Podívat se na Jan Mayen

Zeměpisné a vlastivědné sdružení vede žebříček nejzcestovalejších členů. V žebříčku jsou ti členové, kteří nasbírali alespoň 100 bodů za navštívené země, a to podle jasně daných pravidel. Ačkoliv se žebříčku rád účastním, nepřizpůsobuji svoje cesty bodovým ziskům. To by při cestování ve skupině s jinými cestovateli nebylo vhodné ani možné. Nicméně protože cestuji hodně, občas se mi stane, že vzniknou takové zapomenuté pomníčky za ty země, které se mi nepovedlo navštívit kvůli jejich zvláštnosti, nedostupnosti, politickým problémům a tak podobně. Pomníčky v seznamu započitatelných území pak osamoceně stojí a čekají. A lákají. Jsou to totiž zpravidla taková území, kam by se člověk při cestách jen tak náhodou turisticky nedostal, ba možná by se ani nesnažil se tam dostat. Neznamená to ale, že by byly nezajímavé. Právě naopak, ať už to z Evropy bylo Podněstří, nebo třeba mnišský stát Athos, vždy byly tyto pomníčky v seznamu spojeny s určitou nadstandardní dávkou přípravy a následného dobrodružství. Nejinak tomu bylo u ostrova Jan Mayen.

Jan Mayen je vulkanický ostrov ležící v Arktidě mezi Norským a Grónským mořem. Na evropské poměry je to poměrně nedostupné místo. Neexistuje žádné veřejné lodní spojení a místní letiště ve správě norské armády lze civilně využít výhradně pro nouzové přistání. Nicméně není mi známo, že by se tak někdy opravdu stalo. Na ostrově jsou instalovány meteorologické přístroje obsluhované stálou posádkou čítající variabilní počet osazenstva od 17 do 150 lidí, ať už dříve vojáků, či nyní již civilistů. Jiné jazyky pak říkají, že osobně obsluhovat autonomní meteorologickou stanici v dnešní době zcela postrádá smyslu a že na takto mimořádně strategicky ležícím ostrově je posádka ve skutečnosti přítomna kvůli jednomu z reliktů studené války. A to kvůli raketovému systému poslední odplaty, který má být údajně na ostrově instalován a předání ostrova pod civilní správu to má jen krýt.

Ať už tak nebo jinak, služba na ostrově je přítomna vždy na půl roku a následně je vyměňována. Nejspíš, aby se nezbláznila a nepovraždila mezi sebou, protože ostrov je malý a odlehlý. Přistání letadla je možné výhradně v zimním období, kdy plocha letiště zmrzne, a tím zpevní. Kromě letiště mají Norové na ostrově vybudovanou relativně velkou základnu, kromě nezbytných ubikací i s moc pěknou kantýnou, barem, ba dokonce s termálním bazénem. Jan Mayen je často chápán jako jeden administrativní celek společně se Špicberkami, ale to není to úplně přesné. Jeho status je odlišný, a i proto se Jan Mayen objevil v seznamu započitatelných zemí našeho sdružení, a tím se stal postupem času i vyčnívajícím pomníčkem v mém seznamu. Takže jakmile se naskytla první příležitost se na Jan Mayen dostat, neváhal jsem a rozhodl se jet, a to bezpodmínečně. Ať už to bude znamenat jakékoliv finance nebo nepohodlí, prostě tam chci.

K příležitosti navštívit Jan Mayen jsem se dostal díky vypsané nabídce Expedičního klubu z Brna, kteří si dali za cíl jako první česká horolezecká výprava vylézt na nejsevernější aktivní sopku, což je Beerenberg, s ledovcovým vrcholem ve výšce 2277 metrů nad mořem, nacházející se právě na ostrově Jan Mayen. Najali loď i s kapitánem a rozhodli se mě, coby nelezce a osobu všeobecně netrénovanou, neobratnou a nesportovní, přibrat na výlet s sebou. Nevím, zda toho svého rozhodnutí teď nelitují. Snad ne, a pokud ano, tak snad jen málo.

