Polár s lidskou tváří: Urho Kekkosen

Jet na severní polokouli za polární kruh začátkem února? V zimě za ještě větší zimou? Jeví se to trošku uhozené, ale Expe to má vychytané. Je totiž před sezónou a člověk tu kromě sobů nepotká živáčka. A já si ve skrytu duše přál zahrát hru na polárníka. Mám u nosu pól chladu Jizerku, a tak jsem si před výpravou párkrát schrupnul pod širákem. A doufal, že mi za polárním kruhem podmínky dovolí aspoň jednu noc to samé.

Finsko není na severu jen nudná placka. Kopce trochu připomínají Krkonoše. Jít po vršcích by byla sebevražda, ale i tak jsme přelezli se svými saněmi několik sedel. Do kopců a z kopců bylo třeba mít dostatečný záběr.

Vyplatila se mi domácí příprava. Na své turistické běžky jsem nalepil tulení pásy a starý rozlámaný bob po dětech představoval polárnické saně. Za svitu čelovky jsem ho pomalu smýkal tanvaldskou bobovkou. Původně jsem chtěl tahat manželku, ale nakonec jsem se spokojil s dvacetikilovým pytlem soli.

Ale zpět za polární kruh. Za těch více než sto kilometrů jsem spadl jen dvakrát, když se mi saně zachytily za strom. Naštěstí v malé rychlosti. I tak to bylo nepříjemně nečekané škubnutí. Párkrát jsem saně koulel při traverzech. Naštěstí svůj náklad nikdy nevysypaly do velké vrstvy sněhu. Jednou jsem si musel saně pustit samotné napřed. Byly hodné a pod kopcem na mě počkaly.

Něco málo k naší partě. Někteří nejmenovaní jedinci si museli první dva dny hodně ulevovat. Hned ze začátku nás prověřil ostrý vítr a sjezdy. Kdo měl krátké lyže přezdívané plácačky, tak hodně padal. Navíc někoho zlobilo v hlubokém sněhu vázání a musel opravovat. Že, Stando?

Druhý den jsme jeli volným terénem a mně se hodily běžkařské zkušenosti. Standova zkratka, kde jsme boby museli pouštět napřed, a ostrý výstup hlubokým sněhem z údolí potoka zůstane navždy v našich srdcích. Naštěstí jsme měli mezi sebou nezničitelného Michala, který nám prošlapal cestu. Cesta temným lesem plným nástrah byla jen vyvrcholením náročného dne.

Zbylé dny byly v podstatě za odměnu. Občas vykouklo nad obzorem sluníčko a kromě jedné vánice se mrazy daly snést. Cesta byla místy projetá skútrem.

Večery byly veselé. Každý měl nějakou tu svou kořaličku a co chvíli znělo „dáme panáka“. Povídání a společenské hry smazávaly věkový rozdíl mezi mnou a ostatními. Že jsem o generaci výš, mi připomínaly pouze odbornější debaty o technologiích, kterým já, pamětník parních lokomotiv, už stěží rozumím.

Smekám klobouk před děvčaty. Ani náznak nespokojenosti. A že to mají venku těžší s vykonáváním svých potřeb než kluci, o tom není pochyb. No a když jsem je viděl v Evině rouše běhat v mrazu kolem sauny, naskočila mi pod mým peřím husí kůže.

Finové mají krásně vybudované zázemí. Malý srub, opodál suchý záchod, dřevník se špalkem a sekyrou. Občas se vyskytne romantická sauna. Srub je rozdělen na dvě stejné části. Jednu si můžete za poplatek rezervovat, druhá je zdarma. V první máte místo jisté. Ve druhé to je jinak. Platí zde zvláštní, ale logické pravidlo. Nový příchozí má právo ohřát se uvnitř a ti již rozmrzlí mu musí uvolnit místo. My tu však byli sami. Vybavení je vychytané. Kamínka, plynový vařič s bombou, stůl, několik stoliček a pryčny na spaní. Nechybí velký hrnec na ohřev vody ze sněhu. Světlo zajistí svíčky. V rohu je smetáček s lopatkou. Při odjezdu je potřeba uklidit a připravit dříví. Já jsem sruby využíval k ohřátí a družení se s ostatními cestovateli. Počasí, až na jeden větrný večer, přálo, a já vyrážel spát ven vstříc mrazu a polární záři.

První noc venku jsem absolvoval hned na zápraží srubu. V případě problému tak byla možnost zaťukat na okénko. Nebylo třeba. Okolo sedmé začalo svítat a já nedočkavě vylezl ze spacáku na východ slunce. K mému překvapení se žádný nekonal. Tedy konal. Ale až po třech hodinách. Zapomněl jsem, že se nacházím na vrchlíku naší matičky Země. Slunce se přes den chvíli kutálelo po obzoru a ve tři odpoledne zapadlo. Po západu bylo však ještě dvě tři hodiny zvláštní šero. Další vesmírné těleso, Měsíc, se zmítalo na obloze ve dne v noci a vůbec nezapadlo.

Další noc jsem spal v otevřeném dřevníku. V noci fučelo a já byl hezky chráněný větrem. V noci mě navštívila polární liška. Snažila se dostat k jídlu, ale můj vak její nápor čumáku vydržel.

Třetí noc jsem se s Lukym odhodlal přespat na nedalekém jezeře. Vykopali jsme si sněhové hroby a uložili svá těla k ledu. V noci táhl skrz dvě karimatky chlad. Ale dalo se to vydržet.

Následující noc byla spektakulární...

