Na střeše (mexického) světa

Noc pomalu přechází v ráno a my už jsme dávno na nohou. Co však z dálky může vypadat jako spořádaný štrůdl turistů v helmách postupující sutí vzhůru, získává z blízka o něco zoufalejší rozměr. S každým krokem nahoru sjíždím o půl kroku zase zpátky. Už to mi neskutečně nahlodává hlavu. Po chvíli se zvedá ledový vítr, voda definitivně zamrzá v hadičce hydrovaku, prsty tuhnou tak, že nevyndám ani kapesník, natož vytoužený hroznový cukřík, a hlava se začíná divně motat. „Tak a dost,“ říkám si, „kašlu na to, jdu dolů!“ … Anebo ne?

Napadl nás doma jednoho dne takový (bláznivý?) plán – pojedeme na sopky do Mexika! Po výpravě už oba chvíli pokukujeme a můj letní neúspěšný pokus o první pětitisícovku v životě ve mně vyhlodává o to větší zub. Máme na to? Zvládneme to? Odvážíme se? Dilema nám projasňuje Expe-náčelník Martin, který výčet objektivních důvodů, proč jsou zrovna mexické sopky dobrou volbou, kde se pokusit dobýt první pětitisícovku, završuje tím nejpádnějším argumentem – je to prakticky choďák! Tomu nelze říct ne, a tak jednoho večera oba prohlašujem, že do toho jdem, a rovnou začnem plánovat i prodloužení výletu na slavné pláže a mayské ruiny Yucatánu.

Nákup letenek, shánět vybavení, stihnout poslat vedoucímu první verzi práce, plánovat dodatečný Yucatán… Nervozita stoupá, čas se krátí, až se pronervuju na pařížské letiště. Určitě jsem něco zapomněla, nic není ideální, ale to už je jedno, jsme na cestě a po pár svačinkách a šlofících je večer a my přistáváme v Mexico City! Zatímco se pomalu shromažďujeme ze všech možných i nemožných letů, dostáváme průběžné zprávy od našeho průvodce Honzy, který se už dopoledne vypravil shánět pro nás vůz. Jeho příjezd o několik hodin později nám dává tušit, že člověk míní, ale Mexiko má i přes veškerou naši prevenci a přípravu prostě svůj systém.

První dojmy z Mexika jsou obrovské a chaotické. Město je snad nekonečné, i přes silně pozdní hodinu je všude provoz a plno lidí v ulicích (dorazili jsme přesně na závěr Día de Muertos, nejoblíbenějšího z mexických svátků). Zodpovědně míříme do nejvyšších partií města v 3000 m.n.m., abychom hned v prvním spánku zahájili aklimatizaci. Cestou párkrát zabloudíme – navigace se nám snaží pomoct ze všech sil, ale ani ona nezvládá rozlišit mezi náhle vpravo, mírně vpravo a rovně-vpravo – a náš pokus vyjet dodávkou kopec o sklonu téměř rovné stěny je doprovázen pobaveně nechápavými pohledy místních.

Ráno nikam nespěcháme a po klidné snídani vyrážíme do Tolucy na obhlídku města a nákupy. Večer vyjíždíme do 4000 m.n.m. pokračovat ve spánkové aklimatizaci a ráno nás čeká lehká „procházka“ na čtvrtou nejvyšší horu – Nevado de Toluca. Cestou si stihneme užít dalšího z místních koloritů, kdy se necháme tak trochu ojebat. Borec nahoře totiž vybírá poplatky za vstup a spaní v národním parku, ale že my jsme platili kolegovi u závory dole jej nezajímá. Tam on není a neví, co se tam děje. A vůbec, účtenku nemáme, tak co mu to tu vykládáme. Po krátkém smutku nad povahou některých lidí Honza tasí své bohaté zkušenosti s místní náturou a za chvíli docházejí k oboustranně výhodnému řešení. Dokonce smíme spát v boudičce, paráda!

Ráno se vyspinkaní do růžova (jak jen to jde v protahující boudě s vrzajícím kdečím a výpravou nalitou hektolitry aklimatizačního čaje) vyrážíme na túru. Počasí je výstavní, až si říkám, že jsem měla jít v kraťasech. Pár chvil nato děkuju za dlouhé kalhoty a bundu z batůžku, neboť okraj kaldery zakrývá pořádný mrak! V oblaku tak zkoušíme obejít exponovanou pasáž, proplétáme se kamením a o hodně nesnadných nádechů později jsme nahoře! První aklimatizační cíl splněn, zasloužíme odměnu ve formě sprchy a měkkých postelí!

