Narozeninová výprava do Albánie aneb tour po balkánských nemocnicích

Už cestou do Albánie mi bylo jasný, že to bude zážitek, na který se prostě nezapomíná. Parta, která se tam sešla, byla prostě pohodová a všechno probíhalo zcela přirozeně a nenuceně. Jen ta cesta byla sakra dlouhá, ale s tím se tak nějak počítalo.

Konečně Valbona, jsme v kempu! Postavit stany a rychle zasednout k pivku, který bylo i celkem dobrý. Plánujeme zítřejší výstup na Zlou Kolatu, nejvyšší horu Černé Hory. Nakonec půjdeme „na lehko“. Ok, vše domluveno. Strašně moc se těším, že ani usnout nemůžu.

Budíček v 6, rychlá snídaně a vyrážíme. Jsem lemra skupiny, táhnu se za nimi jako smrad. Chci si to užít, fotit, nasávat atmosféru hor. Klikatá cesta prudce stoupá, trochu mě bolí hlava, ale vše dává do rovnováhy ten výhled na okolní hory. Jedním slovem prostě NÁDHERA! Jsem naprosto nadšená! Po několika hodinách chůze mezi skalisky, poté i přes sněhová pole, jsme na vrcholu!

Mám narozeniny, už 39. Strašný, ale cítím se dobře, mladě, zdravě a jsem v euforii. Můj první balkánský vrchol! Lehce si připíjíme Starou mysliveckou, fakt lehce, čeká nás přece ještě cesta zpátky! Chvilku odpočíváme, krafeme, prostě panuje vrcholová pohodička. Poté Honza zavelí a jdeme ještě na sousední vrchol, opět příjemná cesta… Neuvěřitelné, ale celou cestu s námi absolvoval třínohý pes! To byl náš hrdina! Tam jsme se shodli na tom, že dle tabulky náročnosti treků v Expe clubu je to přesně ten případ, který splňuje 3 plus, prostě tři nohy je minimum, který potřebuješ na zdolání tohoto vrcholu 😊

Začíná sestup. Přijde mi to ještě horší, než se táhnout nahoru. Některé úseky jsou obzvláště vypečené, mám trochu strach, ale samozřejmě dělám, že ne. Sestup do sedla je v pohodě, sněhová pole jsem pro jistotu s Irčou obešla. Jistota je jistota. Chvilku odpočíváme, zkoušíme nesmeky, abychom se utvrdili všichni v tom, že nám při dalších dnech k něčemu budou, jelikož předpoklad je, že sněhových polí tam bude ještě mnoho.

Cestou dolu panuje skvělá nálada, přeci jenom, dosáhli jsme vrcholu a všichni z toho máme nefalšovanou radost! Až takovou, že nekoukam asi dobře na cestu a zvrtne se mi pravý kotník, v tu samou chvíli mi levé koleno dělá nestandardní výmyk směrem dovnitř, zcela zřetelně mi v tom křulá, jak když šlápnu na suchou větev a já se kácím k zemi. Irča, která jde za mnou, si myslí, že mám něco s kotníkem, ale kotník je v pohodě, prudkou bolest cítím v levém koleni. No nic, chvilku si to masíruju, pak beru hole a zkouším jít dál. Po pár metrech se stává to samé, koleno jak když nedrží na místě a opět se v rychlosti přesouvá doprava. Ha, to nebude dobrý.

Honza vyndavá obvaz, zkoušíme to stáhnout, kluci mi berou moji krosnu a já zkouším jít s trekovými holemi dolu. Do kempu se prostě nějak dostat musím! Adrenalin a touha spočinout na rovině, lehnout si a odpočívat je zcela jistě větší než bolest a proto jdu. Je to náročný, bolestivý, ale jdu. Honza vymýšlí různé slovní hry, možná díky nim nemyslím na nic jiného a prostě vymýšlím slova jako třeba nakládačka či Acropolis a nechápu, jak na tak jednoduchá slova ostatní nemůžou přijít :-D Konečně jsme v kempu! Už mě nic nedělí od prášku na bolest, karimatce a spacáku. Zvládla jsem to. Jupíííí! Přes noc si to odpočine a ráno se uvidí.

