Japonsko - bizarní svět plný krásy a lásky k přírodě

Toho času, léta páně 2018, kdesi v Tibetu v oblasti Yarchen Gar, čumím po učastenství na tibetském nebeském pohřbu na oblohu, kterou postupně zaplňují supy. Právě splnili své "povinnosti" a opět vracejí za kopce do neznámých končin. Říkám si, co šílenějšího a vzdálenějšího našemu středoevropskému světu mohu ještě v životě vidět. Světu pro nás bizarního, ale plného úcty a respektu mezi lidmi.

Naskytla se mi šance být součástí poznání velmi vzdálené kultury. Další možnost se již nemusí opakovat a využil jsem tedy nabídky Expeditionu clubu, konkrétně Vojty Lokši, který mě již prováděl po těch nejúžasnějších místech Tibetu. Narovinu - nebýt jej, tak bych váhal, ale Vojta je zárukou, že čas života trávený na dalekých výpravách, patří k těm nejlepším investicím v životě. Navíc mě kamarádka a spolucestovatelka z Tibetu Jana také trochu pošťouchla, takže vlastně nebylo nad čím přemýšlet. Anichž bych se podíval na itinerář na bližší informace, bylo jasné, že příští destinace bude Japonsko a pln očekávání jsem čekal na další fantastickou výpravu s Expedition clubem. A opět to byla trefa do černého!

Let na tokyjské letiště Narrata byl sice dlouhý 11,5 hodiny, ale překvapivě pohodlný. Měl jsem totiž štěstí díky celé volné uličce a mohl si tak rovokativně natáhnout přes 4 sedačky. Není nad to se dát po cestování přes půl světa trochu do kupy, ať ta dvoutýdenní sranda může začít.

Den první. Ono se tomu nedá ani moc věřit, to musíte zažít! Tokyo je obrovská aglomerace, ve které žije miliony lidí. Když jdete po bulvárech v centru, tak vás okamžitě napadne: "Kde vlastně ksakru všichni jsou? A auta zmizela kam?" V této šílené supermoderní zemi už můžete pomalu počítat i s teleportem. Tak jak to oni dělají, že je nevidíte? Makají! Makají až se z nich kouří! Teda vlastně nekouří a na ulici už vůbec ne. Tam je totiž kouření na ulici zakázáno. Místo toho potkáte takové malé cimry, kde si můžete vyhulovat do aleluja a kuřáci tak nemusejí dál otravovat nás - slušné nekuřáky (dobrá dobrá, občas si dám... ale jen občas). Všechny ty baráky kolem vás jsou přeplněné lidmi, kteří plní "rozkazy" svých nadřízených.

Ti šéfují korporacím, jejichž produkty místní dřiny můžete ocenit právě teď, když čtete tyto řádky (teda pokud nejste nějací lůzři s Huawei, tak jako já) a od rána do večera cvrdlikají na klávesnicích. Tyto masy lidí se vyskytují převážně ve večerních hodinách v přeplněném metru, kde polovina pánů v kravatách spí a druhá polovina pracuje na mobilech. Jeden čte i dokonce knihu. Máme ho vyfoceného. Asi nějaký místní bizarní knihomol, který tu fádní atmošku celou kazí. Dacan. Když začne pršet tak si prostě na ulici vezmete deštník. Ono se totiž předpokládá, že ho využijete jen abyste nezmokli a pak odložíte opět na jiné místo pro deštníky. A né že si ho jak stará Blažková vezmete domů na horší zítřky!

Přesunujeme se do Muzea moderního umění. Jestli je Japonsko svět, nad kterým žasnete, tak tady to sedí jak prdel (může se to takhle napsat?) na hrnec.  A než vstoupíte malým krokem tam, kde japonská společnost již udělala velký skok, tak si pěkně v klidu vystůjte řadu. Ale pozor, žádné předbíhání! Panuje tu řád a disciplína. Né, že tu vytvoříte mezinárodní skandál jakousi českou improvizací tj. nenápadným předbíháním lidí před vámi.

Nyní vítejte do 21. století. Tisíce barev a pohybu v dokonalém souladu se zvukem ve vás evokuje dojem, že jste vstoupili do paralelního vesmíru. Už tam chyběl jen nebožtík Steven Hawking. Neuvěřitelný zážitek! Chcete vidět slona v životní velikosti? Nebo draka? Tak si ho namalujte. Tady máte možnost. Na  A4 si vytvoříte co chcete a pak jen čekáte, až se objeví pohybující stvoření v životní velikosti, které reaguje (za účasti Vašeho zvýšeného tepu, očí a pusou otevřenou jako Hurvínek) na vaše doteky. Večer jdeme zapít naše první setkání s odlišnou realitou do místní saké nalévárny. A pak, nevím jak, jsem se ráno probral. A mohl začít den druhý.

Nikdy jsem nepochopil systém nákupu místích "šalinkaret". Vojta u těch šílených automatů tancoval tak, že stát se to u nás, už by vás vezli v kazajce do blázince. Připomínal totiž gamblera, který hraje na několika automatech najednou. Naštěstí Vojta přece jen vyhrál. Každý dostáváme svoji "šalinkartu" a můžeme vyrazit do luxusní čtvrti Ginza. Pardon. Té nejluxusnější čtvrti, kde sídlí nejbohatší korporace. Amen. Navštěvujeme také Nissan a Sony. V Nissanu máte možnost vypít kávu se svojí podobiznou a vyzkoušet trochu z virtuální reality. O patro výše ja k navštívení krásná fotografická expozice. Rád bych napsal, že je tam hlavně Brno....  Ale je tu zase Praha. Všude Praha. Náš malý zapadákov (myšleno celá ČR) kdesi uprostřed Evropy je mne ze záhadného důvodu v Japonsku tak populární, že by na to nepřišel ani A.C. Clarke. Vypadá to, že zase za to můžou... ženský. A také pivo. Hodně piva! Bodejť by ne, když je Japonsko také pivní velmoc.