Následující den je věnován nákupům a přípravám na dobytí našeho dalšího (oficiálně stále aklimatizačního) cíle – vyhaslá sopka Iztaccíhuatl, třetí nejvyšší hora Mexika, se tyčí do úctyhodných 5230 m.n.m. Náš přesun do base campu ve 4000 m.n.m je opět okořeněn o nějakou tu mexickou kulišárnu s úpl… pardon poplatky, nicméně po překonání této překážky už nám v cestě stojí jen kvalita vozovky. Večer rozbíjíme tábor a kocháme se zasněženou princeznou v západu slunce (to ještě netušíme, že ten malebný vrcholový hřeben budeme přecházet úplně celý, haha!). Ráno pakujeme věci a vyrážíme do útoku. První etapou jsou 4 km a 700 výškových metrů k refugiu. Pohoda, říkáte si? Ne v téhle výšce a s plnou polní obsahující mimo jiné i vodu na dva dny. Rozvážně se tedy po svačinkách suneme vzhůru a kolem poledne přicházíme k chajdičce.

Místo uvnitř vypadá jako jackpot, teplejší spaní je ale vykoupeno chováním zbytku turistů, ke kterým se ještě nedostal vynález červeného světla, natož dobrých mravů nesvítit spícím lidem do tváří, zavírat za sebou dveře a nehulákat, když přicházím či odcházím. Ve stanu to prý taky není moc výhra, neb malebná krajina plná kamení láká k použití reprosoustavy na plné pecky. Co jiného brát na hory, že? Odpolední pospávání nám zpestřily ještě dvě policistky, které přišly zkontrolovat ten (ne)pořádek. I tady se projevuje další ze specifik Mexika – zbraně. Dole ve městech je vidíte všude a pohled na samopaly na ulicích ve mně rozhodně nevyvolával pocit většího bezpečí. Na horách to asi není tak žhavé, neboť dámy zákona přichází pouze decentně ozbrojeny. Za taktické vesty však mají můj obdiv, že to v nich udýchají. Holt mají lepší aklimatizaci.

Ráno je krušné, protože je to ještě vlastně noc. Ve 4:00 se srocujeme před chajdou, zapojujeme se do štrůdlu čelovek mířících vzhůru a snažíme se popadnout dechy (a u toho nepadnout). Šlape nám to docela fajn a hranici 5000 m.n.m. překonáváme s počínajícím svítáním. Ač jsem si přímo na místě určitě hrozně nadávala, proč já to dělám a tak (a ne vždy v duchu), ve vzpomínkách tohle všechno zmizelo a já si pamatuju jen ty překrásné výhledy na dým bafající Popocatépetl, Pico de Orizaba (náš další cíl) ve vycházejícím slunci v dáli a ladně se přehupující křivky hřebene Iztaccíhuatl, poprášené sem tam sněhem či zbytky ledovce.

No dobře, po nějaké době už mne to zmáhalo a začala jsem dělat častější pauzy na cukříky. V tu chvíli se ukázalo, že můj milý v sobě skrývá vůli tvrdohlavého býka, nasadil sveřepý výraz, s nímž se ze zadního voje probojoval k čelu skupiny, a začal mi mizet někde v dáli. No to by bylo, aby tam on vylezl a já ne! O mnoho nádechů a cukříků později jsme se nakonec probojovali nahoru a přišlo to štěstí. Já tam skutečně vylezla, první pětitisícovka, jupí! Ještě povinnou skupinovku s vlajkou (tu jsme vysomrovali od místního guida, neb vlastní nemáme), čokoládka za odměnu a hurá opatrně dolů. Tentokrát si zasloužíme sprchu, měkké postele a tacos navrch!

