Great Himalaya Trail - jak to celé vzniklo

Po celodenním trekování s výhledy na Mount Everest si dopřávám tepla u kamen poháněných vysušeným jačím trusem. V ruce držím horký zázvorový čaj a hloubavě si prohlížím mapu Himálaje, co tu visí nade dveřmi. Great Hi-ma-la-ya Trail, hláskuji si nahlas popis červené trasy, která vede od Tibetu až po Pákistán a rozděluje Himálaj vejpůl. Hmm, zajímavé, říkám si a ptám se Radky, co to má jako být. “Pěkný trail, to by tě mohlo bavit.“ říká mi. Hlasitě se zasměju a v ten moment začínám víc věřit na Yettiho, než že by mě někdy něco takového mělo bavit.

Když jsem loni na Velikonoční pondělí odjížděla do Nepálu na Three Passes Trek, vůbec jsem netušila, co všechno to způsobí. V Evropě byl covid v plném proudu, jednotlivé státy se předháněly v restrikcích a mé plánované cestovatelské volno se smrsklo na výlet pro rohlíky do Žabky a zpátky. Hotová exotika. A tak, když v Nepále otevřeli hranice, sedla jsem na první letadlo směr Káthmándú, a vyrazila do hor. Už v půlce treku mě začala děsit představa, že bych se měla vrátit domů, kde by mým nejdobrodružnějším výletem do přírody byla cesta na balkón. Ještě že vymoženosti dnešní doby dorazily i do Nepálu. Italové říkají, když nevíš, dej si kafe. A tak jsem si v nejvýše položené kavárně na světě objednala kapučíno. Dvojitý. Pro jistotu. A ono to přišlo.

Cože, oni tu mají wifi? Rychle otvírám prohlížeč. Chtělo by to něco bezpečného. Evropu znám. Asie by připadala v úvahu, ale chtělo by to něco akčnějšího. Afrika mě nebere. Hmm, Amerika. Bezpečné to tam relativně je, ženy tam jsou emancipované taky dost. Přemýšlím, co by se dalo dělat v Americe, až nakonec dávám do vyhledavače “hiking in the US”. Jako první se objevuje PCT - Pacifická hřebenovka. 4300 km dlouhý trail, co vede po západním pobřeží a ročně se na něj vydávají tisíce hikerů. Dokončí jich to však jen zlomek. Chtěla jsem se na tento trail vydat už loni, ale kvůli covidu zavřeli hranice do Států a já už nikam neodjela. Doma mě zabijou.

Nevím, jestli mému rozhodnutí pomohl nedostatek kyslíku, ale týden nato jsem už stála v tričku Mt. Everest Base Camp na mexických hranicích, připravena vydat se pěšky až do Kanady. Nebo spíš odhodlaná jít tak dlouho, jak mě to bude bavit, a hlavně zjistit, co na tom ti lidi mají.

Vybavena plnou zimní výbavou z Nepálu, cepínem a mačkami, jsem se vydala na první etapu, přechod 1000 km dlouhé pouště. Ve dne dosahovaly teploty až k 50 stupňům ve stínu, což by bylo fajn, kdyby tam nějaký stín byl. To, že nejsem ultralight, o tom nebylo pochyb. Nejen, že to bylo vidět, ale zejména moje záda to začínala po dlouhých mílích dost pociťovat. Výbava je nejoblíbenější téma všech lidí na PCT. Dokáží se o ní bavit hodiny. Teda hned po jídle.

A tak jak míle ubíhaly, začala jsem postupně odhazovat zbytečnosti a odlehčovat batoh. Když jsem přicházela do Sierra Nevady, vážila moje základní výbava kolem šesti kilo. Zase jsem ale byla perfektně trénovaná na zátěž, a tak mě nezaskočil ani tolik nenáviděný povinný bear canister na uchovávání potravin, který medvědy sice naláká, ale už jim nedovolí jídlo v něm uložené sežrat nebo rozžvýkat a společně s obaly přeměnit na homogenní hmotu. Severní Kalifornii a Oregon jsem už pak doslova přelítla. A když jsem se blížila do polozasněženého Washingtonu, už bylo jasné, že tohle mě jen tak bavit nepřestane.

