Špicberky – divočina na konci světa

A pak to začlo! Nádech… Plesk! Facka přím o mezi oči a jen tak tak lapám po dechu. Jsem celej? Jsem! Tlemím se na celé kolo a pomalu mi začíná být pěkná kosa. Zatím mi je ještě do smíchu a netuším, že se ze mě pomalu ale jistě stává fackovací panák. Připadám si jako na horské dráze a každým rychlým pohybem směrem dolů zavírám oči a připravuji se na nejhorší. Po další půl hodině nemám na sobě jedinou niť suchou a klepu se jako krysařík. I přes to, že máme na sobě neoprenovou kombinézu, protéká mi slaná voda pár centimetrovým otvorem kolem očního průhledu takovou intenzitou, že mám mokré snad i trenky. Přihrbenej s napůl otevřenýma očima sleduji papuchalka, který letí po našem pravoboku a větrné počasí si vyloženě užívá. „Kéž bych byl v jeho opeřené kůži a nemusel být na motorovém člunu, který řídí ruský maniak,“ říkám si v duchu a nemůžu se dočkat, až vylezu na pevninu.

Po více jak dvou hodinách vyčerpávající jízdy se mi mé přání plní a celá naše skupina neohrabaně vystupuje na drobné molo. Jsme zmoklí jako slepice a připomínáme partu sotva narozených jehňátek, které smetla silná průtrž mračen. Pomalu vytahujeme batohy zabalené v plastových pytlích a s hrůzou zjišťujeme, že se mořská voda dostala na naše dvě říšské pušky, které mají zajistit ochranu před ledními medvědy. Do toho se přidává Míra, že má mokrý péřový spacák a postupně zjišťujeme, že zdaleka není sám. To nám ta výprava na Špicberky hezky začíná! Jak se to říká? Zážitek nemusí být pozitivní… však to znáte! :-)

Řeknu to narovinu. Ještě před pár lety mě Svalbard opravdu nelákal a raději jsem upřednostnil Grónsko. Už odmalička mám tendenci si neustále něco dokazovat a posouvat svou hranici fyzických a psychických možností. Každodenní (někdy i vícefázový) trénink jsem však začal přeměňovat na cestovatelské zážitky a s narozením dcery už nejsem na sebe tak přisnej. Už nevstávám v 5:30, abych si stihl odběhnout trénink a nechodím běhat nachlazenej jen proto, abych byl všechna políčka v tréninkovém deníčku zaplněná :-) Ze stejného důvodu jsem už přestal vidět motivaci v tom, abych sebou 10 dní táhl několika kilovou pušku ze druhé světové a držel noční hlídky jako na dětské táboře. Vím že bych to zvládl. Ale život je až příliš krátkej na to, abych dělal věci ve kterých nevidím smysl. Někdo by to nazval leností, já bych to popsal jako svou dospělost. Ještě před pár měsíci jsem však netušil, že přijde strejda koviďák a já budu rád za každou odjetou akci. Takže když mi souhrou okolností spadlo do klína průvodcování po Špicberkách, bral jsem ho všemi deseti. Sranda byla ovšem v tom, že jsme tenhle trek ještě nikdy v Expe nešli a mělo se něm kromě několik řek krosit i dva kilometry široký ledovec. Že to zní v kombinaci s ledními medvědy jako pořádné severské dobrodružství? Taky že ano! Naší naplánovanou trasu totiž nikdo nechodí a většinou ji neznají ani místňáci.

„Tak teda pac a pusu!“ volám na našeho ruského druha, který nás motorovým člunem hodil na začátek treku a s těžkou hlavou počítáme škody napáchané mořskou vodou. Vlhké oblečení na člověku uschne hned, ale problém jsou mokré výrobky z peří a navíc zasažené slanou vodou. No, snad to nějak půjde… Po převlečení házíme batoh na záda a vycházíme k stanici Isfjord Radio, kde kecáme s místní výzkumnicí a ta nám radí, kde si máme postavit první tábor. Nemůžeme však kempit přímo u stanice, proto popocházíme o pár stovek metrů dál. Všude je mlha a už tak depresivnímu prostředí příliš nepomáhá myšlenka, že má člověk během (polární) noci držet dvouhodinovou hlídku. Člověk nemusí být zrovna nejostřejší tužka v penálu aby pochopil jednoduchou rovnici: mlha + lední medvěd = velký špatný. Do toho však přichází pozitivní proměnná v podobě sobů. Těch je tu požehnaně a člověk získá falešný pocit bezpečí, že kdyby se medvěd nacházel v naší blízkosti, neviděli bychom tyhle klidně se pasoucí paroháče. Místní výzkumnice nás totiž varovala, že se tu jeden méďa před pár dny poflakoval.

