V minulosti už jsem nadšeně objevovala taje bulharských a rumunských hor, takže když jsem objevila Expe výpravu napříč celým Balkánem, volba byla celkem jasná. Nejvyšší balkánské vrcholy, čili nejvyšší hory sedmi států balkánského poloostrova, byly naším hlavním cílem. Road trip to měl být pořádný. V plánu bylo projet Chorvatsko, Bosnu, Černou horu, Kosovo, Severní Makedonii a Bulharsko. A tak se i stalo!

Sešlo se nás klasicky devět, vlastně deset, ale o tom až později. V Expediční klubovně, kde bylo v podvečer nacpáno, nebylo podle báglů účastníky zájezdu nijak těžké detekovat. Akorát mi trochu rozhodil sandál Péťa, náš průvodce, za každých okolností hýřící dobrou náladou, když se ke mně nechtěl hlásit, přestože už jsme spolu prolezli Retezat. Prý ho zmátly dlouhý vlasy, ale vše se vysvětlilo a o předem domluvený místo v našem společným stanu jsem nepřišla. Nakonec vlastně nebylo skoro potřeba, kromě pár nocí jsme stejně nocovali pod širákem - na břehu jezera, v luxusním altánku v údolí mezi horskými masivy, na verandě cizí chatky nebo pod smrkem před opuštěnou policejní stanicí.

Po krátké úvodní rozpravě a seznamovacím pivu netrvalo dlouho a náš transit vyrazil směr Chorvatsko. Za volant se posadil Péťa, proběhlo představovací kolečko a pak už jsme se střídali ve funkci DJ. Už v Retezatu vyzkoušený, nyní znovu ověřený Spotify playlist „Vietnam war music“ sklízel ovoce. A ne jednou.

Celkem hladce jsme se přesunuli do Chorvatska, kde byl naším cílem vrchol Sinjal. První a nejnižší, s 1831 metry. Vedro bylo pekelný, ještě že jsme se nahoru nemuseli tahat s krosnami a výšlap vedli nalehko. Ostatně i na každý z dalších vrcholů, protože základní tábor jsme vždy rozložili někde na úpatí kýženého kopce. Stoupali jsme po úzkých cestičkách mezi loukami, kolem polorozbořených kamenných salaší a před námi se otevíraly nádherné výhledy. Vše umocněné tím, že počasí nám přálo a pokud chvíli hrozilo bouřkou, s dobytím vrcholu bylo vše zlé rozfoukáno. My holky, co spolu na Balkáně chodíme, jsme se rozhodly vytvořit legendární soubor společných fotek bez triček, z každé hory jednu. V teplém počasí to vypadalo jako dobrý nápad a snadno proveditelný plán. Leč nutno dodat, že v dalších dnech se několikrát prověřilo, jak moc o ty snímky stojíme a jak moc se pro zisk chtěné fotografie dokážeme obětovat. Nicméně fotošňůra byla započata a jen slabé kusy by ji přerušily. A ty s Expe nejezdí. První vrchol tedy úspěšně zdolán, opojeni výškovými metry a se smělými plány na nadcházející dva týdny, jsme zakempovali pod širákem u rozlehlého jezera. Komáři a spousta bahna, takže se člověk vstupem do vody spíš víc ušpinil než umyl, nám nemohly zkazit náladu. Péťa se snažil krotit naše očekávání s tím, že jsme se sem jeli o všech šest vrcholů jen pokusit, ale všichni jsme věřili, že je dáme všechny.

Ráno na vařiči kafe, kaše a začíná druhý den, přejezdový. S vidinou koupání míříme na vodopády Kravica v Bosně. Na Malé Kravici prý bývá méně lidí, takže se nejdřív vydáváme tam. Aha, bývá. Jestli to nebude tím, že se tam absolutně nedá sestoupit do vody. Nevadí, rozkládáme ručníky někde na půli cesty a vrháme se do průzračně modrých vod. Připadám si, že se co chvíli z rákosí nad hladinou vyloupne indián na výzvědné výpravě, v zubech nůž a péro za kloboukem. Teda, čelenkou. Péťa vytahuje jeden ze svých mnoha melounů, které má vždy nepochopitelně po ruce, občerstvení v parnu na jedničku. Dál pokračujeme do Mostaru, kde chvíli myslíme, že budeme svědky skoku z proslulého místního mostu. Nejprve mlčky pozorujeme domnělého chrabrého mladíka, který se tváří, že chce skokem zpečetit svůj přestup mezi dospělé muže, nicméně když se nic neděje a kluk se jen natřásá na okraji, začneme ho povzbuzovat tleskáním. Taky nic, to už nás přestává bavit, takže jdeme radši na kafe a zmrzku. Když se vracíme přes most zpátky, skokan je pryč. Asi si místo letu doma listuje brožovanou knihou Dospíváte v muže.

