Velikonoční apokalypsa v Černobylu

Po předchozí zkušenosti s D1 skoro nevěřím, že do Brna dorážíme s dvouhodinovou rezervou a ještě stíháme chvíli pokecat v klubovně, než se v kolem desáté nalodíme do Fridtjofa. Posádka na střídačku usíná, ukrajujeme kilometry a v šest ráno nás na hranicích s Ukrajinou vítá nefalšovaný velikonoční zajíc. Ještě si dáváme hodinovou chrupku v Užhorodu a jdeme si projít město a sehnat něco na snídani. Povinná zastávka v supermarketu a míříme k prvnímu cíli, vinicím v Seredně. Zde po důkladné návštěvě podzemních tunelů a vinných sklepů navazujeme rovněž důkladnou inspekcí obsahu lahví. Do Koločavy dorážíme přes hrbolaté cesty akorát na pozdní oběd. Sotva stiháme odhodit batohy a nacpaní si jdeme poslechnout něco o místní historii, podívat do kostela a na hroby četníků. Večer, jak už to tak bývá, tmelíme tým místním občerstvením.

Budíme se do upršena a zamračena, bouřku střídá sněžení a na plánovaný trek se nám zrovna nechce. Program tedy otáčíme a dopoledne si dáváme poznávačku okolí. Zasněženými a zledovatělými cestičkami s autem překlouzáme a přehopsáváme v doprovodu místního pasteveckého „medvěda“ k foglarovskému totemu a zamrzlému Siněvirskému jezeru. Podnikáme také krátkou zastávku v zoo, kde podrbeme vlky, lamy a zajdeme navštívit medvědy v místním rehabilitačním centru. Počasí se trochu vybírá a už není co odkládat. Po jídle vyráží část výpravy zkoumat místní skanzen, zbytek jde na trek. Už na prvních metrech do kopce pokrytého neskutečně mazlavým a klouzavým bahnem litujeme, že jsme si těch řízků dávali tolik. Postupně funíme směrem k husté peřině mraků, z bahna se stává sníh, ze sněhu hluboký sníh, občas zapadne noha nebo hůlka, občas člověk po pás. Část výpravy jde napřed a když vyjdeme z lesa, musíme na ně chvíli počkat v totální bílé tmě. V tom se mraky rozfouknou a naskytnou se nám boží výhledy. Vybíháme ještě na hřeben, fotíme a vychutnáváme krajinu. Připojuje se k nám zbytek a pomalu sestupujeme do Koločavy. Krásný, skoro letní podvečer! Na posledních metrech na památku nabereme zase několik kilo bahna u hurá do Četnické stanice, kde už na nás čeká vytopená sauna. Jen bereme ručníky a hodinku se nahříváme, než se vydáme na další kolo večeří.

Adam s Alešem vaří snídani, přesunový den si dělíme na dvě etapy. Osezené zadky si odpočinou až v poledne ve Lvově, kde sice nemůžeme vylézt na radniční věž a vlastně se ani podívat nikam dovnitř, protože je vše kvůli covidu zavřené. Takže si alespoň projdeme město, než navážeme na delší částí cesty a v devět večer dorážíme do Kyjeva. Po troše hledání místa na parkování opouštíme vůz. Byt máme s luxusním balkonkem přímo na Majdanu a odtud druhý den ráno vyrážíme do Černobylu. Fasujeme povinné dozimetry, stavujeme se u pomníků a v supermarketu kupujeme chleba (ten však není určený pro nás). Zastavujeme u výstavky aut a robotů, kterými se likvidovaly následky výbuchu a shořelým lesem zajíždíme k radaru Duga. V mírném poklusu, ať toho vidíme co nejvíc, obcházíme radar a dáváme si krátkou přednášku z fyziky, kterak datel (jak se radaru přezdívá) funguje. Následně projíždíme kolem rozestavených reaktorů, které se nestihly před katastrofou dodělat až k mostu na kanálem, kde si dáváme krátkou pauzu. Zde házíme nakoupený chleba sumcům, kteří tu plavou. Ti se sice ukážou, ale když poněkolikáté dostanou mokrým krajícem chleba pleskanec do hlavy, raději naším krmením pohrdnou a odplavou. Děláme si povinnou skupinovou fotku před reaktorem a zajíždíme do Pripjati. V rychlosti si procházíme jeden z paneláků, školku, garáže pro auta a tanky.

Sluníčko se pomalu schovává za mrak a když vylézáme z auta na náměstí, začíná trochu krápat. Od supermarketu odcházíme už v pořádném lijáku, chumelenici a kroupách. Těžko říct, co vlastně padá. Je to mokré, studené a padá toho docela dost. Zábavní park s autíčky a ruským kolem vidíme v poklusu a jen zběžně přes hustou stěnu deště. Nakonec čtvrt hodinky čekáme schovaní pod kulturním domem, než se studená apokalypsa přežene. Ještě se kolem hudební školy a nemocnice projdeme ke kavárně a přístavu. Změříme jeden hotspot a sedáme zpátky do Fridtjofa. Do žádných dalších budov už se tentokrát nedostaneme. Poslední zastávkou je tak místní jídelna, kde si krom steaku a brkaše dopřáváme i místní specialitu – uzený džus. V Kyjevě se ještě stavujeme u památníku Matka-vlast a prohlídneme si výstavu vojenské techniky. Žádná další muzea tu bohužel otevřená nejsou. V bytě odhazujeme batohy a míříme ještě na procházku k prezidentskému paláci a oblouku ukrajinsko-ruského přátelství. Se západem slunce končíme na Majdanu u památníku padlým. Hoši dostojí tradici a v 00:00 dostávají holky vyšupáno poprvé, druhé kolo následuje o sedmé ráno. Dostanou výslužku a pak už dlouhým přejezdem ve společnosti Josky Rakoncaje a jeho audioknihy o výstupu K2 míříme zpátky na Koločavu.

Vstáváme, balíme, skládáme věci do auta a přes potok, po kladině a přes louku se jdeme podívat k pomníku Nikoly Šuhaje a hrobu Eržiky. Stavujeme se ještě na „kaktusy“, obrovské koberce rozkvetlých šafránů v místních zahradách. Ještě rychlý brunch a suneme se chumelenicí a závějemi z hor. Za Užhorodem si hodinku čekání na hranicích krátíme dokumentem o Majdanu. Pak už jen západ nad zasněženými Tatrami a zazvonil zvonec, výpravy je konec.

Text napsala a fotky vyfotila Martina Podhůrská. Děkujeme!