Letecká výprava do neznáma

Koukám na stránky Expe na akci s tajemným názvem “Výprava do neznáma - letecky”. Jak čtu popis akce, říkám si, že to je přesně pro mě. “Plánuješ rád?” Jo. “Máš všechno dokonale připravené a rozepsané?” Jasný, kdo by neměl. Pak čtu dál: “...Tak se na to vykašli! ;-)”. V ten okamžik mi hlavou bleskla Michaela Jílková a její “MOMENT!”. On to byl totiž chyták. Fakt je to akce, na které bych vůbec netušil kam jedu a co tam budu dělat. To je docela děsivá představa. Pak nad tím ale začnu přemýšlet a uvědomím si, že je to naopak přesně akce, kterou potřebuju zažít. Nerad vystrkuju ze svý komfortní zóny byť jen špičku nosu a tohle bude moje terapie šokem. Doma se o tom zmíním před Dášou a ta (jako zkušená Expe výletnice) se mě ptá, jestli má jet se mnou. Pošlu ji do háje (slušně). Když neznámo se vším všudy, tak se vším všudy. Ne, že se tam o mě bude starat někdo, koho znám.

Expedition club v té době ještě neznám, takže si ho jedu otestovat do Bosny (top akce, blog ZDE) a po návratu se hnedka přihlašuju. Během těch cca 9 měsíců čekání na akci se přeci jen ke mně nějaké info dostane. Např. to, že pojedem někam, kde bude hodně teplo i hodně zima, bude hodně svítit slunko, pršet, sněžit, koupačka... Prostě úplně všechno, takže fakt absolutně netuším, kam pojedem. Taky si myslím, že si z nás organizátoři dělají trochu srandu, aby nás udrželi v napětí. Třeba když se ptají na mou krevní skupinu. Moje okolí samozřejmě tipuje, která země bude naší destinací. “Hmm…to vypadá jako jasný Uzbekistán!” “Já si myslím, že Arménie”, “Saudská Arábie zní reálně”, "Dost možná by to mohlo být Maroko” “Bude se nám stýskat, až zůstaneš v tý Severní Koreji”. No a konečně přichází Den D a já jedu na letiště s myslí otevřenou.

Najít na terminálu další členy naší výpravy je snazší, než jsem doufal. Mezi ostatními cestujícími přeci jen to outdoorové oblečení a 60+ litrové krosny celkem vyčnívají. Náš průvodce Honza Bořil (super kluk, doporučuju) přichází jako správná celebrita až jako poslední a s obrovským pytlem. Z pytle vytahuje a rozdává sněžnice. Já věděl, že jsem se na ty trekové hůlky neměl vysrat. Pak už to velké tajemství praskne, dozvídáme se, že poletíme do Trabzonu. Hmm, matně si pamatuju, že jsem jakési Trapezuntské císařství kdysi dobýval - a pak, že paření na komplu je k ničemu, ha! Podle výrazu ostatních je mi jasné, že nás není mnoho, komu to jméno něco aspoň říká. Honza proto velmi rychle upřesňuje, že se budeme pohybovat ve východním Turecku. OK, tak to v mých top 5 tipech fakt nebylo. Před odletem se samozřejmě všichni trochu víc seznamujeme a dozvídám se, že máme docela různorodou skupinu. V podstatě jediné, co mě ale na začátku zajímá je, jestli byla motivace ostatních na tuhle výpravu jet stejně divná, jako moje. Ukazuje se, že většině to prostě přišlo jako super nápad a pak je tu taky šedá zóna v podobě pár dárků k narozeninám. Taky se dozvídám, že spousta členů jede poprvé s Expe a mimo Evropu. Chápete? Na takovouhle akci. Pokud tohle někdo z účastníků čte, říkám vám “Wow, jste fakt hustí, že jste do toho šli takhle po hlavě”. Před odletem ještě stihnu rozesmát Honzu dotazem, jestli umí turecky, a už odlétáme vstříc našemu dobrodružství.

