Rumunské hory - běž už domů paní zimo!

Expedition club jsem si prostě zamilovala. Super parta lidí, skvělí průvodci, nezapomenutelné zážitky... Tak jsem se tedy rozhodla vydat na moji další výpravu a to do Rumunských hor, na Retezat. Jelikož na předchozích výpravách, kterých jsem se účastnila nás vždy překvapil neplánovaně sníh, těšila jsem se na jarní pohodičku... Jak to asi tak dopadlo letos? :-D

Při příjezdu do útulné klubovny jsem už věděla, že mě čeká setkání s prima partou lidí. Ačkoliv jsem je sice neznala, věděla jsem, že nás stejné naladění rychle stmelí. A tak se taky stalo. Už při cestě na místo naší výpravy panovala v autě přijemná energie všech členů naší výpravy. Všichni jsme se těšili na trek v pohoří Retezat, které je součástí Karpat.

Cesta byla na pohodu, převážně po dálnici a utíkala rychle. Ráno jsme byli na místě. První zastávka byla ve městě Deva a její pevnosti, kde začalo naše první dobrodružství - záchrana uvíznuté lišky, která uvízla v “rokly”pevnosti. Chudák liška nemohla ven, tak jí kluci přinesli prkno po kterém by mohla vylést nahoru. Po té nás čekala prohlídka krásného hradu Corvin, který patří mezi jeden z největších hradů v Evropě.

Naše partička byla opravdu super a abychom toho kromě nošení těžkého báglu neměli málo, hecli jsme se, že budeme dělat po celou dobu výpravy kliky. Holky 50 a kluci 100 za den a kdo že to prý nedodrží, zaplatí všem na konci pivo :-) K tomu Filip každého ráno vymyslel tzv. heslo dne, což bylo taky parádní zpestření a start do nové etapy.

Další den byl v plánu naší cesty výstup na horu Paleaga 2 509 m. Počasí nám ten den bohužel nepřálo a tak jsme tento nejvyšší bod výpravy nezdolali. Mlha přede mnou, mlha za mnou... asi tak to vypadalo. Večer jsme došli k místní turistické chatě a ač unavení a promočení, strávili jsme prima společný večer zpestřením hraní karet, Kočičkami a dalšími slovními hrami. Celou noc pršelo, ale ráno jsme se probudili do krásného dne a s rozcvičkou kliků a heslem dne jsme vyrazili dál. Jinak co se týče počasí - původně plánovaný trek jarní přírodou měl ráz zimní krásky. “Paní Zima” si tu vesele kralovala i v květnovém období. Velké množství měkkého a morkého sněhu nám stěžovalo už tak náročnou cestu. Promáchané boty nebyly nic zvláštního a někteří i dokonce vodu vylévali přímo z pohorek. No a ráno se nazout do promočených studených bot nebylo zrovna nic moc... Nezbývalo si pak chůzí vytvořit tzv. mokré teplíčko. Po celou dobu nás doprovázela Sheila. Klubový hafan, kterého jsme si všichni hned zamilovali a ve vsi odkud jsme vycházeli se k nám přidal místní pejsek. Ten se stal naším dalším společníkem a Sheily kamarádem během celé cesty.

Stoupaní nahoru, klesání dolu, sníh, kameny, srázy, možné lavinové úseky, brodění řek, doslova někdy rubačka v kleči, sem tam zaboření po pás ve sněhu. A přesto všechno báječná parta lídí která táhla za jeden provaz. Úžasný Martin, který nám byl velkou oporou a dva bafani, kteří nám byli také věrnými a skvělými společníky na naší túře. Krásná idylka. Občas přišla i chvíle kdy se nám Sheila ztratila z dohledu. Ještě aby ne, když jsme museli čekat na Martina, kterému se skutálel batoh hluboho pod nás do srázu. Naštěstí byl s námi Pepa, který mu bez velkého přemýšlení batoh vytáhl a stal se tak nepostradatelnou oporou našeho týmu. Sheila se také po chvíli našla a vše dobře dopadlo. Člověk zažije tolik zážitků a historek za pár dní, že by se dal sepsat román. Tak například co bychom si počali bez obyčejné elekro pásky? Martinovi opravila rozbité návleky, mně rozbité brýle, Sheile posloužila k ochranně odřených tlapiček, jinému členovi zpravila rozbité hůlky, prostě když jsi tam kde máš být ve správný čas tak vše je jak má být :-).
A jak si s náma pohrávalo počasí ? Jako na horách. Chvíli svítilo slunce, občas déšť, vzápětí zase mlha, sníh a vítr... Prostě vše nač si vzpomeneš!

Čtvrtý den naší výpravy jsme došli k jezeru, kde jsme stráili poslední noc a čekal nás už jen sestup dolů k autu a cesta domů. Závěrečný den nás počasí odměnilo polojasnou oblohou a opravdu jsme si užili pravé horské "kochačky". Večer jsme celou výpravu zakončili ohýnkem a sdílením zážitků z celé výpravy. Ráno jsme vyrazili směr domov a při cestě jsme se zastavili na zasloužený obídek. Ti kteří nesplnili kliky, museli splatit dluh pivečkem :-). Za mě musím říct, že to byla opravdu povedená akce - stěží lze všechno popsat, protože jak se říká zážitky jsou nepřenositelné. Myslím si, že kdo chce v životě víc, jít a posouvat se dále, tak je velmi důležité vystoupit ze své komfortní zóny. Když zažijete podobnou výpravu jako byla ta naše, tak ho to v životě posune zase o kousek dál, získá spoustu zkušeností, přátel a vzpomínek na celý život. Děkuji celé skupince i Martinovi. Těžko se mi vyjadřují slovy všechny ty pocity a emoce. Všem milovníkům výzev a dobrodružství rozhodně doporučuji vydat se s Expedition clubem, protože žijeme jen jednou. ŽÍT TEĎ A TADY NAPLNO O TU TO JDE! :-)

PS: Kliky dělám dodnes, tento návyk mi zůstal jako krásná vzpomínka a zároveň dělám každý den něco pro své zdraví.