Přeběh nejdelšího pohoří Balkánu
Určitě to moc dobře znáš. Několik měsíců se těšíš na nějakou akci, pilně se na ní připravuješ a těsně před odjezdem zjistíš, že se počasí totálně zbláznilo. Noři hlásí bouřky na polovinu dní a marně se snažíš najít nějakou jinou předpověď, která Ti vleje alespoň trochu optimismu do žil. Bez výsledku. Příroda má vlastní hlavu a na poslední chvíli vymýšlíš náhradní plán v podobě jednodenních výletů v jiném pohoří. S tím se však nechceš smířit, protože šestidenní přeběh 180kilometrové bulharské části Staré Planiny je nabídka, která se neodmítá.
Jdeme na to! Venku počasí à la Anglie 12. století a psychicky se připravuji na týden v pračce. Původně jsme sice měli startovat z obce Shipka, ale intenzivní déšť mění naše plány a posouváme se do stejnojmenného sedla nacházejícího se pár kiláků nad městem. Máme sebou dva čtyřnohé mazlíčky, takže klasické české pořekadlo o počasí a vyhnání psa, nabírá nepříjemně reálný dojem. Jdeme ven z vyhřátého hotelu, cvakáme společnou fotku a volným tempem se vydáváme vstříc osudu. Jediné štěstí je, že na dnešek nehlásí bouřky a prvních pět minut běhu přemýšlím nad tím, proč jsme sem vůbec jeli.
Proč jsme sem vlastně jeli? Dobrá otázka! Protože milujeme vícedenní přeběhy hor, kdy se každý den spí v chalupě na jiném místě a člověk má pouze malý běžecký batoh. Pár kusů oblečení na převlečení, bunda, litr tekutin a jídlo na jeden den. Když k tomu připočítáš partu kámošů, které ještě neznáš, vyleze Ti z toho neopakovatelný koktejl dobrodružství a zážitků, na které vzpomínáš celý život. Nutno totiž podotknout, že jsme cestovka. Všechny členy výpravy si pečlivě vybíráme a málokdy se stane, že by s námi jel nějaký šířitel trudomyslnosti. Pro někoho možná trochu risk, ale pro nás denní chleba a máme vyzkoušený model, který funguje. Bulharská Stará Planina je ideálním hřištěm pro podobné vylomeniny. Schválně si ji vygoogli a dost možná Ti spadne brada. Více než 500 kilometrů dlouhý hřeben se táhne od Černého moře až do Srbska a jedná se o nejdelší balkánské pohoří. Průměrná nadmořská výška naší trasy je lehce pod 2 000 metry, což v praxi znamená nekonečně zelené hřebeny hor bez stromů a sem tam pár skalek a kamenů. Navíc je tenhle překrásný kout světa v polovině června prakticky bez lidí, takže k naprosté dokonalosti chybí jen jediné - dobré počasí.
A to se nám první dny opravdu nedostává. Prší snad ze všech stran a přes hustou mlhu si občasné výhledy můžeme jen představovat. Účastníci s horší představivostí však nemusí věšet hlavu. Úvodní den je spíše zahřívací a očekávané panoramatické hřebeny jsou v plánu až další dny. Po třech hodinách čvachtání lesem dobíháme na chatu Mazalat, kde se o nás paní domácí stará jak o vlastní. Čaj, polévka, masíčko, bábovka a teplá sprcha. Vlastně nám ani příliš nevadí, že je venku hnusně. Tenhle horský ráj se nám bude těžko opouštět. K našemu překvapení tu také mají internet a předpověď počasí na další dny už nevypadá tak negativně.