Do Trabzonu přilétáme večer i se všemi zavazadly (wow). V momentě, kdy je první půlka skupiny odvážena neznámo kam neznámým týpkem si říkám, jestli už za chvíli přijde na řadu moje krevní skupina, ale po pár minutách se týpek vrací a odváží zbytek skupiny do autopůjčovny. Domluva trochu drhne, jelikož do Turecka ještě angličtina příliš nedorazila, ale časem nasedáme do dvou aut s prázdnou nádrží a po instrukcích “Left, Right, Shell” se vydáváme na cestu k ubytování. Shellka už byla samozřejmě zavřená…Ubytujeme se v hotelu na hlavní třídě v centru Trabzonu a ještě, než padneme únavou, se jdeme ponořit do víru velkoměsta. Původní plán jít na pivo se záhy promění na plán jít na çay (vyslovuje se to čaj a znamená to čaj). Včera totiž začal ramadán a tím pádem to bude trochu složitější se sháněním alkoholu (to nám prospěje), ale i jídla (to už prospěje míň). Ramadán je taky prý hlavním důvodem, proč jsme nakonec jeli do Turecka a ne do nějaké ortodoxnější muslimské země. Sedíme teda u samovaru s çayem na moc pěkném hlavním náměstí pod sochou Atatürka a socializujeme se. Další ráno se ještě zastavíme na nákup jídla a plynových bomb (v outdoorovém obchodě je sice nabídka zbraní tak bohatá, že si člověk připadá jak v Americe, ale trekové hůlky nemají) a vyjedeme z města do hor. Naše cesta stoupá nádherným údolím k první atrakci, klášteru Sümela. Ten postavili mniši ještě v době, kdy v Turecku žili Řekové a na dochovaných stěnách jsou fresky s biblickými výjevy.

Vracíme se do města Maçka, kde jdeme na první turecký oběd. Dávám si köfte (mleté masové karbanátky, mňam) a çay (ten se stal nezbytnou součástí každé návštěvy restauračních zařízení a kaváren). V restauraci zjišťujeme, že i Turecko má problémy s migrací, obsluha jsou totiž Němci. Německy sice umím asi jako Aldo Raine italsky, ale furt se člověk narozdíl od turečtiny aspoň trochu chytá, což už se tu opakovat nebude. Vyrážíme do hor a přesunujeme se na naše první stanoviště. Tím je plácek před arménským klášterem Imera (o podobné kláštery se pochopitelně v Turecku krásně starají). Po krátké obhlídce a začátku sněžení se shodujeme, že vlastně můžeme klidně přespat uvnitř.

Na další den jsou velké plány - vylézt někam pod 3 km vysoký vrchol a tam na sněhu přespat. Většina z nás se ale vůbec nevyspala, takže plány mírně upravujeme (toho ještě bude) a vyrážíme nahoru stylem vyjdem co stihneme a pak se vrátíme. V momentě, kdy musíme nasadit sněžnice přicházíme o první členy výpravy, ale postup většiny z nás zastaví až lavinový svah, na který si nás Honza netroufne pustit. Končíme tedy hluboko pod vrcholem a vracíme se k autu. Honza nás povzbuzuje informací, že tohle nebyl výstup ale jen aklimatizační procházka a že nás čeká daleko vyšší cíl. Druhá nejvyšší sopka v Turecku - Süphan Daği s výškou 4058 m. Pro spoustu lidí z výpravy tohle bude výškový rekord. Sjíždíme z hor do města Gümüşhane, kde se uskuteční druhý pokus o vyspání se. Přijíždíme večer, dáme si dobrou večeři v jediné otevřené restauraci ve městě a rozhodneme se provést sociologický průzkum. Před hotelem Honza zastavuje náhodné mladé kolemjdoucí a ptá se, jestli fandí Fenerbahçe nebo Galatasarayi (něco, jako byste se v Břeclavi ptali, jestli fandí Spartě nebo Slavii). Dotazník vyhrává s přehledem Galatasaray a na druhém místě se překvapivě umisťuje Beşiktaş (takže Bohemka). Jdeme do čajovny, kde si chceme dát çay a dýmku. Všímáme si, že jsme pro místní podezřele atraktivní a že si nás chodí fotit. Nejdřív si myslíme, že to je proto, že jsme první turisté, kteří kdy ve městě byli (to je možná pravda). Pak ale doslova vyleze na povrch druhý možný důvod. Byli jsme na sněhu. Sluníčko nesvítilo, my se nenamazali a teď sklízíme, co jsme zaseli, tj. pořádný úžeh. No, další den bude prdel. Další den nebyla prdel. My, co jsme následující dny strávili loupáním obličeje, jsme na tom byli ještě dobře. Narozdíl od Ivči, která v podstatě oslepla (samozřejmě byla jediná doktorka na výpravě). Půlku výpravy tak strávila ve slunečních brýlích i vevnitř :/

