Rusko – magické, drsné, plné krás a protikladů

Tuhle akci jsem vyhlížel už dlouho. V roce 2018 se nejela, poslední byla v roce 2017. Plán akce byl přesně podle mého gusta - nějaké hory, návštěva Bajkalu, jízda Transsibiřskou magistrálou, města a trávení času s místníma. Co víc si přát? Takže když se na konci roku 2018 objevila vypsaná akce na přelom července a srpna následujícího roku, hned jsem věděl, že bych chtěl jet. No a s rychlostí, s jakou se akce plnila jsem neměl ani moc času na rozmýšlení :-)

Před odjezdem

Tato akce byla před odjezdem trochu složitější. Letecké spojení nebylo úplně triviální ani levné. Se svým odkládáním věcí na poslední chvíli jsem to začal řešit pozdě a nakonec to dopadlo tak, že jsme nakonec dva letěli do Novosibirsku úplně jinak, než ostatní. Druhou složitější věcí bylo zařízení víz. Nejsem v tom úplně zběhlý, takže nakonec jsem si raději zaplatil nějaký full service, aby se nestalo, že nějaký papír vyplním blbě a budu běhat na ambasádu na pětkrát. To se povedlo, takže, po složitějším letu Praha -> Moskva -> Novosibirsk, jsme se na letišti v Novosibirsku úspěšně sešli se zbytkem skupiny.

Dějství první: Altaj

Po nočním a denním přeletu do Novosibirsku jsem moc nevěděl co je za den a kolik je hodin a aby toho nebylo málo, čekal nás dlouhý přejezd. Najatý řidič by se určitě ujal jako závodní řidič, protože na cestách držel pěknou závodní linii, akorát jsme jeli mikrobusem pro asi 15 lidí, takže to místy úplně příjemné nebylo. Na cestě jsme strávili asi 11 hodin a jeli celou noc. Řidič se jednou zastavil na kafe a jinak to zvládl na jeden zátah. Do cíle jsme dorazili asi v 6 ráno a celkem jsem se děsil toho, že nahodíme batohy a vyrazíme na trek. To se naštěstí nestalo a dali jsme si dopolední spánek.

Pak jsme nahodili batohy a vyrazili na pětidenní trek altajskou přírodou. První den nás čekalo stoupání do kopce. Poté, co jsme opustili údolí nás přivítala krásná příroda.

Hned první den se k nám přidali dva místní psi. Původně jsme měli strach, že jsme je někomu nechtěně ukradli, ale pak jsme si uvědomili, že asi nikomu nepatří. Nakonec s námi šli a hlídali nás celých 5 dní :-)

Druhý den byl zajímavější, co se týče profilu. Kousek nad naším tábořištěm jsme se občerstvili na pivku u místního bači, přešli vrchol sedla naskytl se nám krásný pohled na náhorní plošinu.

Pak jsme začali sestupovat podél potoka dolů, abychom na závěr den šli opět mírně do kopce. Tam se nám ukázal Altaj v celé své kráse.

Našli jsme místo, které nám bude domovem na dvě noci a vykoupali se v ledové řece.

Třetí den jsme vyrazili na lehko k jezeru nad naším táborem. Tam bylo na altajské poměry celkem dost lidí. Dokonce se tam daly zakoupit drobné pochutiny, jako Salko, Snickers a hlavně pivo! No a protože jezero nepatřilo k nejškaredějším na světě, tak jsme u něj chvíli zůstali.

Pak jsme došli k ještě výše položeným jezerům na konec tohoto krásného údolí.

Čtvrtý den jsme měli vyrazit na cestu zpět do Čibitu. Bohužel nám přestalo přát počasí, tak jsme se probudili do deště. Jsem fandou mnoha věcí, ale balení mokrého stanu mezi ně nepatří. Bohužel se nedalo nic dělat. Tak jsme se nasnídali pod stromem, pobalili se a vyrazili na cestu. Naštěstí déšť slábl a pak úplně ustal. I když po něm zůstalo místy dost hluboké bahno, bylo to mnohem lepší. Aspoň jsme si místní krajinu prohlédli v jiném světle.

Šli jsme stejnou trasu, jako druhý den, jen v opačném směru. Spali jsme i na stejném místě.

Poslední den na treku už znamenal “jen” seběhnout do Čibitu. Tam jsme došli odpoledne, po cestě jsme překročili řeku po mostě, který tady postavili místní a vybírají tam mýto.

