Tak tohle je Maroko!

To by byla pr*el, kdybysme to zítra zase nestihli, říkáme si rozházený na dvoulůžáku v londýnským Hiltonu a tlačíme do hlav všechno hotelový jídlo, co nám rozpočet 25 liber na hlavu dovolí. Asi takhle výpravy běžně nezačínaj. Naše Maroko startuje uprostřed covidový krize v půlce listopadu, z pražskýho letiště odlítáme bez zpátečních letenek a s představou nočního chillu v Manchesteru, přesunu do Marrákeše a pohodových deseti dní někde mezi horama, mořem a pouští.

„Vstávat saláti, za dvě minuty jdeme,“ budí nás něžný hlas velitele výpravy. Poněkud rozespalí po seznamovací letištní párty odhazujeme batohy na odbavení a ve čtyři ráno už čekáme ve frontě na security v dlouhý frontě. Jakože hodně dlouhý frontě! Polemizování mezi „to nemáme šanci stihnout“ a „to dáme v pohodě“ rozetíná, až když dorazíme na gate a máváme letadlu, který nám právě ulítlo. No nic, chyba letiště, dostáváme vybrat mezi přesunem jinam a odletem v prosinci, kupují nám nový letenky, odvoz na Stansted a noc v hotelu. Zpestříme si to aspoň nákupem občerstvení na benzínce a adekvátně občerstveni hotelovou krmí před pátou ráno opouštíme Hilton a dle pokynu stepujeme na letišti ve frontě na security. Dlouhý, fakt dlouhý frontě. Kus fronty se svolením milého pána předběhneme, kus vystojíme, čtyři minuty poté, co nám zavřou gate ukecáme sekuritku, ať nás pustí přes kontrolu a dobíháme na zavřený gate, kde se už s obsluhou velmi nepřeslechnutelně dohadujou naši spolucestující ze včerejška. Sami ani nevěříme tomu, že letadlo počkalo a o půlhodiny později fakt odlítáme. Sice teda bez jednoho ztracenýho batohu, ale jsme v Maroku.

Vyzvednout auta, koupit jídlo a alkohol, zastávka v dekáči pro chybějící věci a nový batoh. Dělíme se do dvou posádek Dustera a Kangoo a vyrážíme do Merzougy. Večeři ládujeme v pouštním kempu asi ve dvě ráno a o pár hodin později už se tři stateční škrábou na dunu za kempem na východ slunce. To ještě netušíme, kolik jich za výpravu uvidíme. Sedláme velbloudy a když zjišťujeme, že jméno má jen jeden, pojmenujeme i zbytek. Karavana Ubera, Londýna, Manchestera, Casablancy a dalších nás doveze k berberské vesnici v poušti prakticky u hranic s Alžírskem i k nejvyšší duně, na kterou už po svých vyfuníme akorát na západ slunce. V dálce je slyšet muezzin, kolem jen hromada teplýho červenýho písku, Adam nám čte zápisky z přechodu pouště Wahiba a je to takovej ten moment, kterej vlastně ani nechcete, aby skončil. Končí bojovkou, kdo potmě zvládne nejdřív dorazit zpátky do kempu. Po dalším tentokrát hromadným sledováním východu na dunách a půldni na bloudech se přes zastávku v kasbě „točil se tu Gladiátor a Game of Thrones a všechno možný“ Aid Ben Hadou, suneme k horám. Asfalt končí, začínají políčka. Za chvíli končí také průjezdná cesta, takže parkujeme auta. Balíme batůžky, čtyři litry vody na hlavu a jdeme! Cestu volíme trochu alternativní, když tu v mapě netrefíme, míjíme stáda koz. Sem tam se někde mihne veverka berberská nebo nějaká agama. Jdeme prostě kaňonem podél řeky, však někam dojdeme. Po obědě už stavíme stany, na planině máme i luxusní bazének, který otužilejší část posádky využívá ke koupání. Zbytek výpravy vytváří ze dvou vařič plamenomet a ve volném čase konzumujeme večeři a vyprazdňujeme placatky.

