Mauritánská konina

Přijedeš na nádraží, mrkneš na tabuli a pokud vlak nemá zpoždění, přečteš si nástupiště a jdeš se nalodit. No, tak přesně takhle to v Mauritánii nefunguje. Obzvlášť, když tam mají jen jednu trať, po které jezdí jen nákladní vlak. Přesněji řečeno, má jeden osobní vagon (naprostý dobytčák), ale kdo by s ním jezdil, když to může risknout a svézt se v tom nákladním, že?

Ale pojďme to vzít od začátku. Taxík (tj. pojízdný vrak s řidičem) nás vyhodil asi 850 m za stanicí v Nouadhibou. Bylo brzké odpoledne a my jsme netušili, kdy vlak pojede. Schovali jsme se do jediného polostínu v okolí u jedné duny, asi 100 metrů od kolejí, a čekali jsme. Druhá půlka čekala poctivě na nádraží na „dobytčák“. Všichni vypadajíce relativně v klidu čekáme asi 2 hodiny, co se bude dít. „Za chvíli přijede vlak,” hlásí Martin, který dostal echo od kluků z nástupiště. Radost i nervozita stoupá.

„Jede k vám Jeep podél kolejí a hledají černé pasažéry!” zní další zpráva. Pobrali jsme tedy všechny věci, obešli dunu a zalehli do písku, aby nás od kolejí nebylo vidět. Zdánlivě se nic nedělo, a tak si šli kluci odskočit. My holky po nich. Zadřeply jsme opodál, když v tom čte Martin další zprávu. „Jeep jede po silnici!” Rychle kalhoty nahoru, batohy na záda. Všichni obíháme dunu zpátky a pokračujeme dalších asi 50 m k hromadě trubek, za kterou jsme „zkušeně partyzánsky“ zasedli.

Přijíždí vlak. Vlak? Tříkilometrová kovová bestie, ve které strávíme následujících 24 hodin. Martin leží vpředu jako profík a sleduje situaci. Vlak přibrzďuje, Marťas dává znamení a my vybíháme směr brzdící kolos. Ondra nalézá jako první. Jeden žebřík, druhý… Vlak se rozjíždí! Co teď? On nahoře, my dole, vlak jede, my popobíháme. Zastaví ještě nebo budeme naskakovat za jízdy? Brzdí! Nalézám, Naty taky. Pája je nám v patách a křičí: „Jeep!“ Adrenalin a nervozita běží na 200 %. Martin jako poslední skáče do prázdného vagonu.

„Viděli nás?“ odpověď „Nevím, možná…“ není moc uspokojivá. Sedíme v naprostém tichu, pokukujeme po sobě a čekáme co se bude dít. Najdou nás? Ticho, tak strašně dlouhé ticho. Nemám nejmenší tušení, jak dlouho to trvalo, ale byly to neskutečně dlouhé minuty, které náhle přerušil zvuk motoru vedle našeho vagonu… A do pr… Voják! Našli nás! „Passports!“ Podáváme mu pasy. On si je prohlíží a nervózně se rozhlíží kolem. Otáčí se a vypadá to, že s nimi chce odejít! Průser. Pokud se vlak rozjede, budeme uprostřed Mauritánie bez pasů! Ondra pohotově sahá do kapsy, vytahuje peníze a ptá se: „Ticket?“ Voják si od něj bere 500 ouguiyí (asi 250Kč) a my mu podáváme to samé. Neustále se rozhlíží a ukazuje nám ať sedíme dole a nejsme vidět a slyšet. Po chvilce hluboké anglicko-francouzské konverzace vrací Ondrovi všechny naše pasy, čímž jsme se právě oficiálně uplatili.

Následují další dlouhé minuty ticha čekání, než se vlak rozjede. Prásk! Rána, kterou nikdo z nás nečekal, přišla s prvním pohybem vlaku. Trhlo to s námi tak moc, že se to jen těžko popisuje. Představ si, že sedíš a posune tě to klidně o 20 čísel bokem, nebo prostě spadneš. Jedem, je to dobrý! Po asi hodině jízdy vlak zastavuje, sedáme si zpět dolů a nastává další nekonečné čekání v naprostém tichu bez jediného pohybu. Zvuky motoru projíždějících Jeepů nás moc neuklidňují.

