Na střechu Ugandy

Uganda – jiná a krásná

Pokaždé když se dívám na webovky Expe, mám skoro rozhodovací paralýzu, protože je tolik míst, která bych chtěla jednou navštívit a vidět…a tady je to jedna zajímavá destinace vedle druhé, že nikdy nevím co si vybrat. 

(Zkuste to a uvidíte :D, ale neříkejte pak, že jsem vás nevarovala…)

O expedici do Ugandy jsem slyšela od pár lidí v Pakoši, zahlédla nějaké fotky na Facebooku u Andy a říkala si, že to vypadá hodně zajímavě. V Africe jsem toho ještě moc neprocestovala a tohle by mohlo být „něco jiného“ a tak se najednou přistihnu, jak vyplňuju přihlášku a mačkám odeslat. 

A je to tu, neděle ráno a já stojím ve frontě na letišti a koukám po ostatních cestujících. Pár nás letí z Prahy a pár z Vídně. Kluky najdu už ve frontě na check-in a společně dáváme předodletové pivo. V Istanbulu se potkáváme se zbytkem skupiny a všichni se na první pohled zdají moc fajn. Čeká nás dlouhý noční přelet do Entebbe, hned po jídle vytuhnu a kolem 5 ráno už přistáváme v Ugandě.

A na následujících cca 12 dnů přepínám mobil do leteckého režimu.

Bořek nám sežene odvoz a přesouváme se do Kampaly, hlavního města Ugandy. Ubytujeme se a po sprše dáme dvě hodiny chill, než vyrazíme do víru velkoměsta. První kroky nás vedou za jídlem, dáme si local food a je to teda dost zlý, ale někteří statečně bojují (asi měli hodně velký hlad), já to moc nedávám. Po obědě dojdeme k největší mešitě ve městě a jdeme na prohlídku, z věže je krásný výhled na celé město a místní průvodce nám ukazuje svaté kopečky, královský palác, market a taky market pro chudé, hlavní kostel, sídlo parlamentu a říká nám spoustu zajímavých informací. A nejen on, v průběhu celého treku se i od guidů dozvídáme spoustu zajímavostí…

Věděli jste třeba, že v Ugandě chtějí uzákonit povinnost muže mít minimálně 7 žen? A že více jak 49% populace Ugandy je mladší 14 let? Ne? Tak teď už to víte, není zač :D.

Po prohlídce naskakujeme na motorky a necháme se odvézt ke královskému paláci a jdeme taky na prohlídku.

Večeři dáváme v jiné restauraci a díky bohu je to jídlo fakt dobrý! 

Nějak moc se rozepisuju, tak já se zkusím trochu krotit a vezmu to stručněji.

Další den nás čeká přesun k Rwenzori national parku a k horám, do kterých se na dalších 8 dnů ponoříme a s největší pravděpodobností tam bude jen naše skupina (to miluju!). Naše peklo kára je docela v pohodě ALE cesta je dlouhá – bolí mě zadek – zastávka na benzínce na kafe – bolí mě zadek a nevím už jak si mám sednout – zastávka na oběd – bolí mě zadek – a jsme na místě! Rwenzori backpackers, tady nás čeká jedna noc a zítra ráno vyrážíme na trek. Večer se nám představí naši místní průvodci – Ochora, Amos a Jack. Ukážou nám mapu a popíšou co nás na treku čeká a nemine. Pak nám kontrolují výbavu a zítra nafasujeme holínky. HOLÍNKY!!! Trek v holínkách, to je teda rozhodně „něco jiného“ :D jsem na to zvědavá.

A je to tu, konečně pohyb – první den na treku je plný stoupání a džungle, která přechází v bambusový lesík, konečně mizí komáři, ale objevují se jiná zvířátka…Vidím první opici. Je to tu krásně zelené a počasí nám zatím přeje. Na dnešní místo přespání dorazíme docela brzo, tak sedíme, kecáme a hrajeme hry. Někteří jdou ještě na průzkum okolí. 

Další den nás čeká hodně stoupání, příroda se zase mění, z džungle dojdeme do zahrady lobélií a objevují se první dřevěné chodníky. Všude jsou mechy a lišejníky, visí ze stromů jako závoje a krajině to dodává tajemný vzhled. Je to tu jiné a mně se to líbí.

Celkem brzo odpoledne dorazíme do Mutinda kempu (cca 3600 m n m), kde dnes budeme spát. Dáváme čaj a vyrážíme na aklimatizační výstup na Mutinda lookout (3975 m n m). Vzhledem k tomu, že máme jít v holinkách, tak nás asi kluci průvodcovský chtějí aklimatizovat nejen na výšku, ale i na trekování v holínkách. Chybí mi v nich pocit stability a dost kloužou… ale postupně si zvykám. Cesta je docela strmá a sem tam žebřík, tak je to dobrý test. Výhledy kvůli mlze a mrakům bohužel moc nejsou, ale do cíle jsme došli všichni a to se počítá.

