Pákistán – po ledovci k horským velikánům

Za devatero horami, devatero řekami, a protože je to pohádka o Pákistánu, tak i devatero ledovci, leží horský klenot, majestátní hora K2. Dostat se k ní není vůbec snadné. To si na rychlo půjčujete úvazky a jumary, v jednom ze dvou outdoor shopů ve Skardu, protože nám v Pákistánské agentuře sdělí, že jsou potřeba. Ještě, že mačky máme z domova. A pak vyrazíte na cestu, cestou změníte třikrát auta, protože prostě na jaře spadly mosty a nové se nepostavily, jen provizorní lávky pro pěší. Je to cesta zpět časem, na jejímž konci čeká středověk. Vesnice Askoli, jakoby zamrzla v čase a prostoru.

Brzy ráno vyrážíme s nosiči na dlouhou cestu sluncem rozpálenou písečnou krajinou. Už od Skardu pronásledujeme tok řeky Braldu a ještě pár dní budeme, než dojdeme k jejímu zdroji, nekonečně dlouhému ledovci Baltoro. Adrenalin nám vyskočí, když spatříme, čím se máme dostat na druhý břeh rozbouřené řeky. Nikdo si s bezpečností této „atrakce“ moc hlavu neláme. Dodáváme si odvahu a necháváme se převézt doma stlučenou lanovkou, za asistence několika silných párů pákistánských rukou. O adrenalin na tomhle treku rozhodně nebude nouze. Padající skály, pukající ledovce, trhliny, vzpoura nosičů, sedlo Gondogoro La, atd. Všechny útrapy jsou, ale vyváženy majestátními horami a našimi baltijskými kuchaři. Jakými slovy shrnout 150 km dlouhý Baltoro trek…drsný, surový, ale hlavně intenzivní. Tahle cesta se vryje hluboko do srdce každého správného horala.

Tuhle otázku jsem kolem sebe slyšela před cestou často: „Proč se chceš vydat právě do tak nebezpečné země?“. Je to touha po neznámých koutech světa, o kterých jsem četla v horolezeckých knížkách a kam většina lidí nezavítá. A také je to asi vášeň po čistotě a hloubce prožitku. Ještě jsou naštěstí oblasti, kde cizince vnímají jako hosta v jejich zemi, ale moderní civilizace se mílovými kroky pomalu dostává i sem. Pro většinu světa je to stále „Terra Incognita“. A to je právě to, co mě nejvíce zajímá, vydat se do míst, které nejsou pro každého. Zažít v dnešním přetechnizovaném světě trochu dobrodružství, zpomalit a užít si okamžik a klidně i nepohodu, to se potom zážitky zapíšou do paměti velkým písmem. Víte, co kdysi řekl Amundsen Nansenovi?: „Jsem rád, že jsem se nenarodil později, to už nebude co objevovat."

Zpátky na začátek. Do Skardu, vstupní bráně do druhého nejvyššího pohoří na světě Karákorámu, se dá dostat dvěma způsoby. Buďto letecky, tento způsob cesty je velmi závislý na počasí, protože pilot léta na vizuální kontakt. Letiště se nachází v údolí a je obklopené 5 a 6 ti tisícovými vrcholy. My jsme měli štěstí a hned ten samý den po příletu do Pákistánu, zhruba po hodinovém letu z Islamabádu, kdy se prolétává také v těsné blízkosti zabijácké osmitisícovky Nanga Parbat, jsme se ocitli ve Skardu. Druhý způsob dopravy do tohoto místa je zdlouhavější. Kdyby nepřálo počasí, strávili bychom na slavné vysokohorské silnici Karakoram Highway asi dvacet hodin jízdy.

Ráno na hotýlku nastává předčasně. Muezzin křičí ne celé kolo, tedy celé Skardu, a snad tak hlasitě, aby jej slyšeli až na vrcholku K2. Je před úsvitem, tak se snažím za lomozu probouzejícího se města ještě na chvíli usnout.

Brzy ráno nasedáme do dvou jeapů, cestou budeme auta a řidiče ještě dvakrát měnit, protože červnové povodně strhly dva mosty. Provizorní lávky pro pěší umožňují překročit řeky suchou nohou, ale pro auta vystavují stopku. Pozorujeme sílu přírody na zbytcích mostu, která se zde pořádně vyřádila. Jeden úsek projíždíme na korbě. V místě zůstali pouze dva vozy, které teď pendlují mezi dvěma rozbořenými mosty a převáží lidi a zboží. Čím více se přibližujeme horám, tím více cesta připomíná tankodrom. Povinnou místní výbavou je lopata nebo silný pár rukou, který odhází z rozvodněné řeky překážející kameny, která voda přinesla. Adrenalin při projíždění brodu stoupá do závratných výšin, když řeka začne brát autu zadek, naštěstí druhý břeh je na dosah. To už se blížíme k cíli vesnice Askole, která je poslední obývané místo před trekem. Po zaprášeném Skardu a jeho shonu tu nejsou ani památky. Hliněná obydlí na pozadí sytě zelených políček, působí z dálky idylicky. Z blízka je to pohled, do časů dávno minulých.

