Cestou necestou po Mauritánii

Tak tohle je rozhodně ideální destinace pro rodinnou dovolenou. Třetina lidí žije v otroctví, za pití alkoholu vás zavřou, za ateismus odstřelí a za homosexualitu ukamenujou. A to všechno legálně. Britskej Telegraph označil v zářijovém článku tuhle zemi za devátou nejnebezpečnější na světě. Prostě idylka! V Mauritánii v listopadu ale vzkvétal turismus, navštívilo ji přinejmenším 9 lidí. Řekl bych, že naše návštěva týhle země zvedla tamní odvětví cestovního ruchu do nebeských výšin.

Těsně před vstupem začaly přípravy: získávání informací o aktuálním stavu, bezpečnosti a čtení o posledních únosech. Všichni následujících pár dní budeme vzorný římsko-katolický křesťani, zahalený od hlavy až k patě. Prošli jsme si jak se chovat při únosu a jak domluvit rozumnou cenu, za jakou vás nabídnou k výkupu. Prostě klasický témta k “čajíčku o páté”.
Kdyby někdo chtěl víc info k ceně vašeho života, ptejte se, rád pomůžu s matikou a sčítáním majetku příbuzenstva. 😉

Hraniční přechod mezi západní saharou a Mauritánií dělí pár kilometrů země-nezemě zvaný “No man’s land”. Je to peklo, ale svým způsobem ráj v jednom. Nespočet vraků aut, cesta pískem a cedule “pozor miny” vedle stánku se SIMkama.

Samotnej přechod hranic trval asi šest hodin, což vlastně neni tak hrozný, když to člověk srovná třeba se slovensko-ukrajinskejma hranicema… Navíc jsme měli drobný komplikace který pomohl vyřešit kolemjdoucí čech, jehož životní story a co dělá na hranicích si musim nechat k pivu, protože to je hrozně nelegální. :wink: :wink:

Ale teď už k tomu zajímavýmu.

Vlak.

Krom toho,  že v Mauritánii najdete třetí největší monolit na světě, jezdí tam taky třetí nejdelší vlak světa(až 3 km dlouhej). A ten vlak jede kolem toho monolitu. Takže jízdou sfouknete dvě mouchy jednou rannou. Navíc se tak z nudný oranžový zóny(“Advise against all but essential travel”) dostanete do mnohem zajímavější červený zóny ve vnitrozemí(“Advise against all travel”), což je samo sebou žádoucí.

Další zajímavosti ohledně bezpečnosti a terorismu najdete na tu.

Jenže nikdo prostě netušil, jak dostat na tenhle vlak auto, kde ho naložit a natož potom v kolik to vlastně jede. Z jednoho džeryho vypadla informace, že prej v osm ráno nalodění a kolem poledne odjezd. Tak jsme čekali. Z poledne se stalo šest večer a ze šesti potom půlnoc. Po šestnácti hodinách čekání na vagonu v kolejišti se vlak konečně rozjel na jeho 16ti hodinovou jízdu.

(to je ten velkej kámen btw)

Vnitrozemí a vlastně i celej zbytek země tvoří více méně poušť. A jedoucí vlak - jak víme - zvedá písek. A to je hrozný svinstvo. Dostane se úplně všude a fakt špatně se v něm existuje. Jízdu jsme částečně strávili v naloženym autě, pak vzadu na vagonu a někdy v prázdnejch vagonech na železnou rudu. Přelejzání a veškerej pohyb byl celkem adrenalinovka. Člověk se ani na 700 km dlouhý cestě moc nestihl nudit.
Oproti jízdám s ČD, kde máte maximálně pár hodinový zpoždění, byla takhle jízda fakt zážitková.

Ještě bych si dovolil doporučit vám dokument o vlaku od National Geographic - má 12 minut a je krásnej. Fakt jo. Tu ho najdete.

Do vnitrozemí a ještě dál!

Cesty v Africe bych neměřil na kilometry, ale spíš na hodiny, protože můžete mít asfaltku, kde to valíte stovkou, ale taky můžete schytat tankodrom, kde je člověk rád za dvacítku. Takže: na konci zhruba tříhodinový prašný cesty od Ataru je pouštní město Chinguetti. Prostě to je nikde a ještě o kousek dál. A to město má pár věcí v Unescu, ale oproti ostatním památkám tam nepotkáte turistu. Město se krčí mezi dunama, který ho neustále zmenšujou. Hned po příjezdu člověk konečně začal cejtit tu pravou černou Afriku: na “ulicích” písek, kozy, bordel a všude děti. Ty se na nás hned po otevření dveří nalepily a celý město ožilo. Všichni začali prodávat a každej byl najednou businessman s vlastním boutiquem - je absurdní, jak honosnej název měli pro ty jejich věci na zemi v místnosti, kde zároveň žili.

Majitel místní “restaurace”, která byla ve stodole bez židlí a stolu - a kde měli otroka na čaj - začal po letech vařit. Celá vesnice měla mimořádnou podívanou na devět bílých hub. Zajímavý místo, ale znovu se tam asi nepodívám, není tam toho moc k vidění. Cesta tam ale vedla fakt pěkným kaňonem, takže vlastně asi cajk.

A co ta bezpečnost?

Za mě nemůžu potvrdit nic z mýtů o týhle zemi. 9 lidí vstoupilo, 9 vystoupilo. Všichni byli fakt milý a pohostinný a nikde jsem nepocítil nebezpečí. Samozřejmě, že se snažili okrádat a říkali si o úplatky, ale tak co no, však my těch peněz a věcí máme fakt dost.

Mauritánie je krásná a má super potenciál, zatím tam moc lidí nejezdí, ale věřim, že se to změní. Fakt se snaží a maj to tam mega hezký. Takový kaňony? Yes please! Je to fakt jak z Mad Maxe - jak auta, který tam jezdí, tak příroda.

Stojí to za to.

Článek jsme si vypůjčili z Danova blogu - díky!