Mediálními hvězdami v Uzbekistánu

Víte, kolik fotek s místními lze stihnout za jednu dovolenou? Kolik šašliku, plovu, knedlíčků a okurek spořádá český (nebo slovenský) turista za týden? Jak splašit velblouda? Kdo letos vyhrál turnaj v buzkaši v Karakalpakstánu? (tip: zkuste to 3x rychle zopakovat) Co všechno jde koupit v nočním vlaku? A kolik modrých kachliček je v průměrně velké medrese? Na tyto a mnohé další otázky v následujícím výživném textu nejspíš odpověď nenajdete. Ale po přečtení vás možná nadchne k vlastní cestě, na které se to pokusíte zjistit – tak jako my.

Bylo chladné pražské ráno a my jsme se ospale sešli na letišti. Čekal nás dlouhý den – vlastně dva – s odletem do slunného Taškentu přes ještě slunnější Istanbul. Na přestupu jsme měli hromadu času, a tak jsme jej nepromarnili a prozkoumali město včetně místního nejslavnějšího chrámu (nyní opět mešity) Hagia Sofia. Večer jsme pak za obligátního „beef or pasta“ pokračovali dalším samoletem na skutečný začátek naší cesty.

Vlaštovkou zvláštních setkání se stal hned první den při prohlídce Taškentu. U sochy Amira Timura zvěstuje naši budoucí slávu nesmělá žádost několika školáků, jestli s námi mohou udělat malý rozhovor pro svůj projekt do angličtiny. Jak jsme o pár dní později zjistili, nejednalo se poslední setkání tohoto druhu, neboť uzbečtí studenti zřejmě mají jeden velký domácí úkol – chodit po škole k turistickým místům a anglicky konverzovat s cizinci. Odměnou za zodpovězení pár otázek je foto se všemi zúčastněnými a my se plynule ploužíme dál směr hotel Uzbekistán. Po obligátním drinku na televizní věži (zkuste si i ve fancy restauraci objednat džus a schválně jaký objem vám donesou) jsme se jali hledat večeři a zažili tak první z mnoha bizarních placení za jídlo v téhle zemi. Nestává se vám každý den, že za jídlo s partou kamarádů dáte milion.

Program je našlapaný, tedy neleníme a brzy ráno se naloďujeme na vlak směr Samarkand. Po příjezdu absolvujeme krátké zmatení s tramvají a dorážíme k paní Lole. Neskutečně milá paní provozující hostel v centru města, kterou není radno provokovat pozdním příchodem!

Okoukneme nějaké ty kachličky (čti mešity, medresy a mauzolea), ráno někteří provedou malou lumpárnu, díky které má strážník pod minaretem o něco lepší den a naditější peněženku a dotyční fotky z vrcholku minaretu, a vyrážíme do odlehlé horské vesnice obývané téměř výhradně Tádžiky. Ouha, má to však háček. Cestou chceme směnit peníze a navštívit Šahrizabz, rodiště Amira Timura. Zatímco si část výpravy prochází obrovský komplex nikdy nedokončeného paláce, tříčlenná úderná skupina v doprovodu Aliho, našeho řidiče a hostitele v jednom, vyráží za byznysem. Ukazuje se to jako oříšek, neb místní banky asi nebyly na takový nával valut chtivých turistů připraveny, a tak tým objíždí celé město a směňuje, kde se dá. Výsledkem jsou 2 tašky poctivě nadité drobnými bankovkami (matematické cvičení: zkuste směnit 100 dolarů při kurzu 1 USD = 11800 SOM a výsledek dostat v ekvivalentu našich desetikorun).

Naše skupina se opět shledává na konci obřího palácového parku a vzhůru do hor. Cestou jsme ještě vyřídili pár menších úkolů jako doručení nákupu, obálky peněz, čehosi záhadného z kufru – znáte to, když už kamarád jede do města pro turisty, tak to má po cestě – a po troše kodrcání zasedáme k veselé polévce od Aliho, ze které jsme postupně poskládali zpátky skoro celého berana. Ráno po buchtičkách se šodó na slano obhlédneme vesnici, navštívíme školu i radnici a kochajíce se horami se přes Samarkand přesouváme do jurtového kempu v poušti a na hřbet velblouda. Krátkou zastávku ještě děláme u jezera, kde děsíme místní dělníky tím, že do studené vody opravdu vlezeme. I tento úkaz si místní poctivě fotograficky dokumentují. Někteří chovají k obřím hrbatým zvířatům nedůvěru, jiným při druhé jízdě otrnulo a snaží se splašit velblouda kamarádovi. Jediným divokým incidentem ale nakonec bylo upadnutí vodítka úplně jiného velblouda. Ten se nenechal nově nabytou svobodou zaskočit a na místě zastavil a zabořil čumák do nejbližšího keře, odkud byl vytažen až svým chovatelem. Jak se plaší velbloud stále nevíme.

Není čas ztrácet čas, a tak po chladné noci v poušti vyrážíme prozkoumávat další kachličky do Buchary a posléze dále na východ do Chivy. Cestou uzavíráme naše předchozí pozorování, že každá stavba je úplně nakřivo a nemá ani jednu zeď stejně rovnou nebo schod stejně vysoký, obzvláště stavby s modrými kachličkami.

