Retezat - Toulky rumunskými horami

A je to! Stan vysušený, spacáky vyvětrané, pohorky nakrémované, hůlky úhledně poskládané. Po rozmanitými zážitky nesmírně nabité cestovatelsko-turistické sezoně ukládáme naši horskou výbavu k odpočinku. Záměrně neříkám k zimnímu spánku, protože čas běžek, sjezdovek a sněžnic se blíží... Ale teď ať si užije chvilku klidu, protože zabrat letos dostala pořádně. Zejména v období konec srpna - konec září, kdy se mnou absolvovala dvě dlouhé hřebenovky v rakouských Alpách a čtyřdenní výsadek do Rumunska. A právě výpravě do národního parku Retezat budou zasvěceny následující řádky.

Letos je to s cestováním hodně divoké, do posledního dne před každou dovolenou jsem nevěděla, jestli to klapne, nebo ne. Ale kde je vůle, tam je cesta. Když je člověk flexibilní a má i kapku štěstí, vyjde mu vše, co si přeje. Takže i z května odložené Rumunsko! A nejen, že nás do něj aktuální covidní situace pustila (vzhledem k nynějšímu vývoji za pět minut dvanáct), ale dokonce jsme vyjížděli v poměrně dobré kondici, což bylo s ohledem na to, že jsme měli pět dní po poměrně náročné týdenní hřebenovce v Alpách, pro mě docela překvapivé a rozhodně potěšující.

Ale dost vykecávání, vzhůru do Rumunska! Sraz klasicky v brněné expediční klubovně, kde to ve středu pozdě večer hodně žije. Seznámení s ostatními účastníky (milé překvapení v podobě Lukáše, s kterým jsem o necelý měsíc dříve štrádovala v Taurech) a pak už skáčeme do dodávky a hurá na cestu. Přejezd přes Slovensko (ač pro Čechy zavřené, na hranicích žádné kontroly) a Maďarsko (zde je dokladů třeba a na sklo dostáváme nálepku "only transit") naštěstí není dlouhý, po asi osmi hodinách dojíždíme do rumunského města Deva. Protahujeme nohy výšlapem na místní pevnost a pak se dlouho pokoušíme najít podnik, kde by nám dali i něco k jídlu. Nakonec nalézáme kavárnu, kde nám číšník slibuje, že v devět začínají podávat snídaně, ale když se mu pak připomínáme, vylézá z něj, že vlastně kuchař chodí až v deset. Takže místo vajíček návštěva supermarketu a pak už přesun k hradu Hunedoara, který je sice zvenčí hezčí než zevnitř, ale když už jsme tady, tu hodinku v interiérech prochodíme. V podhradí pak proběhne poslední pořádné jídlo před čtyřdenním trekem v Retezatu, do kterého to máme občas trošku napínavým terénem asi hodinku.

První den nás čeká jen přesun na tábořiště. Spíš v uvozovkách, protože ač nás čeká jen asi šest kilometrů, převýšení 600 metrů v plné polní (stan, spacák, karimatka, jídlo, věci na vaření a víc teplého oblečení než normálně, protože předpověď nebyla moc příznivá) dá zabrat. Nejprve kus po sjezdovce, pak nahoru stezkou připomínající tatranské chodníčky (a opravdu je Retezat hodně slovenským horám podobný, vždyť jde také o Karpaty, kopce jsou tu oblejší, nižší než Alpy a až na vrcholové pasáže se chodí po poměrně pohodlných cestách), přehupsnutí před sedlo a klesání k tábořišti. Je zde i možnost ubytování pod střechou, čehož třetí den náležitě využíváme, ale nepředbíhejme. První den se počasí naštěstí drží, ač měly podle předpovědi přijít bouřky, nepadá ani kapka, takže v pohodě vaříme a zalézáme brzy do spacáků, abychom dospali deficit z cesty a byli připravení na zítřejší náročný trek.

V pátek má počasí ještě držet, takže se rozhodujeme zdolat nejvyšší horu pohoří Peleagu (2 509 m n. m.). Nejprve kousek dolů, pak prvním velikým krpálem, a jak se dostáváme nad hranici lesa, začíná se zvedat vítr, naštěstí ale poměrně teplý. Fouká míň, než jsme zažili třeba na Velké Fatře, ale i tak nám to dává docela zabrat. Navíc vítr přifoukal mraky, takže brzy vidíme velké hnědé, a to bohužel i z vrcholu Peleagy, na který se nám opravdu podařilo vyšplhat. I když předpověď uklidňovala, že bouřky nepřijdou, stejně jsem cestou vzhůru zažívala nepříjemné chvíle vybavujíc si traumatické zahřmění v taurském sedle. Ještě k tomu, když jsem na rozcestníku zahlédla, že je Peleaga vzdálená hodinu a půl chůze, což však byla naštěstí blbost, nahoře jsme byli podstatně dřív. Pak jsme sešplhali k jezeru, u kterého jsme měli původně spát. Kvůli špatné předpovědi na následující den jsme se ale rozhodli přesunout o pět kilometrů dál a níž, k chatě, kde by snad šlo přespat. Chatař měl skutečně místo, ale protože jsme tušili, že v sobotu se skrz liják a bouřky prakticky nehneme z místa, navrhl nám průvodce Honza, že se můžeme přesunout ještě o necelé dva kilometry dál, kde je - ó můj bože - naše včerejší tábořiště. Takže po šesté večer, se zhruba 18 kilometry v nohách a cca 1 400 překonaných výškových metrech, slavnostně dorážíme na místo, z kterého jsme ráno vycházeli. S veškerou bagáží na zádech, protože jsme samozřejmě netušili, že si můžeme nechat postavené stany a vybalené spacáky a karimatky. Přála bych vám vidět pohledy horské služby, která zde má základnu a ráno nás viděla odcházet.

