Expedice západním pobřežím Afriky

Celkem nás jede devět. Osm kluků a jedna holka (jediná mluví francouzsky, doktorka, patoložka – v každém případě se bude hodit) na cestu přes nakonec přes pět států, kde kromě jednoho nepochodíte bez francouzštiny a kde nás budou trochu sužovat i přísná muslimská pravidla.

Jako švábi na pivo. V tomto duchu se schází naše expediční parta v Marrákeši. Trvá celkem 4 dny než jsme kompletní, já s Kristínou sice až poslední, ale pořád v čase. Lehkou aklimatizaci a přípravu na cestu spouštíme hned po příletu, z letiště na hotel jdeme pěšky, je to jen 6 km a poznáváme Marrákeš trochu jinak. Všechno je písečné, oranžové jsou domy i stěny.  Všude kolem se necházejí palmy, fontány a po pár set metrech je umístěn nějaký ten park. Do děje vás vtáhne i místní doprava zahrnující všudypřítomné skútry. Přilba není povinná, ani pro děti či kojence, což je pro Evropana docela šok. Jezdit tu může ledasco. Po zhruba hodince přicházíme na hotel, čeština je slyšet už od recepce, jsme dobře. Hned večer, krátce po příjezdu máme poradu. Rozdělujeme si úkoly. Mechanik, správce kasy, navigace, překladatelka a doktorka v jednom, fotodokumentace... Probíráme plán, co nás čeká a nemine. Po poradě vyhládne a míříme na večeři natěšení na to, co nás čeká. Jedno víme jistě - cesta je cíl. Celý večer a další dopoledne trávíme na hlavním marrákešském náměstí, je to tepající orgán vyplněn tisícem stánků, barev, hudby a z každé strany vás láká jídlo a obchůdky. Každý den to uklidí a postaví ráno znovu.  Ráj nakupování a chutí.

Po poledni nasedáme do auta. Náš kočár, náš hrad na dalších 14 dní. Vyrážíme jižně napříč Marokem do přístavního města Essaouira, plného racků, stánků s rybami a dřevěných rybářských lodí. Po večeři z právě chycených ryb jedeme do místa spaní na duny na pobřeží mimo silnice. Dojíždíme za tmy, myslíme, že tu nikdo nemůže být… do 3 minut se objevuje auto. Raději bereme cennosti a jdeme asi 10 minut pěšky dál pískem. Nasazujeme čelovky a stavíme stany. Ráno nám připravuje dech beroucí výhledy.

Za zvuku oceánu během východu slunce, chcete jen sedět a užívat si tu okolní nádheru. Nicméně musíme jet dál, čekají nás další místa. Vyrážíme do Paradise Valley, kde už podle názvu bude zábava zaručena. Kaňon s jezírky a vodopády, ráj pro koupání a trochu odpočinku v úvodních hektických dnech. Po příjezdu na místo ovšem dostáváme facku reality – od Ramadánu (tj. 6 měsíců ) nepršelo. Kaňon vyschl. Od domorodců se dozvídáme, že i na místní poměry to je rarita. Zůstalo jen jedno jezírko s metrem vody, jsou v něm ty rybičky, co vám okusují nohy. Nepodhrneme.  Dalším zajímavým bodem po cestě je barevná poušť. Tam se chystáme strávit další noc. Kdysi v 70. letech někoho napadlo, že bude super, když nabarví skály na modrou, žlutou, červenou. Docela bych rád věděl, co přesně dělali, když je toto napadlo. Nicméně jim patří můj velký dík, je to skvělá podívaná.

Maroko jako takové nabízí od všeho trochu. Od moderních velkých měst, po vesničky u cesty, které připomínají absolutní konec světa. Mezi těmito dvěma konci spektra máte k dispozici krásnou přírodu, plnou vysokých horských cestiček a výhledů a i samotná cesta s polykáním kilometrů je vlastně zábava. S vidinou blížících se dalších zemí, učíme se základní arabské fráze, ať nejsme za úplný křupany. Nevím, kde se v našem autě ta učebnice vzala, každopádně nám poskytla zábavu na další hodiny. Cestou k Západní Sahaře potkáváme Ďáblovu díru, u které se nacházejí 2 policejní stanice. Jedna nová, vedle ní úplně stejná opuštěná. Je to proto, že starší z nich je na samém kraji útesu a čekají, až jim spadne dolů do oceánu. No a když něco funguje, proč to měnit, postavíme stejnou vedle. Dovádí nás to k myšlence, kolikátá stanice to  vlastně může být.

