Maroko - Duha Afriky

„To jako vážně? A za co mi chce dát jako pokutu? Podívej se okolo! Vždyť právě kolem tebe projela ženská bez rozsvícených světel a s urvanou polovinou SPZky! Z fleku bych ti vyjmenoval 20 přestupků, které jsem tu během poslední minuty zaznamenal!“ nadávám v duchu na silniční kontrolu, která mě zastavila za nedovolené odbočení. Po několika minutách čekání mi silniční kontrola vrací papíry se slovy, že tentokrát nechá incident bez pokuty, protože se jedná o můj první přestupek. Klepu si v duchu prstem na čelo a pomalu odjíždím z místa činu. O pár metrů dál projíždím na zelenou křižovatkou a při přejíždění přechodu pro chodce, musím rychle dupnout na brzy. Nějací inteligenti se totiž rozhodli přejít na červenou. Jakmile projíždím křižovatkou, zastavuje mě další marocký strážník, protože jsem podle jeho slov projel křižovatku na červenou. „To je nějakej fór nebo co?!“ zubím se na své spolujezdce a přitom nedokáži pochopit, že se mě snaží během posledních 100 m pokutovat už druhá policejní kontrola…

Co se vám vybaví, když se řekne Maroko? Koření? Kus kus? Země tisíce barev? Ještě před několika dny jsem to viděl stejně. Maroko jsem vnímal jako africkou zemi, která je spíš podobná blízkému východu, než Africe v pravém slova smyslu. Od kamarádů jsem slýchával o neskutečné různorodosti a pohostinnosti místních obyvatel. Není tedy divu, že jsem chtěl tuhle exotiku okusit na vlastní kůži a začal organizovat vlastní výpravu s Expedition clubem. Vzhledem k tomu, že budu o této akci psát do časopisu Žlutý, (ano, je to ten žlutej časák, co se na vás směje při cestování s Regio Jetem) nemůžu si dovolit vystřílet zde všechny své trumfy a vypíchnu zde tedy jen to nejdůležitější…

„Cože? Jak jako že je má karta odmítnutá? To je nějakej blbej fór, ne? Vždyť to už je třetí karta po sobě, co nefunguje!“ komunikuji s paní u přepážky, která reprezentuje marockou půjčovnu automobilů. Mých pět účastníků už více než hodinu čekají na to, až splaším zamluvená auta a začne se konečně něco dít. Mám sto chutí se na paní vykašlat a ochočit si nejbližšího velblouda, nicméně se mi po 90 minutách daří sehnat dva super nabouchané off-road speciály – Dacii Logan a Hyundai i10 se kterými si užíváme během naší 10-ti denní výpravy opravdu hodně zábavy. První fór přichází ve chvíli, kde sedáme za volant a dostáváme se z centra Marakeše. Silniční doprava tady postrádá jakoukoliv logiku a opravdu se musím hodně snažit, abych auto nenabořil o první krávu, která přechází přes cestu. Začátek tripu je ve znamení dlouhého přejezdu směrem k dunám Erg Chebbia rozhodně si nemůžeme stěžovat, že bychom se nudili. V půjčovně jsme totiž dostali auto s prázdnou nádrží (neplatila zde povinnost, že se musí vrátit s plnou) a od první chvíle zápolíme s „velikostí nádrže“. Stavíme u první benzínky (spíše jen krabice s hadicí) a poroučíme si plnou. Borec nám natankuje pár litrů a v domnění, že máme plnou nádrž vyrážíme zdolávat sedla Vysokého Atlasu. U malých prdítek typu Hyundai i10 těžko jako nový řidič poznáte, jestli máte plnou nádrž nebo ne. Budíky jsou natolik malé a jednoduché, že vám připadá normální, když vám svítí místo 12-ti čárek jenom čtyři. Se zdolanými kilometry a absencí benzinových stanic si však začínám uvědomovat, že tady něco nehraje a že nám frajer natankoval sotva třetinu nádrže. Bohužel se nacházíme v horách a nejbližší stanice s pohonnými hmotami se nachází mimo náš dojezd. „Tak to je paráda, hezky nám ten výlet začíná!“ směji se na své spolucestující a začínám si uvědomovat, že dnešní noc bude zajímavější, než jsem očekával. Naštěstí nám pomáhají místní domorodci a během přestávky u marocké obdoby motorestu U Devíti křížů si jeden z podnikavců pohotově vydělává několik kaček k dobru. Noční příjezd na ubytování také nemá chybu. Kolem jedné hodiny ranní už obsluha hotelu samozřejmě spí a daří se nám ji zkontaktovat díky hašišem vytuněným hostům z vedlejšího hotelu. Díky kluci! :)