Pokračujeme dál a ve městě Erzincan se jednak stavujeme na oběd v podobě baklavy a jiných dobrot a druhak vjíždíme do údolí Eufratu (čehož si všímám až teď, když píšu, cool). Kousek za městem zastavujeme u vykopávek Altintepe, což je umělý kopec, na kterém byla kdysi pevnost s nádherným výhledem na údolí i okolní hory. Dorazíme do Erzurumu a během hledání nemocnice, kde zároveň někdo mluví anglicky a rozumí očím, se my ostatní jdeme projít na věž místní pevnosti, odkud je nádherný výhled na okolní hory se sjezdovkami, a taky do místní medresy. Večer na hotelu plánujeme následující dny a konečně se dostáváme k tomu, proč je z toho Výprava do neznáma na druhou. V okolí Süphanu totiž leje a tak Honza mění trasu a z plánovaného okruhu se stává osmička. Další den nás čeká dlouhá cesta do Karsu. Začneme návštěvou vojenského památníku. Zdá se, že jsme tu první návštěvníci. Nemyslím dneska, myslím úplně. Po cestě dál jedeme oklikou přes takové Monument Valley východního Turecka - skalní útvary v Narmanu.

Z Narmanu jedeme neskutečně rozmanitou krajinou. Doslova každé údolí je úplně jinak zbarvené, především díky zajímavě vyvrásněným skalám, takže jsem po cestě často žádán o zastavení, či aspoň zpomalení na obdiv a fotky. Highlight dnešního dne je ale ještě před námi. Na oběd si dáváme výborné manti. Pravým highlightem jsou ale vykopávky středověkého arménského města Ani s více než 1000 let starým klášterem a pevností.Vzhledem k tomu, že ve městě žilo až 200 tisíc lidí, je to docela slušná procházka. Město se nachází na vysokém útesu přímo na hranicích s dnešní Arménií, ale dříve bývalo dokonce i jejím hlavním městem. Obecně jsou vztahy Turecka a Arménie velmi komplikované, ale tady se naštěstí nepřátelství projevuje pouze soutěží o největší vlajku. Večer dojíždíme do města Kars, které je pro nás zajímavé především tím, že leží na severu Kurdistánu. Dáváme si samozřejmě výbornou večeři, nějaké ty dobroty po jídle v kavárně a jdeme si dát vzácné pivo na pokoji. Tady na pokoji si Honza získává můj ultimátní respekt, jelikož nám ukazuje, jak vyexuje pivo za 4 sekundy (fakt borec). Evidentně je totiž profesionální běhání pivních štafet velká věda…

