Pouště, kaňony a horská sedla aneb Maroko není jen levný hašiš

Není tomu tak dávno, co mě poprvé oslovili kluci z brněnského Expedition Clubu, jestli bych neměl zájem jet jako průvodce na nějakou výpravu. Odcestováno jsem už něco málo měl a pár lehčích výprav na téma bouldering ve Švýcarsku nebo lyžování v Söldenu jsem už pro Expe také absolvoval. Říkám si tedy, proč ne. Padla řeč na Maroko. Pro mě teda hodně exotika, ale říkám si, že je to výzva a jdu do toho!

Když vrcholily přípravy, dělal jsem si takové povinné kolečko shánění všelijakých informací. Ptal jsem se kluků z Expe, co od toho čekat a jaké to Maroko vlastně je. No a kluci ušatí, světem protřelí a s průvodcovskou krví kolující v žilách mi pohodově řekli, že mi drží palce, že oni by do Maroka takhle na onsajt nejeli. S vyděšeným výrazem, který schovávám za přihlouplý úsměv se ptám proč. Dozvídám se, že se chystám do země, kde jízdní řády nefungují, papír z bookingu nic neznamená, dvě tlusté plné čáry na silnici se s pomocí klaksonu stávají neviditelné a kde původní cenu za cokoliv platí jen amatéři. Super. Jestli to zde ještě nezaznělo, tak toto byla moje první opravdová výprava v roli průvodce a to do země, kde jsem nikdy nebyl… a bylo to boží. Začínáme.

Marrakech

Přilétáme do hlavního města chaosu Marakéše někdy před půlnocí. Koukám z okénka letadla na ulice. Vidím auta, ulice jsou osvětlené a dokonce to vypadá, že mají asfaltové silnice. Asi nebude tak zle. Za taxík na hotel chtějí kluci arabští 50 Euro. Smlouvám to na 40, ale cítím, že tam ještě nějaká rezerva byla. Hotel je kousíček od hlavního tržiště Djemaa El Fna. Rychle hodíme bágly do pokojů a vyrážíme do ulic starého města zvaného Medina. Uličky jsou úzké, pachy a vůně se mísí dohromady a vlastně ani nevíme, jestli nám to voní nebo ne. Míjíme řadu zaparkovaných povozů tažených podvyživenými koňmi. O tom, zda tu něco voní, už nikdo nepochybuje. Na tržišti se pomalu obrňujeme proti urputným prodavačům. Běloši v žabkách jsou pro ně jako magnet. Napřed s úsměvem, po asi 5 minutách už lehce nasraně odmítáme konvičky, misky, tažiny i koberce. Dojdeme až do středu náměstí, kde se připravují jehněčí dobroty. Jsme uneseni pohledem na kouřící grily. Zastavíme se asi na 10 vteřin a koukáme kolem sebe. Chyba. Každého z nás obklopili tři borci a rozjeli nekonečný kolotoč otřepaných frází o tom, jak zrovna ten jejich stánek je nejlepší a že si k nim musíme sednout. Máme toho dost a pomalu odcházíme na hotel. Poznávat kulturu nové země je jistě důležité, ale tohle mi na pár dalších dní stačilo.

Brzy ráno vstáváme. Máme nabitý program. Půjčit auta, nákup v Carrefouru a v Dekáči a pak nekonečná jízda Marokem směr poušť. K mému překvapení vše organizačně šlape jako hodinky. Borec s autama je v domluvený čas na značkách. Po deseti minutách je vše podepsané, volant v ruce a můžeme to rozjet. První zastávka, benzínka. Tankujeme plnou. Jdu platit. Pumpař mi s úsměvem ukazuje díru ve stěně, kde asi někdy byl nebo měl být terminál na karty. Nevadí. Platím cash a fičíme dál směr nákupy. Než jsme se dostali ven z města, uběhly asi tři hodiny. S vědomím toho, že nás čeká cca 700 km po cestách necestách a nějaký ten sightseeing, se mi lehce orosilo čelo. Každopádně všechno máme, teplota venku prudce stoupá, nejvyšší čas nažhavit klímu a vyrazit.