Zážitkový vrchol naší výpravy začal poněkud všedně. Již tradičně jsme se brzy ráno přezombíkovali z hostelu do auta a vyrazili dál na severovýchod. Cesta pomalu plynula a z pospávání nás vyrušil pouze přejezd pontonového mostu a déšť uvnitř vozu, ze kterého se vyklubalo řidičovo otevřené okénko (parádní budíček, doporučuju!). O pár kodrcání později jsme dorazili k pohřebišti Mizdachán. Co zespoda vypadalo jako větší hřbitov na kopečku se záhy proměnilo v obrovskou nekropoli, kam až oko dohlédlo. Při našem bloumání uličkami mezi pomníky a mauzolei nás zastavil správcovsky vyhlížející pán a zahájil přednášku. Chvíli jsme si výklad poslechli, nicméně jakmile se téma stočilo k na místě pochovanému kamarádovi, který kdysi osvobozoval Československo, rozhodli jsme se nediskutovat, zda šlo o osvobození první nebo „druhé“, a radši jsme se vytratili dál do bludiště zemřelých. Po krátkém ztracení jsme se znovu nalezli a stočili směr našeho kodrcání k moři.

Už při příjezdu vidíme, že v poušti okolo se děje něco nevšedního. Po ubytování v jurtě proběhneme muzeem Aralského moře a chvátáme se podívat na to pozdvižení. Festival je v plném proudu a hlavním lákadlem je buzkaši, sport velmi populární v Centrální Asii – dva týmy jezdců na koních se snaží sebrat ze země mrtvou bezhlavou kozu, objet s ní hřiště a umístit ji do své „branky“, soupeř se snaží tomu zabránit a kozu ukořistit na svou stranu. Hra je to velmi tvrdá, jak jsme mimo jiné vypozorovali, biče v ústech jezdců neslouží jen k pobízení koní, ale hlavně k demoralizaci soupeře. Neochvějně se vydáváme na obchůzku kolem hřiště a svým zjevem vzbuzujeme pozornost. Postupně tak dle slov jednoho z místních povyšujeme na větší atrakcí než samotný turnaj a z procházky kolem hřiště se stává kličkovaná plná fotek se všemi přítomnými, nesrozumitelných hovorů a nevyřčených nabídek k sňatku. Zároveň někteří z výpravy přechází do protiútoku a z kořisti pro foťáky se stávají lovci fotek s místními, nebo se alespoň snaží si nějakého poníka ukrást pro sebe. Na druhé straně hřiště nás čeká překvapení největší – narážíme na štáb Taškent TV, kteří zde dělají reportáž a početná skupina turistů jim nesmí uniknout. Abychom neudělali ostudu, pasujeme nejzdatnější rusky hovořící do role respondentky a my ostatní se mezitím jen tak pofotíváváme okolo. Po odchodu reportérů si nás ještě povšimne Vasil, protřelý a zjevně alkoholem posilněný místňák, který se po pár fotkách rozhoduje, že nám zajistí doplňkový program. Přítomné ženy tak postupně vysazuje na koně svých kamarádů, někteří nelení a odjíždějí s námi pryč do pouště... Dělám si legraci, jen krátká projížďka a zase nás vrátili. Po tomhle dobrodružství dáme ještě pár fotek a s koncem turnaje se vracíme zpátky do kempu, aniž se nám povedlo zjistit, kdo nakonec vyhrál (a proti komu vůbec hrál).

Den však stále neskončil, protože nás čekal ještě jeden důležitý bod programu. U každého správného moře totiž bývá přístav a v něm lodě. U moře bývalého pak lodě bývalé. Celý zbytek dne a následující ráno jsme tak strávili prolézáním skrze vraky lodí a lovením těch nejlepších záběrů. Zadumaní ze smutné historie tohoto místa se vydáváme na poslední cestu Uzbekistánem – od moře zpátky na letiště. Jelikož jsme se nechtěli nechat ochudit o nevšední zážitek, zvolili jsme jízdu nočním vlakem přes celou zemi. O několik piv, pár partií výbušných koťátek, tunu veselých historek, neklidný spánek a nanuk později se vracíme na prvotní místo činu. Poslední den ještě podnikneme krátký výlet do hor a naposledy se trochu poděsíme – sedačková lanovka ze sovětských časů není nic pro strašpytle – a po obligátních nákupech na tržišti výpravu uzavíráme poslední milionovou večeří, na které si zároveň předáváme výsledky odpolední nákupní horečky. Jelikož koncept secret Santy nikdy nezklame, odvážíme si z výpravy suvenýry, které bychom si sami sobě asi nekoupili – magnetkou s šašlikem počínaje, přes koberec, čepici pro čajovou konvici, až po nové orientální plyšové papuče.

Nu a zazvonil zvonec a výpravě je… Tedy moment, to ještě není konec! Jelikož máme rádi napětí, bereme i odlet v lehce dobrodružném duchu a na oslavu úspěšné výpravy si ještě střihneme rekord o nejrychlejší přestup na istanbulském letišti v jeho dosavadní historii. Ta je sice krátká neb letiště je relativně nové, ale náš výkon byl přesto nezapomenutelný (a taky nevydýchatelný). Na závěr bychom se chtěli omluvit uzbeckému lidu a všem budoucím návštěvníkům. Vinou všudypřítomných otevřených okýnek některé z členů výpravy postihlo takové kýchání, až možná upadlo pár modrých kachliček. Ale nebojte, je jich tam tolik, že to při své příští návštěvě nejspíš nepoznáte (a navíc jsou stejně všechny úplně nakřivo).

PS: Děkujeme moc Dáše Bendové za skvělý článek a Martině Podhůrské za fotky!