Nejvyšší balkánské vrcholy 2024

Pondělí 19.8.2024

Klasika! Zase balím na poslední chvíli celý den v práci a teď mám pouze 30 minut na zabalení a 15 min na chůzi na autobus. To vše za předpokladu, že má zavazadla budou mít celkově do 20 kilo.

Když se podívám na hromadu věcí které jsem celý týden shromažďovala usoudím, že se všechny zajisté do batohu nevejdou a určitě to není 20 kilo. Začnu tedy balit to nejnutnější a pak se uvidí. … No, mám zabaleno a půlka věcí leží na zemi. Tak snad mám vše potřebné a kdyžtak si nějak poradím a budu improvizovat.

Autobus stíhám a dávám si zaslouženého 2hodinového šlofíka. Když se již za tmy probudím v Brně mám pocit zda jsem se neprospala trochu více a nejsem již někde v Tiraně, ale nápis Brno mě ujistí že ne. Nastavuji mapy a vydávám se na místo srazu. Po pár metrech mám odbočit do jedné z uliček, ale lidé v ní stojící mi připadají jako ten typ lidí, kteří by se mnou chtěli probírat témata, o kterých se já rozhodně bavit nechci. Takže klasika odbočuji do jiné uličky a prostě jdu rovně a na náměstí se rozhlédnu. Vzhledem k tomu, že se blíží čas srazu určitě někde po cestě musím potkat nějaké spolucestující. Myslím si, že je určitě poznám protože kdo jiný by chodil v tomto čase po středu Brna s velkým batohem plným věcí.

Když dojdu na náměstí, již vidím z dálky první účastníky! Měla jsem pravdu - nelze nás přehlédnout. Když se všichni sejdeme vyrazíme k autu. Po vnější analýze zavazadel a počtu osob začínám mít obavy, zda se vše do auta vejde a nebudu muset ještě něco nechat v Brně. Naštěstí se vše vejde i s rezervou! No, uvidíme na konci výpravy - jak bude auto vypadat. Sedám si dopředu ze dvou hlavních důvodů: za A) určitě neusnu a řidič spát nikdy nesmí a za B) kdybych seděla vzadu první zastávka bude na benzínce na okraji Brna….

Cesta pod první vrchol uteče rychle, rozebíráme vtipné historky z cestování život a podobně a vyjímečně nejsem ta nejupovídanější. :D

Úterý 20.8.

Ráno zastavujeme v malé vesničce, kde poprvé piji kávu s cukrem, protože je to tu asi standard a zjišťujeme aktuální stav na Dinaře, kde v předešlých dnech byly rozsáhlé požáry. Aktuálních informací se nám moc nedostává, a tak to jedeme prověřit na vlastní oči. Na parkovišti potkáváme posledního člena naší party Pavla, který jede s námi, ale po vlastní ose. Od dalších lidí na parkovišti se mu ráno podařilo zjistit, že požáry již ustaly, a tak se i my vydáváme nahoru. Je to velice zvláštní pocit - jít shořelou krajinou. Vzduch je velice těžký a neustále člověk cítí něco spáleného, vypadá to jako bychom byli v jiném světě.

Vrchol se nám podaří zdolat a potkáváme zde místní balkánské sběrače nejvyšších vrcholů. Nabízejí k oslavě jejich domácí pálenku, kterou nepohrdneme, a tak oslavíme zdolání prvního vrcholu. Vyzkoušíme se ještě všichni nacpat do vrcholového domečku a vyfotit se. Zvládli jsme to! Pak už jen pádíme dolů a modlíme se ať nezmokneme, protože na levé straně vidíme obrovský mrak a na druhé straně údolí zalité sluncem. No uvidíme, která strana vyhraje…

Vyhrává levá strana, ale stíháme tak tak nastoupit do auta. Poté si dopřáváme vydatný oběd a rozhodneme se ještě večer uskutečnit delší přesun abychom další den si mohli trochu přispat. Přesouváme se tedy k Baklavským vodopádům, kde si dáváme zaslouženou noční koupel a jdeme na kutě.

Středa 21.8.