Celou noc zase pršelo a ráno déšť pokračuje. V noci jsem toho moc nenaspala, ale těším se na další část treku. Dnes je kratší den, do kempu Bugata (4062 mnm) docházíme už kolem 12. Rozdělíme se na 3 skupiny – jedna jde kousek po cestě, kterou budeme další den pokračovat, pár lidí se jde podívat k nedalekému k jezeru a já s Ilčou volíme postel a zkusit aspoň na chvíli zavřít oko. To ještě netuším co mě čeká další den… no za chvíli se to dozvíte. Neusnu, ale aspoň chvíli odpočívám. Když se kluci vrátí, je venku docela hezky tak se vyvalíme na kameny, s Honzou si dáme trochu jógy a pak už luxusní večeře v podobě špaget skorobolognese. 

V noci se mi udělalo brutus blbě… Na začátku dne se držím skupiny, ale tempo nějak nezvládám. Dohodneme se, že se s průvodcem Jackem a naším bezpečnostním dozorem Bonfacem (který svoje AKáčko nikdy nedá z ruky) oddělím, půjdu po vlastní ose a vynechám vrchol Humphreys. Čeká nás stoupání do sedla Bamwanjara pass (4450 mnm), pak klesání dolů a závěrečné stoupání do kempu Hunwick’s (cca 4000 mnm). Jdu jak šnek, příroda je ale nádherná a výhledy si ujít nenechám… a pak přesně ve výšce 4333 m n m házím prvotřídní šavli. Zrovna jdou kolem nosiči a celou dobu mě sledují. Mám to tedy i s pořádným obecenstvem.  Musím se smát a Jack si podle mě myslí, že jsem se zbláznila. Aspoň se mi trochu uleví a za chvíli jdeme dál. Do sedla docházím ve chvíli, kdy vidím část naší skupinky na vrcholu Humphreys. Začneme klesat ze sedla, kolem se honí mraky a Jack vytahuje svůj epesní růžový deštník. Ke konci klesání nás dohání kluci, pozdravíme se a oni běží dál. A pak ve výšce 4111 m n m házím další šavli :D…náhoda? Nemyslím si.  Bohužel už se mi tolik neuleví…ale jdu dál a úsměv a dobrá nálada mě naštěstí neopouští. Vzpomenu si na rozhovory s Martinem v Pakoši…všechno je to o hlavě. Dorazím do kempu a vyprávím svoje story Bořkovi a ostatním. Jídlo zatím nedávám, ale zvládnu alespoň trochu přesnídávky a modlím se, aby mi zítra bylo líp.

Dnes nás čeká přesun do Margherita kempu (cca 4500 m n m) odkud v noci vyrazíme na nejvyšší horu Ugandy a náš hlavní cíl – Margherita Peak (5109 m n m), má to být lehčí den, ale vzhledem k mému stavu mi zas tak lehký nepřijde. Výškovka mi dává trošku na p*del, ale já se nedám!!! Jdu pomalu, ale jdu a celkem se držíme jako skupina pohromadě. Jeden z místních průvodců mi vezme batoh a stoupáme a stoupáme. Už den a půl jsem skoro nic nejedla tak jdu asi na výpary nebo nevím. Říkám si, že to bude dobrý a najednou pár metrů před chatou opět házím šavli :D, tentokrát je svědkem i Bořek (promiň Bořku, moc pěkný to asi nebylo). Doplazím se do kempu a Johny mi pomůže vybalit spacák, ihned zalehávám a na chvíli tuhnu. Kolem 3 hodiny se to před chatkou začne hemžit a jde se kontrolovat a testovat vybavení na výstup. Dál ležím zabalená ve spacáku, s lanem pracovat umím, prusík, jumar, mačky, cepín…vím co s tím. Ale najednou mě přepadne pocit, že když se nácviku nebudu účastnit, tak na vrchol nepůjdu. Vybičuju se a v podvlíkačkách nasazuju sedák a beru matroš, co jsem si přivezla sebou, bez ponožek nasazuju pohorky a lovím v batohu mačky.

Po nácviku si nachystám věci a jdeme na večeři…pořád nemůžu jíst, dávám si alespoň pár lžic polévky, trochu přesnídávky a zachraňují mě gumoví medvídci od Jardy, které v sobě dokážu udržet. A pak už pelech a zkusit aspoň na chvíli zavřít oko.

