Na sněžnicích Černohorskou poloninou

Všude je bílá tma a vzhledem ke strmosti kopce a množství sněhu bych se vůbec nedivil, kdybych strhl lavinu. Co teď? Přezout se do maček a pokusit se svah opatrně sejít? Nebo se mám raději vrátit nahoru k ostatním a chvíli počkat, jestli se počasí neumoudří? Několik minut vyčkávám, následně se přezouváme do maček a pomalu sestupuji do neprobádané temnoty. Najednou se mi noha boří skrz hluboký sníh a ocitá se ve vzduchoprázdnu. Těžko říct, jestli mám pod sebou jen půl metru nebo deset. Vidím si sotva na špičku nosu a jen díky pohotové reakci neplachtím vzduchem. Uff…

Pokaždé když cestuji na Ukrajinu tak mám pocit, jako kdybych se vracel do minulosti. Nekonečné fronty na hranicích, permanentně zamračení lidé a silnice připomínající déjedničku. Ovšem déjedničku 200 let před naším letopočtem. Vlastně je až podezřelé, jak se nám Ukrajina ve spoustě ohledech až nepříjemně podobá. Pokud bych měl však vypíchnout jednu věc, kterou má tahle východoevropská země opravdu skvělou, tak to jsou hory. Už poněkolikáté se tak vypravil Expedition club na přechod Černohorské poloniny, které vévodí nejvyšší hora státu, Hoverla (2 061 m). Vlastně jsme dostali za úkol vylézt na nejvyšší horu Ukrajiny a odstartovat tak náš nový projekt s názvem „Nejvyšší evropské vrcholy„.

Ranní nervozitka na hranicích, vydatná snídaně v Užhorodu a následně přes Mukačevský hrad až do obce Kvasy, tedy počátečnímu bodu našeho přechodu. Přesně takhle zní náš plán, který do puntíku plníme a za šera vycházíme na 7 km dlouhý výšlap k nedalekým salaším. Cestou zjišťujeme, že napadlo třicet čísel čerstvého sněhu, což mi na pohodě tak úplně nepřidává. Naše cílové objekty (dřevěné boudy) vypadají jako z hororu a vůbec bych se nedivil, kdybychom v nich narazili na několik zmražených mrtvol. Jedinými mrtvolami jsme však jen my sami a po vydatné večeři upadáme do čirého bezvědomí.

Ranní probuzení probíhá ve značně optimističtější náladě a při lavinovém cvičení potkávám skupinku turistů na sněžnicích, kteří procházejí kolem našich salaší a dodávají mi klid na duši. Hlavní hřeben je prý podle nich bezpečný a nemáme se prý čeho obávat. Balíme kufry, vyrážíme směrem k hoře Petros a u prvního prudšího svahu vykopáváme kontrolní sondu. Na ní si jasně prezentujeme, že sníh je únosný a pokud budeme udržovat dostatečné rozestupy, tak by se nemělo nic stát. No jo, jenomže to by se neměla zhoršit viditelnost na pár metrů. Většinu hřebene tak přecházím jen pomocí GPSky a nedokáži rozeznat, kam vlastně šlapu. Kousek pod Petrosem se na pár minut počasí umoudřuje a následně se při sestupu kazí úplně. Neustále si opakuji poznámku od Martina, který tu byl před rokem a do know how dokumentu napsal: „Při sestupu z hory Petros hrozí velké nebezpečí lavin. Je to prudké jak cyp, tak to pozor!“ To je moc dobré vědět, když si sotva vidíte na špičku hole a víte, že se nějak musíte před setměním dostat dolů. Po prvním neúspěšném pokusu o sejití se vracím zpět nahoru za skupinou a pro jistotu odkopávám další sněhovou sondu. Ta vychází opět dobře a tak trochu mě usvědčuje v tom, že jsem po absolvování lavinového kurzu krapet paranoidní. Dávám pokyn pro přezutí sněžnic za mačky a pro utvoření 15 metrů dlouhých rozestupů. Následující hodina způsobuje, že mi šediví asi tak polovina vlasů a druhá půlka umírá na „nemoc z podělání„. Hrůza hrůzoucí a několikrát se mi stává, že mi nohy vlají ve vzduchu a já netuším, jestli bych se dole rozmázl o několik desítek metrů vysoký sráz anebo bych balancoval jen pár centimetrů na únosným sněhem. Pokud jste nikdy nezažili bílou tmu, tak opravdu netušíte o co přicházíte. Zbývajících pár kilometrů k chalupě zvládáme levou zadní a odměnou nám je překrásná budka disponující dřevěnými fošnami na přespání a také kamny. Krása! Jen bacha na myši. Ráno se totiž dovídáme, že Kačce zbouchaly celé balení makadamových ořechů… 😀

