Nakoukání do kultůry slavnoj kazašskoj národu

Na letišti se sešla desetičlenná skupina borců a borek s těžkými batohy a nervózními úsměvy. Ještě před odbavením dostáváme od našeho „najstaršiho“ Víťi (tento titul mu přivlastnil taxikář v Almaty) pár gramů do batohu navíc v podobě karabin a jištění. Hotovo, jde se na věc! Po příletu do Nur-Sulatanu (Astany) náš čeká první dobrodrůžo v podobě hledání ubytování. S hledáním nám pomáhá skupinka místních teenagerů, pro které jsme atrakce a zážitek měsíce července. Několik fotek s naší skupinkou jsou povinností. Ještě opodál nás pozorují do doby, než si nás vyzvedne pan domácí.

Ráno si jedeme uložit na nádraží bagáž a vyrážíme na prohlídku města. Ještě si jdeme směnit peníze a jde se utrácet do víru velkoměsta! Markétka, zřejmě nadšená výhodným kurzem, přehlédne podestu a otestuje tvrdost místních schodů nárazem do čela, náraz je to velký ale oba to ustojí, beton je tu kvalitní! Parta stmelena! Mimochodem na každém kroku jsme konfrontování se zvědavými pohledy obyvatel „hrdoj kazašskoj národu“. V místním shopping centru, značně připomínající šikmý „Ještěd“ nacházíme krom západních fastfoodů, také restauraci s kazašskými pokrmy.

Jídlo je více než „charašo“ a spokojení se jdeme podívat na další okázalosti města. Dominantou je určitě Smaragdová čtvrť, s nejvyšší budou tyčící se do výšky 210 m. Pokračujeme přes sídlo prezidenta k Paláci míru a usmíření. Autobusem jedeme na nádraží, odkud pojedeme nočním vlakem do Almaty dlouhých 11 hodin. O vysoké kultivovanosti místních nás přesvědčí chování lidí v MHD. Starší lidé a ženy mají absolutní předost na místa k sezení. U nás také častý jev, ale ne vždy 100% samozřejmost. Přijíždíme na nádraží doslova za 5 minut celá a máme co dělat, abychom vlak stihli. Průvodčí ze zadní části vlaku nás posílá do přední části vlaku a ti nás zase vyhání dozadu. Zmatek, stres, běh. Dáváme to! Jsme na palubě. V kupé jsme si udělali takovou soft verzi transsibiřské magistrály se slivovicí, bylo třeba dezinfikovat krky po všudypřítomné klimatizaci. Ráno přijíždíme do Almaty a vydáváme se směrem, do „green bazar“.

Dáváme k obědu plněné taštičky, pirohy, berana a dokupujeme poslední zásoby a kartuše. Mára ještě zaplatí pokutu za kouření na ulici a konečně jedeme do hor. Vystupujeme u rychlobruslařské „Mekky“ stadionu Medeo a ukrajujeme první výškové metry treku. Palatky zrobíme cca ve 2 400 m.n.m. Před spaním si uděláme ještě táborák s posledními loky dezinfekce a jde se spát. Druhý den nás čeká hřebenovka přes Pik Furmanov 3 053 m.n.m. (HURÁ! Výškový osobák padl! Zdaleka né poslední!) dále Pik Panorama 3 260 m.n.m., Pik Bashuta 3 355 m.n.m a nakonec Pik Shymbulak 3 450 m.n. Pod ním nás čeká celkem nepříjemná stojka s „rolling stones“. Na autopilot režim doťapáváme do sedla, kde je občerstvení, které přišlo více než vhod! Doplňujeme tekutiny, posvačíme a jdeme dál, najdeme pěkné místo na kemp hned u řeky.

Další den je naším cílem BC (základní tábor) pod Toguzagem. Jdeme nádhernou krajinou kýčovitými scenériemi a pozvolna ukrajujeme další výškové metry. Čeká nás brod přes řeku. Když dojdeme k onomu místu, potkáváme zde jinou výpravu s výmluvnými pohledy „tak tohle půjde přebrodit až ráno-snad“. OK! Najdeme vhodná místa „kde možno sdělat palatky“, vybalujeme zásoby a začínáme mezi sebou hnadlovat salám a tyčinky! Absolutním vítězem tohoto handlu je náš „najstarši“ Víťa! Prokázal se jako zkušený obchodník!

Ráno se nám daří přejít přes řeku „HEURÉKA“ jsme v BC 3 500 m.n.m. Zbytek dne trávíme aklimatizačním „zevlingem“ a chozením pro vodu. Výška trochu píše a má citlivá tykev o sobě dává vědět, lupnu nějaká medika a je líp. Večer se připravujeme na summit day, instruktáž od Víti, pobalíme batohy a jde se na kutě. Vstávačka je naplánovaná na 04.00. Po překonání balvanitého bludiště a suťoviska stoupáme! Zhruba ve 4 200 m.n.m. nasazujeme mačky a Víťa zajišťuje další cestu. Doťapkáme cca do cca 4 250 m.n.m. a Toguzag dává STOPku! Před námi je ledová stěna a na to nemáme potřebné vybavení, navíc se za zády tvoří bouřkovej fekál, začíná sněžit, rychle dolu! Ještě večer se rozloučíme s BC a sestupujeme opět k řece, abychom jí mohli další ráno znovu přebrodit.