Ještě že nás Péťa vzal do skvělého podniku, kde jsme se nacpali k prasknutí a rozhodně se tak necítíme nenaplněni. Je čas přesunout se pod další vrchol, zůstáváme v Bosně a jedem pod Maglič, který už má metrů 2 386. Kdybych na něj koukala sama, tak bych si říkala, že na takový skalní masiv není možné vylézt, natož bez vybavení. Každopádně my se vydáváme nahoru. Bez vybavení. Strmé a místy skoro ferratové pasáže nás tudíž trochu zaskočily, ani si nechceme představovat, jaké by to bylo, lézt je s krosnou. Čas od času někdo utrhne ve svahu kámen, který pak se zatajeným dechem pozorujeme padajíc do údolí, kde pod námi stoupají další postavičky. Prudší sklon by ten kopec snad ani mít nemohl. Nemít hůlky, tak se nemám čím zapřít a nohy mi ujíždějí se svahem do údolí. I klukům občas tuhne úsměv. Nicméně, každá voda nakonec steče dolů a nejen, že se Stázina dostane Kubovi, ale i my se dostali na vrchol Magliče. Tam nás k našemu překvapení čekala pohodlná loučka, kde jsme se mohli rozvalit a Péťa nám k tomu servíroval vafle s nutellou a banánem. Nezbytné fotící kolečko - hromadně s vlajkou Expe, v podprdách, se zamyšleným pohledem do daleka atd.

Dál pokračujeme sestupem k jezeru Trnovačko, rychlejší si dole na břehu dávají pivko a meloun, zase, pomalejší obdivují bohatou místní květenu. Ti nejstatečnější se pak v jezeře koupou, ani nevadí, že do toho mží. Od jezera nás ještě čeká výstup na salaš. Klučičí sekce se ještě předtím vydává na obhlídku krápníkové jeskyně a my holky zůstáváme pod kopcem. Hlídáme, aby salaš třeba mezitím někam neodešla, například. Máme v ní totiž domluvenou ochutnávku. A ta je fakt vynikající, domácí sýr, mléko, máslo, čerstvý chleba. I když mnozí z nás by to o pár desítek minut později možná nazvali dietní chybou. Někteří lehkomyslníci si zpět na břehu Trnovačka ještě zasazují poslední hřebíček do pomyslné rakve konzumací dalšího piva. Kadibudce na břehu jezera se dost provětraly dveře. Víc bych to nerozmazávala. Nad jezerem se začínají čím dál víc stahovat mračna, a tak se svižným krokem vydáváme zpět do základního tábora. Nepomohlo to, po cestě nás dostihl pekelný slejvák, na nikom nezůstala nit suchá. Naštěstí nás zítra čeká opět jen přejezd, a tak budeme moct vesele na šňůře v kufru sušit. Ze stanového městečka se vydáváme ještě na západ slunce, pak rozděláváme oheň.

Další ráno se pak začíná odvíjet příběh desátého člena naší výpravy. Při nakládání věcí do transitu totiž nacházíme nakousaný banán. No, Péťa ho teda našel už i včera, ale tvářil se, že měl po sestupu z Magliče takový hlad, že si ho ani nezvládl oloupat a jal se ho konzumovat ve slupce. Jenže teď je tu doličný banán číslo 2 a je třeba s tím jít ven. Ještě nevíme, s čím konkrétně, ale je jasný, že se někde kolem našeho auta motá cizí strávník. Bohužel, jak se v následujících dnech ukazuje, zmíněný vetřelec se nemotá kolem, ale uvnitř a není lehké ho nejen zahlídnout, natož definitivně vypudit. Prvotní pohled z očí do očí proběhl ještě pod Magličem, kdy jsme „veverku“ (aspoň tak jsme onomu říkali) zastihli v palubní desce. Avšak nebylo možné chlupatce chytit. Většina z nás měla jasno. Ať se tam objevila jakkoli a kdykoli, musí pryč. I kdyby byla, kdo ví, jak statečná a jela s námi už z Čech nebo dokonce od předchozí výpravy. Nicméně nápady na likvidaci se v tuto chvíli zatím pouze teoreticky formují.

