Venediger Höhenweg - pět dní v liduprázdných Taurech

Minulý rok jsem si poprvé vyzkoušela putování horami od chaty k chatě a naprosto se do tohoto způsobu cestování zamilovala. Pohodlíčko pod střechou, takže odpadají kilogramy na zádech i stresy z nepřízně počasí, navíc rakouské hütte, slovinské koče či italská rifugia mají neopakovatelnou atmosféru. Takže výběr letošní dovolené se nesl dle hesla "aspoň jedna hřebenovka!". Mám splněno!

Nebyla to moje první návštěva těchto nádherných, ale turisty trošku opomíjených míst (což je ale na druhou stranu dobře, potkat za den šest lidí je oproti přecpanému Triglavu či Dachsteinu osvěžující). Shodou okolností jsem tu zavítala již v červenci při pokusu zdolat Weißspitz (3 300 m n. m.). Nezdařilo se, měli jsme smůlu na počasí, respektive při naší návštěvě nebylo tak zlé, ale pár dní před tím nasněžilo a hora nás ani s mačkami nepustila nahoru.

Tentokrát počasí přálo výrazně více, ačkoliv závěrečná etapa nám všechny ty spálené nosy z prvních třech dnů vynahradila, ale o tom později. Poprvé jsem vyrazila na výpravu se sympatickou cestovkou, či spíš cestovatelským klubem Expedition Club a bylo to super rozhodnutí. Ne, že bych to nečekala, mám bohaté zkušenosti s cestováním s podobně laděnou cestovkou Kudrna a vždy to bylo perfektní. Prostě hory, parta podobně naladěných lidí a silné zážitky, kterých je na těchto dovolených vždycky plno, to nemůže dopadnout špatně.

Vyjížděli jsme ve středu brzy ráno z Brna, čekala nás zhruba osmihodinová cesta do městečka Ströden, kde jsme nechali auto a vyrazili na tříhodinovou túru k první chatě. Pár kroků od parkoviště čekaly na obdiv první krávy - těmi jsou Taury doslova obsypané a zejména druhý den nám ochotně pózovaly. Nebylo kam spěchat, sluníčko pálilo o sto šest, tak jsme měli dost času obdivovat nádherné výhledy, které nám servírovala každá zatáčka. Vyšplhali jsme se až do výšky 2 208 m n. m., kde nás přivítala Essener und Rostocker Hütte, první ze čtyř chat, na kterých jsme nocovali. Po zkušenosti ze Slovinska, kdy jsme museli chodit na venkovní (tureckou!) kadibudku, dovedu ocenit maličkosti a hranicí luxusu je pro mě záchod uvnitř chaty, a když je navíc splachovací - o la lá! Na obranu Julských Alp musím dodat, že by ten záchod taky postavili, jen kdyby měli víc vody, o kterou není v rakouských Alpách nouze. No a všechny čtyři chatičky v Taurech byly beneluxusní, nejen z hlediska záchodů, ale i jídla - polopenze byla vždycky super, jídla dost, a na prvním nocležišti nám dokonce připravili obrovský snídaňový bufet!

Druhý den treku nás přivítala azurová obloha - lepší počasí jsme si na nejdelší etapu (cca osm hodin, 13 km, 1 400 výškových metrů nahoru a 1 111 dolů) nemohli přát. Nejprve jsme se vyšplhali do sedla Türmljoch, v němž někteří z nás zalitovali, že nemáme vybavení, protože na sousední vršek Türml vedla krátká ferrata. Následně jsme sestoupili k chatě Johannishütte, kde jsme se posilnili polévkou či štrůdlem a kafem, abychom se pak opět začali drápat nahoru do dalšího sedla a - čekali jste snad něco jiného? - poté opět dolů, k cíli pochodu, Eisseehütte. Právě na této chatě jsme přespávali ve zmíněné červencové návštěvě Taur, a já si tentokrát dokonce uzmula úplně stejnou postel. :-)

Podruhé jsem také navštívila blízké jezero Eissee, kam jsme se zamířili podívat (a dva odvážlivci dokonce i vykoupat) následující den ráno. Třetí etapa totiž byla krátká, čekala nás totiž jen zhruba čtyřhodinová cesta víceméně po vrstevnici, a počasí bylo stále dobré. A protože jsme na chatu Bonn-Matreier dorazili brzo, zbyl čas ještě na procházku a pokus o zdolání blízké třítisícovky Rauhkopf, který kvůli silnému větru a náročnému terénu bohužel nebyl úspěšný.

