Yaripo: Tam, kde se mraky potkávají s duchy a turisté s garimpeiros

Představte si místo, které oficiální mapy přehlédly až do poloviny 20. století. Místo tak izolované, že jeho nejvyšší vrchol byl oficiálně poprvé zdolán až v roce 1965 brazilskou armádou. Pico da Neblina (2995 m n. m.), v jazyce Yanomami známá jako Yaripo, není jen nejvyšší horou Brazílie, je to brána do jiného světa, kde každý krok na vrchol podléhá svolení duchů Hekura. Název hory v portugalštině znamená Vrchol mlhy a rozhodně to má svůj důvod. Tato stolová hora (tepui) je téměř neustále zahalena v bílém závoji, což vysvětluje, proč se o výškové prvenství Brazílie přela s vrcholem Pico da Bandeira (2891 m n. m.), vzdáleným vzdušnou čarou 3250 kilometrů, až do 60. let. Geologicky jde o fascinující relikt – skály na Neblině jsou staré zhruba 3 miliardy let! Stály zde dříve, než se zformovala Pangea. A stejně jako třeba u známé tepui Roraima (Neblina je téměř o 200 metrů vyšší) pamatují počátky života na Zemi. Zároveň díky milionům let izolace v okolní džungli se na jejím vrcholu vyvinuly druhy rostlin a živočichů, které nenajdeš nikde jinde na planetě. Je to taková evoluční laboratoř odříznutá od světa vertikálními stěnami.

Přeskočme formality, to dobrodružství začíná v Psí hlavě. Právě tak se jmenuje region federálního státu Amazonas na pomezí Brazílie, Venezuely a Kolumbie. Do Psí hlavy nevede žádná silnice z vnitrozemí Brazílie ani okolních států. Jediný způsob, jak se tam dostat, je několikadenní plavba lodí po řece Rio Negro nebo drahý let malým letadlem z Manausu. Je to izolace v té nejčistší formě. A ta forma na mapě vypadá přesně jako psí hlava. Opravdu!

Centrem regionu je São Gabriel da Cachoeira. Městečko s největším zastoupením domorodých obyvatel v Brazílii (asi 90 % obyvatel jsou původní domorodci). Jako jediné město v zemi má kromě portugalštiny i další tři oficiální jazyky: nheengatu, tukano a baniwa. Zbytek obyvatel tvoří hlavně vojáci, vysloužilí vojáci, kteří se rozhodli zůstat, a pracovníci různých vládních a nevládních organizací podporujících domorodce v blízkém i vzdáleném okolí. Ze São Gabriel už to není daleko. Je třeba vyrazit cca 2 hodiny na sever terénními auty, cestou přejet rovník a hada (ne obratník, ten hadi ani nemají, ale prostě hada, co šel kolem. Plazil se. Nejel na kole. Pozn. red.). V komunitě Ya Mirim mají most přes igarapé (menší říčku), pod ním se nasedá na motorové čluny, na kterých si dalších 6-7 hodin užijete ostrého sluníčka, tropického deště i nádherných výhledů na prales a místní vysočinu. Igarapé se steče s řekou Cauaburis a z ní později odbočíte na Maturacá, to se nedá minout. Maturacá a Aribu jsou dvě větší komunity, kde sídlí i asociace AYRCA (Asociace Yanomami okolo řeky Cauaburis a přítoků). A právě tam to celé začalo.

Pro běžného turistu je zdejší prales a byrokracie kolem hory neprostupnou zdí (především to druhé). Vstup je možný pouze se speciálním povolením od brazilských úřadů a s výslovným souhlasem domorodých obyvatel - termín a podmínky stanoví oni. Potom je třeba připočítat i trochu štěstí a odhodlání, dát dohromady fajn Expe partu (pomohl osud, možná i duchové samotní a v neposlední řadě marketing). Po pár měsících vyjednávání a v doprovodu kmene Yanomami lze později dojít až na samotný vrchol Amazonie. Při výstupu s podporou místních borců se sportovní výkon a boj s neznámým prostředím mění spíše v poutní cestu. Než se ale první noha dotkne úpatí, musí proběhnout rituál zdejších šamanů. Yanomami věří, že bez svolení duchů by hora odpověděla agresivním počasím - blesky a nekonečným deštěm, ve kterém by se výprava ztratila. Po noci strávené na verandě domečku AYRCA nás čekal první rituál. V našem případě byl rituál proveden s maximální naléhavostí místních šamanů, neboť počasí nám přálo po celou cestu, a dokonce jsme měli i možnost vidět samotnou horu bez mraků za denního světla a stejně tak i nasvícenou hvězdami v noci. Romantici si to později v základním táboře užili jednou a zalezli do spacáčku a hamaky, nedocenili tu unikátnost výhledu. Ale ti, které trápily střevní problémy, měli tu možnost, obdivovat odhalenou Neblinu za svitu hvězd (a později i měsíce) i několikrát za tu dlouhou a chladnou noc. Považte. Šťastní to muži, pomyslela si paní kněžna… a místní šamani.