Ráno přebrodíme a napojíme se na vyťapanou stezku, palatky tentokrát zrobíme cca ve 3 600 m.n.m. přežene se přes nás bouřka a „najstarši“ nachází pár kroků za stanem pramen! YEAH! Nemusíme chodit pro vodu! Večer nastává největší drama výpravy! Vaří se Travellunch Chicken Korma! Tahle věc udělá z výšky 3 600 zónu smrti! (v Hanibalu Vám řeknou, že to jde na dračku, dle náš uživatelů spíš na *račku. Doporučuje 0/10 účastníků). Další den nás čeká výstup do čtyřtisícového sedla, cesta je místy nestabilní kvůli tajícímu ledu, ale poradíme si s tím! V sedle nazouváme mačky a v 5 lidech uděláme rychlý výpad na sousední vrchol 4 113 m.n.m., jméno kopce jsem nezjistil, tak jsem si ho dovolil pojmenovat Pik Korma!

Večer dojdeme k Almaty Lake kde se utáboříme do doby, než příjde paní „plukovníková“ se zprávou „Zděs nie možno sdělat palatky“, jsme v ochranném vodním pásmu a máme 30 minut na to aby jsme opustili místo. Provedeme! Našli jsme místo na kemp. Ráno se vydáváme do nedaleké horské boudy, nakonec se z toho vyklubal velmi dobře vypadající rezort, ovšem jen pro V.I.P. Sestupujeme tedy níž podél velkého vodovodního potrubí na taxi point, kde chytáme stopa do vesnice Kokshoky. Zde se před sámoškou bratříme s místním „typem“ jenž ze své igelitkové výbavy vytahuje láhev vodky s kelímkem. Rozlívá! Vydáváme se do restaurace z jiného světa. Personál v úhledných krojích a bílých rukavicích s vysílačkami na nás hledí po týdnu strávených v horách dost nedůvěřivě. Jsme špinavý, spálení, smrdíme a vypadáme dost hladově. V jednu chvíli náš hlídá dokonce 8 pinglů. Po tak dlouhé době máme hlad a chuť, skoro všichni jdeme do národního pokrmu beshbarmak. Nutno říct, že po počáteční nedůvěře ze strany personálu se časem atmosféra příjemně uvolnila. Po pár vodkách si chceme objednat čokoládovou fontánu, ale prý není čokoláda, tak dáváme další vodku a platíme. Jedem směr Almaty.

Večer jdeme ještě na drink a vodní dýmku, která nás uzemní a jde se spát. Ráno si skočíme na špičkovou snídani a pak si půjčujeme od 2 místních kořenů 2 terénní auta na výlet do pouště. Oba týpci vypadají dost drsně, jako by si občas jeli zastřílet na Donbas nebo pašovali cosi přes hranice. Vše je ujednáno, jedeme ještě nakoupit pár věcí na grilování do pouště a národního parku Altyn-Emel. Cesta je rodinná idylka! Parádně se vyblbneme v dunách, písek máme všude, ale nálada je parádní.

Do noci grilujeme a popíjíme. Jdeme na kutě! Hezky pod širák! No, ale to začnou nálety komárů a ještě pár minut zkouším spát na tvrďáka, ale ve spacáku je vedro a venku miliarda komárů. Rozdělávám tropiko a to je jiný kafe, záhy se přidávají další. Ovšem v naší skupině byli i velmi odolní „moloďci“, co se hecli a přečkali noc pod širákem! Ráno dáváme dobrou snídani a jedeme vstříc barevnému kaňonu, cestou se ještě stavíme na muslimském hřbitovu. Jedeme si neohroženě vyprahlou zemí, teplota se šplhá ke 43°C, máme klímu – pohodička. Tedy než se rozsvítí kontrolka baterky na palubní desce, dále raketově vyskočí teplota. Stavíme, chladící kapalina vře! Počkáme, doplníme, jedeme dál. Jedeme 500 m a teplota zase raketově vyskočí. Máme problém. Na laně dojedeme do vesnice Koktal a rozjíždí se opravárenská akce s pomocí místních obyvatel. Ve vesnici zjistíme, že máme klínový řemen na cucky. Dále se rozbily brzdy u druhého auta. Celkem prekérní situace, zítra nám letí letadlo domů.

Místní nám pomáhají ze všech sil a dají se do opravy auta. Co nemají za součástky, to si vyrobí. Jsme odkázáni na pomoc od místních dobrých lidí. Chodí se na nás postupně dívat celá vesnice a stáváme se místní atrakcí. Všichni chtějí pomoc, berou to jako svojí povinnost! Když se dozvídají, že jsme z Czechie / Czechoslovakia, jakoby chtěli pomoci dvojnásob! Už nám přeci přišli na pomoc v roce 1968 zažehnat kontrarevoluci, no to s úsměvem přecházíme. Po několika hodinách se oprava obou aut zdařila a jedeme do Almaty, od opraváře dostaneme cestou ještě svačinu! Za celou opravu nic nechce! To nám vyrazilo dech! Ještě nás cestou čeká pár zádrhelů, ale dáváme to! Přijíždíme unavení na hotel, konečně sprcha! Suvenýry a jiné propriety jsme si nestihli nakupit, ale čert to vem (něco jsme prubli v dutyfree zone)! Protože zažít somewhere, random, meanwhile in Kazachstan village takovou pomoc a dobrosrdečnost od úplně cizích lidí byl zážitek, na který nezapomenu. Při čekání na opravu aut jsme dostali melouny, barel studené vody a od místního učitele, který byl rozladěn z toho, že nám nemůže pomoci s opravou aut, jsme dostali grilované kuře.

Děkujeme Zuzce Kabrhelové za skvělé fotky! :-)