Lýkijská stezka - Ultralight

UltraLight po této výpravě, kdy jsem ho prakticky poznal, hodnotím jako schopnost přemýšlet a cestovat se střízlivostí a realismem. Toto myšlení, zejména pokud si vytvoříte poctivě gear list, vás nutí objektivně přemýšlet nad vašimi limity, počasím a jednotlivými dny akce v reálném kontextu a důležitých bodech. Je to přístup, který má také veliký přesah do našich osobních hodnot a také do toho, co nejen ve volném čase potřebujeme vlastnit.

Nějaký ten úvod před odletem

Patřím k těm nejpečlivějším baličům se na zahraniční treky. UltraLight filosofie téhle výpravy tomu dala korunku. Promýšlení, co je třeba, kolik to vlastně váží, moje přípravy začaly 3 týdny před odletem. Tato 12denní akce, 9denní trek, byl ve spolupráci s Travelight.cz. A to v podobě možnosti využít jejich půjčovnu, čerpat inspiraci z Gear listu podobné akce, či se dozvědět spoustu užitečných informací z jejich článků na blogu. Tak třeba zmíním půjčený tarp pro dva, Liteway Pyraomm Duo Tarp Grey, za který jsem doma nechal svůj stan Simond Makalu T2 z Dekáče, který pro jeho univerzálnost tahám od sněhu po vodácké campy. A dostal se tak s přístřeškem z 3,1 kg na 453 g. Přišlo mi skvělé vyzkoušet absolvovat s Pájou Adam trek, kterým máme možnost si osvojit v Expe klubu zcela novou filosofii, jak díky lehčímu batohu v omezeném čase prožít a vidět více. Výsledek byl přesto závislý primárně na tom, kolik pozornosti věnujete přípravě, před odletem. Na Fcb skupině akce nám Pája nasdílela k diskuzi Ultralight vychytávky v osobní hygieně, praktické tipy na co se zaměřit při odlehčování hmotnosti, co brát a nechat doma. Kdo chtěl mohl s Pájou konzultovat svůj Gear list, stejně jako i ona sdílela svůj s námi. V Praze, brzy ráno na letišti nastal asi můj jediný fail celé výpravy. Byla to moje třetí akce s Expe a první let letadlem od mých dětských let. Spolu s powerbankou a dalšími drobnostmi jsem vzal do příručáku i nůž s trochu delší čepelí než je povolená. Věděl jsem, že musí být odbavený, stresík ale zapříčinil přesný opak. Na kontrole v Praze na to mají metr formou visačky na kreditku. Co je delší, většinou zůstává v proskleném depozitáři tak, aby na to viděli odbavení lidi ve frontě. Na potvoru, v místech, kdy už je bágl odbavený. V tomto bodě patří Páje - velké díky za její statečnost. Aby se 25g UltraLight nožík s čepelí 7,2 cm nestal krásným přírůstkem do této místní sbírky, nechala si Pája dodatečně odbavit své jediné zavazadlo. Batoh nezabalený ve folii, s pár připnutými věcmi včetně karimatky, předala znechucenému muži se slovy, že pro ni má ten nůž sentimentální hodnotu. Ten nechal kontroly letenek a pasů nastupujících lidí na druhé straně haly a musel přetisknout dokumenty i ke zbývajícím členům naší skupinové letenky.

První den

Po příletu jsme hned vyzkoušeli pár místních dobrot v jednom z fast foodů ve vestibulu nádraží v Antalya. Dopravili se autobusem po několika hodinách do Fethiye, kde byl náš hotel. Po ubytování jsme si došli na večeři, kde si mnozí dali místní speciality. Cestou domů jsme si vzali ještě nějaké láhve a do večera debatovali u stolku v zóně pro hosty, venku před hotelem. Protože to byla moje první zkušenost, před svítáním druhého dne mi vlezlo do snu svolávání tureckých Sunnitů k modlitbě z minaretu blízké mešity. Ve vší úctě k islámu, ze snu jsem se probudil a šel zavřít balkón s pocitem, že tam snad někdo opěvuje píseň k zaklínání hadů (tančení kobry do rytmu opojného zpěvu).