Další den nás čeká Západní Sahara, takže stanujeme kousek od hranice na pobřeží vedle vraku lodi a policejní stanice. Policejní kontrola na sebe nenechá dlouho čekat. Příslušník přichází v momentě, kdy dostavíme stany. Máme buď štěstí, nebo si to zopakujeme. Policajt je naprostý pohodář, dojde v pantoflích, pozdraví nás, vezme si kopie pasu, popřeje dobrou noc a jde zpět. My máme požehnaný nocleh od úřadu a při dělání večeře hledíme na nedaleký vrak lodi. Vjíždíme do Západní Sahary. O tomto faktu nás informuje pouze mapa a důkladnější checkpoint. Krátce na to nás čeká město Laayoune. Na první pohled je to trochu jiný svět - evropštější, modernější. Na podporu okupace cpe marocká vláda do oblasti nemalé finanční prostředky. Zaměstnanci tu mají vyšší mzdy, město je čisté, všude visí marocké vlajky a portréty krále. Kdybych soudil jen podle fotky bez předchozí zkušenosti, možná bych toto místo označil za hlavní město Maroka. Potkáváme klasický evropský McDonald, zřejmě jediný na západním pobřeží Afriky. Upřímně po těch pár dnech, jsme si zvykli na jiný druh prostředí a je to pro nás tak trochu bizár. Ale je to dobrá zastávka na doplnění základních zásob před další cestou, protože chceme dnes dojet až do přístavního města Dakhla. Plán se nám daří, do Dakhly dojíždíme chvíli před západem slunce. Překvapuje mě velikost města a protože ráno brzo odjíždíme, děláme rychlou auto prohlídku. Za městem je rybářská kolonie drsné africké reality. Místní rybáři bydlí a prodávají v malinkých stáncích, střechy jsou z igelitů a plachet. Všude kolem jsou odpadky a tisíce dřevěných lodiček, na kterých vyrážejí za obživou.

K večeři si hned naproti hotelu u místních kupujeme dary moře a všichni dostáváme tak velké porce, že by se z toho najedli dva. Využíváme výhody luxusního ubytování s teplou sprchou i pračkou a dáváme se všichni do pucu. Jdeme co nevidět spát, ráno chceme vyjet brzo a dosáhnout mauretánských hranic. V 5:00 máme budíček, skáčeme do auta a jedeme. Po chvíli zjišťujeme, že máme poněkud málo nafty, radíme se, co dál. Jedna z možností je počkat, až otevře benzínka. To je až za 3 hodiny a ani to není jisté. Nebo můžeme jet dál a zkusit dorazit k další, která je vzdálená 291 km. Chvilku hledíme na palivoměr. Nakonec vyrážíme dál. Jsme přeci expedice a bude to dobrodružství! Posledních 30 kilometrů je ukazatel paliva na nule a už nemá kam klesat. Hladové oko svítí marně skoro hodinu. Jedeme nejvíce EKO, jak to jen jde. Auto jede a jede, avšak na posledních 100 metrů před benzínkou nás staví policie - obvyklý checkpoint. Policajt je překvapivě zvědavý, auto začíná škytat a bleskurychle vypínáme motor. Po pokynu od policie, že můžeme jet dál, vystupujeme všichni z auta. Policajt nechápe co se děje, vždyť nás právě pustil dál. Začínáme tlačit Bulharwagen (VW Transporter – naše auto). Policajt už to chápe a směje se, stejně jako my. K benzínce to bylo 291 km, my zmákli 290,9. Měli jsme z prdele kliku! Tankujeme, na třetí pokus startujeme a jedeme vstříc hranicím. Čeká nás dlouhý, únavný a úřední den.

Maroko – mauretánskou hranici zvládáme celkem rychle, jen za nějakých 7 hodin. Ty jsou navíc zpestřeny průjezdem přes největší minové pole na světě – No man's land. Kličkujeme mezi vraky aut a pneumatikami, které ležérním způsobem odlišují bezpečnou cestu od zbytku podminované země. Naši cestu přes Mauritánii ovlivnili 2 místní guidi. Za oba jsem osobně velmi rád. Prvním byl Omar. potkali jsme ho hned na hranici. Je to mladý klučina, ale překvapivě schopný, vyzbrojen slušnou řádkou kontaktů na kde koho. Obratem nám domlouvá ubytování, zajištuje výlet na Capo Blanco, což by měla být zátoka velmi ohroženého tuleně středoevropského. Na místě je pláž jako z plakátu, místní správce ve starém majáku, ze kterého se stalo muzeum tuleňů. Žije tu prý poslední pár, nemáme na ně štěstí. Zbytek je v rezervaci, kam se z časových důvodů nedostáváme. Večer nás provází po tržišti, smlouvá lepší ceny a zve k sobě domů k rodině. Vaří nám místní dobroty a povídáme si o jeho životě a Mauretánii jako takové.