Možná to znáte. Člověk přijede do nové země a má potřebu fotit úplně všechno. Když se pak zpětně na fotky kouknete, tak ty první smažete, protože zkrátka za moc nestály. Náš výlet nebyl výjimkou. První zastávka u kusu šutru a fotíme. Další zastávka za hodinku a opět fotíme. Toto se opakuje ještě několikrát a mě pomalu docházejí nervy. Snažím se krotit. Pomalu vyplouvá na povrch mé cholerické já. Překonáváme pohoří Atlas a dostáváme se do něčeho, čemu se dá říkat nížina. Cesta je rovná a můžeme valit. Blížíme se k cíli. Venku tma, jsme uprostřed ničeho, ale cítím, že konec této úmorné cesty je blízko. Najednou na mě naše druhé auto bliká a zastavuje. Že by se jim něco porouchalo, možná defekt. Hovno! Prej jestli nemůžeme na chvilku zastavit a poslouchat zvuky přírody. V hlavně mám všechna sprostá slova, která znám. Ani nevím, jestli mi nějaké z nich vypadlo z pusy. Každopádně 5 minut jsme teda poslouchali a pak zase jedeme. Ty vole.

Merzouga - poušť

Jsme v cíli. Přijíždíme k hotelu Le Petit Prince po prašné cestě. Říkám si, jaké asi bude ubytování, když ani nemají příjezdovou cestu. Jsme mile překvapeni. Luxusní pokojíčky, přichystaná večeře a hlavně neuvěřitelné ticho pouště. Ráno vstáváme na pohodu, snídáme a vymýšlíme plán dne. Co se jídla týče, tak všude, kde jsme přijeli, nás neskutečně vykrmovali. Ráno palačinky, večer tažin, ráno tažin a vždycky sladký marocký čaj.

V Maroku člověk na výletě asi moc nezhubne. Dávali jsme si pozor na dvě věci. Voda a vajíčka. Vejce tam skladují skoro na přímém marockém slunci. No a voda v Africe, to je nebezpečná zbraň. Každopádně vajíčkům jsme odolávali celý jeden den. Na snídani v poušti už si někteří odvážlivci dali. Tuším, že nejpozději pátý den už to neřešil nikdo. Na vodu jsme si ale dávali hodně pozor. Já jednu nepříjemnou zkušenost z Egypta mám a nechtěl jsem to podcenit.

Balenou vodou jsme si zuby čistili asi 4 dny. Pak jsme se otrkali šli jsme do kohoutkové. Pokud měl někdo nějaké problémy, tak to hodně dobře tajil. U mě dobrý. Jen zmíním Honzíka, kterého něco chytlo po cestě na Jebel Sirwa, ale kdo ví, co se mu v bříšku dělo a z čeho to měl.

Zpět ale k náplni dne. Od rána nám okolo hotýlku svištěly čtyřkolky. My jsme měli v plánu jen velbloudy. Dvě minuty debaty a bylo jasno. Na čtyřkolkách to byl super adrenalin a myslím že i vydařený teambuilding pro nově vznikající partu super lidí. Po čtyřkolkách jsme se šli povozit na velbloudech – půlhodinka a stačilo nám. Večer jsme jeli do malého kempu v poušti, koukali na západ slunce na dunách, dali si super jídlo a v noci jsme bubnovali s místňákama. Príma den.

Druhý den jsme ještě vyzkoušeli písečný snowboard. Jinými slovy starý snowboard s rozbitým vázáním, na kterém jezdili někteří v sedě a ti odvážnější ve stoje. Bolí to! Fakt to hodně bolí!

Lezení v Todra Gorge

S pouští se pomalu loučíme a vyrážíme k pravděpodobně hlavnímu programu celého výletu, a to je lezení v oblasti Todra Gorge. Jedná se o kaňon, který prostupuje řeka Todra. Při vzejdu do kaňonu zůstanete stát s otevřenou pusou a začne vás bolet za krkem při pohledu na vrcholky místních skal. Stěny dosahují výšky až 300 metrů a tvoří je do červena zbarvený, poměrně ostrý vápenec. Jedná se tedy spíše o stěnové lezení v kolmém nebo mírně položeném profilu. Dají se zde ale najít i jeskyňky a převislé prásky až do obtížnosti 8c. Na druhou stranu jsem velice ocenil, že se v oblasti dají nalézt i sektory, kde je nespočet cest okolo 5b – 6a, které jsou ideální pro začínající lezce, kteří hledají své první skalní dobrodružství. Kromě jednodélkových cest je zde obrovské množství vícedélek, které jsou opět dostupné i začínajícím lezcům. Jištění je velice kvalitní. Nýty ve vzdálenosti +/- 2 metry od sebe a cesty jsou vždy zakončené slaňákem. Prostě klasické sportovní lezení. Samozřejmě jsou zde k nalezení i dobrodružnější vícedélky po vlastním, ale to snad až na jiném výletě.

