Pamír - hlavně se z toho neposr*at

Trek po Pamíru byl jeden z nejkrásnějších, co jsem v životě šla. A to říkám i přesto, že byly chvíle, kdy jsem si nebyla stoprocentně jistá, zda jej vůbec dojdu. Středoasijská střecha světa, to je Pamír. Sice mi první dva dny slušně dával na prdel, ale třetí den treku se to naštěstí zlomilo. Pamír byl fantastickou ochutnávkou krajiny, která se řídí tvrdými přírodními zákony sem tam zjemněnými nekonečnou lidskou dobrotou.

Tádžikistán je zemí, kterou je nebezpečně lehké si zamilovat. Proto se sem vypravuji po třech letech znovu. Čeká nás nádherný trek v odlehlém divokém Pamíru, desítky safírově modrých jezer a noci pod nekonečnou hvězdnou oblohou, také setkání s lidmi, kteří mají stále srdce na správném místě. A rovněž dřina, brody ledových řek, přechod zasněžených sedel a louky plné květů, které jsou v časném létě živeny tajícím sněhem z okolních štítů.

Hlavně dojet

Cesta na Pamír není jednoduchá, vede z velké části po afghánských hranicích, který je co by kamenem dohodil za divokou hraniční řekou Pjandž. Před třemi lety nám cestu na Pamír překazil Talibán, který zrovna v zemi přebíral moc. Kulky létaly i přes řeku a byl problém zde cestovat, tak nám koňáci z Bachoru koně nedrželi, ale raději pronajali lidem, kteří v místě cestovali a my tak skončili na druhé straně země ve Fanských horách na legendární expedici na oslících :) Teď na nás žádní koně nečekají a hezky si pošlapeme po Pamíru po svých.

K výchozímu bodu treku se dá dostat jedině přes Pamir Highway. V našem světa highway značí čtyřproudou asfaltovou dálnici se svodidly, plnou aut a kamionů, v tádžickém světě hlavní a jedinou spojnici s Čínou, která je z velké části prašná, na pár výjimečných místech asfaltová, které zdobí pěkné jámance, ale také krásné výhledy, jako tady na Pik Patkhor (6083 m). Jediné v čem se tak shodují, je kamionová doprava.

Uf stihli jsme šesti hodinovou uzavírku doslova za pět minut dvanáct. Na cestě ve velkém investují Číňané, aby byla lépe průjezdná, takže v několika úsecích jsou mnohahodinové uzavírky v různou denní dobu kvůli stavbě. V našem případě byla rezerva 7 minut. Konečně můžeme zastavit na čůr pauzu a zrovna se tam nachází přítulné telátko, se kterým se skoro všichni mazlíme.

Pokračujeme po Pamir Highway stále výš, když naše motorová kocábka začne vydávat divné zvuky. Jsme ve výšce 4200 m (40 km od cíle) a nám se uvařil motor. Dosud klidný řidič jménem Muslim, kterého jsme za den a půl cesty na téhle silnici nezahlédly kouřit, odněkud vyhrabává krabičku cigaret a poslední tři, které tam má, postupně zapaluje. Jednu za druhou, jak na běžícím pásu, bez jediného slova. V dosahu žádná voda, naštěstí všichni projíždějící řidiči, když uprostřed ničeho vidí stát auto v nesnázích, zastavují a nabízí pomoc. V tomto případě dostáváme kanystr vody a několik lahví s vodou a po hodině a půl, po dolití vody naštěstí motor naskakuje a za častých dotazů Muslima (nikdy takhle daleko nejel po Pamir Highway): "Jak to je daleko?", se úspěšně přes závěrečnou písečnou roletu dokodrcáváme na místo.

Hlavně se z toho nepoblít

Bulunkul, vesnice uprostřed ničeho, začátek treku a místo, které je na světě něčím výjimečným. Je známý jako jedno z nejchladnějších obydlených míst v bývalém Sovětském svazu s rekordní minimální teplotou -63 stupňů Celsia. Moc se zde nezdržujeme a brzy ráno míříme vstříc dobrodružství. Kolem stejnojmenného jezera jako vesnice Bulunkul, vyrážíme na první metry treku. Po noci strávené lapáním po dechu ve výšce 3750 m, jsou první dva dny treku milosrdné, většinou nás čeká rovinka nebo malé kopečky, takže si na výšku kolem 3800 m snad rychle zvykneme, protože pak už rychle nastoupáme nad 4000 m a pod tuto hranici se dostaneme až za pěkných pár dnů, kdy se budeme navracet do civilizace.