Ráno mám koleno jak fotbalovej míč, vylézt ze stanu je pro mě jak nejtěžší jogínská sestava a dojít si na záchod je též zážitek k nezaplacení. Je mi jasný, že na další trek nepůjdu, zůstanu v kempu a budu prostě odpočívat. Irena zůstává se mnou, jsem ji za to neskutečně vděčná! Zároveň mi je strašně líto že jí kazím dovolenou. Ostatní odcházejí do hor, závidím jim, fakt že jo. Počasí má být krásný, užijou si to! Mě to bolí čím dál víc. Najednou se v kempu zjeví Albánec, představuje se jako Drinos. Lámanou angličtinou mi sděluje, že jedeme okamžitě do nemocnice. Do nemocnice!!! Do albánský nemocnice!!! Bože, jenom to ne!

Nemám šanci, chytá mě kolem ramen a táhne mě ke své audině a hned odjíždíme kamsi. A tam, kde skončilo kamsi, přesedám do ambulance a odjíždím do nemocnice. Jede se mnou jakýsi doktor, teda snažím se věřit, že je to doktor. Každopádně, na svém mobilu vytáčím Doniku, dceru mé sestřenice, která žije v Teplicích, ale albánsky umí bravurně, jelikož její tatínek je Kosovský Albánec. Jako bez ní si fakt neumím tu komunikaci představit. Těším se na účet za telefon! Vezou mě do Bajram Kuri, nejbližšího města s nemocnicí. Sanitka je velmi „jednoduchá“, vůbec mi sanitku nepřipomíná. Myslím, že přede mnou tam vezli nějaký cement nebo tak něco.

Přijíždíme k nemocnici. Vedle zábradlí se pasou dvě krávy, dveře ta nemocnice nemá, pouze díru. Ale čekají na mě s vozíkem. Týpek, co mě dostal na starost, se mnou do každých dalších dveří nabourává, to přece neva, že mě bolí noha. 😊 Doktor mě ihned posílá na RTG. Je přes jednu celou velkou místnost, takový ten starý klasický rentgen. Na nic se mě neptají, jako jestli jsem těhotná a tak. No je mi jasný, že teď už určitě nejsem :D Z kukaně vylézá jiný týpek, cígo u pusy, ze snímku kape voda z vývojky, koukne na to proti oknu a jenom prohlásí: „Jakoba, Kosovo“. Říkám si, povezou mě do Kosova? Cože??? Volám Donice, aby mě potvrdila, že jako fakt. „No, jako fakt. Ale prej ti daj ještě injekci proti bolesti,“ říká mi Donika.

OK. Čekám. Najednou jde jiný doktor, za nim se vine cigaretový dým a v ruce drží emitku, kovovou, klasickou starou emitku, která se u nás už min 20 let nepoužívá. Ale v ní ještě kovová stříkačka! Takže kromě bolesti, nejspíš nějak pohmožděnýmu koleni, budu mít ještě žloutenku! Modlím se, aby to měli dobře vyvařený. Děj se vůle boží. Dostávám koňskou dávku Tramalu, ten znám, používám ho při resekci zubů, je dobrej a fakt silnej. Sedím na sedačce a říkám tomu týpkovi, co mě veze k sanitce, že potřebuju na záchod. Odváží mě ke dveřím, otvírá je a já jenom koukám. Olalaláááá, turecký záchod! Další výzva, čůrání ve stoje. Chytám se zrezivělé trubky, pevně doufám, že mě udrží a snažím se aspoň trochu zakleknout. No, kýbl s vodou mě poté zachránil.

Čekám v sanitce, čekám dlouho, ležím, jsem omámená Tramalem, je mi všechno jedno. Pokud mě teď odvezou do nějakého albánského bordelu, neudělám s tim nic. Tramal má jednu výhodu, totálně vás odrovná. Po cca 30 minutách do sanitky nastupuje asi 6 žen, sedají si na zem, švitoří mezi sebou. Asi další pacientky, říkám si. Vyrážíme. Skoro hoďka a půl cesty, usínám. Přes hranice do Kosova projíždíme bez zastavení. V Jakobě (Dakovica) vypadá nemocnice moderněji, má šoupací dveře, nekouří se zde a je tu i klimatizace. Ženy z dodávky se někam vytrácí. Posílají mě znova na rentgen, ten už je lepší, má i lehátko, se kterým posouvají, aby nemuseli posouvat se mnou. Týpek, který v nemocnici vytírá, mi dělá překladatele, umí trochu anglicky.