Bořek nás rozděluje na dvě skupiny – silní a velmi silní :D. Máme vstávat postupně, ale přijde mi, že v 1 v noci jsme vzhůru všichni. Moje skupina silných vyráží jako první, ale už u prvních fixních lan se nám to stejně smíchá a velmi silní nás doženou a pokračujeme společně. Skála, fixní lana, ledovec, skála, fixní lana, zase ledovec a závěrečná skála vedoucí na vrchol. Jen světla čelovek nás provází tmou, když se začne rozednívat, obklopuje nás mlha. Mám na sobě tolik vrstev, že si připadám jako obtloustlá cibule. Vyšla jsem bez péřovky, ale při čekání u fixních lan je mi zima a zjišťuju, že to bude lepší s ní a při první příležitosti si ji navlíkám. Na první ledovci se nějak stane, že se naše lanové družstvo dostane dopředu (prý chtěl průvodce vzít druhou skupinu trochu na výlet :D). Docela fouká a je mlha…počasí není ideální, ale to nás přece nezastaví. Amos nás zkušeně vede a my si to vesele funíme výš a výš. Dokázali jsem to a všichni společně stojíme na nejvyšší hoře Ugandy a třetí nejvyšší hoře Afriky. Mám radost a jsem na sebe pyšná, že přes všechny obtíže stojím na vrcholu a škrtám další položku z bucket listu – vylézt na 5ti tisícovku. Kolem 12:30 docházím s první skupinou zpátky do kempu a naši nosiči nás vítají potleskem. Máme hodinku a půl na oběd a odpočinek a pak pokračujeme směr Hunwicks kemp. Hned na začátku cesty zahřmí a spustí se kroupy…to jsme tu ještě neměli. Docházíme do kempu, unavení, ale šťastní. 

Další den nás čeká vlastně zase náročný den :D. A tentokrát škrtám další položku z bucket listu a tou je vylézt na 4tisícovou horu, na kterou jsme vylezli v holínkách (ano holínky are back!). Na vrcholu nejsou moc výhledy, ale cestou dolů se nám otevírají pohledy na nádhernou krajinu měsíčních hor (jak se jim také mimo jiné říká).  A pak už jen klesáme a klesáme až do Kiharo kempu. Sprcha v podobě vodopádu kousek od kempu je studená, ale taaaak dobrá. Dáváme večeři a pivko s našimi místními průvodci, kecáme a hodnotíme náš trek a výstup.

Poslední den je také ve znamení klesání a to až do našeho výchozího bodu – Rwenzori backpackers. Počasí je krásné. Cestou máme štěstí a najdeme dva chameleony – jednoho většího a jednoho menšího…už se pomalu dostáváme k závěrečné části afrického dobrodružství a tou bude safari. Úspěšně dojdeme do cíle, dáváme vychlazené pivo a poprvé v životě dostávám za výstup na vrchol diplom. Závěrečný proslov od Ochory mě docela dojímá…to se snad ani vyprávět nedá. Pak už jen přesun do Kasese, večeře a večírek…(nějaká tajemství si přece musím nechat pro sebe, ale prozradím, že Ochora je velmi dobrý tanečník a že jejich domácí banánovice je zabiják).

Ráno vyrážíme už v 6 směr Queen Elizabeth National Park, cestou zastavujeme na rovníku a pak nám najednou přechází slon přes silnici. Ta zvířata tu prostě žijí mezi vesnicemi, my jsme z toho hotoví a místním to přijde jako normálka…zajímalo by mě jestli by byli takhle hotoví kdyby byli u nás a potkali třeba ježka nebo lišku :D. Zajedeme k výchozímu bodu na trekování šimpanzů, ale ti jsou prý někde daleko. Takže nás nejdřív čeká projížďka lodí po Kazinga channel, je to boží! Vidíme spoustu slonů, hrochů, nějaké opice, krokodýla, ledňáčka a spoustu další zvěře. Po pojížďce oběd, po obědě projíždíme parkem a najednou zahlédnu ve stromě leoparda, chvíli ho pozorujeme a pak už nás volají, že našli šimpanze. A tak přejíždíme na druhý konec národního parku a noříme se do džungle…a byli tam a bylo jich hodně! Spokojeně večeřeli nad námi na stromě, a nakonec i prošli kolem nás, na můj vkus možná až moc blízko, velký zážitek. 

No a na závěr už nás čekal jen přesun zpět do Kampaly, nákup suvenýrů, přejezd do Entebbe a projížďka lodí po Viktoriině jezeře (mimochodem se nám trošku rozbila loď, takže jsme vlastně byli víc na jednom místě, než že bychom jezdili po jezeře, ale aspoň jsme měli pivo na oslavu Tomovo narozenin).

Výprava do Ugandy byla boží!! Ale to jsou asi všechny cesty kamkoli po světě a každá jiným způsobem… nová místa, noví fajn lidi, nové příběhy, nové zážitky, inspirace na nové cesty. Vracím se domů nabitá energií, plná zážitků a happy jak dva grepy. Tohle prostě nejde nemilovat.

Takže kup si ty letenky, přihlas se na tu expedici, jeď na ten výlet, jdi na tu procházku…

Svět je krásný místo!

Alice

PS: jestli jste to dočetli do konce, díky…Tímto si odškrtávám další položku z bucket listu a tou je podělit se o svoje zápisky z cest veřejně.