Vzhůru do náruče horských velikánů

ASKOLE - JHOLA – 1. den

Po snídani nastává frmol, převažování batohů, sudů a dalších potřebných věcí na trek. Vše sledují kluci a chlapíci, kteří ponesou náklad. Kluci se tváří vyjukaně, většině je čerstvě 18 a Baltoro půjdou poprvé. Jsme tu v době asi pěti denního muslimského svátku a tradiční ostřílení Baltijští nosiči, už mají pro letošek po horolezecké sezóně vyděláno dost. V době svátků se nikomu nechce do hor, a tak je shánění kvalitních nosičů obtížné.

Nosiči jsou povětšinou tvrdí chlapíci, oblečení v tradičním oděvu složeným z dlouhé košile po kolena a volných kalhot. Někteří mají jako doplněk bundu ponechanou zde horolezci, ale v garderobě na treku se najdou i manekýni v saku. Sáčko není nic proti tomu, co mají na nohách. Plastové mokasíny, kterým sotva drží podrážka, sandále, které drží při sobě provázkem či roztrhané tenisky.

Po opuštění zelené oázy Askole, se tu a tam objevují skromné zbytky zeleně, jinak je všude kolem poušť. Mnoho srážek tu nespadne, letní monzuny padající na sousední Himálaj se tomuto území vyhýbají jako čert kříži. Krajina je drsná, nedostupná, ale přesto okouzlující ve své jednoduchosti. Přicházíme k mohutné řece, jejíž divokost umocňuje šedo-černá barva, kde se bílá objevuje pouze na hřebenech vln četných peřejí. Řeka teče z ledovce Hispar a vlévá se na dohled od nás do další mohutné a ještě divočejší řeky Braldu. Jako přemostění slouží ocelový drát natažený mezi oběma břehy, pod nímž visí křehce se jevící bedýnka stlučená z dřevěných prkýnek. Na otázku, jak často mechanismus mění nebo kontrolují je nám odpovězeno úsměvem. Dokud to funguje, tak se na to nesahá. Silné ruce pákistánských nosičů nás dostávají na protější břeh.

První den v kempu Jhola marně čekáme na nosiče, první dorazili kuchtíci, pak my, za námi v závěsu „John Travolta“ (místňák, který je mu docela podobný) s plastovými židličkami. Jako fakt sebou táhneme židle a dva nízké stolky. Skupinka šesti trekařů má sebou armádu nosičů židlí, matrací na spaní, slepic a dalších bizarních zbytečností. Základní poučka říká, že nemáš dávat jméno zvířeti, které plánuješ sníst. My jsme našemu kozlíkovi začali říkat Miloš a čtyřem kuřatům Putinky, ty nepřežily první čtyři dny, ale s kozlíkem jsme se skámošili. Je pravé poledne slunce peče a my se pečeme také. Náš kuchař smutně kouká, že nám nemá jak připravit jídlo a vodu, sice má kerosinový vařič, ale nádobí a jídlo je kdo ví kde. Pozdě odpoledne se začínají trousit první nosiči se zásobami, ale borci s batohy dochází těsně před západem slunce. Mají toho chudáci dost. Zítra vyrážíme těsně po východu slunce, abychom se tomuhle peklíčku vyhnuly, a do batohů na záda si přibalujeme věci na mytí a převlečení. Mytí zpocených těl v ledovém potoce po západu slunce totiž vůbec není žádná romantika.

JHOLA - PAJU 2. - 3. den

Po snídani nahazujeme na záda batohy, nemohu říct krosny, protože ty leží společně s mnoha dalšími věcmi na dně pytlů, které neúnavně nesou nosiči. S přibývajícími kilometry a nastoupanými metry se krajina mění. Široké vyprahlé údolí střídají strmé svahy a příjemná ranní teplota se přehoupla do teploty k nesnesení. Slunce připaluje a není kam se před ním schovat, stejně tak před drobným pískem, který skřípe mezi zuby. Poslední kilometr před cílem kempem Paju se zjevuje ledovec Baltoro, zatím jako ledovec nevypadá, protože jeho čelo pokrývá černošedá suť. Nad ním se jako strážci vstupu do vysokohorské říše vypínají skalní věže Trango ostré jako břitva. Špičaté vrcholky Karákoramu jsou jako dračí zuby, večer obdivujete štíhlou věžičku trčící do nebes, v noci slyšíte hluk, jak se něco hroutí a ráno není po věžičce žádná památka. Jeden vypadlý zub pro zoubkovou vílu a tady má práce požehnaně. Pohled na legendární Big Wally Trango Towers každého lezce posadí na zadek. Nezaměnitelná Nameless tower mezi zbytkem věží, vyčnívá jako vztyčený prst hrozící nebesům. Karákoram je nejmladší pohoří na zemi, s vrcholky dosud neobroušenými živly. Jméno Karákoram znamená černý (Kara) kámen (koram). Na velmi malém území se tu tísní hned čtyři osmitisícové vrcholy a na rozdíl od Himaláje, zde vládne daleko drsnější podnebí. Zdejší ledovce také patří mezi nejrozsáhlejší mimo polární oblasti.

