Na Balkán za vším kromě moře

Psal se konec března 2022 a do zpráv na messengeru mi přistál od přítelkyně Dáši odkaz na týdenní Bosnu s Expeditionem. Koukal jsem na ni s podivem a mírnou nedůvěrou, jelikož mělo jít o mé první setkání s Expedition clubem, který jsem do té doby znal jen z vyprávění. Mělo jít taky o můj první výlet na Balkán za jiným účelem, než za koupáním. To je věc, kterou si spousta Čechů vůbec nedokáže představit.

Každopádně jsem se nechal přemluvit a na konci června vyrážíme do mého (skoro) rodného Brna. Poté, co si v klubovně ujasníme, kdo jsou členové naší výpravy a kdo jede někam jinam, se naskládáme do klubové dodávky a vyrážíme směr Bratislava. V ten moment řešíme první důležitou věc: jakou hudbu budeme v autě poslouchat. Můj nápad ohulit tam Rammsteiny se (kromě Honzy) nesetkává s úplně velkým nadšením, takže se spokojíme s playlistem Guilty pleasures. Ten nás drží vzhůru celou noc až na hranice s Bosnou, kde končí ráj v podobě EU a její datové roamingy (a taky zde shodou náhod končí dálnice).

Dál se tedy trmácíme jednoproudým hlavním tahem na Sarajevo za zvuků bizarních kusů hudby v rozličných jazycích z Martinina osobního playlistu. Vidíte, Martinu jsem úplně zapomněl zmínit, to je naše průvodkyně. Taky je to celkově úžasná holka, vřele doporučuju. Stará se o naše bezpečí, zábavu a komfort (na pořadí nezáleží, ona zvládá všechno na jedničku). Po cca 12 hodinách jízdy se tedy konečně ocitáme v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Také se ocitáme na místě, které doslova otřáslo dějinami. Parkujeme totiž pár set metrů od rohu, na kterém zastřelil Gavrilo Princip následníka rakousko-uherského trůnu a poskytl tak záminku k rozpoutání první světové války. Historie nás však zajímá jen chvíli a vydáváme se lovit snídani na starou tržnici Baščaršija.

Pod snídaní si člověk představí třeba nějaké lívance, nicméně na výběr je pouze čevapčiči (mleté jehněčí maso s chlebem) nebo pljeskavica (mleté jehněčí maso s chlebem). Výborná věc po probdělé noci! Po snídani se vydáváme na prohlídku čtvrti, včetně Gazi Husrevbegovy mešity. Poté jdeme městem vzhůru na vyhlídku, ze které je vidět například komplex sportovišť využitých při zimní olympiádě 1984. Taky vidíme vzpomínky na krutou válku z 90. let. Jizev po válce jsme si všimli už po cestě do Sarajeva, ale přímo ve městě, které bylo ostřelováno 4 roky, nám ji ještě více připomínají obrovské hřbitovy lidí všech vyznání.

Dalším bodem programu je prohlídka už zmíněných sportovišť. Respektive jejich ruin. Hlavní atrakce jsou bobová dráha a skokanské můstky. Po obou se samozřejmě jdeme projít. U stupňů vítězů v dojezdové části můstků dostávám skvělý nápad: vylézt nahoru na můstek přímo po sjezdovce a betonové konstrukci. Vždycky jsem si říkal, že skokani na lyžích jsou celkem borci, že to skočí. Potom, co se vyškrábu úplně nahoru, posadím se na odrazovou lavici a kouknu před sebe, měním názor a myslím si, že to jsou úplní šílenci.

První den je opravdu náročný, ještě nás čeká prohlídka ruin olympijského hotelu. Začínám mít pocit, že Martina má ráda rozpadlé budovy. Poslední zastávkou je chata pod horou Visočica. Vybalíme věci, pošlem tam 2-3 pivka na oslavu, že jsme zatím přežili, a už nás volají na večeři, která obsahuje jehněčí maso, brambory a chleba. Mňam.

