Trochu jiný Silvestr aneb za sněhem do Bulharska

Přišlo mi poetické zakončit letošní podivný rok 2020 s Expedition clubem a vykročit do nového, třeba povedenějšího, zase na horách a daleko od lidí. Rozhodnutí přihlásit se na nějakou výpravu přišlo nějak bez přemýšlení a impulzivně. A tak jsem jedno pondělí večer byla najednou přihlášena do Makedonie na sněžnicích. Někteří moji kamarádi na mě trochu koukali jak na blázna, že v době covidu jednu pryč. No nic, asi jsem trochu blázen. Netajím se tím. Je pravda, že jsem to rozhodnutí nijak nepromýšlela ani neanalyzovala. Možná, že kdybych nad tím dlouho přemýšlela, tak nakonec sedím doma na zadku.

Asi týden před Vánoci nám byl zájezd do Makedonie zrušen. Hádáte správně – covid. V Makedonii vyhlásili zákaz scházení více jak čtyř lidí, což zájezd o devíti členech trochu komplikuje. Naštěstí ale umí Expedition club improvizovat a naplánoval nám místo toho akci do Bulharska. Tak jsem se teda opět přihlásila na výpravu a doufala, že to nikdo nezruší. Že třeba neonemocním covidem nebo že nás nedej bože netrefí meteorit…

Pondělí 28. 12. 2020
V pondělí 28. 12. byl odjezd večer z Brna. Na FB skupině jsem se se dvěma dalšími cestovateli – Romčou a Martinem domluvila, že když Martin jede autem, tak nás nabere po cestě. Lepší, než každý po vlastní ose. Měli jsme domluvený odjezd z Chodova, mého oblíbeného obchodního centra, kde se pokaždé ztratím, a od poslední návštěvy jsme přísahala, že už mě tam nikdo nedostane. V tramvaji jsem si ještě na poslední chvíli vzpomněla, že ty krásně připravené sněžnice, jsem nechala za dveřmi a nemám je. To mi to hezky začalo. Do Brna jsme nakonec dojeli s hodinovým předstihem, potkali se s Luckou a rozhodli se ještě dokoupit zásoby v místním Tescu, aneb ať žije Tarapaca ve slevě. Pak už pro nás přijela krásně zelená dodávka se zbytkem účastníků zájezdu a my vyrazili vstříc dobrodružstvím. Cesta přes noc není moc záživná a nic zajímavého se nedělo, až na to, že se Martin pořád ptal, zda nenačneme to víno.

Úterý 29. 12. 2020
Ráno jsme dorazili do Sofie. Stavíme v centru, platíme za parkování a vyrážíme se podívat na katedrálu Alexandra Nevsky. Ještě po cestě vlezeme do dalšího kostela a pak kolem zaparkované dodávky procházíme směrem k bankomatům. Honza, náš průvodce, se snaží zdvořile od hlídačů parkoviště vyzvědět, zda máme zaplaceno správně. Hlídači nás pošlou někam, že mluví jen bulharsky. Na parkoviště zaplněném asi deseti auty jsou tam tři. Aby se náhodou nepředřeli. V bankomatu jsme vybrali peníze a rozhodli se popojet dále. Jen co jsme se naskládali do auta, ejhle, botička na autě. Evidentně jsme koupili lístek na špatnou zónu. Hlavně, že teď při vysvětlování anglicky umí. Zajímavé. Naše další zastávka byla v městečku, kde jsme zjistili, že k jídlu si v restauraci nic nekoupíme, protože covid a lockdown. Jedné místní paní jsme tedy alespoň v okénku vykoupili na doporučení Honzy banicu (sýrové pečivo) a k její velké radosti se naučili bulharsky poděkovat – blagodarya.