Druhý den

Druhý den jsme si ve městě zařídili a vyřídili, co třeba bylo. Vidina, že v pohodě dokoupíme plynové kartuše a hlavně tekutý líh, se ukázala být jako bláhová. Tak nakonec po mnoha neúspěšných dotazech na místní prodejce, kteří většinou nerozuměli slovu anglicky, musela Pája pro kartuše skočit 10 minut stopem do obchodu s rybářským vybavením. A ten líh, tak ten jsme v islámském bezalkoholovém režimu nesehnali vůbec, a to ani jako méně koncentrovaný alkohol, který by hořel. Po chutné snídani jsme se vydali na začátek našeho trailu na trasu něco přes 11 km, k postupnému osvojení si vybavení a dostání se do formy. Vyšli jsme z Fethiye, kde Lýkijská stezka začíná. Za nedlouho jsme vystoupali a s prvními výškovými metry okusili první autentickou přírodu místního pobřeží, převážně složenou z borovicových lesů. Po cestě jsme málem zakopli o želvu již celkem úctyhodných rozměrů. Dostali jsme se na skalní útes a s ubývajícím sluncem hledali místo ke spaní. K moři před námi klesal i mladý pár zřejmě místních milenců. Dovedl nás asi k jedinému přístupnému místu pobřeží, které bylo ale osídleno místní místními kajakáři. Úplně jsme nejprve nechtěli sdílet náš prostor ještě s jinou skupinou, nicméně partička se ukázala jako milá a neškodná. První noc na treku na možná nejhezčím nocležišti celého treku.

Třetí den

Ráno by to chtělo kafe nebo čaj. Jediné, co jsme tu sehnali pro nás, kteří jsme spoléhali na super lehký EMO vařič s vahou pod 10 g, byla technická petrolej. Lévám ji do tohoto kalíšku a zkouším to zapálit. Blaf a konec. Zbytek treku ohřev vody na půjčeném plynu, či nevaření. Tento den jsme do toho již šlápli. 22,9 km se základní výbavou 6-7 kg, někdo i o něco více. K tomu spotřebovávané věci, celková váha na zádech kolem 10 kg. Tento den jsme také potkali asi jedinou skupinu na trase s vlastním průvodcem. Turisté se v úzké uličce prudkého skalního stoupání co chvíli zastavovali, aby si udělali selfie. Chvilku trvalo je předejít a udržet si svoje tempo. Pláže jsme si užili i tento den. Podél zábavní vesničky, nebo spíše turistického centra, jsme potkali mohutné lodě Viking, Hanibal, s nádhernými motivy na jejich přídi. Velikost a celkový dojem lodí vyzařoval opravdu mohutnou sílu těchto válečných postav historie. Byla to krásná podívaná. Z nejvyšší hory, kam oko dohlédlo, sem přilétalo mnoho paraglidistů. Bylo jich doslova plné nebe. I my jsme dostali skupinovou nabídku 100 dolarů na osobu, na hodinu. Nevyužili jsme, šli jsme dál, našlapat naše dnešní kilometry. Večer nás čekal příchod do altánkového resortu. Dřevěné pergoly, zabudované do skalního masivu pár desítek metrů od pobřeží, některé i s postelí a ověnčené svítícími řetězy. Po menších peripetiích s obsluhou, která se ukázala zajímat se o nás krátce před setměním s nabídkou 24 eur/noc/lóže, jsme se po setmění na tajňačku usídlili v jednom, který sloužil jako masérna. Někdo složil hlavu kousek odtud.

