Mexické sopky

Nestává se mi běžně, že bych byl jako průvodce z celé skupiny nejslabší a nejpomalejší. Všechno je jednou poprvé. V polovině výpravy jsem snědl něco, co mělo zůstat nedotčeno a co mi způsobilo střevní morybumbus. Co Ti budu vyprávět – tohle prostě nechceš chytit na vysokohorské akci. Stoupám na chatu ve výšce 4 700 metrů a většinu cesty přemýšlím nad tím, jestli mi s každým dalším krokem nepovolí svěrač. Raději si ani nepředstavuji, jaké peklo mě čeká další den při stoupání na vrchol Pico de Orizaba (5 636 m). Tou dobou naštěstí netuším, že nám nějaký dobrák vykrádá auto a že strávím další 4 hodiny na policejní stanici. To bych se z toho vážně p@#$*l! :-)

Můžeš si o Mexiku přečíst desítky článků a projít si celou wikipedii sem a tam. Stejně je Ti to houby platný, protože na místě je všechno jinak. Tak například řízení auta. Víš o tom, že to bude ve dvacetimilionové metropoli dobře o nervy, ale realita je ještě daleko horší. Představ si, že máš čtyřproudovku jedním směrem a nad ní další čtyřproudovku, která ji stejným směrem zhruba kopíruje. Navigace je zmatená a netuší, jestli jsi o patro níže nebo výše. Exit z takové cesty se často dělí na další tři proudy a běžná navigace na tak rychlé změny není stavěná. Špatné odbočení Tě často stojí desítky minut navíc, protože Mexico city je jedna velká dopravní zácpa. Další šok je přítomnost bouchaček. Ve střední Evropě člověk není zvyklej, že je na benzínce policajt s dlouhou palnou zbraní. Například v Pueble byl člověk s pistolí na každé křižovatce a nebylo nic zvláštního vidět vojáka na korbě pick-upu obsluhujícího těžký kulomet. Tak nějak to v člověku evokuje myšlenku, že tu nechceš být ve chvíli, kdy se něco podělá. Ostatně přední stránky tiskovin jsou tomu jasným důkazem a rozstřílená těla bez cenzury jsou na denním pořádku.

Když se však přeneseš přes tyhle kulturní odlišnosti a otevřeš se místním lidem, budeš mile překvapen. Mexiko je neskutečně pohostinná země překypující výborným jídlem a zajímavou historií. Hned první den navštěvujeme pyramidy Teotihuacán, což je nejvýznamnější náboženské centrum celé Střední Ameriky a člověku padá čelist. Aztékové věřili, že právě zde byl po poslední kosmické katastrofě obnoven svět a stvořeno nové Slunce. Já tomu snad věřím taky, protože tohle člověka dokáže dostat do kolen!

Celá výprava je především zaměřená na vysokohorské výstupy a podle programu máme vylézt na 3 ze 4 nejvyšších vrcholů. Vzhledem k délce akce (12 dní i s cestou) není příliš času na lelkování a musíme se aklimatizovat už od první noci, kterou trávíme ve 3 000 metrech. A mimochodem – věděli jste, že je v letadle udržován tlak simulující výšku 2 500 metrů? Při dlouhém zaoceánském letu se tedy dá říct, že se aklimatizujete už v letadle. Naším prvním vrcholem je 4. nejvyšší hora Mexika, Nevado de Toluca (4680 m), u které se dá až do výšky 4 150 metrů vyjet autem. Všechny nejvyšší hory Mexika jsou vulkanického původu a cesta na vrchol Nevado de Toluca vede po hraně kráteru. Počasí je však proměnlivé a jedna exponovaná část způsobuje, že končíme zhruba 100 metrů pod vrcholem. Nechci nikoho z účastníků tlačit do něčeho, co by ho mohlo psychicky nalomit z pohledu dalších výstupů. Vrchol tedy nezdoláváme, ale aklimatizační účely hora plní na jedničku.

Další metou je výstup na Iztaccíhuatl (5 230 m), která leží v těsné blízkosti Popocatépetlu (5 426 m). Legenda praví byla Izta princezna a Popo bojovník, kteří se do sebe zamilovali a princezny otec byl proti. Nechal poslat Popa do války a zalhal své dceři, že padl v boji. Ta zemřela žalem a stejný osud potkal i Popa když zjistil, že jeho milá utrápila. Bohové oba milence přikryli sněhem a proměnili v hory. Iztaccíhuatl tak připomíná ženu ležící na zádech, přikrytou bílým závojem, Popocatépetl se stal sopkou, která svoji zlost nad ztrátou milované ženy projevuje zuřivými erupcemi ohně, popela a dýmu. Hezký příběh, že?

