Great Himalaya Trail - sedm kilometrů

Nikdy bych nevěřila, jak mě dokáže sedm kilometrů odrovnat. Sedm kilometrů je průměrná denní nálož dobrodružství, která nám zaručeně dokáže vysát všechnu energii.

Součástí GHT jsou dobře značené a známé traily a pak je tu většinou “důvod”, proč tyto traily nejsou navzájem propojeny.

První takový oříšek nás čekal mezi NP Kanchenjunga a NP Makalu Barunt, který je velmi obtížný na navigaci. Jediné stopy, že tu před vámi někdo byl, jsou ty jačí, které jsou ještě mnohdy schovány pod vysokou pokrývkou sněhu. Cesty využívají jen místní Sherpové, kteří pravidelně chodí směňovat své zboží na hranice s Tibetem. My ale nechceme do Tibetu. A protože GHT je spíše idea trailu než trail samotný, je potřeba si tu cestu najít.

Funguje to asi tak…

Potřebujeme se dostat k té řece 100 m pod námi a pak do toho údolí vlevo. Mezi námi a řekou jsou nádherné hustě prorostlé rododendronové lány hrající všemi barvami. Po hodině prodírání se houštinami si už o rododendronech rozhodně nemyslím, že jsou nádherné. Když se konečně dostáváme k řece, zjišťujeme, že ten most, co tu před pěti lety  prokazatelně byl, tu už prokazatelně není. Voda má teplotu ledovce a díky vydatným dešťům taky pořádnou sílu. Stejně jsme se už 3 týdny nekoupaly, tak co.  Navíc těžko říct, jaké štěstí bychom našly jinde. Je poledne, ale čekáme do rána, až hladina klesne. Nakonec máme vodu jen do pasu a já už vím, proč nikdy nezačnu s otužováním.

Výborně, jsme zpět na trailu. 120 m za 17 hodin.

Protože se nacházíme ve výšce kolem 3500 m, je kolem nás krásná prorostlá džungle. Za chvílí zjišťuji, že si na seznam svých “oblíbených” rostlin přidávám ještě bambus. Krom toho, že je neskutečně hustý na prodírání, taky dost klouže. A protože všude kolem nás jsou krvelačné pijavice, je styk se zemí to poslední, po čem by člověk toužil. Z chůze se tak stává spíš groteska.

To údolí vlevo je nakonec celé zasypané lavinou, která jak odtává, tak nás vítají uvolňující se kameny svištící kokem nás rychlosti blesku. Tak rychle, ať to máme za sebou. Po třech hodinách zjišťujeme, že potřebujeme ještě víc doleva…asi tak další dvě údolí. No jo, to se řekne, když viditelnost je asi tak 10 m a už pár hodin vidíme kolem sebe jen bílo. Naštěstí jsme už na vrcholu, tak nasazujeme mačky a traverzujeme do neznáma. Výhodou bezesporu je, že se nemůžeme ztratit, když ani pořádně nevíme, kam jdeme.

Kemp už je jen 100 m od nás, ale jak už to tady bývá, zabere nám to ještě pár hodin, než konečně sejdeme k jezeru a postavíme stan a zachumláme se do peří. Jak já jsem ráda za svoji #osmistovku. Ještě nechceme myslet, jak si budeme ráno obouvat boty, které od ranního brodění nestihly uschnout a do toho příštího rána určitě zmrznou. Už te se ale těšíme na další den.

Díky moc za fotky a text Pavlíně Adam a Patizonu, ze kterého byl článek převzatý.

Pavlínu na cestě hřálo tohle vybavení: Patizon G 800 | Patizon ReLight 200 Lady