Čtvrtý den

Tento den byl plný krásných výhledů, nejen na moře, dnes i do pevninského údolí. Odpoledne po dlouhé chůzi po silnici skrz vyprahlou krajinu, jsme ve vesnici Yediburunlar narazili na Türkmen Turkish Pancake House. Dali jsme si poprvé jídlo, které se od tohoto okamžiku stalo naším nejoblíbenějším, Turecký Menemen. Na tomhle místním Leču, jsme se navíc s odstupem dní shodli, že jsme si už v dalších dnech nikde tolik nepochutnali. Číšník byl správný bystrý, pohotový v pleti přičmoudlý chlapík menšího vzrůstu. Dokonce nám zaskočil k sousedovi pro Pivko, které neměl.Pivo je v Turecku na ceny ostatních potravin docela drahé, většinou 40-50, v odlehlištích a u starců až 100 Lir za plech.    Později odpoledne jsme rozhodili lehnout s karimatkami kus za vesnicí Faralya. Každý večer jsme dokupovali zásoby jídla.Někdy se stalo že i 20 km nic nebylo, vždy jsme si udělali plán na druhý den, co kde bude k mání. S vodou to bylo podobné. Jak to šlo, kupovali jsme balenou vodu. Několikrát využili studánku či veřejně vyvedený pramen, k přefiltrování.  Místa v těchto končinách označené na Mapy.cz jako kempoviště, nebývají nic jiného než kus placu uprostřed ničeho.Tento večer jsme na tomto místě potkali pasáka koz, který jakoby na zavolanou přiskočil a zpřístupnil nám kamením zaházený otvor od studny s vodou do pítek pro zvířata. Již od pohledu dost železitou vodu jsme přefiltrovali.  Pozdní večer byl v duchu nahánění pasáčkova stáda. Někdy před 23 hodinou k nám utíká svítící čelovka. Někdo z jeho slov pochopil " Neviděli jste moje stádo ". Mladík to bral fakt vážně, ještě hodinu jsme tu a tam slyšeli ze všech okolních koutů, jak bez odezvy štěká a beká, spolu s jeho družkou, zda mu nějaká kozička dá zpět echo.Ten den snad byl měsíc v úplňku, nebylo třeba vůbec čelovek, dohlédli jsme několik set metrů až na pasáků drobný kamenný domeček. Nádherná akorát teplá noc se zvuky cikád, pod hvězdami, bez jakéhokoliv světelného smogu, který z ČR dobře známe.

Pátý den

Byl zajímavý tím že jsme si opět mohli užít moře a na víc jsme si z Lykijské stezky trochu odbočili, prodlužili si trasu, aby jsme mohli jít pár km podél pláže. Místní jsou v téhle zemi, velmi pozorní. Třeba když jsme se od moře vzdalovali, dlouhou rovnou dlážděnou cestou lemovanou palmami, nemohl jsem z bot dostat písek, stále tam něco vadilo a několikrát je po cestě vyklepával. Byl jsem od skupinky už pěkný kus, když vedle mě zastavil zarostlý Turek na motorce a pokynul ať nasednu. Hodil mě k ostatním. Obecně vždy když šla podél silnice jakákoliv skupinka lidí, řidiči zatroubily nebo přátelsky pokynuli. Postupně se na treku zaběhlo, že jsme se snažili ukrojit co nejvíce km do 14,15 hodiny a potom si rádi vychutnali posezení v nějaké z venkovských domácích pohostinství, které se našly v každé vesnici. Nebo alespoň před samkou, protože v některých drželi během odpoledne jakýsi polední klid. Většinou to tak vycházelo a když ne alespoň v závěru dne, tak alespoň na snídani jsme se nechali hostit. Odpolední hodinka u dobrého jídla a piva, nám vždy dodala sílu dojít v pohodě a s chutí do cíle. Tento den jsme kus od místa k táboření, při setmění prohlédli monumentální Xhantos Theatre v tvaru půlkruhu. Skoro za tmy jsme v kempovišti potkali v kruhu ohně skupinu zahalených Turků, kteří nám mile pokynuli, zda si s nimi dáme čaj. Když jsme se zabydleli, chtěla se nás ujmout i smečka psů. Mazliví hlídači, kteří nám o sobě dávali celou noc vědět, poctivě na všechno štěkali kolem dokola v okruhu 100 m.