Přespáváme na parkovišti ve výšce 4 000 metrů a další ráno vycházíme k bivaku „Refugio de los 100“. Na zádech máme těžké batohy se zásobou vody na 2 dny a pro jistotu také bereme stany. Ještě že tak, protože je víkend a potkáváme několik početných skupin. K bivaku přicházíme po poledni a kromě výhledů se nejedná o sympatické místo. Všude smrad, kapesníčky a šutry… Po odpoledním průzkumu zítřejšího nástupu zalézám do stanu a snažím se před výstupem co nejvíce prospat. Stále však k bivaku přichází hloučky dalších a dalších lidí. Většina z nich se neumí chovat, takže celou noc slyšíme křik a reprodukovanou hudbu. Trojice našich účastníků spící v bivaku je kolem třetí hodiny ranní nucena odejít z plechové boudy. Už nejsou schopni snášet nápor desítek lidí, kteří se snažili zabrat i to nejmenší místo na improvizovaných palandách. Šílené. Většinu noci se převalujeme a kroutíme hlavou nad neohleduplností místních trekařů. Ráno zjišťujeme, že místní nejsou jenom hluční, ale také lezecky neschopní. Často mají naprosto neadekvátní výbavu a svými nešikovnými pohyby ohrožují zdraví ostatních. Nechápavě kroutím hlavou, když jeden z nemotorů skopává jeden kámen za druhým. Jsme také svědky komické scénky, kdy má jeden z Mexičanů tak velký respekt z 50-ti metrového sypkého svahu, že si sundá batoh a ten mu nekontrolovaně padá o desítky metrů níže. Ve stejném kopci také pomocí lana vytahujeme borce, který se nesmyslně rozběhl po ztracené rukavici do míst, kam se se svými zkušenostmi neměl vydávat. Během celého výstupu potkáváme odhadem 500 lidí a místy se tvoří vyloženě fronty. Co z toho plyne? Choďte na Iztu mimo víkendy a státní svátky. Jinak po technické stránce se nejedná o nic náročného. Jen se musí vychytat počasí a aklimatizace. Kopec je složený ze čtyř vrcholů, přičemž je ten hlavní až ten poslední a celkově je postup velmi pomalý a zdlouhavý. Cesta k autu připomíná pochod smrti a upřímně jsem rád, když si konečně můžu sundat boty. Fuj, to je vážně síla!

Následuje den oddychu a poznávačka čtvrtého největšího mexického města, Puebly. Spíme přímo v centru blízko největší městské atrakci – 2. největší mexické katedrále, která je vážně OBROVSKÁ! Tohle město má styl a podmaňuje si nás výbornými restauracemi a uměleckou čtvrtí, kde se koncentrují řemesla všech druhů. Během pár hodin se tu člověk cítí jako doma a městem tepe velmi příjemná atmosféra. Ochutnáváme zde také tradiční místní pokrm – mole poblano. Jedná se o chilli omáčku s čokoládou, které se nejčastěji podává s kuřecím masem a rýží. Poprvé jsem si na jídle pochutnal, ale podruhé bych si ho už nedal. Jíst kuře s chilli omáčkou není úplně pro každého. Těch jedinečných chutí je však v Mexiku nespočet a byl by hřích neochutnat co možná největší množství pokrmů.

Po dni odpočinku se přesouváme pod hlavní cíl naší výpravy. Vrchol Pico do Orizaba (5 636 m) budí respekt už desítky kilometrů daleko. Monumentální pyramida ledu a kamení člověku dokáže pocuchat sandál. Stejně jako průjem, který mě už od časného rána provází a způsobuje nepříjemné křeče v břiše. Máme v plánu jeden den vystoupit na chalupu do 4 700 metrů, další ráno vyjít na vrchol a následně se vrátit zpět do Puebly. V životě jsem už zažil hodně krizí, ale tahle byla sakra výživná. A to mám na kontě pár stokilometrových horských závodů nebo 26 ultramaratonů v jednom roce. Tohle však bolelo jako čert a musel jsem se hodně psychicky držet, abych to neotočil. Na chatu docházím zdaleka poslední a nemám ani sílu se navečeřet. Jen si chystám věci a upadám do kómatu. Ráno se situace příliš nelepší a po první hodině na nohou si nedokážu představit, že bych měl vyjít přes 900 výškových metrů. Už dávno vím, že čas je relativní a to co někdy trvá věčnost může být jen okamžik. Snažím se soustředit jen na dýchání a nehledím příliš vzhůru. Krůček za krůčkem se pomalu blížím k cíli a sranda je, že se reálně plácám na pouhopouhých dvou kilometrech. Od chalupy to je na vrchol opravdu kousek a na rovině by člověk volným během zdolal podobnou vzdálenost za 10 minut. To by mu však nesmělo stát v cestě téměř kilometrové převýšení ve výšce 5 000 metrů, kde je úplně jiná hustota vzduchu a také tisíce kubíku šotoliny. Drobné kamínky způsobují, že se člověk snaží jít kupředu, ale přitom stojí na místě. Je to dobře na palici a trvá mi dobrých 5 hodin, než se dostávám na vrchol. Už jsem byl na pár šestitisícovkách, ale tohle je teda jiný kafe!

Dole u auta nás čeká nemilé překvapení. Někdo nám rozbil u obou auťáků malá dveřní okýnka a ukradl pár drobností. Naštěstí jsme si všechny věci nechali na hotelu v Pueble, ale stejně musím jít na policii, kde tvrdnu 4 hodiny s nepříjemnou bolestí břicha. Závěr výpravy ve mně tedy zanechává poněkud hořký pocit v ústech a příliš to ani nevylepšil poslední den v Mexiko city, kde se nám horko těžko daří najít uspokojivou restauraci… a taky záchodovou štětku. Ano, je to tak. 21. století a poslední setkání se štětkou na záchod proběhlo v letadle Air France. A když jsme u těch letadel, tak jedna účastnice nebyla při přestupu v Paříži vpuštěna na palubu letadla do Prahy. Není naočkovaná kvůli covidu a ani neměla PCR test. Podmínky, které se ustanovily až teprve v průběhu našeho pobytu v Mexiku a začaly platit ve chvíli, kdy jsme byli nad Atlantikem. Jediná klika, že letecká společnost dokázala zdarma přebookovat letenku na následující den.

Výprava do Mexika tedy ve mně zanechává rozporuplné dojmy. Už jsem dlouho nezažil tak velký kulturní šok a i když jsme toho za tak krátkou dobu viděli poměrně dost, stejně to je naprosté minimum. Člověk by tu mohl strávit celý život a pořád by měl co objevovat. Mexiko si člověka umí získat a už teď se těším, až se sem opět vrátím. Díky za cennou lekci!

Děkujeme za krásné fotky Zuzaně Kabrhelové!