Pro Yanomami není noční obloha jen prázdný prostor s tečkami světla. Je to horní patro vesmíru, které je zrcadlem našeho světa. Podle jejich kosmologie byla obloha kdysi zemí, kde žili lidé a zvířata. Poté, co se tato stará země zřítila a vytvořila naši současnou zemi, zůstal nad námi jen kus, který vidíme jako nebeskou klenbu. Hvězdy jsou ohně, u kterých sedí duchové předků v horním světě. Když vidíš zářit hvězdy, vidíš vlastně táboráky bytostí, které žijí nad námi. Mléčná dráha je stopou předků. Je to řeka, která protéká horním světem a spojuje různé vesnice duchů.

Z Maturacá je to ještě asi 2-3 hodiny lodí k začátku treku. Pak už jen 6 dní nahoru a 4 dolů. Je to bezmála 70 kilometrů džunglí, občas bahýnkem, a nakonec trochu po skále. O jídlo se starají Yanomami, stejně jako o správný směr. Vodu naberete v říčkách a ty poslouží i jako koupelna a vítané osvěžení. Spí se v houpacích sítích pod přístřešky bez stěn. Sem tam přijde na návštěvu big žaba, sem tam jen žaba s kámošem škorpionem, ale jinak byl prales až podivně života prostý. Zvířátek jsme

viděli naprosté minimum v porovnání s jinými částmi Amazonie. Večer a v noci bylo téměř ticho, vzácně se ozvalo pár ptáků. Jako by nám v tomto ohledu nebylo přáno. Inu, nejsme Moravanka, abychom jen vyhrávali, jak se říká u nás na Slávii v Edenu. Jackpot jsme vybrali s počasím, co se týče fauny a flory, tam jsme ta přehnaná očekávání ne zcela naplnili. Izolovanost, přes těch několik endemických druhů, ne nutně musí značit i vysokou biodiverzitu.

Ta stolová hora je špičatá! Soudě dle reakcí Yanomami, vidět ji bez mlhy, asi nebývá rozšířený úkaz. Nejvyšší hory často vidíte z ohromných dálek, tyčí se do výšek jako blyštivé oltáře svých pohoří. Méně tak činí Yaripo. Tu horu odněkud jen tak zahlédnout je téměř nemožné, je pečlivě schovaná v pohoří Imeri na pomezí Brazílie a Venezuely. Cestou k ní jsme mnoho vrcholů zaměnili za vytoužený výhled na ni, ale nakonec vždy zjistili, že tak blízko ještě nejsme. Zadařilo se až poslední – výstupový den. Obyčejně ale i tento výhled bývá zakryt mlhou, když ne přímo deštěm a špatným počasím obecně. Měli jsme štěstí a především dobré požehnání šamanů!

Jaké by to asi bylo, zažít celý trek v dešti a horu v mlze? Třeba bychom na vrcholu hory ani nestanuli, třeba by celé to snažení bylo zbytečné, třeba by horší podmínky daly vzniknout pevnějším přátelstvím, třeba… Nejspíš bych šamany stejně pochválil. Ten příběh se teprve psal. Tak jak by byl, by i později zůstal. Naše Yaripo bylo sluníčkové a projekt dosažení nejvyšších vrcholů všech zemí má krásný zářez navíc. 

