Silvestr v Irsku

Irsko – kouzelná země, plná zelených pastvin, všudypřítomné prohánějící se stáda ovcí, příroda plná jezer a kopců, která se v ranních hodinách halí do mlhy. Moje první výprava s Expedition clubem byla právě do těchto magických míst na oslavy Nového roku. Během týdne jsme měli v plánu zdolat dva místní nejvyšší vrcholy. Slieve Donard za Severní Irsko a Carrauntoohil, který je nejvyšším vrcholem Irské republiky. I přesto že Irské hory nejsou žádní velikáni, na cestě za nimi nás potkalo spoustu nečekaných okamžiků. Boty jsme neměli jenom plné vody, ale taky zážitků, které Vám teď zkusím v krátkém popisu vylíčit.

27. 12. 2019 Den příletu do Dublinu. Letiště v Irsku bylo prvním místem, kde jsme nabyli plného počtu 10 lidí a po půjčení aut vyrazili přímo na sever. Na parkovišti si všichni otevřeli první z mnoha piv tohoto týdne. Pak už jsme se pouze přesunuli cca 2 km od silnice, kde jsme pár minut před půlnocí v mírné mlze stavěli stany.

28. 12. Čerstvý vzduch, ranní káva z termosky a všude přítomné vlhko opět s mlžným oparem. Do hodinky jsme sbalili stany a plně naložili krosny. Tento den nás čekal již zmiňovaný nejvyšší vrchol Severního Irska Slieve Donard, který by se mohl měřit s kdejakým kopcem České republiky, jelikož měří pouhých 849 m n. m.. Vlastně by to mohlo někoho zmást, protože se vlastně nejedná o žádný extrémní výstup. Nicméně je pravda, že s naloženými krosnami, promočenou půdou, silným větrem a převýšením celých 700 metrů to nebyla pro začátečníka úplná procházka růžovou zahradou.

Trasa na vrchol vede přes pohoří Mourne Mountains podél vysoké kamenné zdi, která se přes toto pohoří táhne celých 31 km. Zeď se ukázala jako velmi praktická věc, díky které jsme se víc jak polovinu dne vyhýbali silnému poryvu větru. Tu druhou půlku jsme zrovna nevykryli závětří a tak to s některými pořádně zamávalo. Mlha, která nás doprovázela až k vrcholu, se zázračně roztrhala asi půlhodinu poté, co jsme se nechali vyfotit s expediční vlajkou. Takže krásných výhledů jsme se všichni nabažili a i vrchol Vám můžeme ukázat. Pak už se celý den pochoduje dokola nahoru a dolů. Poslední kopec dne byl ale nejzáživnější a jelikož se blížilo každou chvílí stmívání, tak se skupina kolektivně rozhodla, že další dva kopce vynecháme a projdeme údolím k jezeru, kde se utáboříme přes noc. Pro někoho okamžik silné vůle, pro jiné jen příjemná večerní procházka při světle čelovek. Údolí skvěle konkurovalo bažinám z pohádky Shrek. Podmáčená půda, na každém kroku nový potůček a pěšinu jsme ztratili hned asi po dvaceti minutách. Zhruba hodinu po setmění úspěšně všichni stavíme stany a vaříme teplou večeři. Dobrou noc a bacha ať vám neodletí stan.

29. 12. Chladné ráno, mlha a ještě spící jezero. Jediné co slyšíte je zpěv větru, který naráží do úpatí vrcholů. Dnes to bude velmi rychlé. Čeká nás vlastně jen jediný výstup podél Mourne Wall a následně se přesuneme přes celé Irsko autem 410 km až do půvabného města Killarney. To se nachází na kraji Killarney National park a hned z druhé strany pohoří Macgillycuddy's Reeks s nejvyšším vrcholem Carrauntoohil (1041 m n. m.). Večer se naskytne skvělá příležitost poznat irský hospodský život. Rozhodně doporučuji ochutnat místní pivo, které na rozdíl od těch ostatních irských chutná dost podobně jako pivo české. Tady se však dělíme na dva tábory a to ty, kterým chutná irský Guinness s kávovou příchutí a ty kteří si rovnou místo piva dali whiskey. Někdy po půlnoci se zábava sice rozhodně nechýlí ke konci, zato my ano. Další den nás totiž čeká už konečně nejvyšší vrchol.