Ait Benhaddou – nádherná středověká kasba, kde se točil Gladiátor nebo Hra o trůny si nás dalšího dne podmanila svým genius loci. Hliněné polo-rospadající se domky mají neopakovatelnou atmosféru a začínáme naplno obdivovat arabskou kulturu. Popojíždíme o 30 km dál směrem na východ k filmovým ateliérům a přestože odmítáme vstup do muzea, daří se nám objevit zachovalé filmové kulisy. Trik je v tom, že se za budovami filmového studia rozprostírá několik kilometrů dlouhá plocha, kde filmaři staví své kulisy pro nadcházející filmové trháky. Můžete tak navštívit středověký hrad z filmu Trója nebo spoustu dalších atrap z více či méně známých trháků. Když večer dojíždíme do Merzougy, stávkují naše těla hlady a zadky umírají na podlitiny. Bohužel si s námi jako na potvoru hrají naši hostitelé „Škatulata hejbejte se“ a jsme z našeho původního ubytování převeleni do jiného, několik kilometrů vzdáleného hotelu. Sice máme nejdříve chuť ukousnout našemu hoteliérovi hlavu, to se však po několika minutách mění. Nové ubytko má totiž bazén a bezprostřední výhled na písečné duny. Paráda!

Nepřipadá vám trochu úchylné táhnout na poušť lyže a snowboardové prkno? No… dřevěnou fošnu s jedním držákem na nohu bych sice snowboardovým prknem úplně nenazýval, nicméně našemu účelu sloužil tenhle oškubánek více než dobře. Lezeme s ním na nejvyšší dunu, která se před námi rozprostírá a pouštíme se střemhlav z kopce dolů. Sáňky v létě, hehe… Po několika minutách dovádění se vracíme zpět na hotel, dáváme oběd a naloďujeme se na koráby pouště. Velbloudi nás odvážejí několik kilometrů do vnitra dun a máme radost, že si konečně můžeme osahat atmosféru pouště naplno. Během večerního bubnování u ohně si vzpomínám na Malého prince a na neblahý osud Antoine de Saint-Exupéryho. Na chvíli se vzdaluji z kempu a hledím na rozzářené nebe. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděl něco tak úžasného! Těžko uvěřit, že může být poušť tak moc nebezpečná. Následujícího rána se plavíme na hřbetech hrbáčů zpátky na ubytování, kde si po vydatném tažínu dáváme koupačku v bazénu a zbytek dne trávíme opět v autě přejezdem k údolí Dades. Jedná se o překrásné údolí, kterému vévodí tisíce hliněných kazeb a zelená políčka všech myslitelných plodin. Některé pohledy jsou mi povědomé a jelikož se nemůžu ubránit pocitu, že si zatím jen vezeme zadky a nezažíváme moc velkou akci, rozhoduji se projet celým údolím Dades až na sever po nezpevněné šotolinové cestě.

Znáte ten pocit, kdy navenek děláte machry a tváříte se jako ti největší tvrďáci a přitom jste uvnitř pekelně malá dušička? Tak přesně tenhle pocit mám ve chvíli, kdy si to s našimi „terénními“ super auty razíme šotolinovou cestu do bezmála 3 000 m vysokého sedla. Po pravé straně máme několik stovek metrů strmé srázy a raději ani nepřemýšlím nad tím, co bychom dělali, kdybychom dostali defekt. Šineme si to rychlostí půl velbloudího kroku za hodinu a můj bývalý profesor ze střední školy pan Slováček by o této situaci pověděl, že jsem měl natolik sevřené půlky, že by jimi neprošla ani hlavička od sirek. Více než hodinové stoupání drsnými marockými horami však mělo svůj důvod. Na náhorní plošině spatřujeme překrásné barvy hor, o kterých se nám ani nesnilo. Při projíždění jedné z chudinských vesniček zjišťuji, že se nám na palubní desce urodilo takové menší pískoviště. Na hledání kyblíčku s bábovičkami však není čas – stojíme uprostřed skromného náměstíčka a ze všech stran na nás koukají desítky zahalených tváří. Desítky postav na nás probodávají nepříjemnými pohledy, až mi z toho přeběhne mráz po zádech a raději si nepředstavuji co by se dělo, kdyby se naše holky dostaly ven z auta oblečené jen šortkách. Surové pohledy všudepřítomné chudoby se mísí s překrásnými siluetami hor.