Šestý den

Tento den jsme v našem poločase směřovali na vilku Yağmur, z které jsme měli nádherný výhled na pobřežní část města a na moře. Vila se nachází na rozhraní měst Kalkan a Akbel. Den utekl velmi rychle. Byl asi nejbohatším na neobyčejné výhledy do údolí, kopců a krajinek. Ráno jsme vyšli, spolu s několika psy, kteří se naší nové smečky ještě na chvíli nechtěli vzdát, za vesnicí Karaköy. Když jsme vyšli do prvního kopcovitého stoupání, potkali jsme tam pana "Pardála". Snad 80-ti letý dědula s jednoruční pilkou jako břitva v ruce, uznal za nutné s každým z nás si podat ruku a něco hlasitě zabrebentit, přesněji řečeno zařvat. Nejen že anglicky nedal ani hlásku, šišlal přes vypadané zuby. Ujal se do popředí naší cesty asi jediným 300m úsekem celého treku, který vedl skrze úzký potok, ze kterého se nedalo uhnout do stran. Museli jsme jít za ním. Navíc měl Crocsy a chodil středem a to vše mu hrálo do karet, aby ze sebe udělal jakéhosi podivného průvodce. Každou chvíli něco zařval, jako generál na povel vojákům. Když jsme vyšli na cestu v kopci, skoro to vypadalo že nás s tím salutováním a pilkou na větvičky chce postupně podřezat. Nakonec z něj vypadalo, že by rád za svoje služby cigaretu, bez které nás s překvapením opustil. Během odpoledne jsme dorazili na hotel. Ještě jedna věc byla významně spojená s Ultra Lightem. Díky pračce jsme mohli brát zase o něco míň prádla a ještě víc tak odlehčit výbavu. Přeprali jsme první várku věcí a do západu Slunce se slunili u hotelového bazénu, popíjeli Efez a jedli nějaké pochoutky s Olivami. Večer jsme vyrazili do města na véču. Mnozí opět na menemen. Jirka s Lukášem si zase objednali špízy s Tureckými plackami, které jim přinesli přímo na dlouhé opékací tyči a noži jim přímo za hlavami stahovali přímo talíř. Opět profesionální obsluha a výtečné jídlo, které u nás jen tak k mání není.Po cestě se ještě koupili další pivka, a kdo měl večer chuť hrály se na hotýlku různé slovní hlavolamy či rébus ze sirkami. Při tom se všichni dobře pobavili.

Sedmý den

Další den na treku byl velmi podobný těm předchozím. Po snídani ve městě jsme vyrazili. Za tento den stojí za to zmínit stád koz, které před nás hnal místní pasák u jedné vesničky. Poznali jsme ho podle zvláštního štěkotu, na který kozy dobře slyší. Jinde jsme od sadaře dostali u jedné zahrádkářské osady jen tak z ničeho nic pár jablek. Za zpěvu z mešity za městem, svolávající Sunnitské věřící k modlitbě, jsme přešli z jedné vesničky do druhé. Dnešní trek jsme zakončili na velmi zajímavém místě, v údolí plném bílých, oblých, křemičitých balvanů v kontrastu s rudou půdou a uschlou vysokou travinou, podobnou zlatavému obilí. Asi 100m od místa kde jsme se jali spát, byl na rudozemi z drobných kamenů poskládaný zajímavý ornament „ ulita“ dobře viditelná již z nedalekého kopce. Tento večer konečně i Pája a Jirka postavili svoje tarpy, a tak jsme je mohli porovnat, a otestovat. Na tomto místy až mystickém místě jsme chytli i nádherný západ Slunce a další úžasnou noc pod hvězdami.