Přijíždíme odpoledne, rychle sháníme ubytování a jsme celí nažhavení na lezení. V prvním hotýlku nám s lítostí oznamují, že mají plno. Nicméně majitel nás začal provádět po vesničce. Chodíme od hotýlku k hotýlku a vyjednáváme cenu a kvalitu ubytování. Našli jsme. Musím říct, že místní lidé jsou neuvěřitelně pohostinní. V průběhu výletu jsme se dozvěděli, že v Maroku můžeme narazit na dvě národnosti. Na severozápadě jsou Arabové, na jihovýchodě Berbeři. Vzpomínáte na Araby z Marakéše? Na ty urputné prodavače koberců? Jsou to typičtí obchodníci. Smlouvají, dohadují se a jsou na můj vkus dost otravní. Berbeři jsou trochu jiní.

Nabídnou vám zboží a je na vás, kolik za něj zaplatíte. Možná ne vždy a ne všude. Ale moje zkušenost je taková, že když jsem zkusil smlouvat nebo se jen zeptal na cenu, tak se na mě Berberský obchodník zaraženě podíval a hrdě mi řekl, že on je Berber a že on takto nepřemýšlí. Krásné. Každopádně, ubytovaní jsme, vyrážíme ke skalám. V této lezecké oblasti je velice důležité pohlídat si, kdy kam svítí slunce. O nějaké ideální podmínce okolo 10 stupňů se v Maroku mluvit nedá asi v žádném měsíci v roce. My si bohatě vystačíme s tím, že nám nepraží na záda.

První dojmy ze skal – úžasné. Skála skvěle drží. Internety povídaly, že některé cesty jsou oklouzané…asi nebyli v Krasu. Skála je řekl bych až ostrá. Já trochu hroší kůži mám, a tak jsem moc strach neměl. Ostatní členové výpravy se do toho ale pustili dle mého názoru až příliš zhurta a po hodince už mi brečeli a ukazovali prolezlá bříška. Stupy se skoro neřeší. Kam člověk šlápne, tam to prostě drží. Lezli jsme částečně na toprope a sem tam si někdo něco i vytáhnul. Na první den myslím perfektní výkony.

Večer nás v hotelu (ne)překvapili tažinem a hromadou dalšího jídla. Jo už jsem říkal, že sehnat pivko je téměř nadlidský výkon? Obzvláště v období Ramadánu, které se nám samozřejmě podařilo trefit. Alkohol se prodává pouze jako podpultovka v některých restauracích. Jinak jsou tady chlastové obchůdky, které jsou ale většinou hodně dobře schované a když už je člověk konečně najde, mají zavřeno i když otevírací hodiny říkají něco jiného. Maroko je kouzelné.

Každopádně personál v našem hotýlku se o nás skvěle staral, a to nejen co se týče ubytování a jídla. Stačilo se zmínit, že potřebujeme nějaké lezecké vybavení, nějaký ten podpultový alkohůlek nebo jen poradit ohledně výletů v okolí a všichni se mohli přetrhnout, jen aby nám poradili. Tak nějak jsem si říkal, že po vzoru Marakéše nebudou tyto služby úplně levné. Připomenu ale, že jsme byli v kraji Berberů a tam se zkrátka vše okolo peněz netočí.