První dny se dají označit jako chůze v několik centimetrů tlusté vrstvě prachu, které doplňuje věčně připékající slunce a stínu je také poskrovnu. Nohy dostávají barvu pravého Pákistánce, naštěstí voda všechen prach z těla odstraní. I když umýt si vlasy po několika dnech pochodu dá zabrat, voda po nich stéká, jako kdyby byly impregnované voskem, v tomto případě spíše prachem.

Kemp Paju je oáza, vzrostlé stromy obklopují terasy a poskytují životadárný stín. Zaheer, hlavní kuchař, si po včerejším nekonečném čekání na kuchyň zorganizoval silné nosiče a za chvíli před námi stojí šálky horkého zeleného čaje. Jdeme se projít s Bárou za kemp, kde se ode mě po chvíli odpojuje a jde se na rovnou střechu zděné boudy, jediné rovinky široko daleko protáhnout a zacvičit jógu.  Rozjímám na velkém šutru kousek za zděnou boudou a koukám na věže Trango. Když z ničemnic ke mně přistoupí cizí Pákistánec, ukazuje dozadu na Báru a povídá, že tam nesmí být, ať jde okamžitě dolů, že je to svaté místo.  Strhává mě zpět do reality a utíkám dostat Báru z mešity. Na obranu Báry, ta polorozbořená bouda mešitu ani za mák nepřipomínala.

Ondra, Vojta a já čekáme na naše věci až do noci do půl deváté. Po západu slunce už jsme spřádaly plány, že budeme spát dva pod jedním spacákem. Některé potkávají první žaludeční komplikace. Ráno u snídaně Bára stále nevypadá dobře a Tonda je na tom podobně, Ondru pro změnu bolí v krku, v rámci toho, že polovina výpravy je nemocná, v Paju vybíráme první rest day.

PAJU - KHORBUTSE 4. den

Už od rána smaží slunce jako zatím všechny dny tady. Kousek za kempem vstoupíme na ledovec Baltoro a opustíme ho až za velmi dlouho. Těším se, že se na ledovci zbavím toho dupání v prachu. Pod námi hučí mohutná divoká ledovcová řeka Braldu vytékající z černého pekelného chřtánu. Baltoro se s délkou přes 60 km řadí mezi největší ledovce světa. A je jedním z mála ledovců, který neubývá. Těsně před kempem Khorbutse je nutné přebrodit řeku vytékající z bočního ledovce. Voda je kalná kvůli ledovcovému sedimentu a s teplotou jen o několik málo stupňů vyšší než led, jímž donedávna ještě byla. Je těsně před polednem, řeka se dělí do mnoha ramen. Naštěstí tak je možnost si prohřát nohy na četných ostrůvcích, jinak by nám asi odpadly. Doteď bylo brodění lážo plážo okořeněné vodou, která zabodává tisíce jehel do chodidel. Před námi je poslední, ale nejhlubší úsek, kde se voda rychle valí. Nosiči na protějším břehu shazují náklad a jdou nám pomoci. Přistupuje ke mně „John Travolta“, který nekompromisně ukazuje, že mu mám vylézt na záda, že mě přenese. V rovnováze mu pomáhá další nosič. Už jsme měli za sebou skoro celou řeku, když na samém konci zakopává a už se mácháme v řece. Na druhé straně osycháme na slunci a obdivujeme nosiče, někteří zvládají řeku přejít sami jen s pomocí hole, ale většina si vzájemně pomáhá. Největší strach z vody mají „dědové“, jim pomáhají dva další nosiči, jeden si vezme jeho náklad a z každé strany jej vezmou za ruce a přes proud převedou.

Jak na treku žijí nosiči? Táboří v kamenných ohrádkách, přes které přetáhnou plachtu a na zem položí karimatky. Součástí jejich nákladu jsou i osobní věci a jídlo, které si nesou po většinou v pytli. Spí a vaří si společně, jejich jídelníček na treku je jednotvárný. Jedí placky čapátí a pijí silný a sladký baltí čaj. Párkrát jsme jim přilepšili obědovým balíčkem (čoko tyčinka a směs oříšků) od Zaheera. Jsou to tvrdí kluci, kteří si za práci portýra vydělají v průměru 20 tisíc rupií, což je ekvivalent 4 platů učitele na vesnické škole. Nosiči také, když mají problémy, přichází za námi s nadějí, že jejich potíže naše medicína dokáže vyřešit. Ondra se ujal pozice „doktora z hor“. Jeden z nosičů měl mezi prsty puchýř, řeknete si banalita, ale když dal prsty od sebe, objevila se stará zčernalá rána. Jediné co se dalo dělat bylo, že se rána polila desinfekcí, chlapík dostal tří-denní antibiotika a doporučili jsme mu, vrátit se do civilizace a vyhledat lékaře. Neudělal to hned, ale až po dalších třech dnech. Pravidelně jsme také nosiče zásobovali prášky na bolest hlavy, příznak počínající výškové nemoci.