Dalších 30 hodin náš čeká velký highlight expedice. Po ranním volání Omarovi, že potřebujeme servis auta, který obratem zařízen, vyrážíme na nákladní nádraží. Tam „nalodíme“ auto na plošinu nákladního vlaku. Další ubytování bude pojízdné. Vlak dosahuje skoro 3 km na délku a jedná se o nekončící kovovou špagetu hozenou do pouště. Vyrážíme nakonec až kolem 9 večer. Spát se moc nedá, vlak sebou hrozně hází. Písek a hluk burácejícího kolosu je všudypřítomný. Těch 30 hodin na vlaku na cestě pouští je sebemrskačský zážitek, ale neváhal bych ani vteřinu si ho zopakovat. Nikde jinde to nezažijete a noční obloha na poušti má taky něco do sebe. Po cestě jsme všichni unavení a rozbití, ale zároveň s úsměvem na tváři. Na tohle nikdo z nás nezapomene.

Po složení z vlaku jsme zamířili do Ataru, kde potkáváme druhého osudného Mauritánce naší expedice – obchodníka Abdula. Abdul nás hostí večeří a domlouváme celodenní výlet po okolí pick-upem 4x4. Ráno máme sraz a nestačíme se divit. Vše co řekl plní. Naše nové auto je přistaveno a já trávím celý den na korbě pick-upu a kochám neskutečnou krásou mauretánské přírody. Navštěvujeme starobylé město Chinguetti a oázu Tirjit, která je skutečnou třešničku na dortu v této vyprahlé zemi. Hrozně si to užívám. Mauretánie je chudý stát, většina domů vypadá jako těsně před spadnutím a všechno je velmi prosté. Na silnici potkáte naprosto cokoliv, co má motor a sedačku. Celé to připomíná pojízdné vrakoviště. Jenže to není všechno. Ta země nabízí tolik možností, že si při odjezdu říkám, že ty 3 dny co jsme tu strávili, je opravdu málo.

Další naší zastávkou je Senegal. Je hrozně zvláštní, jak moc jiné jsou sousední země. Každá je úplně odlišná kulturou, zvyky i pravidly. Senegal je oproti Maroku a Mauretánii o mnoho energičtější, uvolněnější. Všudypřítomná hudba a barvy, kam jen oko dohlédne. Naši první zastávkou je St. Louis, kde nás za afrických rytmů popadá nákupní horečka. Plníme batohy. Jde to samo a hrozně nás ten barevný cirkus svádí. Další cesta nás vede do Dakaru, hlavního města Senegalu. Všichni tu cvičí. Dakar má hodně dlouho pláž, která je zaplněna stovkami skupinek hrajících fotbal, běžců, milovníků street workout a mnoho dalšího. Obecně jsou Senegalci hodně sportovně založení, což jsem v takové koncentraci nikde neviděl. Další den jdeme na trajekt a absolvujeme prohlídku otrockého ostrova. Další perlou Senegalu je naše ubytování v Mbour. Je to francouzská koloniální vila se zahradou a terasou vzdálenou 10 metrů od pláže teplého oceánu, baru a místní kultury. Královské místo, které si nás okamžitě získává. Navíc se tu o nás stará černošská rodina, která nám vaří a pere. Všechno je na jedničku, za což jsme neskutečně vděční.

Probouzíme se do krásného senegalského rána, pár z nás nelení a ploužíme se naší zahradou na zatím liduprázdnou pláž na ranní koupaní v oceánu a trochu cvičení. Škoda, že toto nemáme doma. To ráno je hned příjemnější a do celého dne jdete mnohem lépe naladěni. Po snídani nasedáme do auta a odjíždíme. Avšak ne všichni. Jeden člen tu zůstává, letí zpět do ČR už z Dakaru a my ostatní vyrážíme nad rámec oficiální výpravy do Gambie. Chceme ji vidět a musíme předat auto do dobrých rukou. Během dne vystoupala teplota na 37° C, v tuto chvíli už i místní brblají, že je vedro. O to míň příjemná je zastávka na hranicích. Úředníci chtějí úplatek za to, že nás pustí dál. Bráníme se, nechceme dát nic. Nakonec se nám to daří, tedy díky náčelníkovi Filipovi, ale ztrácíme pár hodin. Do Gambie přijíždíme se západem slunce a spěcháme do Banjulu na hotel, což je naše závěrečná zastávka. Poslední 2 dny trávíme víc turisticky, procházíme tržiště, flákáme se u oceánu a u hotelového bazénu. Poslední velká společná večeře a závěrečná rekapitulace. Atmosféra je skvělá, jen se nikomu nechce vracet zpět domů. Všechny nás toto dobrodružství opravdu hodně bavilo. O Africe se asi nedá jen psát, Afrika se musí zažít. Africa is ENERGY!!