Blížíme se k jezeru Yashilkul, místní věří, že tohle jezero, kolem kterého půjdeme skoro celé dva dny, je domovem bájného Tuya Suu (vodního velblouda), takové místní dvouhrbé lochnesky. Nejdříve, ale musíme překonat přítok do jezera. Na první pohled vypadá řeka pěkně hluboká, využíváme loď položenou na břehu i s nalomeným rýčem, evidentně zde sloužícím jako regulérní pádlo, naše lano na přitáhnutí lodičky zpátky na původní břeh a přeplouváme po trojících na druhou stranu. Poslední na řadě, Dan, který hrdinně obětuje suchou kůži, po přitáhnutí lodě na původní místo, kde jsme ji našli, odvážně vkráčí do tmavé vody a dokráčí k nám. Vody bylo totiž jen k rozkroku :) Za brodem se nachází několik rozbořených karavanserájí, které kdysi dávno sloužili k odpočinku procházejících karavan. Odpočíváme zde také, všichni obědovou pauzou. Já na jídlo nemám ani pomyšlení a v polospánku nabírám sílu na další cestu. Energie mi vydrží asi dva kilometry a pak se jako mátoha táhnu za ostatními. Kupodivu kilometry i tak zdárně ubývají, zbývá překonat poslední překážku, malý brod a hned za ním na měkoučkém trávníčku vyhlížíme nejméně pobobkovaná místa pro stany. Místo vytipováno, přichází na řadu treková hůlka a pořádný golfový odpal, suché kravince létají do dálky a za chvilku tu stojí stan. Vaříme večeři a užíváme si podvečerní klid a pohodu.

Hlavně se z toho neposr*at

Pokračujeme už druhým dnem podél jezera Yashikul, kdyby nefoukalo, bylo by tu jako v troubě, ale vítr, onen pověstný pamírský vítr, o kterém píše i Marco Polo, tu nemilosrdně metá prach a písek na všechno, co se mu postaví do cesty, zároveň přináší příjemné ochlazení. Oproti včerejšku mi není na blití, ale břicho mi svírají pro změnu křeče, že skoro nestíhám odbíhat za šutry. To ten trek pro mě hezky začíná. Po rovině v dobrém terénu bez šutrů normálně kráčím v polospánku se zavřenýma očima. Nevím, kolik je na tom pravdy, ale prý, když potřebujete z hor zachránit, tak vrtulník pro vás přiletí až za zhruba tři dny. Proč to tak dlouho trvá? Vrtule totiž letí až z Pákistánu, Tádžici záchranářské vrtulníky totiž nevedou. To jsou teda vyhlídky, doufám, že se to v brzké době srovná. Moje khaki kalhoty naštěstí maskují každou nehodu. Ne dělám si srandu, až tak vážné to není. Markét mě dopuje dalšími prášky, připadám si jako chodící zombie, den a půl jsem skoro nic nesnědla. Dan s Alešem jsou přecpaní z mých zásob, přece se to nevyhodí, že :)) Pláže kolem jezera lákají k vykoupání, ale teplota vody už moc ne, prý nikdy nestoupne nad 14 stupňů. Zuby nehty se držím skupinky, čas od času vyvinu nadprůměrný výkon, když odhazuji batoh a sprintuji za nějaký kámen. O tuhle posilovnu zrovna nestojím, stehenní svaly budu mít dobře vytrénované a ruce také, nahodit zpět na záda 17 kg závaží dává pěkně zabrat. 

Jezero Yashilkul vzniklo sesuvem půdy, který přehradil řeku Aličur. Tuto přírodní hráz musíme překonat. V duchu si říkám, že tady zdechnu, naštěstí před posledním závěrečným stoupáním, mi přichází naproti Dan, bere batoh a do sedla mi ho vynáší. Díky! Pauza na tyčku, kterou jsem se přinutila sníst, mi dodává energii na závěrečný úsek, kde již nevlaju daleko, předaleko vzadu a podél řeky Langar docházíme k dalšímu tábořišti.

Hlavně neodmítnout pozvání na čaj

A pak, že v Tádžikistánu nemají koně! Když jsem tu byla před třemi lety, za celou dobu jsme zahlédli pouze jednoho příslušníka tohoto živočišného druhu, zatímco cestou do Pamíru už to dá dohromady celé koňské stádo. 