Z Bosny nás čeká dlouhý, ale vizuálně nesmírně přitažlivý přejezd přes Černou horu. Průjezd přes Durmitor, opět s vymeteným modrým nebem neměl nouzi o neskutečné výhledy. Sem se rozhodně ještě musím někdy vrátit. Dvě noci nocujeme na stejném místě, míjíme oficiální kemp a zajíždíme víc do údolí, kde na nás čeká plácek s dvěma altánky, kde rozbíjíme ležení. Dnešní koupel v Mořském oku není pro slabé jedince, ostatně místní mi za vstup do jeho vod i tleskají. Sice mám z těch čtyřech stupňů chvíli všechno mrtvo, ale ve výsledku to občerstvilo. Večer kujeme plány na zítřejší výstup a na likvidaci nezvaného hosta v transitu. Další nahlodané ovoce stvrzuje jeho stálou přítomnost. Navíc také nebude slabé povahy, protože ho nevypudil ani puch x párů mokrých bot. Ráno nás pak na sedadlech čeká jeho pozdrav. Zatím se ještě nebožákům, na jejichž místa to padlo, smějeme, ovšem s pokračující délkou výpravy zvíře víc žere, a tudíž víc kadí, takže není ušetřen nikdo. Stává se z toho nezbytný rituál před jakoukoli cestou. „Zase se mi posrala na sedadlo! Nemáte někdo kapesníky?“ Takže odstranit hovínka, zkontrolovat, co všecko chlupáč sežral a můžeme jet.

S každou další zemí se nadmořská výška nejvyšší hory zvedá, takže teď před sebou máme 2 534 m vysokou Zlou Kolatu. Mohli bychom tedy šplhat i na Dobrou, která je hned vedle, ale ta nikoho nezajímá. Zlá zní všem slibněji. A je to tak, na jejím vrcholku nacházíme asi nejhezčí výhledy z celé výpravy. Navíc je rozhled do 360°, a to se taky počítá. Koho výšlap nahoru příliš rozhicoval, může se cestou zpět zchladit ve sněhovém poli. Cestou dolů to taky vypadá, že nás chytne bouřka, takže rychlejší se vydávají napřed a pak znesvěcují praním trik a ponožek místní vzácný pramen. Ale bylo to gesto pro kolektiv, který jsme nechtěli mučit čucháním našich zpocených svršků. Budiž nám odpuštěno.

Po příchodu k autu zjišťujeme, že si veverka pochutnala na několika vzorcích batohů, večer ke škodám přičítáme i děravou nafukovací karimatku. A to nechceš. Ve vzduchu se vznáší čím dál reálnější hrozba, že jednou netvor začne žrát dráty a hadičky auta a že někde nepojízdní uvízneme.

Přesouváme se do Kosova, nezbytná návštěva kavárny, kde všechny víc než kafe zajímá wifi připojení. Přeci jen, poslední data byla k dispozici v Chorvatsku a je třeba se pochlubit fotkama a taky si je vzájemně přeposlat v naší společné whatsupové skupině „Žhaví a odhodlaní“. Během přejezdu tentokrát navštěvujeme krasovou jeskyni a pojídáme jehněčí. Cestou na další místo k přespání je třeba trochu potrápit auto. Možná bych upravila heslo Expe, „Vydej se s námi do míst, která nejsou pro každý.. transit“. Naštěstí, pro náš to bylo. Prší, ubytováváme se na verandě zamčené chatky.

Následující den šplháme na Gjeravici, nejvyšší horu Kosova, která má 2 656m. Výstup a počasí luxusní, ale Péťa vše ještě posouvá na vyšší úroveň, když najednou na vrcholu z batohu loví.. meloun. Cože?! Boží. Dostávám důvěru a meloun si před objektivy přehazujeme pod vrcholovou vlajkou. Vůůůbec nemám nervy, že mi v tý rychlosti spadne a zruinuju tak ostatním svačinu. Naštěstí ruce byly pevnější, než jsem čekala. Posilnění melounem, sestupujeme k jezeru Zemřeš. Voda má krásných 16 stupňů, což je po Mořském oku vítaná změna a nemám dojem, že by mi pod hladinou něco zmíralo. Nevím, jak klukům.

