Vzhůru dolů do Černé hory

Naše cesta začíná už v úterý po páté odpoledne na pověstné D1. Skupinka, která vyráží z Prahy v pět odpoledne tak, aby měla do odjezdu z Brna aspoň hodinovou rezervu, zůstává stát v zácpě. Odstranění kamionu, který přehradil oba pruhy dálnice, vede k tomu, že si další desítky kamionů, které musí dodržet povinnou přestávku, ustlaly ve všech třech pruzích ke spánku a tím D1 jednoduše uzavřely. Takže místo v osm večer, přijíždějí o půlnoci. Sedm hodin na D1 je možná rekord do Guinessovy knihy rekordů. Cesta nám bohužel chystá další nástrahy v podobě rozkopaných silnic a spousty dalších kamionů na horských serpentinách. Jako hřeb zlatého programu nás nutí celníci na hranici v Srbsku rozbalit batohy a ukázat všechny věci. Jdu jako první. Vytahuji jídlo, pojmenovávám jednotlivé léky, přiznávám se k bombě, což je rozradostní a pak zhrzení zjišťují, že jde o vařič. Tom se v řízení střídá s Martinou a my ostatní proklimbáme celou noc i následující den.

Ve středu, těsně před setměním se pod námi zjevuje Boka Kotorská. Mořský záliv hluboko zařízlý do vnitrozemí a jeden by ani nehádal, že jde o moře. Ubytováváme se v příjemném penzionu, ale když zamykám dveře, zůstává mi kus klíče v dlani a zbytek v klíčové dírce. Ještě že jsem nestihla zamknout, to bychom měli dost smůlu. Takhle jen zavírám a doufám, že po návratu bude vše na svém místě. Vyrážíme do překrásně nasvíceného Kotoru, nad kterým se tyčí starobylá pevnost. Jsme trošku rozervaní, zda dát přednost kultuře nebo žvanci. Nakonec zvládáme oboje, když při procházce mezi památkami hledáme hospodu. Uličky i náměstí jsou úplně pusté, v restauraci občas zahlídneme osamělé postavy a koček je tu více než lidí. Noříme se do uliček, objevujeme starodávné kostely, koukáme do rozsvícených oken. Večeře je opulentní, někdo má špízy a někdo rybu. Paní hospodská si nás považuje, však jsme jediní hosté. Na přípitek dostáváme rakiji a já si místo rakije vybírám cosi bylinkového. Bohužel se to nedá téměř požít. Kupodivu to ostatním chutná a zasvěceně diskutují o různých druzích alkoholu. Abych nás také představila: Tom, vedoucí výpravy a biolog, Adam, Honza a Kuba = ajťáci, Martina fotografka z ČT24 a Marek z ministerstva spravedlnosti. Je zároveň i historik a tak nás zásobuje zajímavými informacemi, ze kterých si pamatuji pouze jedinou a to, že poslední zemí, kde ženy získaly volební právo v roce 1978, bylo Švýcarsko. Že se nestydí! Kolem půlnoci padáme do peřin. Cesta trvala 17 hodin.

V šest ráno nás vzbouzí bití zvonů, to je radosti! Obloha je jak malovaná a my vyrážíme nejdříve do pekárny na croissant a kávičku a pak stoupáme na pevnost Svatého Ivana. Croissant nás všechny tlačí v žaludku, je horko a ploužíme se nahoru. Ale ta panorámata! Z pevnosti je možné pokračovat dál, ale převýšení je 1000 m. Nikomu kromě mě a Kuby se dál nechce. Naštěstí mám trochu vody, stoupání je vražda. Za chvilku je z vrcholu vidět moře. Před polednem jsme nahoře, ostatní na nás už čekají. A hned máme dva úrazy. Honza si šel zaplavat do moře a rozřízl si nohu. Martina si chtěla jen sáhnout, na kluzkém kameni jí podjela noha a natloukla si. Naštěstí svůj foťák zachránila! Míříme do vesničky vyhlášené prodejem prosciutta a sýra. Nikde nikdo, je po sezoně, ale pak se zjevuje pán a prý všecko bude. Koštujeme prosciutto, pak sýr, následně rakiji a někdo i olej. Dohromady kupujeme přes šest kilo prosciutta. Já se zatím kochám, usedám na lavičku před domem a buch, je po lavičce. Nenápadně se zvedám a jdu si raději koupit u pána domácí červené víno. Je vidět, že pán je protřelý obchodník a umí smlouvat. Nabízí 10 eur za litr, než stihnu zareagovat, snižuje na osm, sedm a vzápětí na šest plus dáreček, další malá láhev ostružinového vína.