V Čibitu jsme dali malou sváču a pak nás vyzvedl náš známý řidič a vyrazili jsme směr Kemerovo.

Dějství druhé: Kemerovo a okolí

Bohužel to znamenalo další dlouhý přejezd. Do Kemerova k rodičům Sofy jsme dorazili po 12 hodinách ve tři ráno a hned šli spát. Další den dopoledne jsme strávili se Sofyinou rodinou, dali si snídani a pak si dali luxusní oběd. Po obědě jsme vyrazili na chatu do vesnice poblíž. Tam jsme měli velmi zajímavé odpoledne, protože nás táta od Sofy s kamarádem vzali na motorové rogalo. Pohled ze vzduchu byl úchvatný.

Večer jsme si dali grilovačku a baňu - Ruskou obdobu sauny. Ráno jsme vyrazili zpět do Kemerova a odpoledne si prošli město.

Večer proběhla menší rozlučková párty. Menší proto, že jsme ráno museli vyrazit dál. To, že jsme mohli na pár dní zůstat u Sofy doma bylo opravdu super, myslím, že si to všichni moc užili.

Dějství třetí: Transsibiřská magistrála

Projet se tímto vlakem bylo už dlouho mým snem. Vlaky nejezdí přes Kemerovo, takže jsme se ráno nechali dovézt do města Tajga. Jak jinak by se město na Magistrále mělo taky jmenovat, že jo. Sofy nám vysvětlila, jak to ve vlaku funguje a pak jsme se úspěšně “nalodili”. Měli jsme lístky do třetí třídy, což znamenalo otevřený vagon a žádnou klimatizaci. Největším problémem ale bylo, že jsme byli rozházení po dvou vagonech a ještě tak, že jsme nebyli ani v jedné oblasti. Díky absenci klimatizace nebyla ani teplota vůbec příjemná. Byl horký den a ve vlaku dosahovaly teploty až 40 stupňů.

Po nástupu do vlaku jsme se rozhodli pro odpočinek. Ve vlaku jsme měli strávit asi 26 hodin, takže nebylo kam spěchat. Dohodli jsme se, že pak vyrazíme do jídelního vozu na dobrý oběd. Protože mi bylo doopravdy horko, vyrazil jsem tam na osvěžující pivko. Našel jsem tam luxusní jídelní lístek, který byl na křídovém papíře, v angličtině a obsahoval obrázky skvěle vypadajících pokrmů. Už jsem se těšil, jak všechno ochutnám. Vyrazil jsem si ještě na chvíli lehnout a říkal jsem si, že jídlo si dám až s ostatními.

Když jsem se do jídelního vagónu vrátil mé nadšení opadlo. Poslední dvě hodiny jsem se těšil na řízek, tak jsem si jej hned objednal. Číšník byl starší pán, co měl asi 5 zubů, anglicky nemluvil a vypadal, že ho zásadně otravujeme. Ten mi vysvětlil, že řízek nemá. Pak jsem zkusil pět dalších jídel, na každé jsem dostal zápornou odpověď. Tak jsem se zeptal, co teda má a on mi ukázal hromádku masa s chlebem na talířku u vedlejšího stolu. Tak jsem si prozatím vystačil s polévkou (lépe řečeno se dvěma polévkami). Na otázku kdy nějaké jídlo bude jsme dostali odpověď, že asi nebude. Protože se v našem vagóně moc sedět nedalo, strávili jsme v klimatizovaném jídelním voze prakticky celé odpoledne. Výhoda vlaku je, že zastavuje na delší dobu, takže na další zastávce jsem se rozhodl sehnat nějaké jídlo. Protože jsem nevěděl, kdy přesně vlak odjíždí a opravdu jsem nechtěl riskovat, že tam někde zůstanu, podařilo se mi jen koupit nějaké instantní čínské nudle. Abych je měl kde sníst, vzal jsem si je do jídelního vagónu. To vytočilo číšníka, který začal pokřikovat, že to tam nesmím jíst. Toto chování vytočilo mě a tak jsem mu česky oznámil, že si nemůžu nic dát, protože nic nemá. On odpověděl, že má všechno. Nepochopil jsem, jestli jsme naložili jídlo nebo se mu před tím jen nechtělo, každopádně jsem si konečně mohl objednat vysněný řízek. Ten sice nebyl nic moc, ale aspoň jsme konečně měli jídlo. V jídelním vagonu jsme pak seděli celý večer a dokonce nám pak číšník přišel oznámit, že nám v 9 ráno k snídani udělá vajíčka. Aspoň jsme se na večer měli nač těšit a šli jsme spát. V noci bylo taky horko, ale vyspal jsem se mnohem lépe, než jsem čekal.