Místem setkání s kapitánem byl přístav Ólafsvík na západní straně Islandu. Kromě kapitána a jednoho námořníka tam na nás čekala krásná, červená, dvacetimetrová, jednostěžňová a ocelová plachetnice Global Surveyor, plující pod českou vlajkou. Global Surveyor se nám stala domovem pro následujících asi 14 dnů. Nevím to bohužel přesně, protože první dny plavby jsem se nacházel ve stavu utrpení až bezvědomí. Mořská nemoc na mě udeřila tak silně, že za trvajícího polárního dne jsem nebyl schopen vyhodnotit, kolikátý je den plavby, ba vlastně ani zda je zrovna den, či je zrovna noc. Stálé houpání. Nahoru, dolů, doprava, doleva. Zprava doleva. Zleva nahoru. Prudce dolů. A zase nahoru.

Bylo to k nesnesení. Bylo to k nevydržení. Nebylo kam utéct. Po nějakém čase mé všeobecné nezvěstnosti v rámci paluby, a tím i mojí neúčasti na rozepsaných hlídkách a na službě v kuchyni, mě navštívil v beznaději mé sdílené kajuty kapitán, zda mi může být v mé situaci snad něčím nápomocen. Po mé, v ten čas možná i vážně míněné, žádosti o kulku do hlavy, následně otevřel lodní lékárnu a nalepil mi za ucho takovou maličkou léčivou náplast. S příslibem, že teď už bude líp.

A kapitán měl pravdu. Ostatně jako vždycky. Úleva se dostavila rychle a upadl jsem na několik dalších hodin do milosrdného spánku. Nevím, za jak dlouho jsem se probudil. Probudil jsem se ale svěží, očekávající nové zážitky a ochoten čelit novým výzvám. Právě přítomná část posádky pro moji náhlou noční svěžest a radost však nemohla mít pochopení. Byť jsem byl kouzelnou náplastí zcela vyléčen, a tedy po dlouhých dnech tak řečeno na vrcholu, sklidil jsem svojí dobrou náladou mezi posádkou jen nevděk.

Všichni zrovna přítomní byli totiž zrovna na konci vyčerpávající noční služby v bouři, kde vlny dosahovaly pěti a chvílemi i šesti metrů. Celou dobu jsme jeli na motor přímo proti větru, který lodí nemilosrdně zmítal nahoru a dolů, ze strany na stranu. Pořád někam. Po dobu plavby jsme narazili na ledovou kru a tu dokonce lodí rozpůlili, což naše ocelová loď ustála naprosto se ctí. Byla to prý pořádná rána. Všichni tedy úplně vyřízení polehávali v salonu a byli rádi, že mají po službě a že bouře asi snad možná oslabuje. Později se mi i ten jediný námořník, který s námi jel mimo kapitána jako příslušník profesionální posádky, přiznal, že mu ty první dny plavby taky bylo pěkně šoufl. Nebudu lhát, bylo to pro mě trochu zadostiučinění.

A bouře opravdu oslabila. Netrvalo to dlouho a Jan Mayen se objevil na obzoru. Zahájili jsme tedy procesy vedoucí k našemu vylodění. Nakonec to trvalo skoro 12 hodin, protože po prvních potížích technického charakteru s vysílačkami a satelitními telefony nám bylo sice konečně povoleno kotvit, ale zakázáno vystoupit na břeh. Museli jsme tedy provést manévr a dopravit se na místo k vylodění místní správou určené, což zabralo několik hodin, neboť to bylo přesně na druhé straně ostrova. Pak jsme se mohli na lodi ještě znovu dospat, protože polární den sice platil pro nás, ale už ne tak pro norské úředníky. Ti mají svoji pracovní dobu a své odbory a přes to nejede vlak. Druhého dne na devátou hodinu ranní jsme tedy konečně mohli přistoupit k vylodění člunem. Místní úředník nás již očekával na břehu. Aniž by cokoliv kontroloval, vyslechl vedoucího naší horolezecké výpravy a bez dalšího celé skupině zakázal výstup na nejvyšší horu Beerenberg z důvodu, podle jeho názoru, špatného počasí.