První hlídka proběhla dost na pohodu a člověk si s přehozenou zbraní kolem ramena připadá fakt důležitě. Rozdíl mezi nocí a dnem je jen kosmetickej a slunce, které jsme úvodní polární noc neviděli, v létě nikdy nezapadá. První dva dny jdeme od Isfjord Radio směrem na jih a kopírujeme z jedné strany pobřeží a z druhé hory. K mému překvapení není podložka nacucaná vodou, ale spíše vyprahlá. Vlastně máme co dělat, abychom našli nějaký solidní zdroj pitné vody nemuseli filtrovat stojatou kaluž. Když se kolem poledne prodere slunce skrz mlhu, padá nám z té okolní krásy čelist a člověk lehce zapomene na trudomyslnost, která byla předešlou noc cítit na každém kroku. Navíc když Míra při brodu řeky zahlásí: „Já už jsem se nabrodil něco řek! Všechny však byly s mými literárními hrdiny,“ nezůstává jediné oko suché. První dva dny se nesou v opravdu pohodovém duchu a kromě dopolední mlhy a podvečerního brodění řeky se neděje nic převratného. Vlastně ano! Asi jsem se zamiloval. Nechápu proč jsem se na Špicberky nepodíval už dříve. Tohle bohem opuštěné místo, kde nepotkáte ani živáčka a prostředí hraje všemi barvami má své neopakovatelné kouzlo.

Třetí den přicházíme k ledovci a teď je to hop nebo trop. Ačkoliv jsme trasu dopředu konzultovali s místním guvernérem (tzv. sysselmannen), nevíme přesně v jakém stavu bude. Z dostupných informací od místních tušíme, že je v těchto místech ledovec mírného sklonu a nedisponuje skoro žádnými trhlinami. Navíc není v létě pokryt souvislou sněhovou pokrývkou, takže už z výše položeného sedla vidím dalekohledem perfektně všechna případná nebezpečí. Do poslední chvíle však také kalkuluji s možností se otočit a zvolit dvoudenní variantu, ve které bychom museli ledovec obejít. Vážeme se na lano a po pár krocích z člověka padá počáteční nervozita. Led je skutečně silný a místo našeho přechodu je skutečně bezpečné. Míjíme několik ledovcových říček s blankytně čistou vodou a účastník Dan se zde chce za každou cenu vykoupat. Vlastně proč ne… Dáváme krátkou pauzu a kocháme se netradičním pohledem na ledové království. Po pár desítkách minut docházíme na druhou stranu a netušíme, že to pravé dobrodružství nás teprve čeká. Stometrová bahenní laguna nás přivítá nepřipravené přesně v ten moment, kdy už člověk slaví vítězství. Po několika neohrabaných krocích končí člověk po kolena v tekutém bahně a připadá si jako údržbář septiků. Nedá se nic dělat, musíme bojovat do posledního centimetru čistého oblečení a přeskakujeme z jednoho ostrůvku vyschlé hlíny na druhý. Po dalších pár minutách bahenních radovánek se konečně dostáváme do bezpečí a dáváme si za odměnu pořádný oběd. Už jsem dlouho neobědval na krásnějším fleku!