Zůstáváme v Kosovu a koupeme se v místním jezeru, kde je prý nejteplejší voda z celé expedice. Na našem vyhlídnutém plácku na spaní je však na zemi vystříleno příliš nábojnic, takže se radši přesouváme blíž k civilizaci a večer se věnujeme řízené degustaci místních vín. Myslím, že pětka byla nejhorší. Ale slušně jí na paty šlapal vzorek číslo čtyři, no a taky dva. A ani tu jedničku bych si znova nedala. Zbytek pětky v tichosti končí vylitý v příkopě. Zapomněla jsem se ráno podívat, jestli v něm třeba potom neslezla tráva. Spíme pod širákem. Kromě veverky, ta spí pod střechou. Příští den projíždíme přes Prizren, prohlížíme starou pevnost tyčící se nad městem a opět vychutnáváme místní speciality. Péťa jde najisto, a i tentokrát nás neomylně zavede do podniku, kde vzápětí zažíváme nefalšované gastroblaho. Palčivá veverčí otázka stále visí ve vzduchu, je třeba začít jednat. V místním OBI kupujeme dvě pasti na hlodavce a instalujeme je mezi naše batohy.

Jestli jsme si mysleli, že transit už do horších podmínek nepoženeme, tak to jsme se spletli. Dostat se v Makedonii pod Velký Koráb, který je se svými 2 764 metry současně i nejvyšší horou Albánie, je vskutku velký řidičský kumšt. Už už to vypadá, že budeme muset poslední kilometry šlapat pěšky, ale stačilo párkrát vyskočit z auta, aby lehčí vozidlo snáz přejelo brody a nejistě vyhlížející mostky, vypodložit rozbahněnou podemletou cestu kameny a můžeme rozkládat ležení u opuštěné policejní stanice. Jediné auto, která tam stojí, je Účko čili Češi. Když se pak vypotáceli za soumraku z hor, vypadali, že jsou tam omylem, prý vycházeli v jedenáct. My dle avizované předpovědi počasí opět plánujeme brzký ranní start, abychom unikli předpovídané bouřce.

Ráno počasí nic moc, ale aspoň neprší, jen na teplo v Chorvatsku vzpomínáme se slzou v oku (která chvíli vypadá, že co nevidět zmrzne). Ale i stoupání v mlze má své, výhledy se vždy otevřou jen na chvíli, jen na holčičí foto je poprvé nutno obětovat těžce dosažený tepelný komfort. Ale bez fotky by to nebylo ono, to se rozumí. Rukavice si naštěstí můžeme nechat, svlíká se podle pravidel jen triko. Cestou do údolí potkáváme další Čechy, jinak nikde ani živáčka. Jen hroziví pastevečtí psi s ostnatými obojky, kterým se nelíbí, že jsme si v blízkosti ovčího stáda prostřeli na sváču. Předpověď vychází tentokrát do puntíku, jen co naskočíme do auta, spouští se slejvák. Sice jsme cestou z Korábu chvíli koketovali se smělou myšlenkou, jestli k dobytým vrcholům ještě nepřihodit Olymp, ale když jsme pak viděli na wifi, že není, co by kamenem dohodil, a že počasí vypadá na velký špatný, přesouváme se po kratší rozvaze radši pod střechu do bulharského Melniku, vyhlášeného svým vínem a pískovcovými pyramidami. Kulturní zážitky doplňujeme o návštěvu Rilského a Roženského monastýru, ale nebudu přehánět, když řeknu, že kultura byla zcela zastíněna návštěvou sprchy. Jakože první skutečné sprchy od začátku výpravy!

Z Melniku přejíždíme do poslední destinace, odkud budeme podnikat výpady nejen na Musalu, nejvyšší vrchol Bulharska, ale i celé naší expedice, ale také dvakrát do termálních lázní. Místní prominou, že se nám po tom delším putování v lázních leccos do vody odmočilo. Po tom, co zakoupené pasti zcela selhaly, tak v kufru auta už tou dobou vozíme i past na veverku vyrobenou ala Láďa Hruška. Americká páska, pětilitrový barel od vody, plechovka. Tajemství jejího přesného sestavení si však necháme pro sebe, je to výsledek mravenčí několikadenní práce. A ta v den odjezdu pod Musalu konečně přináší výsledky. Čili veverku (ve skutečnosti to byl plch) v pasti. Tak se vyžrala, že nemohla ven. Obřadně nakládáme past a omlouváme se tímto dodatečně drobnému bulharskému zemědělci, jemuž jsme záškodníka vypustili na pozemek a pak s kvílením pneumatik ujeli v oblaku prachu pryč.