Druhý den vyrážíme lézt do koryta řeky. Voda v řece je, ale koryto je široké a skvěle slouží jako nástupní místo k cestám. Zkusím lehce popsat celou hlavní lezeckou oblast. Jedná se o úsek cca půl kilometru. Vede tudy cesta, která se dá považovat za jeden z hlavních tahů z Tinghiru směrem do severní části Maroka. Kaňon mezi skalami je velice úzký a kamiony převážející ovce zde jezdí opravdu krokem. Do toho zde proudí dalo by se říci davy turistů, které koukají s úžasem na lezce, popíjí čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu ze stánku u cesty a stíhají ještě kupovat šátky od místních berberů, které jsou také vystavené okolo cesty. Někteří prodavači mají své zboží rozvěšené přímo na skalách a často se stává, že k vaší dlouho plánované cestě se přes množství konviček a koberců prostě nedostanete. Ještě nekončíme. V korytu řeky nejsou jen lezci. Místní stánkaři mají přímo do vody zapíchlé stolečky a židličky, aby si kolemjdoucí užili trochu toho dobrodružství a poseděli u vody. Někteří turisté to pozvedli na takový level, že si do koryta řeky přenesli plynové vařiče a plachty připomínající stany. Na pohodu tam pod skálou stráví celý den a fakt, že blokují nástup k cestám, je nijak netrápí. Příroda je zde opravdu nádherná, ale to je místním zřejmě málo. Své celodenní pikniky doprovázejí rádiem produkujícím místní hudbu a ti kreativnější si vytvářejí zábavu zpěvem a bubnováním. Zvládnout pár základních uzlů v takové atmosféře je vážně oříšek. První den jsem se musel hlídat, abych na to celé nekoukal s otevřenou pusou. Třetí den, když jsem visel v laně vysoko nad tím vším cirkusem, jsem si to vlastně začal celkem užívat. Maroko je fakt boží.

V poledne byl vždy v plánu nějaký odpočinek a útěk před sluníčkem. To jsme zvládli asi jen jediný den. Jinak jsme vždy pouze změnili sektor, chvíli počkali na stín, a nebo jsme zkrátka lezli a lehce se u toho opékali. Musím říct, že jsem byl vážně překvapený z lezeckého nadšení, jaké ve skupince panovalo. Startovali jsme brzy po snídani a končili jsme většinou za tmy. Celkem jsme měli lezení naplánované na dva a půl dne (první příjezdový den se nepočítá). Nakonec jsme si pobyt ještě o den protáhli a pokud by někde v krámku prodávali náhradní kůži, zůstali bychom snad i déle.

Následující den jsme jeli do klidného sektoru mimo tu hlavní promenádu. Nikdo tam nebyl, byl tam krásný klid a lezení opět na jedničku. Tento sektor jsem si interně pojmenovali sektor u hada. O hadech jsme věděli, ale očekávali jsme je až při výstupu na Jebel Sirwa. Nicméně si tak lezu, vlastně už jsem spouštěn po úspěšném zdolání nějaké šestky, když najednou Klárka zařvala, jako by jí spadnul kámen na hlavu. Úplně ve mně zatrnulo. Všichni se pode mnou dali nějak do pohybu a moc jsem nechápal, co se děje. Na moment jsem zahlédnul nějaký dlouhý ocásek a bylo mi to jasné. Rychle jsem se cvaknul odsedávačkou do nejbližšího nýtu, aby mě můj jistič mohl zrušit a vzít nohy na ramena. Nicméně had byl asi po obídku a sotva se plazil. Byl to ale macek. Bylo docela kouzelné to všechno z výšky pozorovat. Chvíli jsme z toho byli lehce rozhození, ale nakonec usuzujeme, že jsme hadovi asi ukradení a směle pokračujeme v lezení.

Poslední den jsme ještě prozkoumávali další lehčí sektory. Z pohledu instruktora lezení je to v Todře opravdu ráj. Cesty jsou velice snadno odjistitelné. Dá se krásně natahat spousta cest na toprope vedle sebe. Ke konci lezecké části našeho výletu to už ale ani nebylo třeba. Postupně si všichni vyzkoušeli lezení na prvním konci lana, naučili se s lanem zacházet i ve štandu a na skalách se úplně osamostatnili. Kuba s Honzou mi celou dobu skvěle pomáhali, tahali lana na toprope a učili se pronikat do tajů vícedélkového lezení. Jejich vrcholem bylo 6 délek krásného lezení a následného slanění. Klobouček.

Všechno hezké jednou končí, a tak i lezení se pomalu blížilo ke konci. Ale to jen proto, aby naše další dobrodružství mohlo začít. S našimi hostiteli jsme se rozloučili pořádnou párty na střešním balkóně a přislíbili jsme si, že se rozhodně nevidíme naposledy. Jo ještě jsem zapomněl zmínit jednu takovou zajímavost. Od prvního dne s námi místňáci chtěli vyměnit naše lezecké vybavení, jak jinak než za koberce. Nejradši by nás vysvlékli z našich goráčovek a vyzuli z našich pohorek výměnou za cokoliv co měli v krámku. Později jsme se dozvěděli, že lezecké vybavení je v této oblasti téměř nedostupné zboží. V Todře fungují lezečtí instruktoři, kteří tahají toprope pro turisty. Dokonce je v kaňonu i jedna menší ferata. Aby tyto aktivity mohli provozovat, potřebují vybavení, které nebylo k sehnání. Byl jsem výměnným obchodem natolik fascinovaný, že jsem se rozhodl nechat jim tam své staré špinavé lano výměnou za pár šátků pro maminky a babičky. Mám rád, když mají věci příběh.