Po snídani se vydáváme na celodenní přejezd autem s několika zastávkami. Nejvíce mi učarovává Mostar. Vzhledem k tomu, že jde o balkánské město, je Mostar až překvapivě čistý. Den zakončujeme koupáním v nedaleké řece a již za tmy stavíme stany. Krátká večerní porada ohledně následujícího výstupu a jdeme načerpat síly na další den.

Čtvrtek 22.8.

Ráno vyrážíme směr Maglić. Volíme cestu bez ferrat okolo krásného jezera Trnovačko. U jezera se nachází hraniční přechod, vytahujeme tedy pasy a místní celník Miloš je kontroluje a nechává nás projít skrze jeho skromný dvůr. Pomyslím si, že je to trochu takové balkánské Baarle Nassau.

Kopec je strmý, ale alespoň nám rychle naskakují výškové metry. Po vystoupání do sedla se nám otevírá nádherný výhled na všechny nedaleké hory a jsem jím nanejvýš učarovaná, že ani moc nevnímám další kilometry v nohách. Jsme na vrcholu. Ještě, že jdeme zpátky stejnou cestou a můžu se zase kochat. Po návratu slavíme druhý zdolaný vrchol a užíváme si krásného západu slunce.

Pátek 23.8.

Dnešní den je ve znamení přejezdu pod Zlou Kolatu - nejvyšší horu Černé Hory. Po cestě se zastavujeme na koupání v řece Taře, které bylo nakonec jedno z nejstudenějších, které jsme absolvovali a pak nás čeká přejezd oblastí Durmitor, kde je opravdu na co koukat. Na závěr cesty si ještě dáváme „krátkou“, ale zato velmi krásnou procházku a pak již stavíme stany a jdeme spát.

Sobota 23.8.

Krátkým přejezdem autem zahájíme výstup na třetí vrchol naší výpravy Zlou Kolatu, cesta je všelijaká. Na cestě se chladíme v jeskyni a vzhledem k tomu, že je sobota potkáváme i jiné lidi. V předchozích dnech to byla docela vyjímečnost narazit na další horaly. Zlou Kolatu zvládáme levou zadní, tak k ní přidáváme i Dobrou Kolatu aby byl svět vyrovnaný a večer slavíme třetí zdolaný vrchol sledováním hvězd a sprchou, kterou jsme již po těch dnech potřebovali. Sprcha sice není taková na co jsme u nás zvyklí, ale pořádný balkánský styl. Prostě tu platí jednoduché pravidlo: na balkáně zatím 2 v 1 neumí a tedy pokud je ve sprše záchod, nemusí jeho použití zároveň se sprchou dobře dopadnout.

Neděle 24.8.

Dnes se přesouváme do Kosova, kam se těším asi ze všech zemí nejvíce - především po mých předchozích návštěvách balkánu. Připadá mi jako jeden z nejrozvinutějších balkánských států, ale zároveň si zachovávající balkánský styl. :D

Po cestě navštěvujeme vodopády a jeskyni u města Peja. Zastavujeme se na oběd a bohužel vzhledem k posilnění obědem získává naše dodávka balkánský vzhled, když nám zaseknutý o obrubník zůstává čelní nárazník. No nic, zatlačíme ho zpět a zalepíme duct tape, protože ta zachrání vše a přijde mi, že tady na balkáně s ní opravdu řeší vše. Zároveň tím tak alespoň začínáme splývat s místní kulturou. Což se náramně hodí především proto, že v následujících dnech se vydáme dále na Balkán a hrozilo by, že by nám ji mohli ukrást. Na druhou stranu i kdyby je vzhled neodradil, obávám se že po tom co by ji otevřeli stejně by tam nechtěli strávit ani minutu. Místy, především u nás ve předu, se již pomalu proměňuje ve skládku všemožných věcí. Myslím si, že bychom si mohli večer zahrát hru kdy se pouze ponoří ruka do té hromady věcí a po hmatu poznáváš, co za předmět držíš. No, možná bych to raději neriskovala, bůhví co za zvířátka tam můžeme mít. Všude jich tu poskakuje hodně - od obřích kobylek a pavouků po psy a kočky.

Pondělí 25.8.