Ani druhá polovina dne nás nenechává chladnými. Jakmile se totiž dostáváme na hřeben, jsme překvapeni z krajiny, která nás čeká na druhé straně. Ledovcové řeky tu vymleli baladu o nicotnosti lidské schránky, která hraje všemi odstíny okrové barvy. V duchu oprašuji své zkušenosti z orientačního běhu a špekuluji nad dvojicí variant našeho postupu. Nakonec vyhrává ta více na jistotu, kdy nejdříve sejdeme do strmé rokle a následně prudce vycházíme do zhruba stejné výšky a traverzujeme členitý svah v místě, kdy je minimum prudkých údolíček. Celou dobu se při tom kocháme pohledem na moře a na sytě zelené pláně v údolí před námi, kde rozděláváme třetí kemp. Medvědí přepadení nepřipadá v úvahu. Máme totiž sebou agenta Máru, který v sobě probudil pud vojáka speciální jednotky. Už třetí den po sobě nosí jednu ze dvou německých zbraní a cílevědomě si vybírá okolní pahorky k tomu, aby svou smečku bezpečně ochránil. Pro větší autenticitu si nasazuje sluneční brýle, v jednom uchu nosí sluchátko a když už má na chvíli pohov, přehodí si kvér laškovně přes ruce tak, jak to dělají v Navy seals. Frajer!

Následující den je nejdelší z celé výpravy a vede celý vnitrozemím, kde největší rébus představuje brodění řek. Máme štěstí, protože jsme se trefili nejen do termínu, kdy nám korona dovolila legálně vstoupit na norské území, ale také jsou tu nebývale vysoké teploty. Většina jindy vodou prosycených míst trpí suchem a nám se tedy daří zdolat některá místa i s botami na nohou. Občas se však našli tací odvážlivci, kteří to příliš nevychytali a s dobráckým úmyslem skončili s mokrými chodidly. Voda nás však nemůže zastavit a k našemu překvapení ty nejhlučnější toky představovali v našem případě menší nebezpečí, než klidná hladina. Ta je totiž většinou hluboká po stehna (někdy i po pindíka) a divočejší řeka má sice větší energii, ale je mělčí. Do toho nás provází příjemné letní teploty, takže většina z nás vytahuje plážový outfit v podobě kraťásků a krátkého trička. Když večer přicházíme k lovecké chatě, jsme plni očekávání v jakém stavu bude. V žalostném. Jedna strana se pod náporem drsných polárních podmínek usmýkla a interiér připomíná medvědí brloh. Člověk se tu nechce dotknout opravdu ničeho a raději si nepředstavuji co by se muselo stát, abychom tu strávili dnešní noc. Stavíme stany opodál a hřeje nás pomyšlení na to, že následující den dojdeme do Barentsburgu.

Hahá, nechápu jak jsem se sem mohli těšit! Po zhruba 15-ti lehkých kilometrech podél pobřeží přicházíme další den do města, které bylo pojmenováno na počest holandského mořeplavce Willema Barentse. Už z dálky místo budí hrůzu. Nejen že poslední 2 kilometry jdeme podél uhelné hlušiny která negativně dokumentuje působení lidské činnosti, ale hlavně je na hony vidět černý dým, který stoupá z místní uhelné elektrárny. Jedná se o druhé největší město Špicberk, které je z velké míry obydleno občany Ruska. Podle toho to také vypadá a příliš úsměvu se nedočkáváme. Jdeme do první hospody co nás trkne do nosu a máme štěstí na ukrajinský podnik, který je velmi útulně zařízen. Ceny sice už tak útulné nejsou, ale jsme na severu a tady bylo odjakživa draho. Objednávám si losí burger a peláším do nedalekého centra zjistit, kde se tu dají koupit kartuše s plynem. Z místního info centra odcházím s prázdnou a při prohlídce města zjišťuji, že je to jedno z nejdepresivnějších míst pro život. Polovinu roku tu je vlivem polární noci totální tma a teploty přes -20 °C. Ulice tu připomínají návštěvu opuštěného hřbitova. Dlažební kostky na hlavním náměstí jsou pokroucené do všech směrů a nejrůznější potrubí tu lemují cesty v opravdu mizerném stavu. Některé baráky mají kolem sebe dřevěné lávky. Na dobrou polovinu z nich mám strach vstoupit, protože jsou buď ztrouchnivělé nebo z nich trčí hřebíky. V horším případě oboje. Negativní atmosféře vévodí především neochota místních lidí pomoc cizinci. Nevím jestli to je vlivem korony, ale lidé se mi tu vyloženě straní a když se ptám rusky na obchod, začnou jen rozhazovat rukama a tvrdí, že mi tam stejně nic neprodají. Divný kraj, ve kterém je největší chloubou socha Lenina, bazén procházející rekonstrukcí a pravoslavný kostel, který je na rozdíl od většiny okolních budov v perfektním stavu. O půlnoci se v lese podnapilém stavu dostáváme na místní fotbalové hřiště, které je už jenom škvárovým pláckem bez bran a chceme si zde postavit stany. Uvnitř města se totiž nemusí držet hlídky a od kluků co už tu byli jsme dostal tip, že to tu místní tolerují. Bohužel máme smůlu a po pár minutách k nám přichází někde z kanceláře starosty, že tu prý nesmíme spát a že máme odejít k psímu útulku na hranici města. Hm… Super! Ale vlastně mě to vzhledem k předchozí zkušenosti vůbec nepřekvapuje.