V 8:50 ráno jsem vstal a šel na snídani, těšíc se na vajíčka. Po příchodu do jídelního vagonu jsem se dozvěděl nemilou zprávu. V noci jsme přejeli časovou zónu a je o hodinu více, tedy 10 hodin. Míchaná vajíčka nebyla ale naštěstí se podařilo objednat aspoň volské oko. Po půl hodině čekání přišla číšnice s oznámením, že jídelní vůz zavírá a že máme odejít. Následovalo delší domlouvání na téma, že jsme nedostali to, co bylo objednáno. Nakonec jsem dostal jedno předražené volské oko a byl jsem rád, že mám aspoň něco. Na závěr cesty se vagony uvolnili, tak jsme mohli konečně sednout do jednoho kupé a najednou byl zážitek z cesty úplně jiný. Vlakem jsme dojeli až do Irkutsku, tedy nejbližšího většího města u Bajkalu.

Na cestu vlakem jsem se velmi těšil, jako na ochutnávku Transsibiřské magistrály s tím, že si ji někdy dám celou. Po této zkušenosti to asi trochu odložím :-) Byl to super zážitek, ale krajina venku byla dost monotónní. Pořád jen lesy a louky a rovina. Nejzajímavější byly mosty přes velké ruské řeky, ale jinak se venku nic moc nedělo. No a kapitola sama o sobě je jídelní vůz. Hrozná obsluha, kvalita nic moc, stává se, že jídlo prostě není a ještě je to dost drahé.

Dějství čtvrté: Bajkal

Po jídle a nákupu v Irkutsku jsme si zase sedli do auta a jeli na ostrov Olchon. Cesta trvala asi 4,5 hodiny. Naštěstí v našem směru nebyla fronta na trajekt, ale i tak jsme dojeli do cíle, do vesnice Chužir, až za tmy. Došli jsme kilometr na břeh jezera, kde jsme se utábořili.

Další den nás čekala snídaně na pláži Bajkalu.

Někteří z nás si dali i poměrně osvěžující koupačku. Poté jsme šli po pláži až na mys Burkhan.

Následovala poměrně netradiční aktivita - projížďka na koních. Většina z nás v tom nebyla úplně zběhlá, ale instruktor nás zasvětil dobře a koně byli klidní a projížďka byla super!

Na závěr dne jsme šli zjistit, co nabízí vesnice Chužir. Moc toho nebylo. Někteří šli na vodárnu, někteří našli parádní kavárnu a někteří šli na zajímavou poštu poslat pohledy. Původní plán byl přespat tam, kde předchozí noc, ale zjistili jsme, že se to tam nesmí a že je dobře, že jsme ráno zmizeli brzy, protože ostatní lidé, co tam spali dostali poměrně vysoké pokuty. Tak jsme se museli přesunout na jiné místo v okolí vesnice a tam jsme se utábořili a sedli s drinkem na břeh Bajkalu.

Další den nás čekal další netradiční zážitek, který je navíc ještě typicky Ruský. Šlo o projížďku UAZem po ostrově. Znělo to sice dost punkově, ale pak jsme zjistili, že je to velký business a UAZů pro turisty tu jezdí pár set. A ve spoustě z nich jsou Číňani, co si potřebují co tři metry pořídit rádoby cool fotku. Každopádně zážitek to byl super a pan řidič nám dokonce uvařil výbornou rybí polévku.

Poté, co jsme se pár hodin třepali v UAZu, nasedli jsme do minibusu a vyrazili na 4 hodinovou cestu do Irkutsku. Tam jsme dorazili večer a těšili jsme se na noc v hostelu, kde se konečně osprchujeme. Koupání v Bajkalu je super, ale nedá se říci, že by voda byla teplá. Bohužel jsme zjistili, že teplá voda v hostelu funguje zajímavě… to znamená, že nefunguje. Tak jsme si dali ledovou sprchu :-D. Něktěří z nás vyrazili na procházku do města a jiní šli spát, protože ráno se vstávalo brzo.