Marně kolegové argumentovali, že mají potřebné zkušenosti a vybavení, mají s sebou horského vůdce a přesně před týdnem absolvovali technicky i počasím totožný výstup na nejvyšší horu Islandu. Byť se mě osobně výstup na ledovec z důvodu mé fyzické nepřipravenosti již dopředu netýkal, mrzelo mě to za ně. A překvapilo mě, jak umě ostatní účastníci maskovali své zklamání. Opravdu se zákazu podřídili a nikdo ani snad nesýčkoval. I proto rád cestuji s horolezci. To jsou takoví jiní sportovci, má to určitou noblesu a úroveň.

Pomyslel jsem si, že kdyby se podobný zákaz od úředníka doslechli třeba cyklisté, tak ti by zákazu skoro jistě nedbali. Šinuli by si to na ledovec, jen co by úředník zmizel za rohem. A to, že by pak zapadli do sněhu až po horní hranu galusek a pumpiček, tak to by pak nejspíš na někoho svedli. Horolezci však takoví nejsou, ti vyslechli pravidla a akceptovali to, že utratili spoustu peněz, přežili 4 dny v bouři a srážku s ledovcem cestou tam a ještě jistě spoustu obdobné zábavy zažijí při čtyřdenní plavbě zpět. A to všechno bez pokusu o útok na vrchol. Všechna čest.

První dojmy z ostrova jsem načerpal už při vylodění na pláž v zátoce Kvalrossbukta. Pláž tvořená ze směsi sopečného popela a písku je poseta naplaveným dřevem a velrybími kostmi, kde obojí vypadá překvapivě stejně, musí se člověk podívat pozorněji, aby rozeznal jedno od druhého. Člověk si uvědomí, že je opravdu na výjimečném místě, kde jen tak někdo nechodí. My jsme dostali povolení na 24 hodin a rozhodli jsme se celých 24 hodin povoleného pobytu využít bezezbytku. Po odjezdu úředníka jsme si tedy dali krátký briefing, kdo má jaké plány a priority a moje cesta se s cestou horolezecké skupiny ihned po prohlídce místního pohřebiště a pietního místa rozdělila. Je totiž zajímalo stoupání a funění do kopce a mě zase ne. Ono to tak bylo v podstatě celou dovolenou.

Vydal jsem se tedy na procházku a byla to procházka dlouhá a překrásná. Scenérie ostrova Jan Mayen jsou dechberoucí, je to jiné než Island nebo Špicberky. Bylo kolem pěti stupňů, tak lehce kouřmo. Užíval jsem si cestu přes zúženou část ostrova, podél dlouhých pláží, při jejichž koncích trčí ostré a tmavé útesy, které jsou zcela bez porostu. Fascinovalo mě, jaké je na ostrově ticho. O to výrazněji si ho člověk uvědomoval, když byl poblíž útesů, na kterých nahoře hnízdili ptáci. Ti ryčeli zvláštně hlubokým hlasem připomínajícím vzdálené lidské volání. Několikrát jsem se nechal nachytat a pátral na hřebenech útesů po lidech. Ale nikdy tam lidé nebyli. Po několika kilometrech jsem se po místní komunikaci tvořené zhutnělým pískem dostal k místnímu letišti, které bylo přirozeně beznadějně prázdné. Totéž platilo pro zelenou budovu staré meteorologické stanice, byť ta nevypadala úplně opuštěně. Měla například klimatizaci, což mě v Arktidě trochu překvapilo. Postupně jsem bez povšimnutí kohokoli prozkoumal krom jiného i veškeré venkovní prostory původně vojenské základny.

Nakukoval jsem do oken a zjišťoval, že z původních ubytovacích kapacit je využívána tak sotva pětina, možná dokonce jen desetina. Se zájmem jsem si prohlížel vybavení základny, radiomaják, jakož i různé další vysílače, jejich antény a jiné technologie. Pokračoval jsem v cestě až za baráky spravovanými univerzitami, ze kterých paprskovitě vycházely na zemi ložené velmi dlouhé dráty v husté hvězdici. Jak jsem později zjistil, má se jednat o systém pro seismické měření. A já doteď myslel, že seismické měření se provádí takovými těmi zakopanými hrnci s válcem a papírem. No, asi už ne. Pokračoval jsem, až dokud se cesta nezměnila v úzkou pěšinku zvedající se ho hor, kde postupně zanikla v povrchu tvořeném vysokou vrstvou křehkého suchého mechu, do kterého se bořila noha tak, že to zanechávalo hluboké díry. To mi nepřišlo hezké, se takhle bořit do mechu a nechávat v něm hluboké stopy, takže jsem se otočil a stejnou cestou se vrátil na pláž v Kvalrossbukta.