Mezi lety 2003 a 2022 byla hora pro veřejnost uzavřena kvůli ochraně území. Dnes se však vrací na mapu díky projektu Yaripo. Není to ale klasický komerční výlet. Projekt spravují samotní Yanomami. Fungují jako průvodci, nosiči i kuchaři. Je to jakási ekonomická alternativa. Pro kmen je to cesta, jak legálně získat prostředky na nástroje, oblečení, lodě, motory, benzín, zbraně, potraviny a léky, aniž by museli ustupovat těžařům, nebo se jimi sami stávali. Zároveň turisté na stezce fungují jako „mezinárodní svědci“. Tam, kde jsou legální expedice, se nelegální garimpeiros pohybují mnohem hůře. To ale neznamená, že by tam nebyli vůbec, čehož jsme byli i sami svědky. Od té doby jsem to téma vytáhl před Yanomami několikrát a snažil se získat co nejvíce nezávislých odpovědí. Zajímalo mě, jak je ta realita komplexní a nakolik jen černobílá (zlý těžař x hodný ochránce lesa Yanomami).

Yanomami vedou válku o přežití. Jejich území je bohaté na zlato, čímž přitahuje pozornost spousty ilegálních těžařů. Těžba zlata vyžaduje mimo jiné i rtuť, která uniká do řek. Testy vládních organizací ukazují, že až 90 % lidí v některých komunitách má v těle nebezpečné hladiny rtuti, což často vede k poškození mozku a vrozeným vadám. Obrana Yanomami proti přesile ozbrojených těžařů je kombinací odvahy, tisíciletých znalostí pralesa a moderního aktivismu. Protože těžaři často disponují střelnými zbraněmi, musí Yanomami jednat chytře. I když to zní jako nerovný boj, v hustém pralese mají Yanomami jednu obrovskou výhodu: neviditelnost. Lovci Yanomami se dokážou v džungli pohybovat naprosto neslyšně. Existují případy, kdy komunity vyhostily skupiny těžařů jen tím, že se kolem jejich tábora začaly objevovat otrávené šípy nebo se ozývalo válečné volání z džungle. Těžaři se v pralese často bojí. Neznají zvuky, terén ani nebezpečí. Yanomami toho využívají k zastrašování, aby dali najevo, že těžaři nejsou vítáni. Mladí Yanomami se dnes učí ovládat technologie, které jim pomáhají mapovat invazi. S pomocí neziskových organizací používají drony k fotografování nelegálních dolů a přistávacích drah v hloubi pralesa. Tyto snímky pak posílají přes satelitní internet brazilským úřadům a mezinárodním soudům. Bez těchto důkazů by vláda mohla tvrdit, že se nic neděje. Řeky jsou pro těžaře dálnicemi. Musí po nich vozit naftu, rtuť a stroje. Yanomami v některých oblastech napínají přes řeky ocelová lana nebo řetězy, aby zastavili čluny těžařů. U těchto zátarasů pak drží hlídky ozbrojené luky a šípy. Je to nebezpečná práce, při které už došlo k mnoha ozbrojeným střetům. Mnozí si ale uvědomují, že luk a staré pušky v pralese nestačí. Musí bojovat i v hlavních městech. Pravidelně létají do Brazílie, aby mluvili s politiky a soudci. Yanomami tvrdě bojují za to, aby jejich území zůstalo zákonem chráněné. Pokud by se status jejich rezervace (na velké části je národní park) změnil, těžaři by tam vtrhli legálně a ve velkém. V roce 2021 museli Yanomami v komunitě Palimiu několik týdnů čelit útokům těžařů, kteří na ně stříleli z automatických zbraní a házeli slzný plyn. Domorodci se bránili jen s luky a schovávali děti do jam v zemi. Jejich vytrvalost a následná medializace nakonec přiměla armádu k zásahu. Je to boj Davida s Goliášem, který se odehrává téměř každý den. Yanomami se ale nevzdávají, protože pro ně obrana území Yaripo a okolního pralesa není jen politika, je to otázka existence jejich duše. Pro tradičně žijící Yanomami nedává těžba zlata smysl. Zlato pro ně nemá žádnou rituální ani praktickou hodnotu – nemůžete ho sníst, nevyrobíte z něj luk a v jejich systému darování nemá žádnou váhu. Navíc vidí, že tam, kde se těží, umírají ryby (kvůli rtuti) a mizí zvěř. Proto většina komunit vnímá těžaře jako vetřelce a ničitele.