Den osmý

Dneska byl budíček už v 7 hodin. Vyšli jsme jen velmi krátce po svítání. Nádherný pohled na vycházející sluneční paprsky za nedalekou skálou. Tento den nám kilometry začaly výrazně narůstat, a některým z nás kondice klesat. Zuzka, protože si v minulých dnech odřela a narazila koleno, už i některé předchozí dny určitou část dostopovala s místními a připojila se na smluveném místě tak, aby jsme na večer byli zase kompletní.přestože jakmile jsme vyšli z nocoviště, přešli les, nás čekalo dlouhé strmé klesání, zdolali jsme výzvu, a to deset 10 kiláků do 10 hodin Juchů!A oslavili jsme to snídaní za vesničkou Gökçeören. Dnes se celkově šlapaly kilometry dobře. Zásadní roli v tom totiž vždy hrálo počasí. Pokud jsme šli podél moře, měli jsme třicítky, i pár stupňů nad 30*C. Problém byl ale v to, že náročné stoupání se většinou odehrávalo na Slunci. A až sekundárně výškový profil, dnes ( 700 dolů, 1100 nahoru ). Celý trek, ani v noci nezapršelo.Místo oběda jsme tentokrát dali svačinu v jedné z vesnic ve velkoobchodu se smíšeným zbožím. Dnešní den byl příjemně pod mrakem. I večer se nám protáhl. Dnešní trek jsme došli krátce po sedmé, dávali jsme plachy a někdo stavěl tarp již za úplné tmy. Spali jsme v prostředí jakési vyprahlé krajiny připomínající polopoušť , kde jen bodově rostly huňaté keře. Nebylo chuti probírat v kolečku uběhlý den, či dlouho pozorovat hvězdy. Za námi 12 hodin na trase a před námi přes 40 kiláků druhého dne.

Den devátý

Dnes byl odchod už v 6:00, tedy za tmy. Pája s Honzou a Aničkou vyrazili na před, protože jsme spali ve vyšších polohách, byla zima a bylo třeba se hýbat. Tento den se také část party vydala na kratší variantu s tím že dostopovala. Tomáš, který neměl v telefonu mapu, včera došel až do města Kaş a tam přespal v parku. Tam jsme měli dnes sraz, u veřejného vodního zdroje, kde jsme doplnili vodu. Když jsme tedy s Lukášem a Radkem sbalili ráno věci a s čelovkami vyrazili, chvilku nám ve tmě zabralo zorientovat se v remízkových bludištích. Jakmile jsme začali scházet strmě traverzovaným terénem k pobřežnímu městu, " do Kaše", v mžiku nás ovanul teplý vzduch od moře, který mohl být až o 10*C teplejší. Pochopil jsem, že na pobřeží není na podzim chladno ani v noci a že v moři se leckdo i v zimě vykoupe. Byla to docela facka. Naskytl se nám nádherný pohled na město, ponořené ve svitu nočních lamp, s již ustupující tmou rozbřesku. Po několika km za městem se Lýkijská stezka odpojuje od pobřeží, kde jsme dali pauzu v krásné zátoce a zjistili, že nám chybí Anička, která byla na signálu jen přes Wifi. Následujících 11,5 km úsek byl objektivně tím nejhorším na celém treku. Přesto že trasa neprotíná mnoho vrstevnic, víc než polovina Lýkijské stezky (po červené) je v tomto úseku značena přerušovaně, tedy že se jedná o technicky komplikovaný terén.