Kousek od srubu jsem objevil jednoduchý přístřešek s výhledem na zasněženou řeku. Musel jsem si k němu vyházet pěšinku. K mé radosti jsem narazil na vyvýšené ohniště. V dřevníku jsem si naštípal dříví a přichystal oheň. Standa našel ve vaku buřta, a tak jsme šli po večerce opékat. Do ohně jsme vložili konvičku s čajem. A pak přišla. Polární záře. Nejdříve malý obláček, z kterého vytryskl mohutný, převážně zelený oblak přes půl oblohy. A za ním další, který se všelijak vlnil. Chvilku byl klid a pak znovu a znovu. Zalezl jsem si do spacáku a pozoroval to vesmírné divadlo, než se mi zavřely oči.

Poslední noc byla extrémní. Teplota šla dolů a já si vymyslel bivak na ostrově uprostřed jezera. Namlsán předešlým večerem jsem chtěl znovu pozorovat polární záři. Ve srubu jsem od rozžhavených kamen naakumuloval teplo a po večerce vyrazil bydlet na ostrov. S díky jsem odmítl topidlo do spacáku ve formě lahve s horkou vodou. Rozloučil jsem se s ostatními a pro jistotu udal místo pobytu – pod břízou se jmelím ve větvoví.

Neuvědomil jsem si však zásadní věc. Na ostrov se dalo dojet pouze na běžkách. Pěšky by se člověk bořil po pás ve sněhu. Běžkařské boty jsem si dal nejprve k nohám do spacáku. Hned mě ale začaly studit. Tak jsem je vyndal a schoval do vaku. V jednu v noci jsem se probral. Nohy studené a na vnitřní straně spacáku cítil chlad. Mráz se dostal pod komfortní teplotu mého jinak skvělého Patizonu. Zahříval jsem se kmitáním nohou jak při kraulu. Stokrát, dvěstěkrát, pětsetkrát. Konečně jsem byl jakžtakž zahřátý. Znovu jsem upadl do spánku, ale po půl hodině jsem mohl začít se zahříváním znovu. Namožené stehenní svaly začaly bolet.

Začal jsem zvažovat ústup do srubu. Došlo mi však, že bude problém dostat se do běžkařských bot. A lézt po pás naboso ve sněhu zavánělo omrzlinami. Rozhodl jsem se tedy počkat do rána. Okolo páté ranní to bylo nejhorší. Přes ústa a nos jsem si musel přetáhnout nákrčník. Vzduch byl abnormálně studený. Na chvilku mě přepadla trudomyslnost a v hlavě zněla tesklivá píseň Nastěnky z Mrazíka. Nechápu, jak se mi dostala do hlavy. Přepnul jsem na mou kapelu Makuli a hned se mi zvedla nálada.

Konečně začalo svítat a zazvonil budík v mobilu. Jak se ale dostat za ostatními do tepla? Nejprve jsem detailně promyslel postup a poté ho začal realizovat. Nejdříve jsem provedl zahřívačku v sedě, která spočívala v různém mávání rukou. Dostatečně zahřátý jsem vyndal z vaku běžkařské boty. Krásně o sebe zazvonily. Jednu končetinu tahám co nejrychleji ze spacáku a už rvu botu na nohu. Vypadá to špatně. Zabírám ze všech sil. Centimetr po centimetru se přibližuju k cíli. Konečně.

Ruce ve slabých rukavicích rychle promrzají, a tak nasazuju palčáky. Znovu kraulová rozcvička a ta samá dřina s druhou botou. Teď jen rychle nasadit běžky a prchnout do tepla. Narazil jsem ale na další problém. Zamrzl mechanismus vázání. Dýchám na prokřehlé železo a snažím se ho rozhýbat. Výborně. Po chvíli se mi to podařilo. Nasazuju běžky a běhám po jezeře jak blázen sem a tam ve stopě skútru, který tudy nedávno jel. Zima je stále ukrutná. A já potřebuju strašně, ale strašně moc čůrat. Musím pryč od jezera. Vylézám do lesa, kde je o poznání tepleji. Kličkuju mezi stromy, dokud konečně nemůžu rozepnout poklopec.

Tak a teď rychle do srubu. Tam už panuje čilý ruch a v kamnech plápolá oheň. Zhroutím se na stoličku. Ostatní se mi snaží pomoci – čajem, místem u kamen. Nechci nic. Jen pomalu rozmrznout.

Přichází Standa. Když mě vidí, zahlaholí něco o dobré práci. Kluci hlásí, že teploměr na srubu ukazuje mínus sedmnáct. Kolik asi muselo být dole na jezeře v pět ráno? Brrr!

Přiznávám, že můj vak obsahoval ještě jednu péřovku a dva sáčky, které uvolňují teplo. Škoda, že jsem tyto věci nevyužil. Pro příště už mám zkušenost.

Poslední den je na pohodu a přesně ve dvanáct nás všechny nabírá taxík zpět do civilizace. Jsme kousíček od hranic s Ruskem. Cedule ukazuje směr Murmansk. Někoho by lákalo se tam podívat. Samozřejmě to nejde a já bych byl rezolutně proti. Odmítám utratit byť jen jediný rubl v zemi, která vede barbarskou válku proti Ukrajině.

Volný den jsem si užil na běžkách bez tuleních pásů. Jezdil jsem v městečku po zasněžené řece a potocích a obdivoval skandinávské domečky odspodu.

Za mě tedy skvělá výprava, kterou jsem si se vším všudy naplno prožil. Dokonce jsem za monotónního pochodu obdržel ze svého nitra vnuknutí o napsání knihy.

Ještě jednou poděkování Standovi a celému Expe.