Vstávačky v pět se účastní všichni. Překvapivě včetně účastníka, který od začátku hrdě hlásil, že sem jede umrznout. Noc zjevně přežil, vyrážíme tedy v plném počtu na východ slunce na nejvyšší bod Antiatlasu, Jebel Sirwa. Tam také po hodně funění v milosrdným svitu čelovek a troše lezení skutečně vystoupáme. Vrcholové fotky s vlajkou, sváča a valíme zase dolů. Komu neujela aspoň jednou noha nebo nezakopl a nesáhl si plnou vahou co všudypřítomných kaktusů a pichlavých keřů, jako by tu nebyl. Zbourat stany a stejnou cestou kaňonem razíme zase k autu. Kangoo na odjezdu zablokoval místní trh, než stánkaři své poklady uklidí, má Prachovka opět solidní náskok a do Taghazoutu doráží neporažena. Dámská část osádky tedy strategicky vybírá apartmá. Volí samozřejmě střešní pokoj s terasou a jak později zjistí, bohužel pouze s ledovou vodou ve sprše… Po dopolední pohodě a suchozemské lekci, kde nám surf suplovala karimatka, se odpoledne navlékneme do neoprenů a o chvíli později už se topíme ve vlnách. Občas se nám daří nějaká ta kobra, občas si na prkno i stoupneme, ale častěji jsme někde pod vodou. Ještě koupačka v oceánu bez neoprenů, oběd a večer tmelíme tým piknikem na pláži a společenskými hrami. Podobně trávíme i další den. Dopoledne surf, odpo rybí trh v Agadiru, grilovačka a trocha surfu na dunách.

Východy už ani nepočítáme. Ještě za tmy se navlíkáme do studených neoprenů a tlapkáme na liduprázdnou pláž, kde nás naše jednočlenná mezinárodní porota dělí do tří týmů a dopřáváme si ještě dvě hodinky na surfech. Už se tolik netopíme a skutečně snad všichni se na chvíli postaví a sjedou si nějakou tu vlnu. Pak už jen vrátit surfy, sbalit věci, a autozávod do Marrákeše. Na pár hodin se touláme uličkami mediny a naproto turistů prostým tržištěm. Občas nás tu omylem v nějaké uličce zamknou. Minout nesmíme ani pro čichové buňky obzvlášť výživnou návštěvu koželužen. Návštěvu většiny památek si musíme odpustit, protože covid. Ale aspoň zažijeme město tak, jak se turistům asi nikdy jindy nepoštěstí. Třeba jindy lidmi narvané zahrady Majorelle s baráčky v odstínu typické modré, máme v podstatě zcela pro sebe. Balíme se a oproti původnímu plánu vyrážíme do Casablancy. Jednak odsud máme letět domů, druhak tu máme ještě jeden nutný check point.

„Dělejte saláti, za pět minut tam máme být!“ Protože už jsme na povely „za tři minuty tohle a tam,“ poměrně vycvičení, chystáme během chvíle před hotelem taxíky. Ty nás po troše francouzského navigování dovedou do požadované destinace a s dvacetiminutovou sekerou a zcela nevhodně oblečené nás číšník uvádí k prostřené tabuli v Rickově baru. Výzvu „stihni co nejvíc drinků během dvou hodin, protože zavírají v osm“ plníme předkrmem, večeří, dezertem i adekvátním počtem nápojů. Ještě se projdeme po promenádě k mešitě Hassana II., pochytáme taxíky a netradičně velmi před východem slunce vracíme auta. Pro jistotu poučeni minulou situací se čtyřhodinovou rezervou stepujeme na zcela liduprázdném letišti, kde jedinou frontu tvoří naše desetičlenná skupinka. A abychom to loučení neměli tak těžký, užíváme si kufrového tetrisu se dvěma půjčenýma Fiaty Panda. Místo uzavřené úschovny zavazadel dáváme osmihodinový kulturně poznávací a žrací (vážně jsme nejedli tam moc, jak to zní) přestup v Malaze. Následně se ve dvě ráno budíme ve studený zamlžený Praze. Sláva nazdar výletu, chceme zpátky!

Text napsala a fotky vyfotila Martina Podhůrská. Děkujeme!