Hurá, ráno není mi blbě! Konečně si poprvé pořádně užívám krajinu Pamíru. Ticho Jashilkulu vystřídal hřmot řeky Langar. Po dvoudenním pochodu pouštní krajinou v okolí Jashilkulu na nás údolí Langar působí nebývale zeleně. Zvířata v horách si nás nevšímají, s výjimkou jednoho býčka. Místo toho, aby klidně stál a pásl se, míří si to přímo k nám. Funí, hrabe nohama a vůbec se netváří, že by se chtěl kamarádit. Radši ustupujeme a vysoko kamenitou strání majitele s pěknými rohy obcházíme. 

Stádo koz a ovcí je neklamným znamením, že poblíž budou pastevci. Pamírci jsou neskutečně milí, úsměvy rozdávají na všechny strany a také nás prolévají hektolitry čaje. Pozvání na pamírský čaj (černý nebo zelený čaj s mlékem a solí) se na Pamíru rozhodně neodmítá. Paní s dcerou nás první tři usazují do svého letního obydlí a než přijde zbytek skupinky, máme v sobě několik hrnků čaje, jogurt a chléb. Přecpáni se už jen skutálíme do údolíčka pod příbytkem, kde stavíme stany.

Tábořiště obklopují stáda dobytka, který se na večer stahuje kolem obydlí pastevců, protože tu jsou vlci, medvědi a výš v horách i sněžní leopardi. Krávy jsou až moc drzé a průběžně je celý večer odháníme od stanů. Jeden býček je tak zvědavý, co mu to voní až pod nos, že neodolá a jde nás navštívit k večeři. Jasným vítězem se stává moje dehydrované kopřivové curry :) Někdo by nad příchutí možná ohrnul nos, ale ono to opravdu bylo výborný, po dvou dnech skoro o hladu byl můj žaludek stále scvrklý, nemohla jsem večeři celou do sebe nacpat, a tak zas kluci dojídali a všem kdo okusil, tak jídlo chutnalo.

Hlavně neumazlit jaka

Jsme tu na začátku léta, všude něco kvete, tráva je zelená a na kopcích zbývá ještě dost sněhu, který živí spolu s ledovci zdejší řeky. Později v létě se zeleň vyskytuje jen v těsné blízkosti řek a jezer, protože tu moc neprší.

Na radu dvou kluků z ČR, které jsme dva dny předtím potkali, a taky proto, že v sedlech se brodili sněhem a zapadali až po pás, vynecháváme 4629 m vysoký Langar pass a míříme také k jezeru Chapdarkul, kde viděli stopy medvěda.

Nádherné jezero Chapdarkul ležící ve výšce 4550 m je z velké části ještě zamrzlé. Vytváří dokonalý obraz kouzelné magie horské krajiny. Po opuštění jezera se dostáváme do velmi odlehlých údolí, která jsou oproti okolí Bulunkulu velmi úzká a hluboká. Z těchto míst už se dá jenom těžkou uniknout – na všechny strany je to tu k nejbližší cestě sjízdné autem či vesnici několik dní chůze horami vždy s povinným překonáním horského sedla a nemnoha brodů.

První jak na obzoru, neomylně s Danem k jačímu králi míříme. Jeho obrovské rohy budí respekt, proto ho zbytek skupinky obchází obloukem. Stojí osamoceně u potoka, majestátně pozoruje, co mu to za vetřelce ruší klid, zatímco se celé stádo pase nad ním ve svahu. Zblízka je to obří chlupatej roztomilouš, hlavně jeho chlupatá oháňka, která mu u zadku vlaje jako bílá vlajka na znamení míru. Signálu rozumíme a v klidu a míru vyklízíme drnové bojiště. 

Tři jezera za sebou kam míří naše kroky, se nazývají stejným jménem Uchkul, v pamírštině to znamená "tři jezera", jak výstižné :) Už je čas postavit stany. Chvíli hledáme místo, které není bažinaté a nakonec táboříme na konci prvního z jezer. Jezero je překvapivě teplé, láká ke koupání, ale není šance do něj vlézt a vykoupat se, i daleko od břehu je mělké a stále se propadám do bahna, vzdávám se a vracím se na břeh víc špinavá než čistá.