KHORBUTSE – URDUKAS 5.- 6. den

Orientace na ledovci je většinou snadná, cestička mezi kameny se občas ztratí, ale stačí se pečlivě rozhlédnout a hle koňský bobek. To je jasný signál, že pěšina pokračuje tudy. Míjíme první trhliny, chvíli kráčíme i po křišťálově čistém ledu, kde je zamrznuto dost kamenů, po kterých se dá chodit. Neustále slyšíme padající kameny, naštěstí kutálející se do četných jezer z ledových říms. Procházíme i cestou stažených řití, většinou se v těchto případech říká „Nedívej se dolů“, tady to platí ale obráceně „Nedívej se nahoru, hlavně se nedívej nahoru“. Nad námi je obávaná stěna, ze které čas od času něco odpadne a smete pod sebou vše, co jí stojí v cestě. Nechci se stát potencionální kuželkou a čelit kouli v podobě nějakého šutru, jako se to stalo už pár lidem před námi. Naštěstí kemp Urdukas už je za rohem. Je to poslední zelená oáza na treku, další bude až pod sedlem Gondogoro La v údolí Hushe. Urdukas vystavěl na začátku 20. století italský hrabě Abruzzi ve svahu nad ledovcem Baltoro, jeho terasy tu stojí dodnes, obklopené kvetoucí zelení. Bohužel i zde smrt našlo pět nosičů, což se dozvídáme z plakety na jednom z ohromných kamenů. Před pár lety jeden obrovský kámen, pod kterým vedla po desítky let pěšina, pukl vejpůl a pohřbil procházející nosiče…

Když jsme šly smýt prach a pot do ledovcového potoka dolů pod kemp, utrhla se na protější skalní věži ohromná kamenná lavina. Vznesl se oblak prachu, který zahalil vše okolo. Naštěstí jsme byly 4 km daleko vzdušnou čarou. Nebezpečí číhá všude – nad hlavou (kameny) i pod nohami (trhliny).

V Urdukasu vybíráme další den nic nedělání, dnes má problém s házením šavlí pro změnu Vojta. S Ondrou jsme posledními, kteří neměli žádné zažívací problémy. To si myslím tedy do večera, kdy i mě začíná být blivno a na večeři si dávám lžíci suché rýže. Blivno je mi celou noc, Bára kvůli mně mrzne, protože jí nedovolím zavřít stan, rozhodně nechci mít uvnitř svého pokojíku, který ještě hezkých pár dní budeme potřebovat nablito. Dvakrát za noc si dělám procházku, kde mi společnost dělá jedna mula. Sedím na šutru a vědomě se pokouším vyhodit obsah žaludku, jenže nic ze sebe nedostanu, ani vrchem ani spodem. Tak si jdu zase „lehnout“ a s dýcháním, jak po běhu do schodů přečkávám zbytek noci.

Trochu vás seznámím s naším pákistánským týmem. Javaid je náš hlavní guid. Učí na základní škole ve vesnici u Hushe angličtinu a historii. Na první pohled vypadá mile, ale když nám už po několikáté oznámí údaje, kterým se nedá věřit nebo se zcela rozchází se skutečností. V půlce treku mu díky Vojtovi, který si nemůže zapamatovat jména Pákistánců, začneme soukromě říkat Krmič, protože nás „krmí“ neověřenými informacemi. Naštěstí ale máme Zaheera, který se stává naší pákistánskou spojkou. Zaheer je sice pouze kuchař, ale pro nás i nosiče současně také velitel expedice a průvodce v jedné osobě. Javaid s výbornou angličtinou, je v expedici tak trochu do počtu. Předposlední den na treku uteče do Hushe, aniž by nám cokoli řekl, slavit, protože dostal místo na střední škole a tím pádem má zajištěný v budoucnu státní důchod. Jeho přezdívka na něj sedí dokonale. Zaheerovi je 36 let a jeho ženě 30 let. Mají spolu tři děti. Nejstarší dceři je 16 let, takže jeho ženě bylo 14 let, když poprvé rodila! Manželství jim domluvili rodiče. Prostřední je 10letý syn a nejmladší je 4letá dcera. Přes sezónu vaří v horách pro expedice (Mára Holeček, Nims Purdja,…) a pak je po většinu roku zaměstnán jako kuchař v restauraci v druhém největším městě Pákistánu po přístavním Karáčí, šesti milionovém městě Lahore. Je to hlavní město provincie Pandžáb. Doma se tedy moc nezdrží, většinou měsíc před a měsíc po horolezecké sezóně.