Páni týden za námi! Strašně rychle to utíká. Ponorku nemáme a všechno je super! Přijde mi jako kdybychom spolu již cestovali roky. Dneska se vydáváme na vrchol Djeravica. Je to zase jeden z nezapomenutelných výstupů, stoupáme prudce do kopce, a poté se procházíme se po krásných loukách a kocháme se sousedními vrcholky. Vzhledem k dobrému času si výšlap prodlužujeme a koupeme se v jezeře. Nakonec se ještě stavujeme na ochutnávku sýra u místních, kteří jsou velmi pohostinní a kromě sýra nám vaří kávu, dávají domácí bezovou šťávu a palačinky.

Večerní koupání pak přináší důležitou životní lekci: Pokud jsi dlouho v divoké přírodě kde je průzračná voda, raději se vícekrát přesvědč, zda se opravdu koupeš v řece a ne někde jinde. Může se totiž stát, že pak uslyšíš v dálce motory aut, které neprojíždějí jen okolo v dáli po silnici, ale ty se koupeš v silnici kam jedou…

Úterý 26.8.

Po včerejší ochutnávce palačinek u místních zatoužím po trochu sofistikovanější snídani, přeci jen již týden přežíváme na dětské výživě, Adventure Menu, ovesné kaši a pečivu. Nakonec ve městě po cestě nacházíme mezi bary podnik, který vaří i vajíčka na několik způsobů, a tak je svět zase v rovnováze. Se spokojeným žaludkem vyrážíme zase o zemi dál tentokrát do Albánie.

Po cestě se stavujeme v mém oblíbeném kosovském městě Prizren a neochudíme se o úžasný výhled z prizrenské pevnosti. Na závěr cesty si necháváme procházku při západu slunce a následně absolvujeme zdárně netradiční překročení hranic, které fungují jen pro místní. K našemu štěstí si pohraničníci v době našeho průjezdu očividně dávají doma večeři, a tak můžeme bez problémů dojet až na místo, kde již tradičně stavíme za tmy stany. Podle mě po těch 7 dnech už bychom je stejně za světla nedokázali postavit.

Středa 27.8.

Dnešní den se nese ve znamení výstupu na Velky Korab - nejvyšší horu Albánie a Severní Makedonie. Po cestě zpátky je již cítit určitá únava, a tak neváháme a využíváme hezkého počasí a dáváme si 20minutového šlofíka. No, hned se pak šlo dolů lépe! Pobalíme stany a přesuneme se do města Mavrovo, kde nás při večeři stihne déšť a následně bouřka pro jistotu tedy nespíme venku a přespíme v ubytování.

Ubytování má sprchu, a tak se z nás na chvíli zase stávají civilizovaní lidé. No, i když naše ubytování tak po ránu rozhodně nevypadá, ale co jiného by se dalo očekávat když cestuje 9 lidí a každý s minimálně dvěma batohy. Holt prostě večer vše vyházíš ven a ráno to zas zabalíš. Večer hrou „Představ si“ a oslavíme zdolání 5. vrcholu Rakijí od mnichů z kláštera ve Vysokých Dečanech. Snažím se alespoň trochu prospat, ale je to divné zase spát v posteli, chybí mi moje karimatka a spacák. :D

Čtvrtek 28.8.

Dneska nás čeká přesun do Bulharska, na chvíli zpátky v EU. Během přejezdu navštěvujeme kaňon Matka, kde dáváme odpočinout nohám a namáháme ruce na propůjčených kajacích při cestě do krasové jeskyně Peštera Vrelo. Dále pokračujeme do Skopje, kde si dáváme oběd a pak míříme na ubytování ve vesničce Borovec.

Předpověď počasí na nadcházející den není moc příznivá a vypadá to až na bouřky během dne. A protože náš vedoucí výpravy nic nevzdává a vždy se snaží najít řešení (a my nejsme žádné padavky), rozhodneme se pro ranní výstup s odchodem ve 2 ráno, takže rychlá sprcha s večeří a spát!

Pátek 29.8.