Následující den má být podle harmonogramu ten nejtěžší (20 km / 1 500 m) a už od prvních stovek metrů zjišťujeme, že si ho budeme muset zkrátit. Počasí je ještě o několik fousů horší než včera a cestou na Hoverlu si dáváme pauzičku v nedalekém přístřešku, kde vymýšlíme taktiku na příštích pár hodin. Docházíme k závěru, že za tak silného větru a špatné viditelnosti nemá smysl pokračovat přes hřeben dál a že je logičtější vypráskat nalehko bez věcí na vrchol Hoverly a pak to sejít co nejkratší cestou zpět do údolí. Jak jsme si to naplánovali, tak tak se také stalo a i přes nepřízeň počasí zdoláváme první nejvyšší evropský vrchol z našeho nově započatého projektu. Luxus! 🙂 O něco menší luxus přichází ve chvíli, kdy mi při sestupu oznamuje jeden z účastníků, že zřejmě přišel o nehet. Po bližším přezkoumání sice o něj nepřišel, ale vytvořila se mu na palci omrzlina 2. stupně, která způsobila puchýř a ten začal tlačit na nehet, jenž je nyní zalitý krví. Sestup zvládáme všichni včetně Josefa (majitele nejodpornějšího nehtu v celé galaxii) na výbornou a po krátkém přejezdu taxíkem dáváme zasloužený oběd. Já však dlouho neotálím a poroučím se stopovat pro naši Expe dodávku. Teda stopovat… Půlku cesty volím autostop a druhou polovinu si vzhledem k úspoře času platím taxík. A né tak ledajaký! Nejede se mnou jen jeden taxikář, ale rovnou dva! 🙂

Nabírám účastníky a přemisťujeme se do obce Solotvyna. Počasí se během několika hodin diametrálně zhoršuje i tady v údolí a z tankodromu (čti: silnice) se stává kus ledu. Ubytováváme se v pohodovém hotýlku na periferii a jdeme na večeři do podniku, který už na první pohled vypadá jak mafiánská pračka na peníze. Uprostřed barokního interiéru za dohledu pochybných štamgastů vypadáme v našich outdoorových hadrech, jak kdybychom přiletěli z Marsu. Aspoň, že tu dobře vaří.
Ráno při odjezdu se dozvídáme o nečekaném olympijském úspěchu Ester Ledecké a přemisťujeme se směr Koločava. Pár kilometrů od Koločavy máme co dělat, abychom nesjeli na pangejtu. Několik centimetrů sněhu v kombinaci s ledem není úplně ideální povrch pro našeho Zelenáče. Dorážíme na Četnickou stanici. Venku je tak krásně, že dlouho neotálíme a po rychlém obědě podnikáme výlet směr Strimba (neplést s anabolikem Strombou). Při stoupání vzhůru panuje jarní počasí a jen stěží se dá uvěřit, že jsme ještě včera mrzli v mínus dvaceti stupních… Boříme se v mokrém sněhu a s přibývajícími vertikálními metry zjišťujeme, že jsme si naordinovali velké sousto. Zastavujeme zhruba tři kiláky od vrcholu, cvakáme fotku do rodinného alba a pelášíme zpět do údolí. V Koločavě se ještě vloupáváme do místního skanzenu a za odměnu si cečer na ubytování dopřáváme saunu.

Pár hodin na to vstáváme do temného dne a chvíli po šesté hodině ranní vyjíždíme směr domov. Bojíme se totiž dlouhé fronty na hranicích a nechceme dopustit, abychom se na čáře zasekali na osm hodin, jako je tomu občas zvykem. Nakonec nám to trvá „jen“ ušmudlané čtyři a půl hodiny a s totálním znechucením (z nelogicky pomalých pohraničářů) přejíždíme celé Slovensko a kolem 22:00 dorážíme zpět do Brna. I přes nepříznivé počasí se z výpravy nakonec stal atraktivní výlet! 🙂