Poslední cesta

Nacpat skoro tři týdny z expedice po západním pobřežím Afriky do jednoho článku je fakt nemožný. Každej den - možná teda skoro - by si zasloužil svůj text a svoje fotky, ale všechny ty místa a všichni ty lidi a hlavně všechny zážitky jsou tak silný, že to prostě nedávam. Všechno, co jsem tam viděl pro mě bylo nový a něčim zajímavý. Na akcích vždycky hodně fotim, ale tady jsem to vůbec necejtil. Mávat těm lidem před obličejem něčím, za co by tady byli schopný žít celej rok se mi fakt nechtělo. A to rozhodně ne proto, že bych se o svý věci bál…

První otázka - co v africe?

Představte si situaci, že máte k dispozici auto pro devět lidí, který má procestováno víc, než většina česka a najednou začne odcházet. Možná víc než začne - vlastně se rozbilo loni cestou z Rumunska, ale to není nic, co by “prostá” výměna motoru nespravila. A přesně tomuhle autu chcete dopřát rozhodně víc než jen odtah na ekologickou likvidaci. No a koho jinýho, než Expedition Club napadlo vzít Borůvku - tak se náš VW T4 z 96’ jmenuje - na její poslední cestu na místo, kde se z evropské stařenky stane “luxusní kára v nejlepších letech” a kde bude brázdit silnice ještě několik let s péčí těch nejlepších improvizačních automechaniků světa: teda do Afriky. No a protože auta se legálně nemůžete zbavit, ehm, teda prodat, dřív než v Gambii, tak jsme se vydali právě tam.

Trasa

Každá ze zemí na týhle cestě je něčim zajímavá. Maroko třeba proto, že se tam dá mega levně dostat z Prahy a dá vám takovou kulturní pěstí, že nebudete tušit. Navíc je tam poušť, hory, moře a prostě všechno. Potom západní sahara, páč tam nic není. A taky o ní nemůžete mluvit, legálně totiž neexistuje a jestli nechcete přivolat nechtěnou pozornost, tak její jméno se, stejně jako jméno Lorda Volde*orta, neříká nahlas. Navíc je celá země zaminovaná, což udělá i z čůrpauzy takový mini dobrodružství/boj o přežití.

No a následuje Mauritánie. O tý napíšu zvlášť, protože tahle “9. nejnebezpečnější země světa” si zasluhuje víc než pár slov. Mauritánsko-senegalská hranice je taky kapitola sama o sobě - cesta vede mokřadem, kde je tolik krokodýlů, že už se vám je ani nechce fotit a na hranicích čeká tamní mafián, kterej za pár set eur dostane i starší auto přes hranice. Následoval teda Senegal, kterej, jako první z projížděnejch států, nabídne změnu krajiny. Končí rozsáhlý pouště a do přírody se začne vracet barva. Ale HLAVNĚ: Senegal je první ze zemí na naší cestě, kde můžeme pít alkohol. Krom barvy do přírody se teda začíná vracet i alkohol do naší krve a s ním spojený úsměvy na naše tváře. DÍKY SENEGALE!

A Gambie? Tam toho vlastně moc není, je to nejmenší stát pevninský Afriky a krom řeky je tam snad jen spoustu vesnic který se jmenujou podle oblíbeného vzorce našeho pana prezidenta: “kunda sem, kunda tam”. V Gambii jsme už vlastně jen čekali na letadlo. Poprvé v životě jsem navštívil hotelovej resort a můžu říct, že to až do důchodu znovu zažít nepotřebuju. Snad jediná zajímavost byla, že resort byl ve městě “Serrekunda”. Takže návštěvu bych doporučil všem ftipálkům.

Jaký to tam je?

Samotná cesta Afrikou je nekonečná rovina prošitá policejníma a armádníma čekpointama, kde jsme rozdávali kopie pasů jak Family Frost nanuky na sídlištích. Střídala se asfaltka s prašnejma cestama a místy pískem. Někdy bylo hledání cesty hodně podobný obdivování abstraktního umění - každej ji viděl někde jinde.

Na cestě západní saharou padl výrok, kterej hezky charakterizuje tamní cestu: “Tlačit Volkswagen T4 pískem skrz minový pole jsem si vždycky přál”. Borůvka ale na všech cestách s přehledem ukrajovala kilometry z našeho 5 000 kilometrů dlouhýho roadtripu. Je neuvěřitelný, co tahle plechovka zvládne.

Ende Šlus

Myslim, že jsme se Borůvkou rozloučili se ctí a že je teď na lepším místě. 9 sedaček nahradí 4 řady lavic a z Borůvky se stane taxík pro 14 lidí právě v milované Serrekundě. No a my jsme si střihli parádní výlet přes pět zemí severozápadní afriky, kterej by se bez auta “k likvidaci” těžko realizoval.

Článek jsme si vypůjčili z Danova blogu - díky!