Brzy ráno opouštíme oblast Todra Gorge a vyrážíme směr pohoří Antiatlas. Cílem dalšího dobrodružství je zdolání nejvyšší hory Antiatlasu Jebel Sirwa. Vychází se z malé vesničky, kde se život zastavil asi před sto lety. Posledních 10 kilometrů jedeme po prašné cestě. Je to celkem divočina, místo jen pro jedno auto a cesta se hodně klikatí. Pohled z okýnka ze srázu dolů moc náladě nepřispívá. No a když to začne trochu podkluzovat a párkrát nám to chcípne, holčičí část posádky začíná být lehce nervózní a občas padne i nějaké sprosté slovo (mířené na moji osobu) doprovázené decentním výkřikem. Naštěstí jsem stihnul vyjet nahoru dříve, než začali skákat přes palubu.

Nabalíme bágly, pošleme tam pár tuňáků v konzervě (špatný nápad) a pomalu vyrážíme. Čeká nás asi 10 kiláků s převýšením 700 metrů. První část je opravdu velice výživná. Z upovídané skupinky je během 5 minut funící stádo. Těžko říct, co se každému honilo hlavou. Já jsem se modlil, abych našel správnou cestu. Mapy.cz fungují skvěle v 99% případů. Smůla no. Nakonec jsme ale cestičku našli a směle jsme vykračovali k základnímu táboru. Krajina je tam jako z pohádky. Byli jsme překvapení, kolik tam toho v těch horách rostlo. Místní farmáři tam měli políčka s nějakou obilovinou, ovce ta políčka úspěšně spásala a pravděpodobně tam bylo všude spoustu šafránu. Škoda, že jsme úplně nevěděli, jak ten šafrán vypadá… Šlapali jsme krásným kaňonem v korytu řeky. Nejvíce zeleně bylo právě v té říčce. Napřímo bych to asi nepil, ale filtrovaná chutnala báječně.

Před setměním docházíme do základního tábora. Stany rozkládáme na jedné z mnoha kamenných teras, které se asi běžně využívají právě pro pěstování čehokoliv, co tam roste. K večeři tuňák. Domácí desinfekce už dávno došla, tak to zalíváme místní whiskou, párem piv a jdeme brzy spát. Ráno ne tak úplně dle plánu vstáváme a se zhruba 15 minutovým zpožděním vycházíme. Pravděpodobně nepůjde o život a laviny už dávno nehrozí. I tak jsem ale na dodržování časového harmonogramu trochu úchylák a tak hned z rána všechny možná trochu nepříjemně popoháním.

Čekají nás zhruba 3 kiláky s převýšením 700 metrů. Začínáme tradičně velice zprudka. Vylezeme na první hřebínek a hned začínáme vyhlížet náš cíl s pracovním názvem Jebat Sylvu (Jebel Sirwa 3304 m n.m.). Zatím v nedohlednu. Vylézáme na další kopec, a pak na další a Sylva stále nikde. Mezitím se u Klárky projevuje drobná výšková nemoc a Honzíka zase zlobí bříško. Zvolí ústup a nás 8 pokračujeme v dobývání.

Jebel Sirwa se nám objeví až úplně v závěru výšlapu. Krásný kopec. Internety psaly, že je dobré vzít si sebou lano na dojištění pro závěrečný výstup. Nebral jsem. Poté, co jsem spatřil vrcholek, jsem o svém rozhodnutí začal lehce pochybovat. Copak to ale můžeme otočit, když už jsme takový kousek od cíle? (Kolik fatálně neúspěšných horských výprav si asi tohle říkalo?) Přibližujeme se a nalézáme nejlehčí výstupovou cestu na samotný vrchol. Dle mého lezecká dvojka nebo trojka. Bez batůžku v pohorkách. Skála lehce oklouzaná, ale nic hrozného. Vylézáme nahoru a užíváme si krásné výhledy. Mezitím nás dohání další výškové družstvo složené z místňáků z Agadiru. Dali si to za jeden den nahoru a dolů se startem o půl šesté ráno. Ještě máme rezervy. Měli jsme docela štěstí, protože ti místní rychlíci sebou to lano měli a vytvořili tam takovou ferátku. Sestup se tím pádem z hororového stal poměrně příjemným. Díky.