URDUKAS – GORE II 7. den

Ráno jsem celá rozbitá, dostanu do sebe jen čaj a furt mi není dobře. Dnes bych potřebovala rest day já, ale musíme pokračovat. Nahazuji batoh, děkuji Bohům, že máme nosiče a vyrážím vstříc zombie pochodu. V půlce trasy se Vojta na mě nemůže už dívat, každých pár kroků zastavuji a každých pár set metrů se musím na chvíli posadit, bere mi batoh. To bych nevěřila, jaká to může být úleva, když nemám na zádech včetně 2 l vody asi 5 kg. Přestávky jsou kratší a jdu o něco rychleji. Naštěstí v kempu Gore I, Zaheer připravil menší občerstvení a během asi hodinové pauzy do sebe postupně dostávám šest malinkých kokosových sušenek. Jako zázrakem mi přestává být blivno, a když se rozcházíme, už je mi znatelně lépe. Do Gore II už docházím s batohem na zádech a konečně zvládám obdivovat  ohromné sněhobílé ledové kry, které jakoby plují na černočerné suti a taky Mašerbrum, kde právě leze Mára Holeček. Mašerbrum 7821 m, dříve nazývána K1, je 22. nejvyšší horou světa. Na jejím vrcholu stanuly dosud pouhé čtyři expedice, poslední v roce 1985 a celkem 15 lidí. Tento přes 37 let opuštěný vrchol, respektive jeho nikdy nevylezenou západní stěnu si letos vybrala česká expedice za svůj cíl. Cestou jsme viděli jejich základní tábor pod horou a na dálku jim přejeme pěkné počasí.

Scházíme se k večeři a na jídelním lístku je chudák Miloš. Já jím střídmě, moc chuť k jídlu zatím nemám. Ostatní pak říkají, že jediný co se dalo sníst z kozlíka byla játra, která prý byla výborná. Maso i přes dlouhé vaření zůstalo tuhé, takže se ho nikdo skoro nedotknul. A další dny Miloše měli na jídelníčku naši kuchaři. Zaheer rychle pochopil situaci a nenutil nás do toho.

GORE II - CONCORDIA 8. den

Asi jsme se modlili ke špatným Bohům, protože další den se počasí začíná pomalu kazit, slunce, které nás provázelo celou dobu, se schovává za oponu mraků. Na ledovci se dá i houbařit. Ledovcových „hřibů“ roztodivných tvarů od podsaditých dubáků přes štíhlé kozáky až po vytáhlé bedly je tu opravdu dost. Je první den, co nesvítí slunce. Jednotvárné šlapání sutí zpestřují akorát hovna od mul, která jsou ale spolehlivým ukazatelem cesty. Je to nekonečné, vše vypadá, že je kousek, ale jak chybí jakákoli zeleň, vzdálenosti se zkreslují. Ledovec v těchto místech je nevlídné místo, vrcholky se halí do mraků a dole se převaluje mlha. Camp Concordie je velký ledovcový amfiteátr, kde se slévá hned několik ledovců a tvoří pomyslnou ledovcovou křižovatku, tady strávíme dnešní noc. I když je předpověď počasí na další dny bídná, chceme následující den pokračovat do dalšího kempu. Po našem oznámení nastává menší vřava mezi nosiči, nevíme co se děje. Zaheer obchází nosiče a na naše prosby, co se děje, odpovídá mezi řečí, že je nějaký problém. Po chvíli halas utichá, portýři se rozchází a Zaheer s Jauvidem přichází oznámit, že někteří nosiči odmítají pokračovat a ráno odchází zpět do vesnice. Z dvaceti portýrů jich zůstává třináct. Ptáme se Zaheera, jestli budeme moci pokračovat v cestě, kývá, že ano, ale spousta věcí se nechá v Concordii, kde si je treková agentura vyzvedne při další expedici. V Concordii zůstává jídelní stan včetně obsahu, dvě tlusté karimatky, které používají kuchaři v kuchyni a také trvanlivé jídlo.

Večer Ondra předčítá z tématické knihy Lezci svobody, kde nás zaujala jedna věta. "Baltijští nosiči nepovažovali naše dívky za ženy, ale za muže, za bílé muže ženského pohlaví".

CONCORDIA - BASE CAMP BROAD PEAK 9. den

Celou noc silně pršelo, až nad ránem se to zmírnilo do vytrvalého mrholení. Vše okolo je zahaleno do mraků. Pár expedic co tu je s námi, zůstává na místě, pouze naše zmenšená karavana putuje dál. Během dne déšť ustává, ale začíná fičet vítr, který ale mraky nezahání, ale spíš posílá blíž k zemi. V base kempu Broad Peaku nikdo není, jen naše skupinka a věrní nosiči. O kus dál stojí dva stany expedice, která se pokoušela vylézt na 6000 m Pastore Peak, ale změna počasí výstup překazila. Máme tento vysokohorský svět tak téměř sami pro sebe.

V mezičase po postavení stanů se Ahmed a Jauvid vydali vykrást Base Camp K2, odkud přitáhli spoustu karimatek a dva polštáře. Mají to pro sebe do kuchyňského stanu na spaní. Od ledovce jde totiž neuvěřitelná zima, chceš urovnat suť pod místem na stan, párkrát kopneš nohou a objeví se čirý led. Sychravé počasí dodávalo místu zvláštní tesklivou atmosféru. Zde jsme se spřátelili s našimi Pákistánci. Do té doby nás oddělovalo plátno jídelního stanu, kde jsme seděli na plastových židlích, jak "saahibové" ze začátku 20. století, kteří zde podnikali expedice na zmapování a slezení nejvyšších vrcholů. Seděli a jedli jsme společně s místními na zemi v kuchyňském stanu, který se nám stal azylem. Vzpoura nosičů bylo to nejlepší, co nás potkalo. Už nás neodděluje stanová plachta, teď sedíme na zemi u kuchařů, bavíme se spolu, jíme a pozorujeme kuchaře, jak čarují a trávíme veškerý čas dohromady. I pro už nejsme bohatí „zápaďáci“, ale stáváme se přáteli.