Další zastávkou na cestě je mauzoleum Petra Petroviče Njegoše, kde se nachází jeho veliká socha z černého mramoru a hrobka. Nic z toho jsme naštěstí neviděli, ale výhled na národní park Lovčen je nádherný. Pokračujeme do Cetinje, historického městečka ve vnitrozemí. Svůj význam si získalo v časech nezávislé Černé Hory, kdy bylo hlavním městem. Sídlili zde panovníci země a také tu byly ambasády cizích států a hlavní černohorské kulturní i církevní instituce. To vše je minulost. Teď je město spíše muzeem. Nás ale zajímá kus žvance k obědu, což je opět potíž. Jedna otevřená restaurace a jedno otevřené okénko s gyrosem a obloženými bagetami. Jenže na takové návaly tu nejsou zařízení. Na gyros a bagetu čekáme 20 minut.

Musíme se přesunout na začátek dnešního treku. Jedeme nádhernými vápencovými skalami, bukovými barevnými lesy, občas probleskne jezero se spoustou ostrůvků. Posledních pět kilometrů cesty vede syrovými vyrubanými tunely, které se různě větví a vedou snad až do nitra Země. Silnička končí v zapadlé vísce v horách, je šest večer, tma jako v pytli. Přebalujme batohy, nasazujeme čelovky a začínáme stoupat. Čekají nás dvě hodiny chůze do poloviny našeho výstupu. Kopec je příšerný, ještě že není vidět. Držím se kluků, co jdou vepředu, ale spíš jen ze strachu, abych se neztratila. Jdeme od značky ke značce, občas trochu bloudíme. Bohužel planina, kde bychom měli přespat, je posetá balvany a stromy, takže ano, spát by se tu dalo, ale ve stoje. On totiž Tom tuhle cestu ještě nešel. Podle mapy zde měla být rovina, což tedy je. Nezbývá nám nic jiného, než pokračovat v cestě. Kopec je strašný a přiznám se, že síly ubývají. Ke konci už jdu jen ze setrvačnosti, prostě není cesty zpět. Jestli to také nebude tím, že jsem si dnes už svých tisíc metrů převýšení vyšla a teď dalších 1200. Začíná být větší a větší zima a přidává se mlha. Kuba mi hlásí, aby mě motivoval, kolik výškových metrů ještě zbývá a najednou jsme tu. Úleva je obrovská. Rychle stavíme stany, vypiji čaj, sním buchtu z domova a zaléhám. Přichází zbytek osazenstva, jenže než se u salaší a nají, je půlnoc. Mezitím se zvedá vítr a se stanem to mlátí tak, že to ke spaní moc není a teplo se kupodivu také nedostavuje. Stále kontroluji, jestli vítr nevytrhal kolíky a nakonec to řeším práškem. Holt spát téměř v listopadu ve dvou tisících metrech má i své stinné stránky.

