Jak jsem nevylezl na osmitisícovku: Cesta domů

Jsem v C2 v 6 400 m n. m. na Gasherbrumu II a chci domů. Fakt hodně. Po potřebném rest dayi jsme se nakonec ve třech vydali na cestu dolů. Byla nepříjemná a dlouhá. Banana Ridge se slaňuje. Ale hodně opatrně, protože fixům by člověk neměl (a nechce) věřit. Taky u toho brutálně přemrzaly prsty, takže i když jsem věděl, že za pár hodin mě bude slunce opékat zaživa, teď jsem se na něj těšil jak malej.

Cestou jsme zastavili v C1 na snídani a opravili jsme větrem poničené stany. Cesta přes ledovou pláň a ledopád už byla za vedra a říkal jsem si, že je to jak cesta na popravu: už hodiny jsme si nic neřekli, jsme celí vyčerpaní a jen pokládáme pomalu nohu před nohu. Sem tam přeskočíme trhlinu - těch teda bylo mnohem víc, než když jsme ledopád šli pár dní dozadu poprvé. Neuvěřitelný, jak ten led pracuje - od něj bychom se měli učit! :D Ve 2 odpoledne jsme se dostali do BC, kde na nás čekal Rafi, pomocník kuchaře, s jeho věčným úsměvem a hrnkem nějakýho džusu. To už byla taková domácí atmosféra. Borci z kuchyně nás přivítali obědem a my věděli, že už je dobře. V 5 100 se nám najednou dýchalo jak kdybychom byli u moře, měli jsme dost jídla a pití a věděli jsme, že už se půjde +- jen z kopce.

Začal jsem teda organizovat cestu z BC do civilizace, což pro mě znamenalo jen jeden hovor přes sateliťák s Ghulamem, kterej už se o všechno postaral. Za dva dny přišli nosiči a místní průvodce - říkali jsme mu čert - a my se vydali na cestu. V mezičase přišli kluci - nejdřív 4, kteří se po neúspěšném pokusu o dobytí C3 v 7 000 m n. m. rozhodli sestoupit, a o den později kluci, kterým se C3 podařilo dosáhnout. Všichni pohublí a vyčerpaní. No, byl jsem rád, že jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl. Ale kluci jsou neuvěřitelný borci, zvířata snad dokonce.

Po konzultaci se Zahirem, který říkal, že cesta zpátky z BC se dá zvládnout za 2 dny, že jí tak s Márou Holečkem chodívají, jsme si řekli, že to taky zkusíme hecnout v rychlém čase. Ale už cestou z BC do Ali campu nám došlo, že Zahirovy odhady pro nás neplatí, a že jsou na tom s Márou fakt jinak, než my :D Cesta do Ali nám místo 6 hodin trvala skoro 12. Měli jsme totiž různý problémy, který si nechám k pivu.

A ty přitvrdily druhej den, kdy jsme šli přes sedlo Gondogoro La v 5 600 m n. m. Měli jsme totiž bílou tmu a hustý sněžení. Takže jen dostat se ráno k nástupu do sedla byl větší oříšek, než jsme čekali.

Taky jsme se po noci sněžení propadali místy až po pás, což dost komplikovalo chůzi. V sedle jsme se ztratili a nemohli jsme najít fixní lano, po kterém se do druhého údolí slaňuje asi 1 000 m (500 m výškových).

Po tom, co jsme lano našli a celé ho slanili, jsem trošku doufal v pěšinku. Ta ale na jeho konci nebyla a octli jsme se v prudkém svahu uprostřed suťoviska, kterým lítal z vrchu jeden kámen za druhým. Takže ani tady nás klid v duši nepotkal. Naštěstí jsme ale krátce po sestupu došli do kempu, kde jsme přespali. Další den nás čekalo 25 kilometrů, které jsme původně měli v plánu zvládnout spolu s předchozím dnem, ale kvůli okolnostem jsme den rozdělili na dva, ale asi bychom to nebyli schopný jít za den ani bez komplikací, to je šílená představa. Odpoledne jsme došli do Hushe, což byla po dlouhý době civilizace. Podle domluvy už tam na nás čekalo auto, který nás vzalo do Skardu, odkud jsme hned druhej den ráno letěli do Islamabádu. No a tam už jsme jen 4 dlouhý dny čekali na letadlo. To už vám povídat nemusím. Stejně jako při třídenním čekání na letadlo v Africe jsem se i tady hodně sprchoval, spal a koukal na Netflix.

Po příletu do Prahy ale následovala třešnička na dortu celé akce. Od odletu jsem na krku nosil pověšený zásnubní prstýnek.

Ten mě táhnul domů, protože jak já se těšil až na letišti požádam Aniu o ruku! Všechno vyšlo. Jsem doma, živ, zdráv, řekla ano a já se z plánování expedice plynule přesunul do plánování svatby. Život je dobrej.

‌Děkujeme moc Danovi za skvělý článek a fotky. Tento text byl komplet převzatý z Danova BLOGU.