A taky volný den! Dáváme pauzu utahaným nožkám a věnujeme jej celý prohlídce města Puebla. Příhodně je pondělí, kdy je téměř vše zavřené. Ale aspoň jedna galerie a muzeum aut mají otevřeno, a dokonce mají i vyhlídky na střechách, odkud se kocháme včera dobytým vrcholem a snažíme se spatřit, co za kopec nás čeká pozítří. Nezanedbáváme ani gastronomii, a tak někteří zkoušejí legendární Mole poblano – maso s mírně pálivou čoko-čili omáčkou. Bohužel, jak už bývá v exotických krajích zvykem, ani nám se nevyhnul nějaký moribundus, který postupně více či méně potrápil všechny členy výpravy. Ač v tom asi bylo Mole poblano nevinně, ještě ten večer vznikla nová teorie o původu jeho názvu (a s městem Puebla to mělo pramálo společného). Mírně zdravotně nalomeni se tak další den pomalu vydáváme završit náš sopečný trojboj. Nákupy tentokrát nejsou snadné. Poučeni z předchozího výšlapu se snažíme minimalizovat váhu a maximalizovat užitek (a potěšení), to vše za asistence soudce v podobě pocuchaného zažívání.

Cesta pod Pico de Orizabu je jako vždy okořeněná místním koloritem v podobě neohrožených prodejců čehokoliv v zácpě na silnicích, všudypřítomných uzavírek s armádami mávačů vlajkami, zmatenou navigací a rozbitými silnicemi. Naše srdce si získává tým cestařů, kteří na vzácném kousku nového hladkého asfaltu prováděli tu nejzáslužnější činnost – vrtali zbrusu novou díru! Pozdě odpoledne parkujeme dodávku kousek od cíle (chudinka nezvládla poslední kopec), poučeni zkušenostmi předchozích výprav nenecháváme v autě nic kromě odpadků (a i ty radši schováváme), nasazujeme batůžky a míříme vzhůru. Držíme se osvědčeného plánu útoku – vystoupat 4 km a 700 výškových metrů k refugiu, tam se pokusit o nějakou nápodobu spánku a ve 4:00 vyrazit vstříc vrcholu… Šmarja ale kudy, je to prudké jak sviň! A tentokrát nás nečeká 500, nýbrž asi 900 výškových metrů plných kamení.

Ráno nedočkavě nasazujeme helmy a čelovky a vyrážíme. Nálada se postupně chmuří, neboť celá hora je v dost rozpadajícím se stavu. Za každý krok vzhůru jste volnou sutí ztrestání posunem o půl kroku zpět a vtip, že to reálně bude o 50 % výškových metrů navíc, se stává realitou. Tenhle dojem mi po návratu ještě dokreslil globus z dětství, kde byla Pico de Orizaba zaznačená s výškou 5699 m.n.m. My prý jdeme do 5636. Ta hora se fakt rozpadá! Ale možná jenom autor globusu kecal…

Někde v půlce cesty se moje hlava udeptala a začínám si pohrávat s myšlenkou to otočit. Vždyť já si tu nemám co dokazovat, ne? Na jednu pětitisícovku už jsem vylezla, proč se teď zbytečně trápit. Do toho se do mne zakousává ledový vítr a nějak se mi točí hlava. Sedám na kámen, dávám pořádnou svačinu, nabaluju se do dalších dvou bund a rukavic a oznamuju, že jdu dolů. Tak jo, popojdi sem výš a dostaneš se dobře na sestup sutí, říká mi Honza. Dobrá, říkám si a popocházím kousek nahoru. Ale tam se mi to nezdá, možná za támhle tím kamenem to bude lepší. Tak ještě támhle. Po chvíli se mne někdo ptá, proč jdu nahoru. Vždyť jsem říkala, že jdu dolů, ne? Aha, no to jsem říkala. Ale… ono to znovu nějak jde, jedna noha za druhou, pár desítek nádechů, malá pauzička, a zase dál… V tu chvíli Honza oznamuje, že jsme skoro tam, zbývá asi 150 výškových. Tak teď už to nesmím vzdát, hurá nahoru! Teda ne tak zbrkle, samozřejmě v osvědčeném „noha nohu mine“ tempu. Závěrečná pasáž je mírně zákeřná, z volné suti a kamení se stává prudká zmrzlá suť a představa špatného kroku není příjemná, představa cesty dolů je ještě horší. No nic, nekoukej tam, to je problém tvého budoucího já! Rob v tuto chvíli opět nasazuje mód terminátor a mizí někde za skalou. Já se držím středo-zadního voje a s pomocí cukříků se posouvám vzhůru.