A taky že nepřestalo. Při návratu jsem si doma sice užívala, že nemusím v noci pro vodu do jezera a před pitím ji nejdříve přefiltrovat nebo si kopat cat hole před každým vykonáním potřeby. Začaly mně ale chybět všechny ty noční oblohy poseté hvězdami, západy slunce nad horami, dechberoucí výhledy a hlavně nekonečná svoboda.

Jak dny ubíhaly, v hlavě mi pořád rezonovala Radčina slova To by tě mohlo bavit.,  a  najednou se z otázky “jestli” stala otázka “kdy”. Je březen, tak třeba v dubnu, to by se dalo stihnout.  Doma mě zabijou. Great Himalaya Trail (GHT), respektive jeho nepálská část, která mi obzvláště padla do oka, je 1700 km dlouhý trail s celkovým převýšením kolem 240 km. Vede přes dvacet pětitisícových sedel a dvě šestitisícová, ale hlavně přes ty nejkrásnější národní parky na úpatí osmitisícových velikánů, až po nejodlehlejší části Nepálu.

Ještě ten den píšu kamarádce Sarah do Utahu, že její plán na jaro je sice fajn, ale ať se připraví, jedeme do Nepálu. A protože už na PCT, když jsme se pravidelně potkávaly, jsme věděly, že my nikdy “NE” novým dobrodružstvím říkat nebudeme, věděla jsem, že do toho půjde se mnou. A taky že ano. Už večer jsme koupily letenky a začaly plánovat cestu.

Great Himalaya trail – jak na to?

Při dálkových trecích, i když si člověk myslí, že se pohybuje rychle, tak i maraton denně většinou znamená, že se sice půjde od rozbřesku do setmění, a možná i přes noc, ale hlavně přes několik ročních období. Spoléhat na krásné počasí se dá, ale roční statistiky v úhrnu srážek jsou nekompromisní. A když ne srážky, tak monzuny, bouřky, vítr, sníh, vedro… největším nepřítelem se nestávají zatoulaní medvědi, neviditelní sněžní levharti nebo divoký Yetti, ale počasí a přírodní živly s ním související. Jak ale naplánovat takovou výbavu, která by byla stejně tak dobrá do zmrzlých sněhem zasypaných šestitisícových sedel jako do sluncem vyprahlých údolí? Blbě.

Není tedy divu, že plánování dálkových tras se lidé věnují rok, a každý kousek své výbavy znají lépe než svého úhlavního nepřítele. Je potřeba najít takové kousky, které sice neporučí větru a dešti, ale dobře se na něj připraví. No jo, jenže tohle není úplně můj styl. Plánování mě většinou přestane bavit hned u předpovědi počasí. Však ono nějak bude.

Pacifická hřebenovka je na tohle skvělá. Amerika je země neomezených možností. Jen objednat si snídani mi trvalo déle než ji sníst. A s výbavou? Potřebuješ nový boty?, není problém. V lepším případě si nějaký najdeš v hikerboxu nebo v tom horším si v příštím sedle objednáš nový z Amazonu. Máš děravý ponožky?, v příštím městě ti je zdarma vymění. Ukradl ti medvěd batoh, no neva (tedy trochu va), firma ti pošle nový. Potřebuješ pedikúru?, máš ji mít.

Ale Nepál není Amerika. Sice bych měla možnost vybrat si tam výbavu všemožných rozměrů a zejména značek, ale tentokrát to podcenit nechci. V Americe jsem přišla na chuť ultralightu, tedy kdy jsme schopni s minimální váhou ještě snést maximální míru diskomfortu, a to za splnění podmínky bezpečnosti. Takže jak být co nejvíc ultralight, ale ještě ne ultrastupid. Každý má svou hranici jinde, a já třeba vím, že je mi pořád zima. Ano, doma se mě pořád ptají, proč nejedu někam, kde je teplo a sluníčko. To se těžko vysvětluje, to člověk musí prostě zažít.