Před návštěvou termálních lázní nás ještě čekala zastávka v Rilském klášteře (The Monastery of Saint Ivan of Rila). Jedná se o největší a neznámější klášter pravoslavné církve v Bulharsku. Klášter byl založen v 10. století Sv. Ivanem Rilským, který jako poustevník žil v pohoří Rila a později byl kanonizován. Klášter patří k nejvýznamnějším památkám celého Bulharska a od roku 1983 je zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Překvapilo nás, že restaurace sice mají lockdown, ale do lázní nás pustí. Po koupačce zbývalo už jen dojet na parkoviště přebalit batohy a vyrazit na chatu Lovna (cca 1 700 m), kde nás čekala první noc.

Středa 30. 12. 2020
Ráno jsme vstali a čekal nás výstup na chatu Ivan Vazov ve výšce 2 300 m. Naplánovanou jsme měli letní trasu. I přesto to, že jsme měli od dvou chatařů potvrzeno, že můžeme jít letní trasou, ukázalo se, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Pomalu jsme stoupali vzhůru. V chatě na konci lanovky jsme dali pauzu a pak pomalu vyrazili po modré směr jezera a kopec Otovitsa (2 712 m). Po cestě nás doprovázel silný vítr a postupně i mlha. Zhruba v půlce se nasazovaly sněžnice a už se stoupalo prudce nahoru. Asi 2 km před chatou, těsně pod kopcem Otovitsa, kudy vede letní cesta, jsme se několikrát zasekli. Nejdříve jsme v mlze hledali cestu, která nebyla moc, nebo spíš vůbec, značená. Pak jsme hledali, co nejméně prudký svah a začínalo to být lehce nemožné. Těsně pod vrcholkem, kde už byl svah pomalu kolmý, jsme došli k závěru, že to asi nebude úplně easy. Navíc se po celém hřebeni táhl zhruba 2m vysoký navátý převis sněhu, který jsme uviděli, až těsně pod vrcholkem, když se trochu zvedly mraky. Nejdřív podjely nohy Honzovi a sjel dolů, pak trochu zazmatkoval Martin, když taky začal sjíždět dolů a nakonec se druhému Martinovi skutálel batoh celých těch 100 m dolů do údolí. Takže jsme maximálně opatrně sundali sněžnice, nasadili nesmeky a vydali se dolů do propasti k batohu.

Po cestě se ještě sesbíraly důležité věci, které se z batohu odkutáleli, jako třeba placatka. Batoh přežil bez újmy dokonce i ta lahev vína byla v celku. Zpátky u jezer nás čekalo rozhodnutí. Vzít jinou cestu, která vedla nahoru do sedla a pak dolů k chatě, nebo se vrátit zpět. Když Honza zjišťoval, jak na tom naše výprava je, tak se rozhodlo, že budeme pokračovat. Já osobně se nerada vracím a určitě jsem se cítila méně unavená, než jsem ve skutečnosti byla. Ale to jsem zjistila až později. Evidentně dobrá nálada může přebýt únavu. Bylo rozhodnuto a my zase lezli do kopce. Počasí se pomalu, ale jistě horšilo, teplota klesala, světlo mizelo a Honza se nám bez sněžnic ztrácel vzadu. Vítr se rozhodl nás odfouknout a já řešila, jestli se v té vánici doobléknu, nebo to prostě vydržím a nezmrznu. Přioblečení se nekonalo, na to moc foukalo. Po nekonečně dlouhé době jsme dorazili do sedla a jdeme z kopce. Všude je tma, sněží, fouká, je zima a jsou vidět jen světýlka čelovek. Tulíme se k sobě, abychom se zahřáli, a pokračujeme dolů. Najednou zasvitne v dáli v údolí světýlko naděje. Chaloupka. Hurá. Musím říct, že to vypadalo blíž, než to bylo a ty tři kilometry byly nekonečné. Ale nakonec sedím v chatě s čajem a postupně rozmrzám. Tak ten poslední úsek trumfnul i dovolenou s Láďou. Vysvětlujeme, proč jdeme tak pozdě a jsme tak mrtví. Alespoň už víme, proč se letní cesta jmenuje letní.V chatě je nám řečeno, že chataři z předchozích chat, co nám tvrdili, že letní cesta je průchozí, jsou kokoti a nemáme je poslouchat.