Hlavně z toho nemít strach

Za jezery docházíme na křižovatku cest, kde jedna z nich vede k 25 km vzdálenému jezeru Sarez, na které ale nemáme povolení. Jezero Sarez je známým jménem po celé střední Asii, pro zdejší obyvatele a vládce představuje hrozbu a to tak velkou, že k jeho návštěvě je potřeba speciální povolení, jinak vás zastaví vojáci jako potencionální teroristy. Přestože pravděpodobnost protržení jeho přírodní hráze a následné ničivé záplavy, které by stály životy několik set tisíc lidí a záplavová vlna by dosáhla až k Aralskému jezeru vzdálenému 2000 km, není vysoká, pro polovinu států Střední Asie by znamenala zhroucení již tak dost křehké postsovětské rovnováhy. Jezero Sarez je přes 60 km dlouhé, široké 3 km a v nejhlubších místech má 0,5 km. V zimě roku 1911, při jednom z nesčetných zemětřesení, ohromný sesuv přehradil údolí divoké horské řeky Bartang a za vzniklou přehradou začalo postupně růst jezero. Pamířané jej pokřtili po vesnici Sarez, která byla zaplavena při růstu jezera. Úroveň hladiny se zpočátku zvyšovala enormní rychlostí 75 metrů za rok. Tento vzestup se časem podstatně zpomalil, avšak nezastavuje se ani na současné výšce jezerní hladiny, která je 3724 metrů nad úrovní hladiny moře. Podobných hrazených jezer je v Pamíru několik, ale jsou podstatně menší a starší a víceméně stabilizovaná. Přehrada Usoj tak zadržuje jednu z největších přírodních katastrof, které je lidstvo v současnosti vystaveno. Nejvážnější hrozbu pro přehradu Sarezu představuje zemětřesení, při němž by vznikl sesuv, který by sjel do jezera. To se stalo v roce 1987, kdy podobný sesuv náhle zdvihl hladinu o 17 metrů. Přehrada však tehdy byla schopna tuto vlnu zastavit, neboť se zdvihá 50 metrů nad hladinou jezera.

Dnes vlaje na konci pro změnu Markét, je to náročný a dlouhý den, před poslední částí si mezi sebe rozebíráme obsah jejího batohu, aby se jí šlapalo líp. Nahlížíme do sedla Shteklozar pass, kam za dva dny zamíříme, jak je to s tím sněhem, co kluci vyprávěli a je ho tady ještě docela dost. Doufáme, že za dva dny snad ještě něco odtaje. Kolem dalších a dalších ledových jezer míříme k tomu prý nejkrásnějšímu, zatím můžeme obdivovat pouze bezejmennou horu, která se nad jezerem Zaroshkul tyčí k nebesům. Jezera tvoří náhrdelník mozaiky této téměř magické krajiny. Pamír s jeho štíty a modravými jezery, vyplňují celé nebe, celý svět okolo nás.

Hlavně se z toho nezbláznit

Ráno máme v plánu půl den nic nedělání, kdo chce, vyráží na lehko kolem jezera, nad jezero na výhled nebo jen lenoší ve stanu, než odpoledne vyrazíme zpět pod sedlo. Kocháme se jezerem, které hraje barvami, jak na něj dopadá slunce, od tyrkysové po smaragdovou. Obklopené sněhem pokrytými veleobry, kteří jsou bezejmenní, je jezero s neskutečně safírově modrou barvou, skutečný vrchol treku. Panorama kolem jezera Zaroshkul je opravdu tak úchvatné, jako obrázky, které jsem předtím viděla. Je to až bláznivě dokonalé. Jako bych vstoupila do fotky v kalendáři. 

Jediným minusem jezera je špatně zvolené místo pro tábor. Lítají tu doslova mračna mušek, které lezou do všech tělesných otvorů, a když vše máte ucpáno, aspoň si na vás posedají. Když se uklidní na chvíli vítr, je slyšet hlasitý bzukot, jak se z dálky přibližuje hejno dotěrných hmyzáků. Ještě, že na obranu máme stan, kam se ve chvílích náletu utíkáme schovat, jinak bychom se asi pomátli. Jakmile, ale člověk opustí 200 m vzdálenost od tohoto místa, má od hmyzáků klid. Jako kdyby tam stála neviditelná bariéra.

Ve čtyři hodiny odpoledne se všichni, kteří se rozutekli po okolí, scházíme zpět u stanů, balíme cajky a stoupáme stejnou trasou, kterou jsme už šli zpět pod sedlo Shteklozar. Během výstupu se stahují nad vrcholky mračna a stany pod sedlem stavíme již za hustého sněžení. V tu chvíli to nevypadá, že bychom zítra vyrazili nahoru. Sněžit přestává před západem slunce a sníh bohudík začíná tát, předběžný plán je vstát v půl čtvrté a uvidíme, jaké bude počasí.

