoňovaly svahy všude kolem nás. Dušan pak na demonstraci toho, že se sebou tahám příliš vody, si z ní udělal vodotrysk. Dole už nás čekalo teplé jídlo v jednom z místních podniků, a co bylo hlavní, teplá sprcha a postel!  

Foto: Karolína Sochorová

Ráno se naše skupina rozdělila na dvě. Větší část se s Honzou vydala zpět do kopců zdolat sedlo dělící nás od Valbony. Trojice kluků pak seznala, že už se zasněžených štítů nakoukali dosyta a že jejich nohy mají už nárok na odpočinek, tak si zvolili cestu místní dopravou do Shkodry, kde jsme je měli další den nabrat. Už z rána bylo neskutečné vedro a z nás lilo. Odpočinek na měkké matraci ale udělal své a našeho posledního sedla jsme tak bez větších potíží dosáhli ve skvělém čase a s pocitem dobře vykonané práce si vybrali svojí odměnu ve formě nových výhledů. Cestou nahoru jsme potkali partičku kluků z Čech, kteří nám potvrdili, že ho včerejšího dne v opačném směru přešli, tak jsme se bez větších obav vydali na náš finální sestup. Náznaky, že to nebylo úplně na pohodu, jsme příliš nevnímali. Vždyť jsme měli za sebou už prudší a vyšší, tak proč bychom neměli  zvládnout i toto o poznání níže položené sedlo? Chyba úsudku.

Žádné stopy, ze kterých by bylo možné poznat trasu našich předchůdců, jsem nezahlédla. Asi je i za ten den odtály paprsky slunce, které se do úbočí opíraly, a tím i podstatně změnily pochozí podmínky. Před námi se tak otevřel svah se zcela novým terénem. Že úbytek sněhu nemusí být vždy k lepšímu, jsme zjistili záhy, když jsme zůstali trčet na jednom z ostrůvků mezi sněžnými splazy, kde sníh od okolních skalisek odtál tak akorát, aby se člověk propadl do některé z děr zejících pod vrchní vrstvou. A tak nás Honza znovu nechal sundat krosny a sám se vydal hledat nejlepší cestu. Po dlouhé době čekání, kdy jsme vyděšení zvukem píštalky kdesi zespoda už pomalu začali střádat plány záchrany, se konečně vynořil nad námi s dobrou zprávou, že ví kudy to zkusit. Na naši budoucí trasu natrefil až na cestě zpět, když původně se za námi vracel s tím, že to otáčíme, protože sám párkrát uklouzl a tohle se prostě už nedá.

Naše nová cesta nešla tentokrát po povrchu, ale pod ním, resp. těsně vedle. Honza našel skulinu, kde sníh odtál od strmých stěn okolních skal a vytvořil tak úzký průchod lemovaný z jedné strany skálou a z druhé ledovou hradbou. Po odhadem 100 metrech prodírání se tímto mokrým tunelem jsme se konečně vynořili na druhé straně svahu, kde jeho sklon již sliboval bezpečnější sestup.

Ani tahle cesta se neobešla úplně bez příhod. Hory se tentokrát zaměřily na ženskou část skupiny a nejdřív sesmýkly nohy mé stanové spolubydlíci Kristýně, takže nám byla nucena předvést bravurní ukázku brždění. Zbloudilý kámen si pak jen těsně našel cestu mezi trupem a paží Karolíny a na boku jí nechal dva ošklivé krvavé šlince a roztržené triko. Až na tyto nehody jsme se ale již bez dalších potíží dovalili až na naši známou louku v kempu a rozplácli se na sluncem vyhřátou trávu. Zvládli jsme to!

Teď už nás čekala jen plavba lodí mezi roztančenými Albánci, relax u moře a pak dlouhá cesta domů. Albánské hory mě uchvátily. Pravda, že jejich prudké svahy a nevyzpytatelné počasí umí někdy pěkně potrápit. Každou kapku potu ale desetkrát vynahradí svojí divokou a dosud téměř nedotčenou krásou. Rozhodně jsme se neviděly naposled.


Děkujeme moc za článek Lence Hlaváčové a Karolíně Sochorové za fotky!

Foto: Karolína Sochorová