Čtvrtek 31. 12. 2020
Venku je stejně krásně, jako předchozí večer, jen je tam trochu více světla. Na výlet na kopec se nikomu nechce, stejně nebude nic vidět. Takže trávíme čas alternativním plánem a trénujeme hledání pípáků, učíme se poznávat konzistenci sněhu a pravděpodobnosti lavin, zahrabáváme se do sněhu, stavíme záhrab se střešním oknem a užíváme si sněhu. I přesto, že nám v chatě tvrdí, že tu mají nejméně sněhu za posledních 30 let, já si sníh užívám a vynahrazuji si loňskou zimu. Večer mají Bulhaři párty a my hrajeme Bang. Taky se nám podaří dát dohromady asi čtyři písničky na kytaru. Asi budu muset natrénovat více bez zpěvníku. Ach ta paměť. Půlnoc nás přivítala v dobré náladě, vylepšené nějakým tím alkoholem, a zlepšujícím se počasím. Koukám na hvězdičky a přemýšlím, jestli ta žlutá tečka na obloze je Mars. Kupodivu je.

Pátek 1. 1. 2021
Ráno nás přivátá sluníčko a panoramata. To máme za odměnu. Balíme a odcházíme z chaty. Cestou se kochám výhledy. Tentokrát jdeme zimní cestou od začátku. Honza ještě dostal půjčené sněžnice, aby se nemusel bořit ještě více v tom čerstvém prašanu. U auta jásáme a po odmražení dveří a seškrabání oken odjíždíme směr termály. Těšíme se na teplou vodu. Bohužel, termály měly naplněnou kapacitu a tak smutně nasedáme do auta a pokračujeme směr Karlovo, kde na nás čeká ubytování v Bílém domě. V Karlovo hledáme ubytování a s dodávkou se proplétáme stínadelskými uličkami a vymetáme obrubníky. Nakonec nacházíme bydlení a kupodivu teče ve sprše i teplá voda. Teda jak komu. Já měla teplou až druhý den, první den byla vlažná. Asi aby ten šok ze studeného prostředí nebyl tak náhlý.

Sobota 2. 1. 2021
Ráno nás čeká poslední výlet. Lanovkou na Sopot a po hřebeni přes kopec Ambaritsa (2 166 m), kterou jsme přejmenovali na Aconcagua, protože to nikdo neumí přečíst v té jejich azbuce. Je za deset minut devět a lanovka nejezdí. Tvrdím, že od devíti lanovka určitě pojede, protože alternativa se mi tolik nezamlouvá. Naštěstí v devět zapínají lanovku a my se můžeme přiblížit k chatě Dobrila a ušetřit si asi 1000 výškových metrů. Cesta vede po červené po hřebeni na kopec Ambaritsa (2 166 m). Na hřebeni fouká. Tuším, že tu fouká 365 dní v roce a teplota větru se pohybuje v závislosti na ročním období. Vytahuji tlusté rukavice. Na vrcholku se ještě skupinově fotíme a pak nás čeká dlouhý sestup zpět to údolí. Moje kolena trochu protestují, ale do údolí nakonec dojdeme. Večer ještě dáme poslední hru Bangu.

Neděle 3. 1. 2021
Cesta do Brna proběhla nad očekávání dobře, jen na hranicích s Maďarskem předstírali práci a zdržovali. Nakonec jsem dorazila domů před půlnocí. Jen ten návrat do reality byl náročný a říkala jsme si, že jsem nezůstala na horách. Ještě, že je v době covidu povolen HO. Tak zas někdy na horách!

Děkujeme za článek a za fotky Janě Kyclové!