Jak jsem nevylezl na osmitisícovku: Překážková dráha do Pákistánu

Autocorrect se mi snaží v nadpisu opravit slovo nevylezl na „vylezl“. I když je hezký, že mi můj telefon takhle věří, já jsem to vzdal. Lezení na osmitisícovky nechám jiným - silnějším a statečnějším z vás. Ale jsem rád, že jsem to zkusil. Vim, že by mě pálila ta nevědomost - že to kluci šli zkusit a já ne.

Psal se červen roku 2021 a my se v desetičlenné skupině vydali na expedici na 8 035 m vysoký Gasherbrum II v pákistánském pohoří Karakoram. Expedice se šla pod vlajkou Expedition Clubu a za podpory RockPointu. V roli vedoucího a hlavního organizátora byl šéfík Expeditionu Martin Ksandr, který už má za sebou jednu osmičku, několik sedmiček a nespočet hor v rozmezí 5 a 6 tisíc. Parta jsme byla dobrá a hodně z nás se znalo z předchozích akcí: výstup na Manaslu, výstup na Muztagh Ata, přechod finského jezera Inari nebo cesta do africké Gambie za účelem prodání auta. Takže představa toho, že spolu strávíme 50 dní v „divočině“, byť jen jako banda kámošů, byla super.

Ale jak všichni víme, rok 2021 je ve znamení covidu, takže vůbec dostat se do Pákistánu byla výzva, se kterou se obvykle expedice nepotýkají. Nejdřív to vypadalo v pohodě: na stránkách MZV dlouho svítilo, že pro cestu tam stačí negativní PCR test. Ale v průběhu května - takže měsíc před odletem - se tam najednou objevilo, že PCR test je ok pro turisty, ale členové expedic musí mít dokončené očkování proti covidu. Když si vzpomenete na květen, to se očkovalo 50+. A vzhledem k tomu, že až na jednoho člena expedice jsme byli 50-, svolali jsme válečnou poradu a začali shánět očkování podpultově. Navíc jsme potřebovali něco, co se stihne naočkovat ještě před odletem - takže připadal v úvahu jen jednodávkový J&J. I když poslední člen dostal očkování 2 dny před odletem, tuhle výzvu jsme zvládli. Ale stále nebylo vyhráno (spoiler alert: nebude až do poslední chvíle).

Je konec května a pákistánská vláda se asi překlepla, když sestavovala seznam zemí, ze kterých je kvůli vysokému riziku nákazy zakázáno do Pákistánu přicestovat. Na seznamu se totiž objevilo Česko i přes to, že v tý době tady covid situace byla lepší, než kdy jindy. Jediná možnost, jak se dostat do pakoše bylo zažádat si o výjimku od vlády. Ale nikde nebyl k dohledání žádný oficiální kontakt. Tak jsem zkusil tweetnout vládě (jsou na Twitteru aktivní na denní bázi), ale žádná odpověď. Pak jsem napsal médiím, ale žádná odpověď. Nakonec mi přítelkyně (už snoubenka, ale vo tom po tom) doporučila zkusit český konzulát v Islamabádu. To konečně vyšlo! Rychlá odpověď s kontaktem a s předběžným jednáním s vládou. Takže jsem napsal srdceryvnej mail pákistánský vládě, kde říkám, že jsme se na základě jejich předchozího nařízení nechali očkovat, a že v Česku je teď situace lepší, než kdy jindy, a že by možná větší smysl než výjimka pro nás dávalo odstranit z listu celou republiku. A taky, že jsme expedice, která jim tam přinese nemalý množství peněz (1.5M CZK) a že zaměstnáme desítky místních v chudé části Pákistánu jako naše nosiče.

Žádná odpověď.

Že se aktualizuje C-list, a že z něj bude Česko vyřazeno, vyjednal při osobním setkání s vládou až Ghulam, kterej vlastní cestovku, co nám na místě zajišťovala logistiku do base campu. Nebyly ale žádný záruky, nebo písemný potvrzení, tak jsme se snažili nemít radost. Ke 14.6. se ale Česká republika (spolu s dalšími evropskými státy) dostala pryč ze zakázaných zemí. Třikrát hurá! Kupujeme letenky. (připomenu - stále není vyhráno)

Lety jsme řešili se společností Zaletsi.cz, bez které bychom se z toho asi zbláznili. Let, který jsme si vybrali na neděli 20.6., najednou zmizel a nešel koupit. Další relativně rozumný byl až na úterý. A to do jiného města, než jsme potřebovali, takže jsme s Ghulamem domluvili, že pro nás přijedou do 5h vzdáleného Lahore. Koupili jsme si teda letenky na úterý. Ale! O pár dní později přišla zpráva ze Zaletsi „Turkish, se kterými letíte, ruší jeden let za druhým a ten váš zavřeli pro prodej, myslíme, že vám ho taky zruší.“ Tak jsme koupili další letenky :D Našli jsme spojení v náš původní den - neděli, které letí přes Dubaj s 19h přestupem a z Dubaje do Pákistánu s Pakistan International Airlines. Bingo - tohle vypadá na náš finální spoj a v cestě do Pákistánu nám nestojí žádné překážky. Furt jsme se ale drželi a říkali si, že dokud nemáme pákistánský razítko v pase, nic není jistý. Všechno ale klaplo a my dva dny po odletu přistáli v Pákistánu, kde na nás čekal Sajjad s pugetem a lahví vody pro každého. Pro většinu z nás to byla první kytka, kterou jsme kdy dostali. Měli jsme radost - jak z kytky, tak z toho, že jsme konečně v Pákistánu.

Místní doprava už šlapala jak švýcarský hodinky - všechno měl totiž pod palcem Ghulam. Hned ráno po našem večerním příletu na nás čekaly auta, který nás znovu hodily na letiště. Tam nám málem uletěl vnitrostátní let do Skardu, ale doběhli jsme ho :D No a ze Skardu nás vzaly krásný 4x4 Toyota jeepy přes Askole až do Jhula campu, odkud už jsme šli po svých.

TL;DR

Nechali jsme se očkovat. S vládou jsme vyjednali vyřazení České republiky ze seznamu zakázaných zemí. Koupili jsme dvoje letenky celkem za 50 tisíc (jedny se nám díky Zaletsi podařilo vrátit, takže nás lety stály „jen“ 30k). Ale po všech těch klaccích, které jak kdyby nám někdo házel pod nohy, se nám podařilo dostat do pákistánské přírody na začátek našeho treku do base campu. Z Česka nám to trvalo 5 dní. To je pro někoho celá dovolená.

A protože už je to dlouhý, tak to rozdělím na díly.

Děkujeme Danu Bornovi za super článek. Určitě koukněte na jeho BLOG.