BASE CAMP BROAD PEAK  -BASE CAMP K2 10. den

Ráno nás pravidelně budí zvuk připomínající tryskové letadlo. To jenom v ranním tichu začíná náš kuchař roztápět vařič na kerosin. Celou noc na stany padala směs sněhu s deštěm, ráno sice neprší, ale okolí je zahaleno v těžkých mracích. I tak se vydáváme do base campu pod K2. Jdeme sami jen s Jauvidem, vše zůstává pod Broad Peakem, dnes se nikam nestěhujeme.

Na skále nad věčně se pohybujícím ledovcem u paty K2, se nachází památník, který vznikl v roce 1956 jako upomínka na smrt amerického horolezce Arta Gilkeyho. Časem se místo proměnilo v památník všech, kteří zahynuli na K2. Skálu zahalují plakety, některé vyrobené tisíce km daleko a dovezené zpět přáteli či rodinou, jiné vyklepané do jídelních táců svědky, kteří byli součástí smrtelné tragédie lidí, kterým se K2 stala osudnou...

Shlížím na opuštěný základní tábor na Godwin-Austenově ledovci, jedinými barvami jsou zbytky expedičních stanů, které správa národního parku pečlivě odklízí a nahromaděné pytle odnáší neúnavní nosiči a muly. Slovy se to jen těžko popisuje, ale tahle drsná surová krajina se mi intenzivně zarývá hluboko pod kůži. Neznám nic podobného, jedinými barvami je tu černá, šedá, hnědá a bílá, kterou doplňuje modř oblohy, pokud svítí slunce. Krajina prakticky bez života, ve své jednoduchosti přesto krásná. Nad tím vším se tyčí osm vertikálních kilometrů kamene a ledu, druhá nejvyšší hora světa K2. Tu si zatím mohu pouze představovat, protože se skrývá v mracích a ukazuje nám pouze kotníčky jako cudná dívka.

BASE CAMP BROAD PEAK - CONCORDIA 11. den

Cesta zpět je snadná, nejdu sutí jako ostatní, ale "tančím" po větších kamenech jako baletka a hrozně mě to baví. Tomáš je mi v patách a kousek před Concordií dobíháme rychlonohého Zaheera, který nás provádí přes bludiště trhlin, morén a řek. Sakra ten je rychlý, lapáme po dechu a chvátáme za ním. Vybírá místo na přeskočení říčky, nakonec končíme sjezdem po ledu na velký šutr ležící z půlky ve vodě, odkud skáčeme na další ledovou bariéru. Ztrácíme pěšinu, Zaheer se pokouší vyšplhat po ledovém svahu pokrytým lehce sutí, ale stále sjíždí. Dohnal nás "vlajkonoš" Shafa Alee, který zbloudil v našich stopách. Po dalším neúspěšném pokusu si Shafa všimne procházejícího nosiče nad morénou. Vydáváme se tím směrem a po chvilce konečně nacházíme cestu z bludiště. Jsme v Concordii, kterou nepoznáváme pro množství stanů a lidí. Během tří dnů špatného počasí se zde nakupilo spousta skupin. Večer nám Zaheer vyprávěl, jak s Márou Holečkem, který se potřeboval rychle po expedici na Gasherbrum dostat do civilizace, během jediného dne doslova přeběhli přes 5600 m vysoké sedlo Gondogoro a došli až do vesnice Hushe. My trasu půjdeme tři dny :)

Ledovec Baltoro je kvůli blízkosti sporných hranic plný malých vojenských posádek, které zásobují vrtulníky. O něco dále leží ledovec Siačen, který tvoří sporné území pod kontrolou Indie, nárokované Pákistánem a patří mezi nejvýše položené bojiště světa, i dnes zde probíhají vojenské operace mezi oběma armádami. Ve výšce 5400 m až 6600 m více indických a pákistánských vojáků zemřelo v důsledku tvrdých přírodních podmínek než v boji. Vojáci zde umírají často na výškovou nemoc. Otec jednoho z našich nosičů Shafa Aleeho zemřel při těchto bojích.

CONCORDIA - ALI CAMP 12. den

Tu noc v Concordii se ozval výstřel, to prásknutí znamenalo, že se někde v ledovci objevila trhlina. Když na tom ledu ležíš ve spacáku, chce to pevné nervy nebo být otrlý flegmatik, protože doufáš, že ta trhlina není pod tebou a nepohltí tě. Nad umem našeho kuchaře Zaheera, který denně předvádí v malém stanu představujícím improvizovanou polní kuchyni, zůstává rozum stát. Když servíruje pizzu připravenou v alobalu na rozžhavených kamínkách, která chutná výborně nedostává se nám slov. Nebo když jako překvapení připraví dvoupatrový dort, před Zaheerovými schopnostmi hluboce smekáme. Kluci na překvápko přišli a Zaheerovi připravili těžké chvilky, protože ještě nedozdobený dort ukradli a schovali ve svém stanu. Nevím proč Zaheer nejvíc podezříval nás holky :)