Závěrečné stoupání na Musalu (2925 m) - nikde nikdo. Jen my, mlha, na loukách a cestičkách louže, potůčky, bažiny, bahno. Mokrý boty dávno předtím, než jsme došli pod vrchol, který stejně není pro mlhu, co by se dala krájet (a úplně marně), vidět. Navlíkáme další a další vrstvy oblečení, ale protože je to poslední vrchol a skutečně jsme zvládli pokořit všechny plánované, tak je naprostou nutností, připít si nahoře i přes neskutečnou zimu vrcholovým pivem. Výhledy nula. Cestou z vrcholu se odděluje rychlejší skupina čtyř dobrodruhů, která usuzuje, že nepůjde zpátky stejnou podmáčenou cestou a vezme to po červené značce. Po červené, kde asi naposledy před lety šel ten, co ji kreslil. Teď je celá zarostlá klečí, ale už jsme cestou na ni složitě překonali brod, a tak nějak věříme, že to brzo skončí. Nekončí. Jdeme v podřepu, jako kačenky, z původní kamenité cestičky je koryto potůčku. Tolik k tomu, jak jsme se vyhnuli mokru. Pak nám cesta mizí a začíná pršet zrovna ve chvíli, kdy bloudíme v kamenném poli. Kameny kloužou. No nic, je třeba se trochu vrátit. Toužebně koukáme na chodníček, kterým jsme šli ráno a který vede asi sto metrů vedle, ale není možno se na něj dostat. Pak je zas třeba prosekat si hůlkama cestu pralesem rostlin. Trochu mi to připomíná legendární „Tři hodiny křoví v držce“ z Retezatu (modří vědí). Když pak vyskakujeme z kleče na normální cestu, máme v očích výraz jako bychom právě přežili měsíc na opuštěném ostrově. Prší, ale na cestu k autu už nám to nevadí. Mokří jsme od rána a máme vidinu druhé návštěvy termálů, ze které se pak plynule přesouváme na opulentní závěrečnou večeři.

Poslední noc a ráno už zas jen v devíti vyrážíme domů. Pár očekávaných záseků na hranicích nás neminulo, ale to už nikomu nevadí. Vstřebáváme zážitky a plánujeme, kam by se dalo vyrazit příště. Přestože jsme se skoro nikdo předtím neznali, byli jsme skvělá parta. A stejně podezíráme Expe, že nám veverku nainstalovala v rámci stmelení kolektivu do auta schválně. Společná válka tým definitivně spojila.

Na závěr trocha poezie všedního vítězného dne - dne zúčtování:


Máme v autě plcha,
je to pěkná mrcha.
Horší nežli lovit krtka,
říkáme mu svorně “mrdka”.

Každý den, když nasedám,
hledám stopy jeho bobků,
hovna vidím málem ve snu,
je jich tu víc nežli drobků.

Nejdřív jel jen na banány,
byla to i legrace,
než se prvně zakousnul
do Kamčiný matrace.

Vybavení to mu chutná,
opatření budou nutná,
dobré slovo platné není,
z volantu se na nás kření.

Láďa Hruška ten by zbledl,
naši past by těžko svedl,
do detailu pilujeme,
každý kousek zkázy myši,
na svou bídnou adresu,
těžko slušný slovo slyší.

Mysl celku rapidně klesá,
jen Sába se ho zastává,
dvanáctý den zúčtování
však nečekaně nastává.

Vyřídí se sám, když se zase mega nacpe,
únikovou díru pohotově hned mu zacpem.
Chvíle nábožnýho ticha,
pak focení svině,
na uhnilých dobrotách
hejbe se jen líně.

To však jenom klame tělem,
na kluky pak čile skáče,
když ji v poli vypouští,
nikdo ani slza pláče.

Do traktoru si to míří,
ocas za ní prach jen víří.
To byl příběh o Mrdce,
co nás všechny stmelila,
i když lepší by fakt bylo,
kdyby s námi nebyla.

Děkujeme Hance Mourkové za úsměvný článek a Romanu Kroupovi za úžasné fotky z výpravy na Balkán! :-)