Ve dvě ráno jsem všichni usazeni v dodávce s čelovkami a vyrážíme směr Musala. Několik prvních kilometrů je zahalenou tmou a posledních pár na vrchol mlhou a tak když dojdeme na vrchol nechce se nám věřit, že už jsme tam jak rychle to uteklo. Poprvé nám na vrcholu nepřeje počasí a nemůžeme se tak jako v předcházejících dnech kochat výhledem. Vzhledem k nepříznivé přepovědi se otáčíme a sestupujeme níže k chatě Musala. Někteří z nás stihnou dovnitř vejít suchou nohou jiní to již nestihnou. Naštěstí mají teplou fazovolovou polévku, čaj a kávu. Posilněni se pak vydáváme na sestup závěrečných kilometrů a odpoledne si dopřáváme koupel v místních termálech - jako odměnu zabrzké ranní vstávání.

Následně se vydáváme směr Srbsko. Přechod hranic je relativně rychlý a my v klidu pokračujeme dále pod poslední vrchol - Midžur. Po sjetí z dálnice na místní hlavní silnici se naše autová hra „Uhoď, když vidíš žluté auto“ mění na hru „Uhoď když vidíš auto“, ale paradoxně ani to nepomáhá. Po cestě míjíme pouze jedno auto, které stojí uprostřed silnice a místní okolo něj chodí a mají jakousi svojí párty.

Necháváme místní místními a začíná nás trápit zcela jiný problém, a to docházející palivo naší dodávky - vzhledem k tomu, jakou pustinou právě projíždíme. No nic, je už pozdě večer a do cíle nám stačí. Jak říká klasik: ráno moudřejší večera. Naposledy za tmy postavíme stany a jde se spát.

Sobota 30.8.

Ani dnes není předpověď počasí příznivá. Vyrážíme proto ráno a pár kilometrů před vrcholem se zastavujeme - čekáme kam se mraky hnou. Po 30 minutách se naštěstí mraky odvalí správným směrem a my tak můžeme vyrazit vstříc poslednímu vrcholu. Midžur zdolán! A protože prostě přeci nepůjdeme jen na vrchol a zpátky, vydáváme se prozkoumat přilehlý vrchol. Na závěr výšlapu si v místní chalupě dáváme zaslouženou kávu.

Sbalíme tábořiště a modlíme se abychom dojeli na zbytek paliva na ubytování, kde pro nás mají přichystané palivo na doplnění. Těsně před odjezdem ještě odchytáváme Poláky, kteří nám ochotně nabízejí, že si od nich můžeme nějaké palivo odlít, ale bohužel nám není přáno a nepodaří se nám palivo odlít. Dojeli jsme! Beztak nás Ondra jen tahal za nos a věděl, že by nám to stačilo až na nejbližší benzínku a jen nám chtěl zvednout adrenalin v krvi, když poslední vrchol nebyl nikterak velký ani technicky náročný…

Večer oslavujeme zdolání posledního vrcholu s pocitem radosti, že se nám podařilo zdolat korunu balkánu a potlačovaným smutkem, že naše společné dny jsou již u konce.

Naštěstí nám společnost dělají místní koťátka a psíci tak se to dá nějak zvládnout. Máme přeci ještě poslední den v autě abychom si užili této unikátní atmosféry a přátelství, které za tyto dva týdny vzniklo.

Neděle 1.9.

Cesta zpět do Brna utíká jako voda I dvouhodinové stání na hranicích uteče jako nic a najednou sedíme v nějakém zapadlém maďarském městě u posledního společného obědu. Bude mi chybět toto společné stolování.

Po cestě ještě zastavujeme v Bratislavě, kde přichází první loučení a pak už směr Brno, kde se rozloučíme s dalšími účastníky. Pak v Praze, na hlavním nádraží, se rozdělí i poslední z nás. V 1 hodinu ráno kráčím ulicí kde bydlím. Vzhledem k tomu, že je to střed Prahy je zde hluk a lidí jako kdyby kdekoliv jinde byly 4 odpoledne a začíná mi docházet, že návrat do reality bude těžší, než jsem si dokázala představit. Vytahuji z Expe balíčku špunty do uší a snažím se jimi ztlumit zvuky civilizace, na které jsem si za ty dva týdny odvykla.