Vlastně naopak a počasí se začíná jako mávnutím kouzelného proutku měnit k lepšímu! Ráno se sice opět probouzíme do husté mlhy, ale po dešti není památky. Odpoledne sice hrozí riziko bouřek, ale to máme podchycené brzkým startem. Dnes nás čeká první den na hřebeni a mapy.cz hlásají pár techničtějších pasáží. Ta první se nachází kousek za chalupou a v mapě jsou nakreslené žebříky s tečkovanou trasou značící "alpský terén” s možnými lezeckými úseky. Realita je však taková, že tu po žebřících není ani památky a alpským terénem se myslí skalní schody zajištěné z jedné strany lanovým zábradlím. Spodní prádlo tedy zůstává v rámci možností suché a žádné vzrůšo se nekoná. Máme radost, že se v druhé půlce trasy protrhává oblačnost a spatřujeme sluníčko. Na 21. kilometru přibíháme k nejvyššímu bodu celého přeběhu, vrcholu Botev (2 376 m). Dáváme si zde krátkou pauzu a užíváme si slunečného dne. Po obávané bouřce není nikde ani památky a užíváme si fotogenických výhledů do okolní krajiny. Stará Planina mi připomíná Malou Fatru bez lidí a bez lanovek. Široké hřebeny střídají úzké, občas se zde vyskytne nějaká ta skalka a smíšené lesy vypadají také velmi podobně, jako ty na Slovensku. Poslední část trasy je seběh k chatě Ráj. Na 5 kilácích klesáme vertikální kilometr a většina trasy je po volných kamenech nebo mezi skálami. Některé úseky jsou podpořené lany a míjíme několik vodopádů. Ten nejhezčí je hned za chalupou, kde si děláme odpoledne kratší výlet. Stíháme doběhnout chvíli před průtrží mračen. Skvělé načasování!
Velmi rozporuplné pocity máme s místními chataři. Zatímco paní na chalupě Mazalat byla velmi příjemná a udělala vše, co nám na očích viděla, na chatě Ráj se žádný hostitelský ráj nekoná. Jak by řekl Jára Cimrman: “Otevřeli si hospodu, ale chodili jim tam lidi.” Cenově přepálené jídlo je podávané v chatrném jednorázovém plastu a ještě než si člověk odnese pokrm na stůl, musí vše zaplatit. Je úplně jedno, že tu trávíme noc a těžko někam utečeme - platit se musí hned teď a přes to nejede vlak. Všichni jsme si dali šopák a donesli nám hrubě nakrájenou okurku s rajským a kvádříkem balkánského sýra. Asi je tu zvykem, že si člověk nosí struhadlo sebou. Extrémně nesympatická obsluha, nám jako bonus ráno schovává běžecké hůlky, protože našly na jedné naší dece psí chlupy. Když se začínám ohánět policií, najednou nám obsluha dává hůlky zpět. Opravdu zvláštní chování!
Třetí den měníme kvůli riziku bouřky trasu a místo hřebene se rozhodujeme pro traverz, který se může pyšnit několika vodopády. Mácháme si nohy v horských potůčcích a sledujeme polodivoké koně. Malebná krajina mi připomíná kyrgyzstánský Ťan-šan a člověk naplno prožívá běžeckou euforii z překrásné krajiny a nekonečné volnosti. Odpoledne skutečně přichází průtrž mračen a v dálce slyšíme hromy. Naštěstí se nacházíme na hranici lesa, takže čekáme pár desítek minut a pokračujeme dál. Tempo není nějak závratné. Kopce nahoru jdeme pěšky, po rovince běžíme volně a z kopce podle chuti. Když se někdo chce odpojit a zrychlit, určíme si záchytný bod. Přibíháme k chatě Dobrila, kde máme strávit další 2 noci a užíváme si zasloužený odpočinek. Přesně tyhle pestré dny na horách miluju!
Následující den má být volný a regenerační. Haha, dobrá lež! Počasí nám ukazuje svou pozitivní tvář, takže toho musíme využít. Dáváme si pěší výlet na nedaleký hřeben, kde fotíme a točíme záběry do krátkého videa dokumentujícího náš přeběh. Celou trasu mám ve svém 15litrovém batůžku dron s GoPro kamerou a z každé běžecké výpravy stříhám video. To jen dokládá fakt, že se dá do malého běžeckého batůžku sbalit opravdu komfortně a pokud spíš každý den na chalupě, tak toho příliš nepotřebuješ. Během volného dne jsem ušli 17 kilometrů a 1 000 metrů vysokým převýšením. Byl by hřích se v takhle krásném prostředí flákat s nohama nahoře.