Další den podnikáme první opravdu outdoorové dobrodružství. Vyjedeme až kam se s naší dodávkou dostaneme po silnici, která osciluje mezi krásnou asfaltkou a šotolinou a zahajujeme výšlap na horu Bjelašnica. Na poměry Expe je to fakt pohodová hora s vrcholem jen málo přes 2 kilometry nad mořem (k tomu se ještě vrátím). Ani minových polí, kterých je v Bosně pořád hodně, se tady bát nemusíme. Největším nebezpečím je až příliš přátelský pastevecký pes a spalující slunce. Na vrcholu nás čekají (překvapivě) ruiny jakésiho vojenského objektu a stanice lanovky. Cesta dolů není až tak zajímavá. Až na to, že se prolomí veškeré bariéry v rámci skupiny (což se normálně děje až třetí den výpravy).

Poté nasedáme do auta, stavíme se ještě zpátky na chatu pro domácí burek (chleba s jehněčím masem a brambory - už chápete?) na oběd a vyrážíme na jih do NP Sutjeska, který leží na hranicích s Černou Horou. Během cesty si krátíme čas historkami, během kterých získávám pocit, že jsem takový Tádžikistán procestoval osobně, fun-facty a také hádankami. O svou oblíbenou se tady rád podělím: V akváriu mám jednadvacet rybiček. Přidám k nim jed na dvacet rybiček. Kolik mám rybiček? Dobře, takhle vám to možná zní úplně pitomě, ale kdybych vám to řekl a nenapsal, tak byste nad tím přemýšleli docela dlouho :)

Najednou bez varování zastavujeme u nějakého motorestu a Martina vystupuje z auta. Než se stihneme vzpamatovat, vrací se a v rukou drží dvě láhve rakije. Jak říkám, úžasná holka. Navečer se dodrncáme se do sedla Prijevor, dáme chladit pivo a stavíme stan pod (doslova i obrazně) vrcholem naší výpravy - Maglić je totiž přímo vedle nás. Na místě potkáváme první předvoj mračen komárů, někteří z nás boj s nimi prohrávají. Já mám buďto štěstí nebo komáři vzplanou kdykoliv se přiblíží mé spálené kůži (ano, Bosna v červenci, ano, jsem ten idiot co se na Bjelašnici nenamazal). Taky se na místě potkáváme s druhou Expe výpravou. Jsou to pokročilejší cestovatelé, kterým nestačí vylézt na jeden nejvyšší vrchol na Balkáně, ale potřebují rovnou všechny. Mimochodem, oni už své dobrodružství sepsali dříve a lépe zde. Socializace probíhá kontrolovaně, protože hlavně druhá skupina brzo vstává a leze vzhůru.

Martina na nás zkouší něco se vstáváním na východ slunce, ale na to se jí můžu vykašlat a radši se vyspím, jelikož ráno vše balíme a přecházíme se stanem a melounem do tábořiště u jezera Trnovačko, které bude naší základnou pro výstup na Magić, plánovaný na další den. Během cesty si zahrajeme i na pasáky, potkáváme totiž stádo krav, ovcí a dětí, které se je neúspěšně snaží hnát naším směrem pod dohledem dospělých. Komáři a hovada také cestují s námi. Jezero vlastně leží v Černé Hoře a nevyhneme se tedy interakci s celníkem Milošem. Ten ovšem formality příliš neřeší a raději nám prodá vychlazené pivo.

Jezero leží přímo mezi hřebenem Magliče a ostrým masivem Trnovački Durmitor. Koukám na stěnu, kterou zítra polezeme, a marně se snažím najít cestu, kterou prý schází druhá skupina. S tou se opět setkáváme u jezera a snažíme se nebrat příliš vážně jejich vyprávění o tom, jak to (ne)bylo v pohodě. Jdeme se projít k salaším a vylezeme po suťovišti do jeskyně ve stěně masivu. Jeskyně je fajn, ale nic pro klaustrofobiky. Odvážnejší kusy ještě navrhují vylézt odpoledne na Trnovački Durmitor, ale nakonec počasí rozhodne ve prospěch nás, co chcou raději pošetřit síly na zítra, takže se jdeme radši vykoupat a zmoknout. Po dešti opět rozděláme oheň a věnujeme se socializaci, tentokrát pořádně.

