Venediger Höhenweg - hřebenovka východního Tyrolska

O Brněnském Expedičním klubu jsem se dozvěděl přibližně před rokem, kdy jsem se přihlásil na výpravu do Nepálu na trek Mardi Himal. Ten však bohužel kvůli nešvaru s rozšiřující se chřipkou padl. Pro cestovatele nastala doba temna a každý z nás určitě hledal nějaké východisko alespoň na pár dní.

V průběhu času jsem pokukoval na akce, které je klubovna v momentální situaci schopna zrealizovat a zaujala mě hřebenovka ve východním Tyrolsku. Moc dlouho jsem se nerozhodoval, jelikož jsem letos kvůli zaměstnání a šaškárně s kašlem nemohl čerpat moc dovolené a využíval jsem hlavně prodloužené víkendy. Konec letošních prázdniny se stejně jako jejich začátek pro mě tedy nesl v duchu hor.

Odjezd byl plánovaný expedičním autem v sedm ráno z klubovny a jelikož bydlím cestou, nabrali mě skoro až z domu. To je servis! Cestou jsme se všichni seznámili a hned první den po doražení na místo startu si na rozcvičku vyšlápli 700 metrů nahoru k první chatě Essener Rostocker Hütte. Cesta byla dlouhá zhruba 6 kilometrů a zabrala nám nějaké dvě a půl hodinky.

Pro mě byla taková horská chata novinka, ale dle ostatních byla celkem dobře vybavená a Wi-fi, či teplá sprcha byla příjemné překvapení. Ke snídani se dokonce podávala vajíčka, což většinu hodně potěšilo. Já měl bohužel nakoupeno své a protože jsem se potřeboval postupně zbavovat gramů, musel jsem vajíčka vynechat. Když jsem se chystal si jít ven uvařit ovesnou kaši a kafe, zavelel boss Andrej že se bude vařit v pokoji a mě se docela ulevilo.

Po snídani jsme vyrazili na první celodenní přechod. Cestou jsme potkávali spoustu krav, sem tam nějakého pastevce s hafanem a samozřejmě hromadu výhledů.

Počasí bylo fajnové, ale na fotky nebylo úplně ideální. Na oběd jsme se stavili na chatě Johannishütte, kde jsme si většina dali polévku, nějaký koláč a samozřejmě pivko. Já tam dorazil trochu později, jelikož jsem se často zastavoval kvůli focení a taky jsem trochu zabloudil.

Po přibližně hodinové pauze jsme se vydali dál na chatu, kde jsme měli ten den spát, ale to jsem ještě nevěděl co nás čeká za výšlap. Bylo to strmě nahoru, potom chvílemi méně strmě a potom zase strměji... No málem mě omylo. Ostatní se sotva zadýchali, ale já toho zatím nemám tolik našlapáno. Na vršku nás čekala cedule s 2970 m, zatím moje nejvyšší vyšlápnutá nadmořská výška.

Po tomto výšlapu už to bylo jen dolů, kde na nás čekala Eisseehütte, ve které jsme dnes nocovali. Pavlína nás docela dost nalákala na vajíčka, jelikož tu před pár týdny byla a prý se tenkrát na snídani chystali. Po položení dotazu jestli budou i ten den se však obsluha jen zasmála a zavrtěla hlavou. Wi-fi tam bylo sprosté slovo, ten výhled to však vše vynahrazoval. Tento den byl nejnáročnější - ušli jsme 16 kilometrů a vyšlapali zhruba 1 500 metrů převýšení.

V pátek ráno se koukám z okna a venku nádhera. Ranní inverze zalila celé údolí a šli krásně vidět jen východem osvětlené vrcholky. Bohužel než jsem se vyškrábal z postele, už se mlha z větší části rozpustila, ale i tak to byla nádhera.