Čtvrtý den se rozhodlo dát si sluníčko přestávku, ale stále nepršelo! Zato padla mlha, že by se dala krájet, takže jsme se výhledy moc nepokochali. Což byla škoda, protože jsme nastoupili na - z mého pohledu nejkrásnější - etapu treku, vedoucí přes zajímavé sedlo a náročnějším, ale zábavným sestupem. K chatě jsme každopádně docházeli již za deště, byť nepříliš hustého. Těsně pod ní vedla cesta po mostě přes značně rozbouřený potok. Když těsně poté, co jsme dorazili pod střechu, začal brutální slejvák a později i bouřka, dělali jsme si legraci, že Andrej, náš průvodce, který poslední den šel jinudy, aby dovezl auto, bude mít místo turistiky canoyng, protože už tak se voda takřka dotýkala mostku. Cha - to jsme nevěděli, co čeká další den nás! Každopádně ani ošklivé počasí čtyři statečné z nás neodradilo od toho, aby se vypravili podívat se na blízké jezero a k patě ledovce.

Poslední den - zataženo, mlha, vlhkost takřka absolutní, ale nepršelo. Zamávali jsme Andrejovi a vyrazili na cca pětihodinový trek přes sedlo, s minimálním stoupáním, ale dlouhým sestupem. To, že zhruba dvacet minut po odchodu z chaty začalo pršet, nám ještě nevadilo. První krosení lehce rozvodněných potůčků nám ještě přišlo zábavné. Jenže jak jsme začali potkávat stále větší toky, přestávala to být skoro sranda. Občas jsem si připadala jak ve filmu Útěk do divočiny, kde (SPOILER!!!!) se hlavní hrdina nedostane z Aljašky kvůli rozvodněné řece. Teď je to fajn vzpomínka a silný zážitek, ale úplně dobře mi po těle nebylo, to přiznávám. Ale pozitivní je, že jsem si ověřila, že mé nové pohory toho opravdu hodně vydrží, promokly až cca po třech hodinách silného lijáku, a to hlavně proto, že mi do nich nateklo z vrchu. Nejhorší ale bylo, že nám těsně pod sedlem zahřmělo. Naštěstí jen jednou, ale kdo mě zná, ví o mém panickém strachu z bouřek, a tohle přišlo na tom nejhorším možném místě... brrrr.

Po třech hodinách jsme se dočkali stromů a pohodlnější cesty, vlastně spíš potoku, a pak už nás čekalo posledních pár kilometrů po rovině po široké cestě kolem řeky, která vypadala, že ještě tak třicet čísel a vylije se. A pak se stal zázrak - dojelo nás místní taxi, dodávečka, kam jsme se všichni naskládali, šíleně ji zamokřili a po pár minutách jízdy celí šťastní odevzdali každý pět euro - jedna z nejlepších investic v mém životě. :D

V cíli čekal Andrej a hospoda, kde jsme se napřed kompletně převlékli (a následně toalety vytřeli, protože jsme způsobili menší potopu), a pak si vychutnali zasloužený čaj s rumem, štrůdly a polévky. A pak už jsme jen skočili do auta a po zhruba osmi hodinách se rozloučili v Brně.

Bylo to skvělých pár dní, které mě na hřebenovky a další výpravy s Expe Clubem ještě víc namlsali.

Protože se mi poslední den "podařilo" utopit mobil, nemám žádné vlastní fotky a do článku jsem si vypůjčila snímky mých spolucestovatelů Patrika a Žanety.