Další ráno je Den D. Věci necháváme na místě a vyrážíme po cestě, která se vine kolem jezera a začíná stoupat. První část stoupání je asi nejprudší, ale za nějakou hodinku, dvě se dostáváme do sedla na hřeben. Celou dobu máme krásné výhledy na jezero.

Při stoupání na vrchol od Martiny slyšíme, že to je pohodička a choďáček. V tuto dobu jsem už zkušeným tlumočníkem z tajemného jazyka Expe a vím, že to znamená, že hora má pod 8 000 metrů a není potřeba používat cepín. To je fajn. Po cestě na Maglić se rozhodneme s Dášou vyběhnout ještě na Crnogorski Maglić, který je sice o pár metrů vyšší, než bosenský Maglić, ale nikomu v Bosně to neříkejte. Přímo pod závěrečným stoupáním na Maglić přichází pro některé krizové místo, pro jiné konečně zábava. Musí se totiž pár metrů vylézt po skalách a přes úzký skalnatý hřeben a už jsme na vrcholu.

Naobědváme se a vyrazíme na cestu dolů, je převážně z kopce, což nám po tom stoupání celkem vyhovuje a když dojdeme k jezeru a vykoupeme se, máme dost energie na to se sbalit a ještě se vrátit až do Prijevoru, což nám ušetří nějaký čas na zábavu další den, kdy nás čeká cesta do Mostaru lemovaná dobrodružstvími. Přespíme, zamáváme naposled komárům a jedeme se podívat na památník bitvy na Sutjesce. Očima historika je to vzpomínka na bitvu, ve které se jugoslávští partyzáni ubránili přesile vojsk Osy a de facto ukončili snahy o okupaci Jugoslávie za druhé světové války. Očima architekta je to celkem slušný brutalismus. Jakmile sjedeme z hor, uvědomujeme si, jaké je vlastně Bosně vedro, okolo poledne vidíme 42 °C. Zastavujeme ve vesnici Blagaj, kde z jeskyně vyvěrá nádherná řeka Buna.

Dlouho v tom vedru nevydržíme a tak pokračujeme směr městečko Počitelj, které se chlubí několik set let starou pevností s výhledem na řeku Neretvu. Předtím ale zamíříme do hospody v podhradí a po dvou dnech bez jehněčího a chleba mám trochu absťák a tak si dávám pljeskavicu. Dlouho se nezdržujeme, je vedro a čekají nás ještě tři zastávky. Naším dalším cílem jsou vodopády Kravica. Označil bych je za takové balkánské Iguaçu, co si objednáte z Wishe (ty pravé mě snad někdy čekají), a i když vstupné stojí celkem hodně a asi za hodinu je zavíračka, neodoláme a jdeme se vykoupat v krásném jezírku pod vodopády.

Už je večer a my přijíždíme do Mostaru, poslední zastávkou před ubytováním je kříž, který postavili Chorvaté na kopci nad městem jako omluvu za to, že ve městě během válečného ostřelování způsobili smrt mnoha muslimů. Věřím, že ti jsou z toho nadšení. Jakmile najdeme náš hostel a ubytujeme se, jdeme si ještě večer projít staré město a dáme si v restauraci nějaké místní speciality. Výběr je bohatý, točené Karlovačko  dobré studené, takže jsme nadšeni a se zmrzkou spokojeně procházíme místní úzké uličky, včetně mostu. Stari most v Mostaru je samozřejmě hlavní atrakcí města a projít se po něm je zážitek. O pobavení turistů se starají místní kluci, kteří za drobáky z mostu skáčou. Vzhledem k tomu, že jsme Češi vás nepřekvapí, že jsme žádné kluky skákat neviděli…

Další den je opět nabitý, takže vstáváme brzo a vyrážíme směr Jablanica, kde navštěvujeme muzeum věnované bitvě o Neretvu a celkově partyzánskému odboji. Hned vedle muzea leží v řece most, který partyzáni během bitvy odpálili, poté jej znovu postavili a poté jej znovu odpálili (dvakrát!), když o bitvě natáčeli film (záběry se ovšem nepovedly, takže filmová exploze byla stejně natočena ve studiu v Praze). Jedeme dál proti proudu Neretvy a přijíždíme do města Konjic, kde nás čekají závěrečné dva body programu. První z nich je návštěva nově “objeveného” bunkru, který byl zbudován pro maršála prezidenta (nebo prezidenta maršála?) Tita a zbytek jugoslávské elity za studené války.