Před rozedněním otevírám vchod do stanu a dívám se z tepla spacáku, jak se K2 pomalinku objevuje na obzoru. Když se vrchol K2 vynořil z mraků, jakoby všechen ruch Concordie utichl. K2 stojí osamocena na konci ledovce. Od jejího vrcholu je těžké odtrhnout pozornost. Sedím ve spacáku a celou dobu sleduji, jak mizí i poslední chomáč mraku, než mě Zaheer vyruší, že je připravená snídaně. K2 se stala legendou a mezi horolezci si vydobyla přízvisko "hora hor". Její tvar téměř dokonalé pyramidy vyčnívá nad okolními kopci, které ale také patří mezi osmitisícové vrcholy. Extrémní výška, odlehlost a hlavně nevyzpytatelné počasí z ní dělají tu nejvyšší výzvu.

Do Ali Campu vede z Concordie ledovcová dálnice, dnes žádné šutry, ale holý led, po kterém se šlape skvěle a přitom skáčeme přes trhliny. Dnes s Bárou budeme spát s kitchen teamem. Už máme pouze dva stany, jeden původní a druhý mini stan nám půjčuje náš guid. Ve stanech budou spát kluci. V Ali Campu má základnu rescue team z Hushe, který se stará o fixní lana na sedle a převádí skupiny okolo trhlin, plus pomáhají na lanech. Jsme pozvány s Bárou do jejich kamenného ležení, kde střechu tvoří plachta a necháváme se napájet baltijským čajem a vykrmovat plackami praath s džemem. Nabízí, že u nich můžeme taky přespat, s díky odmítáme a radši zůstáváme u našich kluků z kuchyně. Jdeme si lehnout velmi časně, ležíme asi 5 minut, když to náš guid vzdá, balí si spacák a odchází spát k rescue teamu. Jako jediný se pravidelně modlí a s cizími ženami to v jednom stanu nezvládá.

ALI CAMP – KHUSPANG 13. den

Zaheer nás „budí“ už v jedenáct večer. Čeká nás obávané 5650 m vysoké sedlo Gondogoro La. Musí se přecházet v noci, kdy nehrozí pády lavin a kamenů, kterou jsou v tu dobu pevně přimrzlé k povrchu. Poprvé lezu s jumarem, blokant, který tě na laně pustí vpřed, ale když spadneš, zůstaneš díkybohu na místě. Na nohou mačky a za svitu čelovek začínáme stoupat, naštěstí nevidíme co je nad námi. Sklon je šílený, více jak 50 stupňů. Před úsvitem se hrozně ochladí a mě omrzají nohy. Na východ slunce jsme přesně v sedle. Výhledy jsou parádní, všechny karákoramské osmitisícovky jako na dlani. A na druhé straně ční k nebi extra špičatý Leila Peak. To ještě nevidím, co nás čeká na druhé straně. Není tam žádný sníh jen holá skála.

Výhledy na obě strany jsou fantastické, ale pohled dolů tak úchvatný není. S Ahmedem a Bárou čekáme, až se hne fronta na lanech, po kterých budeme asi 450 m slaňovat. Ahmed po chvíli mizí směr dolů a mě s Bárou si bere na starost Ali, který má za sebou výstup na tři osmitisícovky. Cvakáme se do lana pouze karabinou. Lana, délek zhruba 60 m, jsou zajištěné jen na začátku a konci (spadnout znamená smést všechny před tebou, to nechceš), zbytek volně visí a za pomoci síly rukou se v záklonu zapřený o skálu nohami, spouštíme a přitom se snažíme neuvolnit kameny. Někdo nad námi shazuje kámen velikosti míče a borec v trajektorii kamenné střely skáče do výšky a strany a šutru se díkybohu vyhýbá. Lidem před námi to moc nejde. V jednom mírnějším úseku se odcvakáváme a po straně předbíháme velkou skupinu. Bohužel před poslední dvojicí projde jen Ali s Bárou, mě již jejich guid nepouští a zůstávám tu uvězněna. Nedělá mi radost mezi jak „obratnými lidmi“ jsem se ocitla. Snadno můžou uvolnit kámen, což se stává a bucláku, který mě chtěl trefit do nohy, se na poslední chvíli vyhýbám, protože za sebou slyším rachot. Nevěřícně se po dvojici ohlížím, jestli to myslí jako vážně, uvolnit kámen, nehlesnout a koukat se, zda mě trefí jako kuželku. To hráli na body nějakou hru? A v nejhorším případě se na mě zřítí sami, což se naštěstí nestalo, i když párkrát nad sebou slyším křik, protože uklouzli a válí se na zádech a přitom se díkybohu stále drží lana. Vůbec nedávají pozor, co se kolem nich děje. Dostávám se k namrzlé kolmé skále, samozřejmě si nechávám prostor a čekám až se místní guid se Španělkou dostanou za problematický úsek, teprve pak lezu. Jelikož jsem chvíli čekala, tak mě dolezla dvojice za mnou a holka se hrne těsně za mnou, to už neudržím nervy a česky ji okřikuji. Tónu rozumí a zůstává nad namrzlým místem. Pomoc chci odsud! Vyhlížím místo, kde bych se mohla odjistit a obejít dvojici přede mnou. To se mi za chvíli daří, jsem sama, Ali s Bárou jsou asi 60 m daleko. Užívám si samotu na laně a frčím dolů. Ani nevěřím, jak to jde snadno a rychle, když okolo tebe nikdo není. Už chci být pryč, protože mi odumírají ruce. Předběhli jsme většinu lidí, teď zbývá jen sejít nekonečné prudké serpentiny, sestoupit na ledovec a po jeho moréně dojít do kempu Khuspang, který prý leží na krásné zelené louce. Chci do kempu a padnout za vlast, všechny nechávám za sebou a sbíhám serpentiny. Přede mnou těsně nad ledovcem vidím Ahmeda, jdu v jeho stopách, to ještě netuším, že ztratil cestu, pod ním je trhlina, musíme se vyškrábat po suti zpět. Proklínám se, že nedávám víc pozor. Energie je na nule, dávám si třetí hroznový cukr toho dne a jeden nabízím Ahmedovi. Ahmed zůstává na místě a odklání lidi správným směrem. Do kempu docházím jako zombie, dneska jsem jela 10 hodin na tři hroznové cukry a půl litru vody. V mrazu jsem neměla chuť na ztuhlou Marsku ani oříšky, stejně tak, i když mám termo láhev, víko namrzlo a ledová voda pro zmrzlinu jako já, není to pravé ořechové. Pak jsem to už chtěla mít prostě za sebou a být, co nejdříve v kempu. Tam si ustýlám v kuchyňském stanu a čekáme s Tomem, který je jako vždy první, na zbytek týmu. Mezitím se dovařila polévka a já děkuji, že kluci z kuchyně vzali sebou polštář, který našli v BC K2. V tureckém sedu si dávám polštář do klína, na něj mi Tom pokládá misku s polévkou. Nejsem schopná zvednout ruce, kdo trochu leze, ten pocit určitě zná, po hodině mě to přechází, zase funguji a obdivuji zelenou všude okolo, tuhle barvu jsme již dlouho nezahlédli, je to úplné pohlazení pro oči.