Ráno v Karsu ještě zaběhneme na místní hrad a na çay. Vyrážíme na jih a prvním dnešním cílem je skalnatý vrcholek Tekalti Daği, který si dáme na aklimatizaci a abychom zkusili trošku náročnější pohyb. Tady na skalách se opět ukazuje široké spektrum naší skupiny od zkušených horalů, kteří po skalách bez jištění vyběhnou jak kamzíci, přes nás, kteří tam nakonec taky nějak vylezeme, až po ty, kteří na tom nejsou zdravotně nejlépe a raději zůstávají v bezpečí pod skalami. Sjedeme dolů do města Tuzluca na kebab a ještě se za městem stavíme do krásných solných jeskyní, které by v ČR byly atrakcí první kategorie, ale tady si jich skoro nikdo ani nevšimne.

Večer přijíždíme do města Doğubayazit. To se vyznačuje tím, že jde podezřele těžko napsat (a co teprv vyslovit) a hlavně tím, že je to základna pro výstupy na Ararat, nejvyšší horu Turecka. Trochu podezřívám Honzu, že kdybychom nebyly takový lamy, tak by nás na ten Ararat poslal… V hotelu se potkáváme s Agniezskou, asi jedinou Polkou v hlubokém Kurdistánu, která nám zařídí návštěvu tureckých lázní. Ty jsou docela v poho, až na to, že uvnitř vůbec nejsou lázně, ale jen dvě sauny a kamenný stůl na masáž. Já nejsem úplně velký fanoušek masáží a tento zážitek to u mě úplně nezměnil, ale řekl bych, že ostatní si to celkem užili. V jedné ze saun nechybí televize a my se bavíme tím, že v přímém přenosu dabujeme kriminálku Ankara nebo co to bylo. Ráno se vzbudíme s výhledem na Ararat - opravdu majestátní hora. Jedeme kousek za město kouknout na palác İshak Paşa z 18. století. Ve své době to bylo určitě neskutečně krásné sídlo, dnes zbyly spíše jen prázdné ruiny (tento jev se v Turecku objevuje velmi pravidelně).

Naposledy se ohlédneme za Araratem a vyrážíme na cestu k největšímu tureckému jezeru Van. Ta je lemovaná kontrolními stanovišti armády, jelikož se nacházíme blízko hranic s Íránem. Většinou nás ale nikdo nestaví a když už jo, stačí pozdravit anglicky a je to v celku bezbolestné. Přijíždíme k jezeru, které je tak velké, že byste mi věřili, kdybych vám řekl, že to je moře. Ve městě Van na břehu jezera se u kebabu setkáváme s Recepem (jiným, než tím jediným, kterého znáte), což je místní průvodce. Probíráme s ním detaily našeho výšlapu na Süphan, který je naplánovaný na příští dny. Částečně je to náladou ve skupině, ale především viním špatnou předpověď obsahující husté sněžení, že Honza rozhodne, že nikam nepolezeme. Pro některé úleva, pro jiné zklamání. Místo toho Honza navrhuje jet do kráteru Nemrut a přespat na jeho dně. Po cestě ke kráteru se ještě lodí vypravíme na ostrov Aghtamar, kde je (neuhodnete) arménský klášter.

Při příjezdu do města Tatvan, které leží pod Nemrutem, musíme opět měnit plány. Hrozí sníh a to tak moc, že se bojíme, že bychom se do kráteru ani nedostali, nebo se z něj naopak nedostali ven. S tímto se ubytujeme opět v hotelu ve městě a jdem na večeři. Těsně před zavíračkou vběhneme do hypermarketu pro pivo, ne příliš vážně zvážíme koupačku v jezeře a na pokoji vymýšlíme, co dál. Ráno nám Honza tajemně nastiňuje plán na další dva dny. Z jeho strany jde už v tenhle moment o totální freestyle. Prvním bodem programu je výstup na vrchol kráteru. Dojedeme, kam nás sníh na silnici pustí, a dál vyrážíme do sněhové vánice pěšky. Úplně příjemné to není, ale o to větší je naše radost, když se po cca hodině brodění sněhem dostaneme na místo, které má prominenci větší než půl metru a tedy ho Honza prohlásí za vrchol. Natočíme “pozdrav z Araratu” a vydáváme se zpět. Po cestě potkáme pouze jednoho Poláka, jinak je tato oblast v tomto počasí zcela mimo zájmy turistů. Taky spadnu ze srázu u cesty a hodím hroznou držku do hromady sněhu.