Jít v noci na záchod je o omrzliny. Ale východ slunce je nádherný. Jen si pak půl hodiny rozmrazuji ruce ve spacáku. Za chvilku se vítr uklidňuje a slunce začíná hřát. Jdeme na Maglič, převýšení už jen 300 m a na lehko, takže legrace. Výhledy jsou ohromující a pod námi se leskne Trnovačko jezero, ke kterému se vydáme po obědě. U mě to znamená paštiku a polystyrén. Sestup je šílený. Šotolina se drobí pod nohama, cesta vede prudce dolů. Dvakrát si to zkracuji i po zadku, ale dost to bolí. Dole jsme za hodinu, slabostí se mi třesou nohy a představa, že zítra se tudy poškrábeme nazpátek, je strašná. Jsem totálně propocená a ulepená a tak se rozhoduji k hrdinskému činu. Nádech, výdech, ponoření, nelidský řev a jsem umytá. Z druhé strany jezera se ozývá řev o tóninu nižší, jak tam lezou i kluci. Docházíme k celnici, kde nás vítá starý a mladý celník. Tedy celnice, spíš budka, ze které prodávají různé druhy alkoholu. Stavíme stany, jdeme na dříví, sesedáme se kolem ohně, popíjíme pivo a dnes už se nám nikam nechce. Někdo přináší rakiji, víno a dokonce i salám, sýr a sušená rajčata se najdou. Moje čínská polévka zrovna nezáří, ale holt počítám každé deka (myslím v batohu). Probíhá zasvěcená debata od politické situace v Bejrůtu až po značky pneumatik. Dobře se to poslouchá. Spát jdu kolem deváté a v dálce slyším, jak přichází nějaká partička a začíná pařit. Naštěstí upadám do bezvědomí.

Ráno mě budí koník spásající trávu kolem stanu. Je zima, v lahvi s vodou se třpytí krystalky ledu a na stanu je jinovatka. Je fakt, že jsem si v noci říkala, jestli kalhotky a tričko není málo. Zima mi nebyla, ale chladno ano. Ještě ve spacáku si vařím vodu na čaj a zalévám musli a pak už opravdu musím vylézt. Tom nás zásobuje kávičkou a vyrážíme k jeskyni pod Trnovački Durmitorem. Nakonec jdeme všichni a drápeme se suťoviskem k jeskyni. Nasazujeme si čelovky a plazíme se po břiše spojovacím tunýlkem do další jeskyně. Pro mě nová zkušenost, říkala jsem si, jestli nebudu mít klaustrofobii a díky bohu, nic. Na stropě visí mezi malými krápníčky pár netopýrů. Spouštíme se skrz úzký otvor ještě do dalšího dómu, všichni na chvilku zhasneme a vychutnáváme si absolutní ticho a tmu.

Tři z nás se s předstihem pomalu vrací k jezeru a dál k autu a já s klucima pokračuji na Trnovački Durmitor. Je to sice skoro 900 m převýšení, ale nalehko je to fajn. Chvilku pokochat, seběhnout k jezeru, rychle se naobědvat, zabalit a se zátěží vyrazit zpátky nahoru. Kopec mě nezklamal, je opravdu tak strašný, jak jsem čekala. Kdybych natáhla ruku, dotknu se před sebou země. Drobné kamínky ujíždějí pod nohama, batoh brání dýchání. Kluci mizí nahoře, já kladu nohu před nohu a za hodinu a třičtvrtě těch 500 výškových metrů dám. Kluci na mě čekají nahoře celí promrzlí. Teď už jen dvě hodiny úprku dolů k autu. Nasazujeme čelovky a kluci mi mizí za první zatáčkou. Na rovinkách běžím, abych je tak nezdržovala, ale nemám šanci. Ještě že se v té tmě občas objeví Tomova čelovka. Je hodný, cestou mě i upozorní na medvědí hovno. Všichni toho máme dnes dost a než dojedeme do Žabljaku, je devět. Těšíme se na večeři v nějaké dobré restauraci, ale všechny jsou ode dneška zavřené a zítra zavřou i sámošky. Rychle si nakupujeme aspoň nějaké zásoby a jdeme si něco uvařit. Dnes jsme sice chtěli konečně trošku zapařit, ale všem nám padají víčka. Převýšení cca 1500 m.

Vstáváme do zimy, pan domácí nějak zapomněl topit. Dnes už nás čeká jen několika kilometrová procházka kolem Černého jezera. Je úplně modrá obloha, dokonce i teplo, ani se člověku nechce domů. Cestou se ještě stavujeme u mostu nad řekou Tarou, kterou si Adam přejede na zip lajně a nečekaně se na nás usměje štěstí v podobě otevřené restaurace. Všichni si dávají jehněčí a já mám dva výborné pstruhy. Brňáci jsou doma před pátou ráno a nás s Adamem ještě čeká cesta do Prahy. Tak snad zase někdy někde.

Děkujeme Martině Podhůrské za krásné fotky a Vilmě Tůmové za článek.