K tomu obloha byla celý den naprosto azurová, a naše chodidla už začala jevit známky námahy. S vidinou dnešní porce km, v 5-ti členného týmu, který neměl ze včerejší trasou problémy, jsme celý úsek zpocení a s řádným nárokem na zavodňování se, mimo posledního kiláku ušli bez přestávky. Terén vyžadoval prodírání se nízkou jehličnatou klečí, mezi kameny a výběžky skal, nekonečnými kličkami, v podstatě bez náznaku hlinité cesty. Hodně jen šutry. Postupně z nás lilo jako po dešti. Byl to myslím jediný úsek, který by jsme určitě nechtěli jít znovu. Po 10,5km jsme dali přestávku na pláži, s vyznačeným místem pro koupání. Všichni jsme měli tohoto terénu dost a při pohledu na reliéf zbylých kilometrů přemýšleli, jak si to zkrátit. Navíc Další zdroj vody bylo občerstvení v domácím, o kterém bude řeč a pak až po 13 km teoreticky na vyžádání v místní hospodě. Všichni měli ze zásob enormně vypito. Takže na pláži na nás naplno dolehla frustrace nepřejících podmínek nejnáročnějšího dne treku. Bylo nějakých půl druhé, a bylo jasné, že zbylých 22 km po svých nedáme. Nebo spíše dát nechceme, s tím aby jsme si to užili. Další téma byla místní kavárna zaznačená na mapě. Byla tu spíše na půl opuštěná kabina od příbytňáku s cedulí s nějákým zákazem a číslem na majitele. Bylo mi v tu chvíli jasné že jediné co nás teď hodí do nálady vůbec pokračovat, bude dobré a osvěžující pití. Vynikající místní jídlo, bylo po celou dobu treku spolehlivým zdrojem elánu. S Pájou jsme si ve Fethyia zařídili turecké SIMky, kde bylo i 200 volných minut. Neváhal jsem... Turek něco zahuhňal a nakonec pochopil co chceme a já zase že za 20 minut dorazí. Ostatní tomu moc nevěřili, a dali jsme si právě ten samý čas kdy se zase zvedneme a půjdeme dál. Turek byl přesný. Když už jsme se zvedali, dorazil bílý, zrezavělý žigul, a mi si dali Turecký čaj a Chlazenou Colu z mrazáku, který mu celou dobu v obytňáku chladil. Někdo dokoupil i vodu. To vše s turistickou přirážkou, zřetinová cola v plechu za 50 Tr. Šlo se dál. Už před příchodem na pláž mě bolela hlava. Do určité míry se to dá řešit, že při sestupech a výstupech kontroluji svůj dech, protože v náročném terénu většinou nevědomky dýchám mělce. To se pak sečte s vedrem. Náročný terén pokračoval a bolest neustupovala. Všechny dny jsem se držel spíš v popředí skupiny, teď toho na mě bylo moc a byl jsem v zadu. Potřeboval jsem si navíc odskočit a uvědomil si, že když budu držet tempo dalších půl hodiny, budu si fakt koledovat o úpal. Tento podzim prý byl na místní poměry nepoměrně teplý. Nebyl jsem jediný, kdo se dnes odpojil v rámci naší skupiny, kteří jsme to chtěli ujít celé. Dal jsem si Nimesil a chvíli si v lese odpočinul. Nasdíleli jsme si přes WhatsUp, že ostatní došli do Vesnice Boğazcık, kde mi objednali Menemen a já si mohl v klidu svým tempem dojít.  Po dosavadních zážitcích jsem nabyl dojmu, že se zde není důvod bát vyrazit na Lýkijskou třeba i ve dvou, a dojít si jí i dál, za Demre, podél pobřeží.

Bezproblémovost a dobrá vůle při kontaktu s místními se ukázala i na dále, v událostech, které nás tento den ještě čekaly. Po příchodu do Alis house ostatní ještě dojídali, nepočítal jsem s tím, že je ještě zastihnu. Uvařili nám mimo rámec služeb, jednalo se primárně o hotel v domácím. O tomto místě se stojí za to více zmínit, určilo nám totiž směr, jak se bude ubírat zbytek dne.Paní domácí mi nakonec přinesla na mega tácu o průměru asi 50 cm všechno možné, v různých miskách vč. bílého jogurtu a ještě extra smetany, polívky, hlavního jídla a třeba fíku naloženého v medu, že jsem ani nevěděl jak to správně konzumovat, případně co se má smíchat s těmi mléčnými produkty.Paní domácí měla neobyčejný elán v očích, přesto že jí bylo už jistě přes 70. Prý když tam ostatní došli, každému nakázala, kam si má sednout a co kdo má a nemá dělat, jak má sedět. Včetně toho že Páje zapletla copy, protože se prý nesluší, aby mělo děvče jentak plavé vlasy. Neuměla ani slovo anglicky, stejně jako její muž. S překladačem se ale ledacos dalo. Toto místo vč. této zvláštní ženy – na fotce o poznání mladší, můžete omrknout na Trip Advisoru.

Ještě než pro mě bylo jídlo, přišel její muž a po té co jsem se mu pokoušel odpovědět na jeho zvídavé otázky v Turečtině, mi dal k uchu svůj mobil. Pája mi vysvětlila že je to jeho syn že s ním mám v Aj zkusit vykomunikovat, že chceme taxíka. Mladík rozuměl, a tak jsme se domluvili.Celé to bylo tak spontánní s tím že jsem stále nechápal proč nás chlapík vůbec řeší, že s myšlenkami zda dřív odjedeme nebo se mi donese to jídlo, jsem odvoz domluvil. Nakonec to dopadlo tak že synek přijel s nějákým City špuntem, kam by jsme se vešli buď mi nebo naše bágly. Za plotem, po rozhovoru s otcem pochopil, že to nebylo úplně dobře načasovaný a mi nakonec odjeli přímo se starcem jeho letitou skořepinou.  Od mého příchodu do Alis house to tedy mělo být tak trochu v mé režii, takže jsem seděl na spolujezdci, dědulovi mával před obličejem s mapou v mobilu, kam že to vlastně chceme, střídavě dělal selfíčka a v zatáčkách ve srázech doufal že se všichni nezřítíme.