Volají doktora, ortopeda. Přichází, zdraví se se mnou, sympaťák, Chorvat. Kouká v PC na snímky mého kolene a rovnou mi říká, že to není asi úplně OK, ale že to nemůže vyšetřit bez zobrazovacích metod. A že teda zařídí převoz do Atén nebo do Bělehradu, kde mají magnetickou rezonanci. Co prosím???? No tak to teda ne! To by se pojišťovně zřejmě nelíbilo. Už to, že tady pendluju mezi Albánií a Kosovem nebude asi levná záležitost. Nic, říkám, že bych chtěla zpět do Albánie a že se pokusim dostat do Čech vlastními silami a půjdu na všechna vyšetření v Čechách. OK. Dostávám dlahu. Nejdřív jsem si myslela, že říká ortézu, ale to nebyla ortéza, to byla prostě klasická sádra. Najednou tam na mě nastoupila bába se škopkem vody, přinesla sádrové obvazy a začala. Pěkně od kotníku až po prdel, celou zadní stranu nohy. Prostě to zpevnila a pak celé převázala.

Hurááá, pojedem zase do Albánie, problém vyřešen. Trochu jsem si myslela a tajně doufala, že dostanu něco jako berle. No nedostala jsem samozřejmě nic. Do sanitky jsem vyskákala po jedný noze, pokládám se na lehátko a čekám. A čekám, a čekám. No nechci znova volat Donice, aby zjistila, co se děje. Asi čekáme na další pacientky. Jasný, na koho jinýho! A už jsou tady. Skáčou do sanitky, ověšené nákupními taškami, jedna táhne i nějakého kuchyňského robota! Tašky odkládají na moji zdravou nohu, sedají zase na zem a klábosej. Jsou úplně spokojený. Nákupy v Kosovu se vydařily. A já si jenom říkám, jak ta logistika, kterou se živím v Čechách, vlastně funguje i tady na Balkáně a jak se umí využít každé skulinky, třeba i v sanitce.

Tramal už nepůsobí tak silně, takže cítím každý otřes, v zatáčkách se musím pevně držet, protože nějaké kurtování pacienta k lehátku z hlediska bezpečnosti, prostě ne no. Cestou vyhazujem holky s nákupama, pěkně jednu po druhý, aby to s těmi taškami neměly domu daleko. U albánské nemocnice vystupuju i já. Ptám se, zda mám něco platit, nikdo nic nechce. Já teda u sebe stejně nemam žádný peníze. Za chvilku přijíždí audina a Drinos mě veze do kempu. Nechápu, jak to věděl, ale prostě přijel. Logistika je tu prostě na úrovni 😊

Musím velmi ocenit vstřícnost místních lidí. Neznali mě, nerozuměli jsme si, ale přesto mi neustále něco vyprávěli, pořád mě zásobovali studenou vodou v lahvích, nějaká paní mi přinesla i kus chleba, ale nějak jsem v tu chvíli neměla chuť se do něj zakousnout. Prostě ta ochota místních, ať v Albánii nebo v Kosovu, byla neuvěřitelná a naprosto úžasná. Je to kontrast s podmínkami, ve kterých žijí, jejich přístupu ke zdravotnické péči. Hodně rychle jsem se vrátila nohama na zem, když jsem si vzpomněla na české zdravotnictví, na které se neustále nadává. Ne, já nenadávám, naopak, říkám si, jak v kvalitním státě a v jakých podmínkách si žijeme. A jsem za to nesmírně vděčná. Tour po balkánských nemocnicích mi dala nahlédnout do světa, ve kterém žije většina obyvatel na zemi. My se vážně máme královsky!

Po návratu do kempu začal kolotoč telefonátů s pojišťovnou, která mi ve finále zajistila repatriační převoz záchrannou službou až do děčínské nemocnice. Cesta trvala 20 dlouhých hodin, ale byla poklidná, nohu jsem měla celou dobu ve vakuové dlaze a do žíly mi proudilo cosi, co mě příjemně uspávalo a hlavně jsem necítila žádnou bolest. Lékař už v sanitce viděl, že to asi nebude dobrý a po dvou dnech v Čechách mi to bylo potvrzeno i sérií vyšetření. Teď čekám na operaci a budu doufat, že 40 oslavím opět v Albánských horách… Hmm, nebo na Araratu??? Kdo ví!

Děkujeme za článek a přejeme brzké uzdravení Aničce Pechové!