Přátelé, je tu však velký rozdíl především v jedné věci. Nagrcáno na chodníku v okolí tokyjského nádraží neuvidíte. Marně zde hledáte nejen výsledek prochlastané noci, ale i vůni brněnského (pražského!!!) nádraží. Také tu těžko uvidíte dvacetiletého týpka na sociálních dávkách (ty se v Japonsku moc nenosí - prostě se snažte), který by Vám s natežnou rukou řekl: "Nemáš pičo dvacku?!".  V Japonsku lidi pracují. I na nadražích. Pán v nejlepších letech (tzn. asi 80 let věku) leští nerezový odpadkový koš, aby byl čistý. Je zde tak čisto, že i Láďa Hruška se svým chlebem s máslem by mohl zde, před nádražím zkusit, zda tento chléb dopadne máslem dolů a pak ho sníst, beze strachu, že jeho zažívací trakt dostane lepru.

Doporučuji návštěvu křižovatky Shibuya, kde má svůj památník ten nejvěrnější pes – Hachikó. Objevit se na tomto slavném místě je vskutku milý zážitek a důkazem, že přídomek Sapiens, spíše patří říši zvířat. Takeshiho street patří k další bizarní záležitosti Tokya. Vše na vás bliká a křičí, takže máte pocit, že Vám každou chvíli praskne hlava. Den končíme úžasným výhledem z tokyjské radnice na noční město. Nádherný zážitek! Nekonečný proud světýlek končí až na horizontu, kde plynule navazuje na hvězdnou oblohu. Je čas jít po dlouhém dnu spát.

Věrka: "Vojto, nevykrade nám někdo auto, když tu nechám věci?"  Vojte: "Věrko, věci si můžeš nechat i vedle auta." Tolik k místní pouliční kriminalitě. Pokračujeme v cestování. Nyní je na řadě testovací trať Maglef s nádhernou expozicí, kde si školáci mohou vyzkoušet fungování fyzikálních zákonů v praxi. Budova se otřásne, když tento výkvět technologie kolem vás "proletí" rychlostí 500 km za hodinu. Je nejvyšší čas se odebrat do klidu japonského venkova s přírodou jako z pohádky. Míříme k posvátné hoře Fuji. A nebylo by to Japonsko, kdyby tu opět něco nesedělo. Takže například nyní vstupujeme do lesa sebevrahů. Ten les je prostě divnej sám od sebe a přespat v něm teda rozhodně nechceš.

Hora Fuji. Konečně se nám naskýtá ten dokonalý pohled! Sice s trochou mraků, ale to nevadí. Další životní zážitek jako na dlani. Čeká nás cestování po japonském venkově, kde se přespává v místním tradičním obydlí. Navštěvujeme zdejší chrámy, prastaré vesnice obklopené nepropustnými lesy, které jsou nekonečně vzdálené tomu, čemu říkáme les v ČR. Luhy a háje plné divokých opic, tisíce různých druhů fauny a flory spolu s mnoha zvláštními zvuky. Japonci mají hluboký vztah k přírodě - vodě i půdě. Žádné smrkové monokultury, žádná řepka...

Jedeme do hor! Do míst kterým se říká Shirakawa. Zde je jedinečná možnost vidět nejen nejvyšší hory Japonska, ale i aktivní vulkanickou činnost. Sněhová pokrývka na některých místech dosahuje závratných 13 metrů. Způsobuje to proudění vzduchu ze Sibiře. Uplácal jsem sněhuláka a pak se zoufalým voláním: "No no no no no!!" sledoval místního pracovníka, který nevěřícně v jistém šoku koukal, jak s tím nebožákem , který po sestupu do údolí rozmrzne, utíkám do lanovky. Zase jsem jim zničil systém! Tohle tam asi nikdo nikdy neudělal. A jedeme dál! Další dny, další úchvatné zážitky.

Kjóto, město určené k atomové likvidaci nakonec uniklo i konvenčnímu bombardování, díky čemuž bylo ušetřeno zdrcujícíh škod. Město plné pamětihodností, chrámů a turistů, které tak trochu připomíná Prahu. Kanazawa. Ospalé městečko, proslulé čtvrtí, kde sídlí tolik pověstmi opředené Geishi. Jedna se nechala s úsměvem vyfotit! Hurá! Nejsou jako Jára Cimrman!  :-)

Osaka. Zapomeňte na vše, co jste doposud četli. Ocitnout se v Osace, je jak teleportovat se do brněnského Bronxu. Všechno je tu jinak! Odpadky, vajgly na zemi a lidi kouřící na ulici! Divnolidi, divnoměsto. Nicméně má své kouzlo! Nezbývá, než si dát Wagyu v místní restauraci a hurá domů!

Expedition club s Vojtou opět nezklamal! Dokonalé zážitky se skvělou partou! Tak kam pojedeme příště?