Nechali jsme se dovézt až na pole, které bylo v plánu jako nocoviště, kus za vesničku Kaleüçağız. Té jsme se nakonec přiblížili, protože Páje volala Zuzka, která tam již s druhou skupinkou dostopovala s tím, že už je tam i Anička, která jako jediná z nás ušla poctivě všechny kilometry. I Anička dnes měla nouzi o vodu. Na jídle se po cestě raději nikde nezastavovala, jedla z vlastních zásob. Až do večeře, kterou měli společně s Pájou a Zuzkou, než se společně vrátili zpátky k nám. A mi byli zase kompletní i spolu s ostatními, kteří se dnes vydali na kratší variantu se stopem. Spali jsme v kopci u silnice před vesnicí. Pája šla ostatním na proti a vzala nám, kdo chtěl i Efeze. Nakonec si společně dali ve vesnici večeři a já si vychutnal na skalnatém vrcholku, nad nocležištěm, při západu slunce nádherný výhled s rituálně vykouřeným doutníčkem k vnitřní oslavě poslední noci venku, po úspěšně zvládnutí všech dní na treku. Ve vesnici měli do noci svatbu. Den jsme tedy zakončili ve světelném víru nočního výkonového reflektoru na obloze zářícího několik km daleko otáčivé svazky světla. A za doprovodu bujarých variací tamější orientální taneční hudby, nesoucí se dlouho do noci. To vše spolu s rychle se řítícími svatebčany každých 10 minut po silnici, v jejíž těsné blízkosti jsme spali, a ze které div zatáčka někoho nevynesla na plac z rudo země, kde jsme spali.

Den desátý

Poslední den na treku byl takovou pohodovou tečkou nejen co do počtu kilometrů, i počasím. Celý den byla oblaka. Šli jsme na pohodu, probírali u toho vše možné a dávali klidně 20 minutové a časté přestávky. Chvilku po poledním jsme dorazili do předměstí Demre, do kterého jsme vstoupili návštěvou plážové restaurace hned za mohutným dřevěným mostem s nápisem na jeho oblouku " Demre Belediesi 2021 " Respektive se tak stalo už přejitím lávky oddělující skalnatou klikatou pevninu, od rovné pobřežní písčité části předměstí. K obědu jsme si dali jeden velký “koláč“ Menemenu, který se ukázal být pro každého jen takovým předkrmem. Při příchodu do civilizace se krásně ukázalo jak naše různé bolístky či namožené šlachy převládly nad touhou poznávat okolí kudy trasa vede. Stopli jsme si drobný náklaďáček, do kterého jsme si pohodlně naskákali, a ve kterém jsme si v souladu s místními předpisy, které se nedodržují, popojeli o něco blíž hotýlku. Ten byl na druhém kraji města.Po chvilce oddychu na pokoji, spršce jsme vyrazili zpět do centra na pořádný oběd. V dobře zařízené restauraci jsem pochopil, že Turecký kebab s hovězím fakt nechuchá zdaleka tak dobře, jako ten po-evropštělý. S kuřecím už to zde nebylo špatné. Po jídle jsme ještě vyzkoušeli místní cukrárnu se zajímavými dobrotami, které u nás nejsou k mání.

Den jedenáctý

Přesun do Antalya a Hammam. Demre je jedním z mnoha "skleníkových" měst. Při pohledu z balkonu je opravdu na velké ploše více prostoru zabraného pěstováním zeleniny či možná Tureckého čaje, než za jiným účelem zastavěné plochy. Tady jsme to měli ve vší parádě, kdy nám od časných ranních hodin řvali kohouti, a někdo měl otevřené okno. Ráno jsme dali snídani každý po svém ve městě. yla hodinka na nákup suvenýrů a pak nalodění se autobusem do Antalya. Cesta z Demre je po silnici většinu času v těsné blízkosti pobřeží. Opět jasná obloha a výhled z autobusu umožňoval zase trochu jinou podívanou na moře.