Postavit stany a vybalit ještě stíháme, i večeře proběhne relativně v suchu, ale pak už začne pršet a následujících 36 hodin prakticky nepřestane. Noc na sobotu tak není moc příjemná, pro mě tuplem - zvrtla jsem si nohu, vše bylo ok, ale jak jsem se zastavila a ztuhlo to, začalo to být zajímavé. Když nepomůže promazání Ibalgin mastí, nastupuje silný kalibr - beru si prášek, ať vůbec usnu. Bolest ustává, ale zato mi po pocení vyvolávajícím léku začíná být ve spacáku pekelné vedro. Každá dovolená přinese zkušenosti k nezaplacení. Zde to byly nedocenitelné rady "když prší, soustřeď se na pořádné ukotvení stanu a nespoléhej na to, že věci v předsíňce vydrží suché". Takže ráno "hurá" do totálně promoklých pohor, v dešti spakovat věci a přemístit se do chaty, kde vegetujeme až do nedělního rána. Nadšení ve mně vyvolává už to, že je záchod uvnitř, a co teprve zjištění, že máme pokojíčky s postelemi! Je tu sice zima a až na krátkou epizodu se nesvítí, ale to není nic, co by naše spacáky a čelovky nevyřešily.

Sobota tak probíhá ve znamení sušení mokrých věcí, povídání, vaření a hraní karet (chytám vítěznou vlnu a postupně všechny drtím v Prší, i když hrajeme podle poměrně brutálních pravidel zvýhodňujících prohrávající). Kromě mě (opravdu se mi nechce do mokrých bot a navíc mě dost bolí noha) se všichni i přes liják vypravují na asi tříhodinovou procházku k chatě, kde naštěstí mají otevřeno, a tak si můžou dát pivo. Jinak si jen držíme palce, aby v neděli bylo líp a budeme moci sejít k autu přes hřeben, a ne rychle proběhnout cestou nejmenší odporu - tou, kterou jsme šli ve čtvrtek.

A opravdu - ráno vidíme i modré nebe. Trochu se ochladilo a jak brzy poznáváme, vrcholky jsou poprášené čerstvým sněhem. Pohory samozřejmě zcela neuschly, takže nazout si je je celkem očistec, ale bolest nohy výrazně ustoupila, a tak se rozhoduju jít s ostatními přes hřeben, což znamená náročný terén plný nestabilných šutrů, navíc pokrytých čerstvým sněhem, tedy dost klouzajících. Postupujeme proto jak s hnojem, ale rychlost v tomto případě není směrodatná, hlavně abychom se všichni dostali v pořádku dolů. Počasí naštěstí drží a nic z nebe nepadá. Část výpravy si dělá bonusový výpad na vrchol, nám ostatním je už celkem dost zima, takže postupujeme co nejrychleji dolů, ze zimy do jara. V obědové pauze měním vlké ponožky za mé extra zateplené merino podkolenky a zvyšuji si výrazně komfort - je mi teplo, jsem v suchu, a navíc mě díky geniálně vybrané velikosti bot nic netlačí. K auto docházíme docela pohodlnou cestou lesem, celá túra nakonec vychází na asi devět kilometrů a 800 překonaných výškových metrů.

Teoreticky máme spát v Rumunsko ještě v noci z neděle na pondělí, ale odhlasujeme si, že to nemá moc smysl, všichni jsou mokří a prochladlí, navíc na co spát někde v nížině u auta, když můžeme zvládnout přejezd domů v noci, kdy hrozí menší provoz. Ještě si děláme zastávku ve známém městě Arad na večeři a ani ta se neobejde bez zajímavého zážitku - Honza ve snaze seznámit nás s nějakou místní pamětihodností najde na mapě pevnost, a tak se k ní jdeme podívat. Hlídková věž a ježci z ostnatých drátů naznačují, že tohle asi nebude turistický objekt jako v Devě, což nám následně potvrzuje vrátný, kterého dotazem, zda se můžeme podívat dovnitř, neskutečně bavíme.

A pak už zalézáme zpátky do dodávky a přes zdržení na hranicích s Maďarskem (protože Rumunsko není v šengenu, prohlíželi skoro každé auto; my jsme se jen modlili, ať nechtějí otevírat to naše, protože pak by se na celníka vyvalilo devět velkých mokrých a smradlavých batohů, naštěstí to vyšlo) dorážíme krátce po půlnoci do Brna. Ještě děláme dobrý skutek a vezeme Lukáše až domů kousek za Olomouc, a pak už všude věšíme výbavu a jdeme spát.

Škoda té propršené soboty, ale i tak byla výprava do Rumunska skvělou tečkou za nadmíru povedenou horskou sezónou 2020!

Pavla Lžičařová