30. 12. Snídaně poprvé v hostelu. Velmi příjemná recepční nám ukázala jídelnu s tím, že se máme obsloužit sami. Naše desetičlenná tlupa teda na nic nečeká a klidnou snídani si vychutnáváme dobrou hodinu. Pak už jenom naskákat do auta a klikatými cestičkami lemovanými kamennými zídkami se přesouváme pouhých 20 kilometrů na parkoviště pod vrchol. První slovo, které mě spojuje s tímto místem je, dechberoucí. Trasa je dost podobná, jako kdybyste se procházeli někde v Rakouských alpách. Přímo před námi se tyčil Carrauntoohil i s pětimetrovým křížem na vrchu. Z údolí jde ještě krásně vidět, ale jakmile začneme, stoupat celá krajina nám opět mizí v husté mlze. Prudká stezka nejdříve vede 450 výškových metrů po mokrých kamenech až do sedla. Další část cesty se v sedle rozšiřuje a posledních 400 výškových metrů je docela brnkačka. Vrchol zdárně zdoláváme asi po 3 hodinách. Po odfocení s vlajkou a krátké pauze se svačinou, se svižným tempem vracíme dolů do údolí a k autům.

Odpolední průjezd Gap of Dunloe, byl taky dalším místem, kde mi po celou dobu tlouklo srdce. Jedná se o údolí s uzounkou silnicí, kde se sotva vlezou dvě auta do protivky. Mezi vámi jsou jenom vysoké odhalené hory a tajemná jezírka. Kochat se můžete celých 11 kilometrů a krajina je i po ukončení tohoto údolí stále krásná.

Večeři jsme si dali konečně v místním podniku a někteří si dokonce pochvalovali i krásnou obsluhu u stolu. Následoval hodinový přejezd do zálivu a poslední rozkládání stanů přímo na louce u pobřeží. Před spaním ještě proběhlo společné testování místních whiskey.

31. 12. Prodloužený budíček a poslední den v roce 2019. Tento den nás čekala jenom pěkná procházka v Killarney NP u jezera Muckross. Desetikilometrovou trasu jsme šli necelé tři hodinky. Asfaltová silnice, jako stvořená i pro milovníky cykloturismu. Z dálky pak vidíte na stavení tzv. Muckross house i s typickým anglickým trávníkem.

Večer nás čekal hromadný nákup na Silvestr a následný přesun cca hodinu a půl na zapůjčenou chatu u pobřeží. Majitelka chaty nám na uvítanou nechala skvělý dárek a tak jsme pod ozdobeným vánočním stromečkem ve společenské místnosti našli krabici plnou dobrot na večer. Průběh oslav s příchodem roku 2020 radši ponecháme zahalené v mlze.

1. 1. 2020 Dopolední dozvuk oslav vzal za své. Mírně nepřítomné výrazy byly ale po propařené noci zcela na místě. Po druhé odpoledne všichni opouštíme chatu a jedeme se podívat na útesy (Kerry cliffs). Půlka auta sice cestu prospala, zato jsme každých 10 minut dělali pravidelné zastávky na malých parkovištích přizpůsobených jenom na udělání pár fotek a frčet zase dál. Procházka byla krátká, zato velmi intenzivní, studený vlhký vítr nás na útesech všechny probral a některým se opět udělalo dobře. Krásné výhledy na průzračné moře a zubaté skály skvěle doplňovaly atmosféru.

Po příjezdu zpátky na chatu se každý z nás začal balit, abychom druhý den v deset mohli odjíždět směrem do Dublinu. Večer se zahrála partička Bangu a začaly se dopíjet zbytky z lednice. Dopito jsme měli někteří až ve tři ráno.

2. 1. Brzký budíček, pomalá snídaně a rychlý úklid. Do deseti jsme měli nabalené i auta a za prudkého lijáku odjížděli ze zálivu. Celý den strávený v autě jsme obohatili akorát o hudební vložku a pár chlastacích historek navrch.

Po pěti hodinách jízdy nás uvítal Dublin. Zde jsme měli strávit poslední společnou noc v hostelu Generátor, který se nacházel přímo vedle destilérky Jameson. Zatím co se polovina ubytovala a okamžitě došlo na návštěvu baru, druhá půlka vyklidila auta a odvezla je zpátky k vrácení. Z původního plánu podívat se do výrobny Jamesona sešlo. A tak se kolem šesté deset dobrodruhů vydává na rychlou procházku městem s jasným cílem navštívit nejživější ulici Temple bar. Poslední rozloučení padlo v podniku The Bank on College green, který za sebe rozhodně doporučuji navštívit, pokud zavítáte do Dublinu.

3. 1. Návrat většiny účastníků po vlastní ose zpátky do pracovního koloběhu. Celý týden byl naprosto nezapomenutelný a každý z nás si v krosně jisto jistě přivezl malého Leprikóna pro štěstí do roku 2020. A pokud ne Leprikóna, tak aspoň pořádnou flašku Irské whiskey.