Hlavně z toho nesklouznout

Tohle vskutku brzké ráno stálo za to! O překot vyrážím ze stanu, přitom mi za krkem přistává sprška bílého nadělení z předsíňky. Tipuji si vhodný šutr a s nohama blízko u sebe zaměřuji cíl. Už jsem téměř u něj, vnitřnosti jásají a tu najednou za vedlejším kamenem vykoukne hlava a s ráznou gestikulací oznamuje, že tohle místo už má svého pána. Otáčím směrovku, vnitřnosti sténají a klopýtám za jiný vyvolený šutr, který už nemá ideální parametry, ale co se dá dělat. Tímto křtím svým jménem další kámen. V Pamíru mám po tomhle treku, hodně vyznavačů hnědého náboženství :) Naštěstí nejhorší den byl jen ten jeden, druhý den treku, pak už to bylo jen otravné, neustále shazovat a nahazovat bágl a hlavně vstávat v noci. Jako já normálně v noci ze spacáku zásadně nevylézám, protože zima, ale tady jsem kvůli tomu vstávala pokaždé a připadala jsem si jak průtokový ohřívač. Co do mě vejde, hned odejde :)) Spotřeba toaleťáku dosahovala rekordních rozměrů…  Ale zas jsem si mohla užívat noční oblohu, o kterou jindy přicházím, protože ty noci zde byly hvězdné!

Potřeby dokonány, stany sbaleny, počasí mrazivé, viditelnost dobrá. Vzhůru do sedla! Víme, že sedlo jako první letos přešli dva kluci z Česka v opačném gardu (podle pastevců, které potkávali před sedlem), hlásili mrtě sněhu hlavně z naší strany a složité hledání vhodné trasy. Sutí se šineme nahoru, teď by se hodili mačky, stojíme pod docela strmým zledovatělým sněhovým svahem, s opatrností úspěšně pomalu stoupáme po kluzkém úseku. Terén se částečně narovnává a na zatím ztvrdlém sněhu objevujeme čerstvé stopy, domníváme se, že sněžných leopardů, snad matky a odrostlého mláděte. Jejich trasa musela vést kolem našich stanů, ale na setkání nikdo štěstí neměl. Stopy irbisů nám ukazují cestu do passu, většinou jdeme v nich, jen na několika místech sněhové úseky radši obcházíme ve svahu po kamenech. Vyrazili jsme brzo ráno, kdy sníh je naštěstí umrzlý. Jen na pár místech se člověk propadne, většinou po kolena, jednou se mi v okolí šutru, kde už byl sníh odtátý, jen to nebylo pod bílou slupkou vidět, podařilo zapadnout jednou nohou až k rozkroku, než hlubší závrt zastavila krosna. Po pár sklouznutích, propadech, ale bez bloudění, jsme v nejvyšším místě treku Shteklozar pass 4850 m. Zvolejte třikrát hurá! Zvládli jsme to! Na některé úseky by se jako hodily mačky, ale s nejvyšší opatrností všechno jde.

Po sestupu na druhé straně potkáváme první stádo a pastevce, za pár dní až sníh ještě více roztaje, budou taky překonávat i se zvířaty sedlo k lepším pastvinám. A taky už chápeme, proč klukům trek trval 12 dnů, my víme, že zítra dojdeme do vesnice Bardara a to bude osmý den. Jít trek z Bardary je čiré bláznovství, terén do sedla je děsný a v souvislosti s tím, že rychle nabíráš výšku, se fakt blbě aklimatizuješ, proto to z téhle strany jsou schopni chodit, snad jen vyznavači sado masa. Na závěrečném úseku nás chytl první déšť na Pamíru, brodit v dešti ledovou řeku Bardara, která se v údolíčku rozlévá do několika širokých ramen, bylo náročné. Naštěstí po brodu nemusíme už chodit daleko, nacházíme štěrkovou plošinu, kde stavíme v brzkém odpoledni stany na poslední noc treku. Trošku jsme v dešti podcenily zakurtování stanu, ve štěrkovém podloží stanové kolíky blbě drží, a tak když přijde větrná dešťová smršť, mám předsíňku doslova přilepenou na obličeji. Čtvrthodinky peklíčka naštěstí rychlo odešlo, a tak když po chvíli vysvitne sluníčko, soukám se ven předělat kotvení a hlavně zbudovat na návětrné straně barikádu. Z okolí vysbírám všechny kameny, stává se ze mě kameník a buduji si pěkné opevnění. Venku jsem sama, tak jsme kotvení podcenili asi jen my dvě s Aničkou, která odpočívá uvnitř?  Slunce žhne, že ve stanu nejde vydržet, vyrážím k řece se opláchnout a když opět přichází mraky, mizím také ve stanu. V podvečer se scházíme k večeři, kluci, kteří mají stejný stan, říkají, že si taky na noc musí zbudovat závětří, jen neví teď z čeho, všechny vhodné kameny jsem jim vysbírala 😄