Následujícího dne se dostáváme k vodopádům Ouzoud. Krásné místo, které musí být v hlavní sezoně zaplněné stovkami turistů. Nám se naštěstí daří davovému šílenství vyhnout a užít si celé údolí i s přilehlými kaskádami bez nepříjemné tlačenice. Dokonce se nám také daří naleznout překrásný plácek na stanování a nakouknout do nedaleké jeskyně. Pokud se zde objevím příště, rozhodně bych tu chtěl přespat. Cestou zpět dáváme jdeme na kus žvance k místním rastafariánům. Nevlastní bratři Boba Marleyho si sice dávají s jídlem trochu na čas, nicméně se jedná o nejchutnější tažín, jaký jsme za celý pobyt jedli. Tak nějak jsme se shodli na tom, že za to může tráva, kterou jisto jistě naši dva vysmátí kuchaři hulí. Některé drogy totiž pomáhají zbystřit chuťové smysli a můžeme být vlastně rádi, že nám to ti dva strejdové nezbaštili sami. Na večer se přesouváme přes Marakeš do pohoří Vysoké Atlasu. Vesnice Imlil je pomyslnou startovní čárou pro všechny, kteří se vydají vstříc nejvyšší hoře Maroka, Jebel Toubkalu (4 167 m).

Ráno si balíme fidlátka, půjčujeme mačky s cepíny a vyrážíme na zhruba pětihodinový trek k 10 km vzdálené chalupě Refuge des Mouflons. Cesta ubíhá na pohodu a díky mírnému profilu hýříme optimismem a užíváme si výhledů na okolní kopce. Jakmile dorážíme k chalupě do výšky 3 100 m, ubytováváme se a říkáme si pár slov ohledně zacházení s cepínem a mačkami. Skáčeme pár tygrů do sněhu a cvičně si zkoušíme brzdění pomocí cepínu. Chvíli po deváté hodině večerní upadáme do komatu a jsem rád, že nikoho ráno po probuzení nebolí hlava. Nadmořskou výšku totiž bereme dost hopem a nedivil bych se, kdyby se někdo z nás probudil s výškovou nemocí. Ráno vycházíme chvíli po šesté hodině a venku nás přepadává nepříjemný vítr v kombinaci s teplotou kolem -8 °C. Výstup na vrchol probíhá bez problému a i přes drobné nesnáze několika účastníků nepochybuji o tom, že bychom se na Toubkal neměli dostat všichni. Jakmile se po více než dvou hodinách dostáváme konečně na sluníčko, vše je rázem veselejší a dokonce i přestává foukat nepříjemný vítr. Kombinace slunečních paprsků a bezvětří nám vlévá čerstvou krev do žil a daří se nám tedy po 3,5 hodinách vystoupit na vrchol. Mám obrovskou radost, protože jsme se na kopec dostali nejenom všichni, ale navíc si také celá skupina (kromě mě) posunula výškový vrchol. Za mě tedy maximální spokojenost! :) Cesta zpátky z vrcholu až do Imlilu je poněkud na morál a upřímně obdivuji méně trénované účastníky, kteří se bez zbytečných řečí perou s 20 km denní dávkou. Musím se vám přiznat, že jsem původně plánoval odběhnout si další den po sestupu z Toubkalu svou 5. ultramaratonskou výzvu. Nicméně pohyb ve vysoké nadmořské výšce bez předchozí aklimatizace si vybírá svou daň a uvědomuji si, že mám při běžných činnostech nezvykle vysoké tepy. Odkládám tedy ten svůj lauf o další den a doufám, že se během následujících 24 hodin stihnu dát do pořádku.

„Wau, tak takové luxusní vodopády jsem teda opravdu nečekal!“ volám na ostatní účastníky a přitom zvedám hlavu k nekonečně padající vodě. Nacházíme se v údolí Ourika, konkrétně ve vesnici Setti Fatma. Původně berberská vesnice však bohužel připomíná OBROVSKOU turistickou mucholapku. Rukodělné stánky se střídají s restauracemi a všudepřítomní průvodci se mohou přetrhnout o to, aby vám za pár kaček ukázali přilehlé okolí. Musím říct, že kromě panensky čistých vodopádů mě Setti Fatma příliš neuchvátila. Nicméně při cestě zpět se stavujeme na brunch v jedné z nedalekých berberských vísek a daří se mi domluvit jídlu mimo restauraci přímo u místních. Z nečekaného přepadu se vyklube jeden z nejzajímavějších okamžiků celé výpravy. Ujímá se nás 35-ti letý Abdul, který nám dělá nejen exkurzi po typickém berberském sídle, ale také nás bere do vesnice a ukazuje nám keramickou výrobu váz a misek. Ptáme se ho na spoustu doplňujících otázek a když už nám naši hostitelé donesou čtyřiceticentimetrovou mísu plnou kus kusu, taktně se omlouváme, že toho přece tolik nemůžeme v šesti lidech sníst. Snědli jsme to :) Poslední porci do sebe (pod tíhou sázky) natřískávám za 2,5 minuty. Uff… ještě teď mě bolí břicho! Následuje cesta do Marakeše, která je tou nejvíc šílenou podívanou, kterou jsem za poslední týden prožil. Silniční provoz je naprosto nepředvídatelný a není nic zvláštního, že si děti vytvoří hrací hřiště přímo uprostřed silnice. Naprosto nekontrolovaně se vám do cesty motá dobytek, předjíždí se ze všech myslitelných stran a po západu slunce se spousta účastníků silničního provozu neobtěžuje pustit světla. Naprostý blázinec, který se ještě přiostřuje po vjezdu do Marakeše. Divím se, že jsme se vyvarovali dopravní nehodě, protože naprosto nikdo nedodržuje jakákoliv pravidla a spousta uliček v centru města je neskutečně úzkých. Večer vyrážíme do víru velkoměsta a necháváme se vtáhnout do atmosféry hlavního náměstí Jama El f’na.