KHUSPANG – SAITCHO 14. den

Dnes je ve znamení klesání, kupodivu je to pěkně náročné, protože všechny po včerejšku šíleně bolí stehna. Dlouhým traverzem ledovce Gondogoro postupně zahajujeme sestup do údolí. Krajina se proměňuje a vidíme už značnou dávku zeleně a první stromy. V kempu Saitcho na nás čekají zásoby. Nahoře v Khuspangu byla snídaně velmi velmi skromná (dost zásob zůstalo v Concordii), když viděl Zaheer, že s Bárou vyjídáme poslední drobky, odběhl pryč a po chvilce přinesl placku čapátí od jiné expedice, která tábořila kousek vedle. Na mini oslících dorazily zásoby z vesnice, Zaheer má teď opět z čeho kouzlit a na naše přání tvoří výbornou pizzu, o kterou byla půlka lidí ochuzena kvůli žaludečním problémům a my, kteří byli v pořádku ji vylíčili jako kulinářský zážitek.

SAITCHO – HUSHE 15. den

Blíží se konec treku, sbíháme posledních 10 km do první vesnice od Askole – Hushe. Odsud pochází většina našich zbylých nosičů. Zaheer nás zve domů na oběd, ve vesnici nám ukazuje školu, kde nemají lavice ani židle, ale prostě se učí na zemi. Jsou takto zvyklý, protože doma nemají téměř žádný nábytek. Loučíme se s většinou nosičů, někteří s námi jedou další den do Skardu, jako třeba Ahmed, který půlku cesty prosedí na rezervě na kufru jeapu a druhou půlku sedí na střeše našeho jeapu. Může sedět i vevnitř, ale nechce se mu, protože se mu dělá blbě a takto usazen jede asi šest hodin.

Zpět v civilizaci

Ve Skardu pořizujeme místní oblečení shalwar kameez, ať splyneme s davem. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou mega široké nahoře a dole u kotníků zas úzké. V pase jsou na gumu nebo na tkaničku. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat.

Na letiště ve Skardu dorážíme dokonale maskováni. Po přistání v Islamabádu objíždíme tradiční kolečko po památkách. Navštěvujeme chaos starého bazaaru. Krámek se zeleninou vypadá idylicky, za to krámek s masem vyčnívá, jak obsahem („Je libo kopýtko nebo hlavičku?“), tak i vůní!

Na hotelu potkáváme Máru Holečka, kterému zajišťovala expedici na Mašerbrum, stejná agentura jako nám trek. Další den se spolu vracíme i do Čech. Na letišti si v regálu vybírám něco k pití, když na mě z dlouhé fronty u pokladny volá Mára, ať si něco honem vyberu, že to platí. Poslední rupie mi tak zůstávají v kapse. V Praze na letišti padají přívaly vody a tak na zavazadla čekáme přes hodinu. Čas si krátím povídáním s Márou a při loučení jsem zvaná na pivko a přednášku.

Tím se uzavírá putování krásnou zemí s pošramocenou pověstí.