Všichni se chystali k menší túře k blízkému jezeru, já však zůstal na chatě a trochu si s foťákem prošel okolí. Vrátili se dřív než bylo v plánu a vyrazili jsme dál. Celý den nám na cestě dělala společnost slušná mlha, ale slibovaný déšť se naštěstí nekonal a chvílemi se dokonce i rozjasnilo.

Tento den byl víceméně odpočinkový. Cesta k další chatě Bonn Matreier Hütte byla kratší s nijak výrazným převýšením. Navečer si ještě půlka chtěla jít vyběhnout blízkou třítisícovku, vrátili se však kvůli silnému větru s neúspěchem. Nachozeno 7 kilometrů a vyšlápnuto cca 600 metrů nahoru. Na chatě jsme byli už odpoledne.

Večer jsme si s Lukášem, který byl mimochodem do té doby nejmladším člověkem, který kdy vyrazil na akci s klubovnou a ve svých 17 letech je už členem horolezeckého svazu, venku uvařili večeři a potom šli za ostatními dovnitř si zahrát hru UNO. Tu jsem hrál poprvé v životě, třikrát za sebou vyhrál a šlo se spát.

Sobotní ráno byla opět mlha a i chladněji. Během dne občas poprchalo a zhruba v půlce cesty k další chatě už začínalo pršet. Foťák jsem ten den měl v batohu, takže jsem bohužel musel fotit jen telefonem.

Jak jsme se blížili k naší poslední chatě Badener Hütte, déšť se postupně spouštěl víc a víc a když jsem já opět jako poslední dorazil na chatu, po pár minutách začala pořádná průtrž. Po pár hodinách se počasí trochu uklidnilo, tak se polovina skupiny rozhodla vyrazit ještě kouknou na blízké jezero. Bohužel se však až k němu nedostali a vrátili se zpět úplně promočení. Večer ještě proběhlo pár koleček UNa, kde už mě štěstí začátečníka opustilo a šlo se na kutě. Dnes to bylo 10 kilometrů a 800 metrů nahoru.

Ráno jsme měli domluvené vajíčka, takže vstávání bylo docela příjemné a i když byli jen dvě, konečně to byla chutnější snídaně, než ovesná kaše... Hned ze startu naší poslední cesty už poprchalo a postupně pršelo víc a víc. Byl před námi ještě menší výšlap a potom klesání a klesání a brodění a klesání a další brodění.

Déšť postupně vytvářel potoky, ty se slévali ve větší potoky a ty vtékali do řek, které se dost rozvodňovaly a na různých místech vylévaly. Celá cesta naštěstí byla celkem schůdná a dolů jsme se dostali bez zranění. Po asi dvou kilometrech chůze po rovince směrem do města, kde nás měl Andrej vyzvednout (ten vyrazil z chaty trochu dříve jinou cestou zpět pro auto, kde jsme jej na parkovišti nechali) nás předjížděl taxíkář a to by nebylo, aby se nás nezeptal zdali nechceme svézt. Samozřejmě jsme chtěli, jelikož už jsme byli všichni promočení na kost. Přijeli jsme chvíli po Andrejovi, v celkem slušném hotelu s restaurací jsme se na záchodech s přihlížením náhodných kolemjdoucích převlékli do suchého a zahřáli se polévkou, koláčem a někteří i čajem s rumem.

Po chvíli odpočinku jsme dali všichni ještě společné foto, naskákali do auta a vyrazili na cestu domů. 450 metrů nahoru, 1 550 metrů dolů a 14 kilometrů za námi.

Tato hřebenovka určitě nebyla tak těžká, jak to z mého pohledu může vypadat. Může za to moje nezkušenost, nezvyk a hlavně nedostatečná fyzička. Na ostatních po těch pár dnech ani nešla pořádně vidět únava a Lukáš by tam jak kamzík nejraději běhal dál. S Expedition clube jsem byl zatím jen na této hřebenovce a pár přednáškách, ale rozhodně to pro mě nekončí. Špetku vzrušení a adrenalinu určitě ocení každý dobrodruh.