Několik hodin na to mi zvoní časně ráno budík a vydávám se zdolat svůj africký ultramarathon. Beru auto a přemisťuji se do zhruba 50 minut vzdáleného údolí Ourika, kde jsem si vyhlídl neskutečně pestrou trať vinoucí se v podhůří Vysokého Atlasu. Musím se přiznat, že jsem poslední týdny příliš neběhal a spoléhám na to, že mám po 15 letech běhání vytrvalost tak nějak vžitou v sobě. Překvapivě se už od prvních kilometrů cítím skvěle a po první třetině trati jsem překvapen, jak hladce všechno vychází. Rozhlížím se do krajiny a nemůžu se nabažit pohledu na nekonečně zelené pláně v dáli přede mnou a čtyřtisícové kopce za mnou. Po necelých dvou hodinách do sebe bouchám tyčinku Chimpanzee a kontroluji kamenitý hřeben, který se rozhoduji překonat. Chutná svačinka má pozitivní vliv na mé myšlení, protože se z původně naplánovaného zdolávání hřebenu stává jedno z nejhezčích míst, jež jsem v Maroku viděl. Musím se však mít na pozoru před dotírajícími psy, jež ostražitě hlídají dobytek a nemají problém běžet za nezvaným hostem několik stovek metrů. Po zhruba 30 km dokončuji první okruh a vracím se na svačinku k autu. Lámu do sebe další nálož opičí energie a vydávám se na druhý cca 20-ti km okruh vedený v různorodějším prostředí. Probíhám celou řadu malých vesnic, kde na mě hledí jak na přízrak a nemůžu se nabažit pohledu na oranžovo-hnědě zvětralou půdu, kterou příroda upravila do pozoruhodných tvarů. Výzvu jsem se rozhodl absolvovat v silniční obuvi Inov-8 Roadclaw 275 a jsem příjemně překvapen, jak stabilně bota drží a v lehkém terénu. Závěrečných pár kilometrů probíhám nízkým, klečovitým lesem a po 5,5 hodinách se vracím zpět k automobilu. Dostavuje se příjemné překvapení, že jsem téměř 50-ti km trať zvládl i přes absenci kvalitního tréninku bez větších anabází. Vracím se zpět do Marakeše, kde mě vítá má skupinka účastníků s parádním dárkem v podobě trička s motivem Maroka a nápisem „Africká výzva 2017“. Milá pozornost! :) Zbytek dne trávíme nákupy a protloukáme se spletitými uličkami tepajícího města. Neustále nám někdo něco nabízí a jsem zaskočen drzostí některých žebráků, kteří vás kvůli několika drobným tahají za rukáv a dokáží vás vlezle obskakovat i klidně deset minut. Pomalu se začínám těšit na návrat domů, až tenhle blázinec opadne.

Poslední den probíhá ve znamení balení kufrů, čištění auta, psaní pohledů a čekání na letišti. Za 10 dní jsme toho prožili tolik, že máme pocit, jako kdybychom v Maroku strávili snad celý měsíc a už se upřímně těším domů, až všechny ty zážitky vstřebám. Cestou zpět do Vídně přemýšlím, jakými třemi slovy bych nejlépe severoafrickou zemi vystihl nejlépe. Jsou to zřejmě chaos, krása a pestrost. Neskutečně různorodá krajina dokáže svými barvami okouzlit i ty nejvíce zcestovalé jedince a okouzlit je pohostinností, která je pro zdejší lidi tak typická. Na druhou stranu je muslimská kultura natolik vzdálená té evropské, že se musíte ve větších městech obrnit notnou dávkou trpělivosti a brát ten neskutečný šrumec s nadhledem. Za mě se jednalo o pozoruhodný výlet, na který budu ještě dlouho s úsměvem vzpomínat! :)