Jakmile se vzdálíme od jezera, zabočíme mimo hlavní silnice a pak i mimo vedlejší silnice. Jedeme bahnem a tak si konečně vyzkouším nějaké to offroad řízení. Jsem rád, že mě David ze sedadla spolujezdce povzbuzuje, ať to osolím ještě víc. Nějak bahno s našimi Daciemi projedeme a dojíždíme k jezírku kdesi u osady Budakli, ze kterého stoupá pára. Vedle jezera je něco mezi studnou a bazénem, kde ze země vytéká horký pramen. Taky je tam chajda a pár asi policajtů, kteří nás zvou, ať se jdeme do pramene vykoupat. Venku je kosa a nechce se mi do trenek. Tady u smradlavé díry v zemi poprvé a naposled porušuju svou Yes Man mentalitu, kterou jsem si na výpravu předsevzal, a raději tuhle koupačku vynechávám. Po zbytek dne nás čeká cesta přes několik horských pásem až zpátky za Erzurum, kde je v plánu přespat ve stanu venku (poprvé, konečně). Cesta je to celkem únavná, v průsmycích je na silnici sníh, v nížinách díry a ve tmě se takhle neřídí úplně nejlépe. Když v noci dojedeme do Erzurumu, opět část posádky vyměkne a začne se poohlížet po nějakém levném hotelu. Díky ušetřeným penězům za permit na Süphan na to máme a tak opět na stanování nedojde. Konečně se dozvídáme velké plány na další den. Pojedeme do Batumi. Batumi je v Gruzii a tím pádem se přece jenom podívám do státu, ve kterém jsem ještě nebyl, nice! Co v Gruzii naopak není, je ramadán, takže bude i točené pivo. Hnáni touto vidinou se řítíme k moři. Po cestě nás zpomalí akorát zastávka na zrovna napouštěnou přehradu. A jeden fakt pomalý náklaďák. Přijedeme k hranicím, auto tam necháme a jdeme hezky po svých do Gruzie. Tam Honza společně se starší, a tudíž i ruskymluvící, částí posádky domluví maršrutku do centra Batumi. Batumi je oproti východu Turecka dost jiný svět. Daleko evropštější a modernější. Okamžitě jdeme do restaurace na místní speciality. A pivo. Většina lidí si dává buďto chačapuri (těsto se sýrem) nebo khinkali (knedlíčky s masem). I když je to celkem mňam a příjemná změna oproti sousední kuchyni, přeci jen si všichni užijí hlavně studené točené pivo. Po obědě se jdeme projít na pláž, na které je nejzajímavější pravděpodobně výhodně postavený McDonald’s. Když už u toho moře jsme, tak navrhuju, abychom se šli i vykoupat. Nechápu proč, ale přidávají se jen Honza a Jáchym.

Ok, tak už chápu proč. Voda má 10 °C. Když nastane čas návratu, splašíme opět maršrutku. Před nástupem se nám místní zhulený flákač snaží vysvětlit, že Rusko není zas tak špatný, i když kromě Ukrajiny zabrali taky část Gruzie a jemu zničili vesnici. To je signál, že se máme vrátit zpět do Turecka a tak vyrážíme. Přejdeme hranice a zajedeme kousek od pobřeží do půjčovny raftů. Na rafty sice nejdeme, ale půjčovna slouží i jako kemp a tak se konečně dostanou ke slovu stany. I když jen některé, protože spousta z nás je líných a tak radši spí pod širákem. Výjimečně v noci ani nesněží ani není pod nulou, takže je to super.