Během prohlídky průvodkyně na můj dotaz Kolikrát tu Tito byl? odpovídá vyhýbavě. Prezident maršál (nebo maršál prezident?) Tito tu nemohl nikdy být, protože bunkr až do roku cca 2019 oficiálně neexistoval. Prý v okolí ale velmi často býval na oficiálních návštěvách…Také se dozvídáme více o historii Jugoslávie s důrazem na to, jak Tito poslal Stalina do patřičných mezí a jak byla země otevřena i Západu, čímž se z ní stala jedna z nejvyspělejších zemí na světě. Není nad správně vlasteneckou průvodkyni. V bunkru současně s historickými reáliemi nacházíme také výstavu bizarního umění s postapokalyptickou tématikou.

Hlavní atrakcí dne jsou ale rafty, po kterých sjedeme kus Neretvy, který vede hlubokým kaňonem. Zní to skvěle a nějak přežijeme i zdánlivě nekonečné čekání v neoprénu ve vyhřáté dodávce u půjčovny. Řeka teče hezky a užíváme si peřeje na raftu i přímo ve vodě (je ledová). Vzhledem k tomu, že v druhé půlce jízdy sem tam docela leje, my si chceme trochu pohnout a na druhém raftu jede španělská rodinka, která se k pádlování moc nemá, dochází k přeskupení posádek. Černého Petra si vytahují Honza s Jitkou, ale my jsme hodní a aspoň na ně čekáme a fandíme jim. Po doplutí a vylodění nás čeká ještě večeře. Jestli hádáte, že bylo na výběr čevapčiči nebo pljeskavica a chleba, nemýlíte se. Ale tentokrát bylo i kuře.

Po večeři vyrážíme směr Sarajevo, kde nás čeká slalom nočními uličkami až konečně dorazíme na naše ubytování, jímž je hostel na hlavní třídě, kde se tváří, že nikdy turisty ještě neviděli. No nic, formality řeší Martina, my se jdeme ubytovat a zveme zbytek skupiny do našeho “prezidentského apartmá” (děkujeme, že jste nám ho nechali). Máme mírný střet zájmů, chceme zároveň oslavit úspěšně zvládnutou super akci a zároveň se chceme trochu vyspat, protože brzo ráno vstáváme. Také se potřebujeme zbavit Lubky. Pamatujete, jak jsem psal, že s sebou k jezeru Trnovačko taháme meloun? Tak tohle je jeho sestra Lubenica, řečená Lubka, která s námi přežila skoro celý týden a konečně přišel její čas. Naštěstí s sebou máme Zuzku jakožto lékaře výpravy, takže operace ve sprše probíhá úspěšně.

No a to je všechno, další den vyrážíme směr Brno. Děláme poslední nákup, abychom se zbavili bosenských marek, Martina nám ukazuje, jak je schopná si dát do pusy celou plazma sušenku napříč (fakt, úžasná holka) a už si to valíme domů. Na hranicích s Chorvatskem ještě poprosíme celníka o razítka do pasu, ať máme i nějaký fyzický důkaz naší návštěvy a po cestě do Brna už vyčerpaný nabitým programem jen přemýšlím, jestli se náhodou nestanu vegetariánem, co nejí pečivo… a taky jak se mi bude líbit na Cestě do neznáma s Expe, na kterou se hnedka po příjezdu přihlásím. Tak třeba zas někdy ;-)

Děkujeme Robovi Líčeníkovi za parádní blog :)