Srbské hory pod 26 let

Obloha se zatahuje a zničehonic začíná pršet. Z nebe se valí proudy vody, křovisko, ve kterém jsme schovaní se mění v bažinu. Divoký pes, který se k nám přidal za vesnicí, se zamotává do klubíčka a zalézá pod pláštěnku. Snažím se na mobilu najít předpověď, ale vlhká obrazovka nechce fungovat. Co dál? Musím udělat nepopulární průvodcovské rozhodnutí. Odpískávám výstup na Midžur, nejvyšší horu Srbska, a velím k co nejrychlejšímu návratu zpět na chatu. 

Výprava do srbských hor začíná, trochu paradoxně, ve městě. Po celonočním přejezdu se zastavujeme v Niši, prohlížíme si zdejší historickou tvrz, na místním trhu nakupujeme zásoby ovoce, pečiva a rakije, směňujeme peníze a vydáváme se na několik dní do hor. Čeká na nás pohoří Stará Planina a zapadlá vesnička Topli Do, která se má stát naším “basecampem” pro výstupy na okolní hřebeny. Vede do ní patnáct kilometrů dlouhá klikatá polosilnice o šířce přesně jednoho Opelu Vivaro. Modlíme se, aby se proti nám nevyřítilo auto, se kterým bychom se museli nad několik desítek vysokém srázu vyhýbat.

Ubytováváme se v parádní horské chatě a rovnou vyrážíme na první, testovací procházku. Osmikilometrová trasa k vodopádům nám dá nahlédnout do parádních srbských podzimních výhledů plných sytých barev, které nás budou provázet po několik dalších dní. Večer trávíme vařením, popíjením rakije a sledováním srbské verze reality show Farma, což je…mega velký bizár!

Další den vstáváme brzy. Čeká nás téměř třicetikilometrový okruh na Midžur a zpět. Předpověď počasí je všelijaká, ale mezi kopci vykukuje sluníčko. Pláštěnky zatím balíme do batohů a v osm ráno vyrážíme…Bum, prásk, blesky, déšť…otáčíme to na šestém kilometru. V botách to čvachtá, goráčovky kapitulují, zahajujeme sestup. Nebo spíš ústup? Ten se nakonec ukazuje jako nejlepší možná volba, jelikož v podobné intenzitě prší dalších dvanáct hodin. Ve vesnici nás pozorují domorodci, kteří si ťukali na čela už v momentu, kdy nás viděli vyrážet do kopců. Evidentně jsme jim zlepšili den. Na malém nádvoříčku potkáváme naší paní domácí a objednáváme večeři. Pětikilovou mísu čevabčiči, obrovské vepřové steaky, jehněčí polévku, pro vegetariánskou část výpravy salát a grilované houby. Snědli jsme sotva polovinu a ještě dlouhou dobu se nám sbíhaly sliny při pomyšlení na tohle “food po*no”. A taky na večerní svařák, který holky ukuchtily!

Třetí den v Srbsku nás opět budí déšť. Pomalu se ale musíme přesunout do Suva Planiny, času moc nezbývá. Vymýšlím proto variantu, jak pokořit nejvyšší horu Srbska i za zhoršených meteorologických a zkrácených časových podmínek. Házíme věci do auta, loučíme se s Topli Do a objíždíme celý horský masiv. Cesta trvá dvě hodiny, autem vyjíždím na Babin zub. Na nejvzdálenější možné místo, kam se dá vystoupat Nanukem. Parkujeme u observatoře a vydáváme se po hřebeni na Midžur. Poprchávání se pomalu mění v neprůstupnou mlhu, ale to nás nemůže zastavit. Po dvou a půl hodinách a osmi kilometrech stojíme na vrcholu. Zima jako v zimě, děláme pár povinných fotek a rychle utíkáme dolů. 

Večer mi účastníci připravují překvápko v podobě narozeninové oslavy. Ještě jednou díky všem! Oslavili jsme to čtvrtkilovou pljeskavicou a šopskou hostinou. Parta se na výpravě sešla skvělá a aspekt toho, že jsou všichni účastníci mladší 26 let, dělá z výletu docela slušnou a pohodovou jízdu. 

Probrali jsme dnešní výstup, vyhodnotili zisky a ztráty jak na duši, tak na těle a připravili se na následující dny. Na highlight výpravy, přechod hřebene Suva Planiny. 

Ranní přejezd, dospání v dodávce a hurá na to.

Vyhazuji účastníky ve vesnici Divljana. Ti společně míří na vrchol Pasarelo, odkud jsou k vidění překrásné výhledy do okolí. Já odvážím dodávku do třicet kilometrů vzdáleného Gorniho Dušniku, parkuji nad vodárnou a jdu jim naproti z opačného směru. Krosnu si plním nakoupenou baklavou, Colou a plechovkami piva, které jako šerpa vynáším na nejvyšší vrchol hřebene jménem Trem. Zásoby schovávám do mohylky na vrcholu a po hřebeni vyrážím po červené k účastníkům. Potkáváme se pozdní odpoledne, plni dojmů, ale i vyčerpání. Na Tremu sledujeme západ slunce a k autu scházíme za tmy. Suma sumárum, necelých třicet kilometrů, 1200 metrů stoupání, 10 hodin pochodu. Ale stálo to za to!

Předposlední den navštěvujeme největší jeskynní systém v Srbsku, Lazarovu jeskyni. Prohlížíme si obrovité dómy plné krápníků a dalších geologických útvarů, vylézáme na kopec nad jeskynní a kocháme se výhledy na Lazarův kaňon, Suva Planinu a v dálce se ztrácející Midžur. První den, kdy nás svou přítomností těší slunce a pohodové teploty a také poslední den v horách. Bylo to intenzivní, krásné a náročné. Tak či tak, díky Srbsko a zase někdy čau!