Ráno nás čekal přelet do Moskvy. Neletěli jsme všichni pohromadě a někteří dokonce letěli na Elbrus. Přelet s S7 byl mnohem lepší, než bych od “ruských nízkonákladových aerolinií” čekal.

Dějství páté: Moskva

Přiletěli jsme na letiště Domoděvovo, odkud vede super vlak přímo do centra. Hned na začátku návštěvy mě překvapilo, jaké je všude množství bezpečnostních kontrol. Během průchodu letištěm se může stát třeba třikrát, že je člověk vyzván aby prošel bezpečnostním rámem a nechal si proskenovat zavazadlo. To samé se děje na všech nádražích a také ve všech stanících metra. Je to docela otravné, zvláště, když se člověk pohybuje s velkým batohem a spěchá.

Každopádně po příjezdu do centra jsme zašli na jídlo a pak vyrazili na náš byt. Ten byl v celkem pekelně vypadajícím domě, ale aspoň jsme nakoukli do sovětského paneláku.

Další výhodou byla super poloha, asi 15 minut pěšky od centra. Tam jsme záhy společně vyrazili. Program byl už takový volnější, dohodli jsme se, že se večer sejdeme na bytě na závěrečné party. Další den ráno akce oficiálně končila, takže pak se naše cesty rozcházely.

Závěr

Akce určitě splnila očekávání, program byl skvěle vyvážený, počasí vyšlo, parta se sešla výborná. Možnost pobýt s rodinou od Sofy byla k nezaplacení, její rodina se o nás svědomitě starala a jsem opravdu moc rád, že jsme s nimi mohli strávit čas.

Dějství soukromé: Moskva

Koho zajímá jen oficiální část, nemusí číst dále. Ale napsal bych ještě něco k Moskvě, protože se to někomu může hodit. Nakonec jsem tam strávil 3,5 dne a chtěl bych jen úvodem říci, že to bylo málo. Z Moskvy jsem samozřejmě znal Kreml, Lenin, Chrám Vasila Blaženého, Lomonosovu Univerzitu a metro. Zjistil jsem však, že tam toho je mnohem více, tak bych měl pár tipů:

Lenin - jedna z “atrakcí” na Rudém Náměstí. Bookoval jsem dopředu návštěvu Mauzolea, ale bylo to zbytečné, protože vstup je zdarma a stačí jen vystát frontu. Ta mě odradila natolik, že jsem tam nakonec nešel
Chrám Vasila Blaženého - další věc hned na Rudém náměstí. Tam jsem byl, ale byl jsem zklamán. Vstup byl poměrně drahý a uvnitř jsem nějak nenašel to, co jsem čekal. Čekal jsem velký prostor, ale uvnitř je jen větší množství malých kaplí. Takže zvenku vypadá mnohem lépe, než zevnitř.

Arbat - zajímavá čtvrť se spoustou obchodů a sochou písničkáře Bulata Okudžavy.
Lomonosova Univerzita - největší, ze “Stalinových Sester”, zajímavá stavba na kopci relativně daleko od centra. Kolem je pěkná procházka a také se dá dojít na vyhlídkovou lanovku nad řekou.

Muzeum GULAGu - výborné muzeum o jedné z temných částí historie SSSR. Nechci tady zabíhat do politiky, ale přišlo mi výborně zpracované a historicky objektivní.

Metro - kapitola sama pro sebe, ale minimálně stanice Komsomolskaya určitě stojí za návštěvu

Muzeum kosmonautiky - další výborné muzeum, mapujicí historii Sovětského vesmírného programu. Zásadní cíl pro milovníky techniky.

Moderní čtvrť v okolí metra Vystavochnaya - jsou tam jedny z nejvyšších budov v Evropě a Federation Tower má krásnou vyhlídkovou terasu, která určitě stojí za návštěvu.

Moskva mě velmi příjemně překvapila a v podstatě čekám, až se zlepší vízová situace a pak bych se tam chtěl vrátit na další návštěvu. Město je čisté a má jak moderní, tak historickou architekturu. Služby fungují, dá se domluvit anglicky, dá se platit kartou. V době, kdy jsme tam byli probíhaly intenzivní protesty proti Putinovi, ale my jsme si toho prakticky nevšimli.