Lehčí opilecké ráno provází psí vytí. Po včerejším večírku člověku chvíli trvá, než si vrátí všechny vláčky zpátky na koleje. Kousek vedle stanů je nazvraceno a vášnivě diskutujeme o včerejším mejdanu, kdy se z původně poklidného pití extrémně drahého piva stal neřízený volný styl, který skončil zlomenou tyčkou od stanu. Není čas ztrácet čas. Pokračujeme dál směrem k vojenské stanici severně od Barentsburgu a narážíme na zchátralý hřbitov. Poutavě si prohlížíme náhrobky a divíme se, že jsme na takovém místo posledního odpočinku vůbec nalezli. Ne nadarmo se Svalbardu přezdívá „země, kde vám nedovolí zemřít“ a má pro to své opodstatnění – pohřby jsou tu od roku 1950 zakázány. Je tu totiž trvale zmrzlá půda a vykopat do ni větší jámu je nadlidský úkol. A i když se to náhodou povede, tak se tělo kvůli arktickým teplotám nerozloží. To představuje problém například ve chvíli, kdy se zde pohřbí ostatky lidí, kteří zemřeli na španělskou chřipku a virus tak nebyl zničen. S globálním oteplování a táním permafrostu mohou smrtelně nebezpečné viry znovu udeřit. Tahle věta získala v roce 2020 úplně jiný smysl, že? Také se na Špicberkách nemůžete narodit. Těhotné ženy musí tři týdny před termínem odjet z ostrova a dítě porodit na pevnině. Je to z toho důvodu, že Špicberky jsou sice pod správou Norského království, ale nejde o území žádného státu. Proto by dítě narozené na Špicberkách nemělo žádné občanství. Crazy!

Po prohlídce hřbitova pokračujeme dál podél pobřeží a kromě několika překážek v podobě řek a desítky metrů hlubokých údolí nám cesta ubíhá hladce a stavíme si stan u místní lovecké chalupy. Večer (jestli se dá večerem nazvat chvíle, kdy na vás svítí ve 22:00 slunce) špekuluji nad mapou a představuji si, jak asi bude náročný následující den, kdy máme v plánu přebrodit největší řeku našeho tripu. Dostáváme se k ní zhruba 13 hodin na to a máme opět kliku. Původně jsem měl v plánu přebrodit vodního hada v místě nejhustějších meandrů, kde je největší jistota nejnižší hladiny vody. Je však odliv a na pár hodin se nám odhaluje tzv. kosa. Tedy vyvýšené místo na (v tomto případě) mořském dně, které je při přílivu zalité vodou. Dostat se však k tomuto ostrovu vyžaduje přebrodění zhruba 30 metrů široké úžiny, která je v některém místě poměrně hluboká. Pak následuje zhruba kilometr rychlý přesun na druhou stranu, protože voda stoupá každým okamžikem a to poslední co chcete je, abyste se ocitli na potápějícím se ostrůvku sto metrů od pevniny. Uf, všechno naštěstí vychází na jedničku! Sice je na druhé straně úžina ještě o trochu hlubší než na té první, ale nikdo se nějak extrémně nezmáchá. Dáváme oběd a stejně jako poslední den pokračuji v sandálích. Bolí mě totiž z těžkých a starých pahorek achilovky a nechci riskovat jejich zánět. Naši poslední noc v divočině trávíme na nepříliš rovné louce uprostřed které protéká čůrek vody. Jedná se o zelenou oázu života mezi prudkými kamennými svahy.