Čtvrtý den přeběhu se od začátku nese v poměrně svižném duchu a první třetina trati je buď z kopce nebo po rovině. Než se člověk naděje, stojí u obrovského monumentu Arch of freedom a s otevřenou pusou kroutí hlavou nad smyslem této 40metrové stavby. Na Staré Planině je podobných monumentů více a kousek od našeho místa startu se například nachází památník Buzludža vzdávající holt komunistické straně a připomíná létající talíř. Druhá polovina je technicky náročnější. Travnaté hřebeny se mění v kamenné a některé pasáže jsou i lehce exponované. Malebným trailem dobíháme k chalupě “Kozí Stěna”, kde doplňujeme zásoby a vydáváme se na poslední pětinu dnešní trasy. Ta už bohužel není tak dobře běhatelná a rychlost nám narušuje nízké jalovce, která nám brousí nohy do krve. Do toho nás neustále otravuje všudypřítomný hmyz a ke konci už člověk nemá moc velký morál na rychlejší tempo. Přibíháme do chalupy Echo a jsme rádi, že už dál nemusíme ani krok. Odtud máme překrásný výhled na celé údolí a můžeme se psychicky připravit na to, co nás zítra čeká. Vypadá to skvěle!
Předposlední den se celý odehrává celý na hřebeni a na celém týmu jde vidět nahromaděná únava. Hned na úvod šlapeme strmě vzhůru na Vezhen (2 198 m). Jedná se o první vrchol z cca osmi, které nás dnes na hřebenu čekají a téměř na každém dáváme přestávku. Nějak už nám všem chybí motivace a skromně vybavené chalupy nám nedávají důvod k tomu, abychom se k nim dostali co nejdříve. Pokud zrovna nepliveme plíce cestou vzhůru do kopce, užíváme si překrásných výhledů a zasloužené samoty. Během přeběhu totiž potkáváme naprosté minimum turistů a člověk lehce získá pocit, že má hory jen pro sebe. Na závěr dne sbíháme na 2,5 km skoro 700 metrů “ponížení” až k chalupě Pascal a jsem moc rád, že jsme tento náročný den všichni zvládli. Odměnou nám je už asi desátá porce šopáku a několik šišek kebapče (silně kořeněné, na rožni opékané maso). Tohle jídlo jíme téměř každý večer a ke konci přeběhu nám už doslova leze ušima.
Závěrečné etapy se bohužel neúčastním. Původně jsme plánovali spát v jedné horské vesničce na konci běžecké trasy. Účastníci by se mohli po doběhu pohodlně najíst, osprchovat se a odpočívat, zatímco já bych jel vlakem a busem pro auto. Ubytování nám bohužel nečekaně zrušili a žádné jiné v okolí není. Takže přichází na řadu plán B a spaní v nedaleké Sofii. Brzy ráno tam sbíhám na vlak a frčím několik hodin pro auto, aby ně mě nemuseli ostatní příliš dlouho čekat. Povedlo se. Kolem třetí hodiny odpolední přijíždím do vesnice Mirkovo, kde už na mě čeká parta vysmátých běžců. Poslední den měl prý všechny myslitelné typy počasí a povrchu. Všichni vypadají šťastně, ale také zmoženě. Ještě aby ne, když za poslední týden zdolali i s volnou “regenerační” procházkou téměř 200 kilometrů a 11 000 metrů převýšení. Všechna čest!
Co říci závěrem? Byla to skvělá jízda! Opravdu jsem nečekal, že bude celý hřeben krásně běhatelný a nepříliš technicky náročný. Jediný kontakt s civilizací člověk zažije na všudypřítomných chalupách, které jsou strategicky rozmístěné každých cca 15 kilometrů. Turistů jsme potkali jen pár a počasí nakonec také relativně vyšlo. Pro příště bych snad jen změnil automobilový přejezd na letecký. Ze Sofie totiž vede pod Starou Planinou železnice, která Tě v kombinace s autobusem zavede do kteréhokoliv sedla na trase a ušetříš si nekonečné čekání na srbsko - maďarské hranici. Pokud hledáš netradiční běžecké dobrodružství a nevadí Ti běžet každý den kolem 30 kilometrů, je přeběh bulharské části Staré Planiny tou správnou volbou!