Probírám se svou výbavou z PCT. Děravý podvlíkačky. Beru. Merino triko se taky bude hodit. Nepromokavá bunda? Nebude lepší místo ní pláštěnka nebo verze nepálské pláštěnky ve formě pytle na odpadky? Nakonec beru obojí. Vyřeším na místě. Dva páry ponožek by mohly stačit. A teď by to ale chtělo něco teplejšího. Bunda. Co takhle nějaký povedený kousek, co zahřeje v zasněžených sedlech, ale zároveň nebude vážit jako jídlo na dva dny a nezabere půlku batohu, když zrovna budu procházet rododedronovými háji v kraťasech a tričku. Nakonec objevuju ReLight 200 od Patizonu. Tak tomu říkám povedený kousek. Při váze 400 g si poradí i teplotami kolem mínus 10 stupňů. No tak to jsem zvědavá. A ještě ke všemu ji mají ve žluté. Ta prostě musí jet se mnou.

Když člověk chodí, vždycky se nějak zahřeje, ale nejhorší je, když mu je zima v noci. Nejen že se nevyspí kvůli výšce, ale drkotající zuby mu ke spánku taky nepomůžou. Můj největší obránce proti zimě je čokoláda. Potají si ji vezmu do spacáku a kousek po kousku ji ujídám, když je mi v noci zima. Nevím, jestli je to těmi cukry nebo tou chutí, ale zaručeně mě to vždy zahřeje na duši. Když si ale říkám, kolik čokolády bych musela tahat po Nepálu, volím raději osmistovku od Patizonu. Prý G-800: Jeden vládne všem, tak hlavně, abych se ovládla já, a neumazala ho hned od té čokolády. Zvyk je zvyk. Hádám, že tentokrát čokoláda nebude potřeba.

Takže výbavu bych měla. No a co tam budu jíst? V Nepálu si těžko objednám pizzu s rozvozem nebo dojdu nakoupit do Walmartu. Když zjišťuji, co se dá v horských vesničkách sehnat a připravit na vařiči, tak pokud nechci s sebou tahat pytel brambor a plato vajíček, budu si muset nějaké jídlo obstarat jinak. Tedy aspoň to minimum jídla, které budu potřebovat na přechody horských sedel a odlehlých částí, kde není možné posedět nad horkým čajem s místními a vzít si nějaké jídlo na cestu. Trochu plánování bude tedy potřeba.

Nakonec se obracím na nepálskou agenturu. Stejně bude potřeba sehnat průvodce, kteří jsou do některých částí trailu povinní. Sice se mi to příliš nelíbí, ale moc s tím nenadělám. Pokud chci do Nepálu, musím respektovat místní pravidla. Už při první poptávce zjišťuji, že letos je hodně sněhu, že skupina dvou holek by to nezvládla, ale zato skupina deseti lidí by to zvládla určitě. Jako lepší alternativu mi průvodce navrhuje Three Passes Trek. Prý se nám to bude líbit. No dobrá, tohle asi nehledám, tak se raději pídím po dalším průvodci. Ten pro změnu říká, že počasí je letos naprosto v pořádku a pro dvě holky není problém, pokud si tedy vezmeme k průvodci 4 nosiče. Nevím, co bychom dělali se čtyřmi nosiči, a tak raději pátrám ještě dál. Další nabídka už začíná být realističtější. Sněhové podmínky jsou výborné, nosiče nepotřebujeme. Kdo ale nosiče potřebuje, je náš průvodce. Tohle snad nikdy neskončí. Když dostávám nabídku jednoho průvodce, už dále nehledám, a beru všema deseti.

Oblečení na přečkání doby ledové máme. Průvodce máme. Naplánovaná tři zásobovací místa zahrnující doplnění zásob a výměnu vybavení taky, tak teď už jen vyrazit vzhůru za novým dobrodružstvím. V hlavě mi stále zůstává, půjdu to tak dlouho, dokud mě to bude bavit. Tak jsem sama zvědavá, kam až mě nohy zanesou.

Díky moc za fotky a text Pavlíně Adam a Patizonu, ze kterého byl článek převzatý.