Čeká nás poslední den výpravy. Část skupiny volí výlet po okolí k vodopádům, ale druhá část je zatím neuspokojena počtem zdolaných vrcholů a tak vyrážíme do pohoří Kaçkar. Opět vyjedeme, kam to jde, vezmeme s sebou sněžnice a vyrážíme vzhůru. S přibývajícím sněhem přibývá i stop zvířat. Především nás zaujmou ty evidentně medvědí. Vydáme se tedy po nich (stejně to bylo po cestě) dokud nenarazíme na místo, kde to vypadá, že si máma s mládětem daly šlofíka.

Stoupáme vzhůru po cestě, která se točí kolem hřebene a poskytuje nám nádherné výhledy, které podle mě mohou konkurovat i Alpám. V jeden moment si říkáme, že by možná stálo za to si cestu trochu zkrátit, a vyrážíme kolmo na vrstevnice svahem vzhůru. Nad hranicí sněhu některé slabší kusy vytahují sněžnice, jiné baví se s každým druhým krokem klouzat dolů. Dojdeme k jakési boudě, počkáme na zbytek skupiny, kterému se náš nápad jít kolmo úplně nelíbí, dáme oběd a zhodnotíme situaci. Na vrchol to tímhle tempem opět nestihneme a navíc se u části skupiny opět projevují zdravotní komplikace. Takže si ještě užijeme pseudovrcholový výhled na údolí a protější hřebeny a jdeme dolů, protože nás dnes čeká ještě kus cesty. Na sestup už teda sněžnice nasadím, abych se náhodou po zadku neprojel až k autu.

Míříme do města Rize, které leží na pobřeží a v jehož okolí se nachází v podstatě rodné město prezidenta Erdoğana. Ve městě je to znát, potkáváme murály s jeho podobiznou přes celý dům a intenzita plakátů s prezidentem je vysoká i na Turecko v naplno probíhající volební kampani. Ve městě jako takovém toho moc není, ani na pobřeží se nedá překvapivě dostat. Projdeme se tedy po centru, seženeme nějaké ty suvenýry a dáme si poslední večeři. Dávám si super rybí polévku a na rozloučenou i köfte a çay.

Další den nás čeká krátký přejezd do Trabzonu, umytí auta po cestě a pak už jen kroužení po letišti, než si auta přijedou vyzvednout týpci z půjčovny. Vše je v pořádku, v terminálu nakoupíme za poslední liry nějaké ty dobroty. Konečně zde najdu ten turecký med, o kterém jsem si začal myslet, že jde o podobný výmysl jako boloňské špagety nebo vídeňské párky, které taky na daných místech rozhodně neseženete. Cesta zpátky už se obejde bez jakýchkoliv zajímavostí, snad s výjimkou sprintu přes Vídeňské letiště směrem na zastávku autobusu, a poté už následuje cesta do Brna, kde nás opustí mimo jiné Honza a s ním hora sněžnic, a pak už závěrečná pasáž do Prahy.

Když teď hodnotím tuto výpravu s párměsíčním odstupem, musím upřímně říct, že z ní mám trochu smíšené pocity, jelikož jsme byli o spoustu super zážitků ochuzeni a myslím, že to je z textu i znát. Na druhou stranu zážitek nemusí být stoprocentně pozitivní, hlavně, že je intenzivní. A to se v této Výpravě do neznáma na druhou jednoznačně potvrdilo. Rozhodně doporučuju všem, kteří mají podobný koncept dovolené rádi. A těm, kteří se výprav do neznáma z jakýhokoliv důvodu bojí, to doporučuju ještě dvakrát tolik ;-) Tak zas někdy!

Děkujeme Robertu Líčeníkovi za skvělý článek a Marku Srbovi za fotky! :-)