Dolů už to byla rychlovka. V základní táboře jsme dali rychlý oběd a fičíme k autům. Slunko peče. Hodně. Já jsem se samozřejmě namazal až ve chvíli, když už to nemělo moc význam a do večera jsem byl jako rak. Sestup jsme ale jinak zvládli bez problémů a krkolomná prašná cesta z vesničky zpět na hlavní cestu také nebyla tak hrozná, jak když jsme jí jeli nahoru. Během odpoledne se přesouváme do města Agadir – do civilizace.

Agadir je údajně jediné město v přímořské části Maroka, které by stále mělo být Berberské. Arabské prodavačství je tam však znát stejně jako ve zbytku severozápadního Maroka. Přijíždíme pozdě, stíháme rychlou skvělou véču – pro změnu burger, no a pak většina naší skupinky vyráží objevovat krásy nočního Agadiru. Já jsem spálenej, mám trochu zimnici a jsem rád že jsem rád, jdu do hajan.

Máme před sebou poslední den našeho výletování. Brzy ráno vyrážíme na pláž a užíváme si vodní radovánky. Teď se omlouvám, ale dále budu psát z pohledu člověka, který pláže, písek, slanou vodu a všechno s tím spojené vůbec nevyhledává. Jsem spálenej na uhel. Venku je 38 stupňů ve stínu. Všichni jsou nadšení, odhazují šatstvo a běží do vody. Já vyrážím pro něco studeného na pití a střídám jeden suvenýr shop za druhým. Ne že bych byl fanoušek kapesních tažinů a mávajících kočiček. Jen je to pod střechou. Vedro tam ale mají taky. Před polednem se loučíme s částí členů naší výpravy, kteří odlétají z Agadiru. Zbytek zvesela zůstává na pláži, kde je hlava na hlavě. My méně plážově zdatní vyrážíme na horu nad městem. Je tam nějaký hrad, a tak si říkáme, že i přes to vedro by to nemuselo být špatné. Auta nahoru nepouští, a tak musíme taxíkem. Nahoře zjišťujeme, že pevnost je v rekonstrukci, že si můžeme udělat fotku a pak alou zpět dolů. Děkujeme.

Jsme na škvarek a další plán je jasný, Carrefour! Jo! Konečně místo, kde je alespoň trochu chládek. Chodíme po obchodě jako zombíci. Střídáme se na trase chlaďáky s jogurtem a čerstvé ryby v ledu. Smrad z ryb je to nejmenší. Chladíme se zmrzlinou a vyrážíme posbírat holčičí vodumilující část naší výpravy na pláž. Rychlý obídek, sedáme do aut a míříme tam, kde to všechno začalo, do Marakéše.

V závěru svého povídání ještě musím zmínit dálnice. Na to, že zde nemají pořádné chodníky a dopravní pravidla si vytváří každý řidič pravděpodobně podle toho, jak se ráno vyspí, tak silnice a dálnice tady jsou luxusní. Bohužel závody kamionů probíhají asi všude na světě. V Maroku je to ještě okořeněné tím, že místní kamiony jsou zde opravdu velice přetížené a skoro se zdálo, že když lehce foukne, tak se převrátí. No a když takový kamion potkáte na dálnici v kopci, jede možná 15 km v hodině. To by nebyl problém, jsou tam dva a někdy i tři pruhy. Když ale kamarádi kamioňáci naloží o pár ovcí méně a jede jim to jednomu 17 km/h a druhému 20km/h, máte o zábavu postaráno.

Konec dobrý všechno dobré. Auta předáváme na letišti, odbavujeme se a vyrážíme směr realita. Musím říci, že jsem od Maroka čekal daleko větší divočinu a neorganizovanost. Byl jsem ale mile překvapen. Lidé jsou vesměs velice hodní, vždy nápomocní a hlavně hrozně vyčilovaní. Pokud přistoupíte na jejich hru, máte vyhráno. Neříkám, že se mi to vždy povedlo, ale do příště se snad polepším.

PS: Děkujeme Jeníkovi Jurečkovi za skvělý článek a fotky!