Milý byl zážitek se spolusedící mladou zvěrolékařkou Yaren Gülsever. Dali jsme se do řeči, po tom co mi nabídla čokoládu. Prý šetří, aby mohla poznávat svět a chce poznat i Prahu. Vyměnili jsme si WhatsUp. Po příjezdu jsme se ubytovali na hotelu a šli prozkoumat město. Antalya je turistické město. Turci jsou hrdí na svou zemi i prezidenta, což je vidět na národních či méně často i prezidentských vlajkách, viditelných v těchto oblastech skoro na každém domu či objektu. Jsou tu dlouhé ulice plné rozmanitých obchodů. Uvedu třeba ty s prodejem koberců Perských vzorů nebo jiné s tradičními Tureckými symboly, historickými předměty ( kostýmy vzory či starožitnosti, Muslimské lampióny, krásné kresby na porcelánu aj. ). Prostory někdy umístěné i v objektech bývalých lázní Hammam, místností s nápadně úzkými průchody a kopulovitých stropů. Pojedli jsme, popili a přiblížil se večer který jsme zahájili v jedné z místních Hammam procedurou Turkish bath peeling (20min) plus Foam message (10 min ) plus Classic message (30 min ). Po téhle proceduře jsem měl pocit jako by mi vyměnili tělo. Opravdu těch 1250 lir stojí za to a vřele každému tenhle zážitek doporučuji. Foam message je o tom že ležíte ne mramorových deskách, na vyvýšeném mramorovém bloku a jste celí obalení do pěny. Přichází různé omývání a polévání teplou a studenou vodou, vydrhnutí staré kůže, zejména končetin a závěrečné odležení ve vedlejší Hammam místnosti. To celé v krásném velmi starém prostředí.Po první části se odehrával peeling v příchozí místnosti, kde mají i pokladu. Takže jsme byli propojeni s nové příchozími a se zelenou maskou na obličeji jsme popíjeli Turecký čas, než si nás rozebrali maséři do jednotlivých místností na závěrečnou masáž. Tenhle mezi čas trval dost dlouho. Celé se to nakonec roztáhlo na neuvěřitelných 2,5 hodiny od doby, kdy jsme zaplatili. Personálu dominoval mladý chlapík s kudrnatými černými vlasy, který tam evidentně nacházel naplnění ze šprýmaření i z příležitostného pohledu na krásy ženského těla. Celou dobu jsme byli zabalení v dekách. S Tomášem, Jirkou a Zuzkou jsme potom ještě navštívili jeden noční bar s živou Tureckou hudbou, která taky stojí za to. Dali si jídlo a s překvapením sledovali, jak Turecký mladík při nevinné taneční zábavě z ničeho nic požádal svojí drahou o ruku.

Den dvanáctý

Dnešní snídani, jako jedinou na treku jsme dali na hotelu. ( celkem jsme měli hotely 4 ). Klasické Švédské stoly s výhledem na bazén. Byla to příjemná změna. Starší recepční, ze zájmem o početnou skupinu z Česka, se snažil dopídit, zda ze sebe vydáme něco Rusky. Obecně mladí neměli potíž s Aj, starší tak přes 40 let už ano a většinou to byl problém. Dopoledne jsme měli čas ještě vyrazit do města a koupit nějáké suvenýry. Po té přesun na tramvaj, kterou jsme se odvezli až na konečnou, na letiště. V Antalya jezdí jen dvě tramvajové linky A a B. Vnitřní prostory mají tramvaje o něco modernější a také nabízejí trochu širší prostor. Podobají se spíš našemu Pražskému metru. Odlet před 15 hod. Z Tureckých veder na večer do Prahy do 8*C se silným větrem.

PS: Děkujeme Adamu Vojtíškovi za článek z Lýkijské stezky!