Je ale bláhové si myslet, že by naše civilizace a její výdobytky nesváděly tyto komunity k odklonu od tradičních hodnot. Pokrok nezastavíš, ideální a romantický svět neexistuje. Každý se snaží pro sebe, svou rodinu a komunitu vydobít nejlepší výhodu, strategii pro pokračování, zachování… A ne vždy ty strategie musí nutně korelovat s tradicí a udržitelností. Mnohdy je to jednoduše jen kalkul jednotlivce, jindy celé komunity, realita je ale takové, že i samotní Yanomami se účastní těžby, pomáhají těžařům, pašerákům a přilepšují si tak do svých rozpočtů. Největší zbraní proti vnitřním zrádcům je osvěta. Šamani a lídři navštěvují vzdálené vesnice a vysvětlují mladým lidem, že rtuť z těžby zabíjí jejich nenarozené děti, že jídlo od těžařů je zkažené (přináší nemoci a závislost), že zlato je jen lesklý kámen, který jim nevezme hlad, až prales zemře. Dnešní Yanomami nejsou jen lovci a sběrači, jsou to lidé často dobře obeznámeni s městskou kulturou Brazílie, mnozí mají televize, většina internet a sociální sítě, brazilská vláda do komunit vysílá učitele, koordinátory, ženy rodí ve spádových nemocnicích, muži ve městech nakupují techniku, potraviny i zbraně a nástroje. Někteří odcházejí skrze vládní programy studovat střední a vysoké školy. Jedni se nikdy nevrátí, druzí využijí své studium třeba i k podpoře komunit i pralesa. I džungle se mění a její původní obyvatelé si hledají cesty, jak nezaniknout…

Přímo v Maturacá, vesničce z jejíž komunity pochází většina našeho doprovodu, se dle výpovědí našich nových přátel z projektu Yaripo bohužel stává, že někteří jednotlivci se do těžby zapojují. Ne vždy je to ale tak, že by sami těžili. Garimpeiros využívají jejich znalosti terénu. Najímají si je jako průvodce, lovce nebo nosiče. Někdy platí alkoholem, jídlem nebo levným zbožím, čímž u nich vytvářejí závislost. Zároveň ale po desetiletí těžby již musí existovat i tací, kteří si s těžbou poradí i sami. Někteří nosiči vypověděli, že se jejich rodiny věnují výrobě šperků ze zlata, čímž potvrzují, že ho sami dokáží těžit. Vozit zlato z města, zpracovávat ho a později zase odvézt zpět by nedávalo logistiky, natož ekonomicky vůbec smysl u tak vzdálené komunity. Téma těžby zlata kmen hluboce rozděluje. Starší a šamani jsou zásadně proti. Vidí v tom konec svého světa a urážku duchů. Část mladé generace vidí v těžařích cestu k bohatství a moderním věcem. To vede k tragickým střetům uvnitř samotných vesnic, které dříve fungovaly ve větší jednotě. S nedostatečnou podporou a ochranou od vlády a armády nebudou komunity časem lepší logistice těžařů schopny čelit, ba co víc, úměrně s těžbou a možnými výdělky z ní, bude růst i devastace životního prostředí, čímž tradiční způsob života zanikne úplně. Yanomami jsou v neuvěřitelném rozporu. Na jedné straně šamani na úpatí Yaripo stále mluví s duchy hvězd, na druhé straně jejich synové používají chytré telefony k tomu, aby na sociální sítě nahráli video o tom, jak jim nelegální těžaři otrávili řeku, zároveň ale část z nich těžařům pomáhá a benefituje z toho. Těžko zde vynášet soudy. Sami děláme se svým životním prostředím úplně to stejné. Tak jako u Yanomami možná ne všichni, ale výsledek bude stejný. Důsledkům budeme čelit všichni společně, jak my, tak i oni.


O své zážitky se s tebou podělil náš průvodce Honza Žert. Pokud tě tenhle příběh bavil a láká tě zažít něco podobného na vlastní kůži, mrkni na výpravu, ze které vznikl. Stačí ji označit srdíčkem a budou se ti zobrazovat podobné akce nebo její nové termíny. Samozřejmě můžeš taky někam vyrazit přímo s Žerťákem, jeho příští výpravy najdeš tady.