Hlavně se neutopit

Po několika dnech spatřujeme první stromy, kterých je vysoký Pamír prostý. Podél řeky Bardara sestupujeme k civilizaci. Do cesty se nám staví poslední překážka, docela velký přítok do Bardary. Jejich soutok vytváří dvoubarevný efekt. V Bardaře teče voda čirá, modravá a v bezejmenném přítoku voda zakalená do šedozelena.

Výška a právě řeky představují největší překážky na cestě. Překonávání mrazivých řek je náročná operace. Za prvé vhodné načasování, je vhodné brodit řeky brzo ráno, kdy hladina bývá nejníže, protože mateřské ledovce těchto nyní říček zatím sluníčko nerozpálilo. Za další, síla vodního proudu, balancování s veškerým vaším živobytím na kluzkých kamenech není žádná sranda. Požádejte někoho, aby na vás vší silou chrstnul kýbl plný vody, poznáte tak, že i takováhle sprška umí uštědřit pořádnou facku, no tak tady těch kýblů za sekundu je hned několik. Hladina k rozkroku je už hraniční, do vody nad pás se pouští už jen sebevrazi. No a za poslední, teplota vody, koupel chodidel ve vodě, která ještě před chvílí byla led, dokáže psychiku taky hezky nabourat. Během několika vteřin projdou vaše končetiny všemi fázemi šoku, přes bodovou bolest tisíců včel až po totální umrtvení a po opuštění vod si dají tohle šokové kolečko v opačném gardu. 

Hory, přírodní scenérie a neskutečná vstřícnost místních jsou pojmy, které vymezují tuto maličkou ztracenou zemi. Odpočívali jsme na kopci nad řekou, když kde nic tu nic, z druhé strany za mostkem se vyloupl pán a rusky nás zval na čaj. Je vedro k padnutí, za trochu stínu bychom vraždili a tak jak housata kráčíme za mužem do jeho domku. Tam se sbíhá celá rodina, po chvíli snad i celá vesnice, po polích nahání holčinu, která umí anglicky, protože rusky si moc nepokecáme. Nakonec ji naleznou a pěkně si popovídáme. Pohostinnost je tak veliká, že před ní musíme téměř utéct, konvička s čajem se zdá nekonečná. Po hodně dlouhé době se zvedáme a loučíme s rodinou. Pán nám při odchodu nabízí i přespání, ať nechodíme do Bardary, že je pro ně čest nabídnout nám spaní a jídlo. S díky a omluvami se přesouváme na poslední 4 km cesty, potřebujeme si domluvit řidiče na další den. Poté co zmizíme na dohled vesničky, ty litry čaje v našich útrobách musí ven. Dole po proudu v Bardaře se určitě divili, když se náhle zvedla hladina řeky a voda v ní se řádně oteplila 😄

Pamír byl úžasnou ochutnávkou vysokohorské krajiny, posetý dech beroucími jezery, okořeněný brody ledových řek a neochuzený o setkání s místními pohostinnými obyvateli.  Po 8 dnech a 150 km jsme na konci putování ve vesnici Bardara, kam vede cesta sjízdná pro auto. 

Protože jsme trek zvládli za kratší dobu než původně plánovaných 10 dní. Po odpočinku ve městě Rushan, se vracíme na dva dny do hor a projdeme si údolí řeky Jizev, které již není opuštěné. Při cestě je několik malých vesniček, kde v hojné míře nabízí přespání v tzv. homestayích. Půjdeme jen s batůžky a věcmi na spaní. Řeka Jizev se zde v několika místech rozlévá do akvamarinových jezer, která jsou dokonale kýčovitá.

Když se zpětně dívám na fotky od jezera Zaroshkul, musím říct, že bych si to klidně dala znovu, i když bych věděla, co mě čeká a jak mi bude první dva dny blbě. Asi jsem blázen, když takhle uvažuji, protože každá minuta prožitého utrpení byla jen malou daní za privilegium vidět dosud divoké hory a poznat místní obyvatele, kteří mají srdce velká jako hory samy…