Chtěl jsem si totiž postavit stan a chvíli si zdřímnout, nicméně to je na Jan Mayenu legální jen na dvou místech na ostrově. Věděl jsem, že ta pláž je právě jedním z nich. Po pár hodinách nočního odpočinku začalo relativně silně pršet. Pomyslel jsem si, co asi nahoře na Rudolftoppenu dělají v dešti moji horolezečtí přátelé? Ti stany mít nemohli, měli to zakázané. Jestlipak jim není zima a nezažívají nějaké příkoří? Připil jsem tedy na jejich zdraví a uložil se opět k spánku v pohodlí mého spacáku a stanu. Ze spánku mě vytrhli oni sami již po třiceti minutách s tím, že právě dorazili, je jim zima a že prý prší. Mám si hned všechno sbalit, odjíždíme. Proti tvrzení, že právě dorazili, je jim zima a prší, nešlo nic namítat. To bylo zřejmé. Protože jsem ale nechtěl zůstat samojediný na Jan Mayenu, nezbylo mi nic jiného než se nechat z pohodlí své komfortní zóny vystrčit na mráz a hned všechno sbalit. Do půlhodinky jsme všichni byli bezpečně zase na palubě lodi.

Cesta zpátky k islandským břehům byla dlouhá. Vítr byl totiž jen tak kolem dvou uzlů, takže téměř žádný, celou dobu zpátky jsme tedy pluli bez plachet a na motor jsme se postupně kolébali až k islandským Západním fjordům. Hlídky na palubě byly v noci i ve dne stejné. Stejný výhled, stejná viditelnost, stejný kurs, stejný vítr, stejná rychlost. Běžné bylo si předávat službu s hlášením: „Za celou dobu jsme viděli jenom jednu medúzu. Nebo to byla taška z Lidlu nebo co.“ Příjemné bylo, že část naší skupiny se po dobu naší plavby z donucení, ale i možná trochu i z nudy, ujmula se ctí lodní kuchyně. A že to stálo kolikrát za to. V nekomfortu kývající se lodní kuchyně dokázali vykouzlit třeba jehněčí nebo věc pro expediční kuchyni ještě zvláštnější - celou pečenou husu a k tomu ještě poctivý hustý kaldoun. Nebo ulovili a upekli velkou rybu. Dvakrát denně dokonce pekli chleba. To bylo nečekané a dlužno přiznat, velmi příjemné.

Jak jsem už poznamenal výše, horolezci jsou taková prima sorta. Nestalo se tedy, že by se symptomy mořské nemoci plynule přiblížily k symptomům nemoci ponorkové. Přirozeně, být to o dva dny plavby dál, třeba bychom si už šli po krku. Kdo ví. Ale tady ne, byl to i přes všechna příkoří prima výlet s prima lidmi.

Na závěr bych měl jako tradičně cestu na Jan Mayen všem vřele doporučit. Ale prosím pochopte, trochu váhám. Za cenu odpovídající čtyřem běžným dovoleným nakoupit mořskou nemoc, žádat o kulku do hlavy, získat zkušenost s novou drogou, udělat si modřiny skoro po celém těle způsobené kýváním lodi a nárazům do stěn a nábytku a současně rozhození si biorytmu na několik dalších dnů, to není zážitkem úplně pro každého. Já jsem si ale už u kapitána domluvil a zarezervoval místo na příští rok, na plavbu stejnou lodí, tentokrát však východním Grónskem. Už to bude určitě lepší. A když ne, tak nic.

Děkujeme Michalovi Červenému za skvělý článek.