A tu najednou, se kopec stává méně prudkým, každý krok je o něco snadnější, vidím čím dál více nebe kolem, zpoza kopečku se přibližují odpočívající postavy… a já jsem nahoře! Sama tomu notnou chvíli nemůžu uvěřit, že jsem tam opravdu došla! Nejvyšší hora Mexika! Opájím se tím pocitem a připadám si jako na střeše světa – alespoň toho mexického. Po chvíli přichází i poslední část výpravy a pořádáme divoké odpočívání, kdo na to má žaludek tak svačení, kochání (v dáli vidíme Popo a Izta) a focení.

Dolů se nám vůbec nechce, ale zároveň se těšíme, a tak se po chvíli sbíráme, zamáváme vrcholku a odcházíme. Cesta je zpočátku opravdu nepříjemná, zmrzlá suť se tváří nebezpečně. Postupujeme však opatrně, cestou potkáváme výpravu místňáků (je nám jich trochu líto a přejeme bezpečný výstup), a po chvíli se dostáváme do pasáže, která už je doslova za odměnu. Pamatujete na tu volnou suť, co každý krok vzhůru trestala posunem dolů? Tak teď je to nejlepší kámoš, protože každý krok dolů odměňuje příjemným měkkým skluzem a já tak hodinu hopkám z kopce nadšená jak malé dítě na nekonečné skluzavce.

Každé srandě je ale někdy konec, a tak kolem poledne přicházíme zpátky do refugia, dáváme malého šlofíka, balíme věci a míříme dolů k autu. Toho dne nám byli aztéčtí bohové nakloněni, protože byla zlomena kletba vykradeného auta pod Pico de Orizaba. Dodávku nacházíme nezraněnou, a tak se vydáváme zpátky do Puebly. Cestou si ještě střihneme drsnou antiimigrační kontrolu, ale ani tihle plně ozbrojení borci v kuklách nemají žaludky lustrovat vnitřky našich bot. Po kontrole dokladů auta a zběžné obhlídce pár pasů nás radši propouští a my se k večeru vracíme do našeho útulného hostelu v Pueble.

Náš poslední den je nabitý, protože jsme si na něj nechali návštěvu Teotihuacanu, města monumentálních pyramid z dob Aztéků a ještě mnohem straších kultur. Podívaná je to monumentální, škoda jen, že na žádnou z pyramid nešlo toho dne vylézt. Kocháme se alespoň zdola pod více a více spalujícím sluncem se procházíme celou ulici mrtvých. Odpoledne ještě podnikneme krátkou zastávku na nejslavnější poutní místo latinskoamerického světa ležící na okraji Mexico City. Slavný obraz Panny Marie Guadeloupské, umístěný v obřím náboženském komplexu, můžete spatřit jedouce na pásu (v Louvru by se mohli učit). Zajímavostí také byla původní bazilika, která je po několika zemětřeseních tak nakřivo, že to doslova cítíte, když jí procházíte.

Večer ještě vyrážíme na obhlídku toho nejznámějšího v centru a celá akce je okořeněná zatčením průvodce (i jedno pivo na ulici se může vymstít). Smíření s jeho ztrátou se shodujeme, že jeho památku nejlépe uctíme dokončením plánovaného okruhu a plni nově nabytého sebevědomí vyrážíme do víru velkoměsta. O pár minut později se Honza zjevuje a ukazuje se, že svou pověst nezapře, neb se z té šlamastyky bravurně vykecal a cenu pokuty snížil o úctyhodných 97 %. Nadšení ze šťastného shledání probíháme městem, dáme pár drinků v baru a odcházíme do hajan. Ráno hekticky dobalujeme, dáme poslední dobrodružství na místních silnicích a na letišti se objímáme na rozloučenou.

Někteří letí zpátky domů do Česka, naše cesta však ještě nekončí. Probíjíme se domácím terminálem a na přeletu jsou mi místní božstva stále nakloněna. Díky tomu si kus cesty užívám spektakulární výhled na naše dvě dobyté pětitisícovky a přemítám, jak jsem šťastná, že jsem sem jela. A že jsme to zvládli! Za odměnu se plánujeme poválet na legendárních plážích Yucatánu (uvidíme Karibik!), prozkoumat jeho nesčetné ostrůvky, prolézt mayské ruiny a třeba spatřit nějakého krokodýla (nebo aspoň leguána) … ale o tom zase jindy!

Za článek děkujeme Dáše Bendové.