Kroky, hlasy, volání… „Hledají nás!“, proběhlo mi hlavou. V tu ráno jsem viděla něčí hlavu, jak leze na vedlejší vagon a kouká dovnitř. „Voják!  Jsme v řiti!“  Otáčí se směrem k nám… Adrenalin jede na plné obrátky a krve by se nás v tu chvíli nedořezal. „Půjde ho zas uplatit? Už nemáme moc peněz…“ „Ty vole! To je Honzik, náš průvodce a za nim Tomíno!“ Absolutní šok a úleva v jednom. Pomáháme jim dovnitř. Oni v efuforii, že nás našli a my v šoku a strachu, že je viděli a vojáci najdou nás. „Buďte zticha, ať nás neslyší!“ Zdánlivý klid, srdce nám buší a vítr hučí za stěnami vagonu občas přerušen průjezdem Jeepu.

Zaslechneme běh a jak někdo další leze na vagon. Je to definitivní, viděli je a jdou po nás. Teď už nás tam je 7, kteří po sobě nervózně pokukují a čekají, jestli nás voják najde. Pája vykřikne. Otáčíme se tím směrem. Třetí šok toho dne nám způsobil Honzik Nevoral! „Kámo, to jste nemohli přijít všichni tři najednou?“ Ještěže strejda Dejv chce zůstat v „osobáku.“ Jsou to borci, že nás našli v tom nepřeberném množství vagonů jen podle přibližné polohy! Poklona. Že nám ale rozproudili krev a pocuchali nervy, to se jim musí nechat.

Stojíme. Hodinu, dvě, tři. Jeepy jezdí sem tam. Občas vlak s hlasitým skřípotem popojede. Vpřed, vzad, vpřed. Slunce pomalu zapadá nad Saharou, zlatá hodinka se blíží a my sedíme nervózně na dně kovového vagonu. „Kašleme na to,“ domlouvám se s Pájou, „tohle musíme vidět a nafotit.“ Opatrně vstáváme a prolamujeme několikahodinové ticho. Ostatní se přidávají a zjišťujeme, že nás asi nehledají, ale máme technický problém. Užíváme si večera. Fotíme, večeříme bagetu s pískem, kovovým prachem a Veselou krávou. Postupně zaléháme do spacáků a připravujeme se na nepředvídatelnou noc.

O půl jedné ráno se po 6 hodinách vlak opět rozjíždí. Ráno v poušti je jako malované. Něco je ale jinak, vlak je poloviční. Asi odpojili tu poškozenou část a my jedeme dál. Aspoň že tak. „Počkat… Kámo, do kelu! My nemáme Dejva! Odpojili strejdu Dejva!!!“ V jednu chvíli nás míjí vlak ve stejném směru. Uklidňujeme se tím, že ho připojili na vlak, kde je i auto. S klidem na duši a myšlenkou, že oba budou v Zouératu dřív než my, pokračujeme dál. „A kde že to máme vlastně vystoupit?“ pronese někdo, když vlak zastaví kousek před městem. Bořa kouká do mapy: „No, asi tady. Výstup!“ zavelí.

Vyhazujeme batohy a seskakujeme z vlaku. Zastavují nám dvě zdánlivě nepojízdná vozidla. Kluci domlouvají cenu a soukáme se do aut. V jednom jsme vzadu opět ve čtyřech. Špinaví, smradlaví, sardinky hadr. Vzrušující jízda směr Zouérat jak má být. Dejv s autem už tam určitě jsou, takže pecka. Čekáme, než nás ubytují a přichází zpráva od Davida, že stojí v Choumu – město vzdálené vzdušnou čarou 170 km před Zouératem.

Aha… Takže všechno jinak. Večer, když se po 30 hodinách všichni šťastně shledáváme (krom auta teda), nám Dejv popisuje, co zažil. Odpojili ho. Jel zpátky až úplně na konec, na točnu. A pak si to dal pro velký úspěch celé ještě jednou. Obdiv, jak to v tom dobytčáku zvládnul. Takže děcka, až si zase budete stěžovat, že mají ČD zpoždění, je tam vedro nebo špína… vzpomeňte si na nás!

Čágo belo, pac a pusu.