Rád bych řekl, že se závěrečný den treku nesl ve znamení pohody a euforie. Než se však dostavila, užili jsme si ještě perné chvíle. Nejdříve jsme se museli vypořádat s těžkým a prudkým brodem, který nás překvapil uprostřed ostrého suťoviska. Jakmile se všichni bez ztráty kytičky dostáváme na druhou stranu, pokračujeme do sedla a Miloš nachází fosílii ukrytou v jednom z kamenů. Je na ni vidět obtisk listu stromu. Stromy se tu už pár tisíc let nenachází a jedná se tedy o atraktivní úlovek. V sedle nejdříve pohledem zkontrolujeme nedaleký ledovec, následně dáváme obědový šábes po kterém čelíme poslednímu hlavolam našeho osmidenního treku. Údolí se totiž uzavírá do strmé strže a nemáme patřičné vybavení na to, abychom postupovali strmě dolů. Nabízí se dvě varianty. Buď to vezme zleva prudkým kopcem nahoru a budeme doufat, že z druhé strany bude cesta schůdnější nebo budeme pokračovat po sužujícím se úpatí a třeba se tam nějaký ta pěšina přece jen najde. Jdu jako vedoucí skupiny kupředu a zkouším uplatnit variantu číslo dvě. A máme opět kliku! Skutečně se na konci skalní plošiny nachází kamenný mužík ukazující schůdnou cestu dolů. Jsme zachráněni! Zbytek cesty do Longyearbyen je sice (v sandálkách) dlouhý, ale stojí za to. Jelikož obchod zavírá v 18:00, peláším indiánským během jako předvoj, abych stihl koupit ingredience na společnou večeři. Po příchodu do města se scházíme v nedaleké hospodě a se zrzounem v ruce hodnotíme úspěšný výlet. Jelikož jsme přechod zvládli o dva dny rychleji oproti původnímu plánu, stále máme čas na prozkoumání okolí a někteří z nás se rozhodují praštit se přes kapsu a vyrazit na celodenní výlet lodí do osady Pyramiden. Navíc mají kliku, protože z této výletní lodi spatřují ledního medvěda, kterej si zrovna dával dvacet. Tak ještě vrátit zaflákané kvéry a hurá domů!

Jinak víte, co je zvláštní pocit? Když se pohybujete v místech, které pokládáte za bezpečné a pár dní na to zde smrtelně napadne lední medvěd člověka. Svalbard umí bejt drsnej a naše (pomalu uvadající) ostražitost rozhodně měla smysl. Pár dní po našem návratu totiž zabil medvěd obsluhu letištního kempu, ve kterém se nemusí držet hlídky. Uf, ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech a už jen kvůli tomuto incidentu hodnotím naší výpravu jako velmi šťastnou. Nejen, že byl ledovec i řeky v překvapivě dobrém stavu, ale navíc se přidaly abnormálně vysoké teploty. V Longyearbyenu (hlavním městě Svalbardu) padaly teplotní rekordy. Když jsem několikátý den po sobě bral na sebe triko a kraťasy, začal jsem si uvědomovat, že tohle by se v polárních oblastech nemělo stávat. Byl jsem 1000 kilometrů od severní točny a měl na sobě oblečení, které bych bral na koupačku k jezeru. Šílené! Jinak se musím přiznat, že výprava byla skvělá a daleko předčila mé očekávání. Každý den jsme procházeli jinou krajinou a přítomnost zbraní v kombinaci s hlídkami tomu dodávalo daleko dobrodružnější pocit. Na treku jsme kromě návštěvy Barentsburgu nepotkali ani živáčka a naprosto vše nám překvapivě vycházelo. Ze svých 44 výprav v roli průvodce řadím výpravu na Špicberky do TOP3. Za mě velká pecka a chci poděkovat celé skupině za tuhle skvělou jízdu! :-)