Sny jsou od toho, aby se plnily. Mě to trvalo čtyři roky. Do Chorvatska vyrážím s mořským kajakem několikrát ročně. Ale často se vracím na stejná místa. A že bych se někdy vypravila až na jih k Dubrovníku to vůbec, to je 12 hodin jízdy. I proto si vysním přejezd celého pobřeží Jadranu z jihu na sever. Cíl je jasný. Vidět místa, která jsem neviděla a zažít věci a pocity, které jsem ještě nezažila. Tu a tam jsem se někdy před přáteli o nápadu zmínila. Vždy se ale našlo dost výmluv, aby se expedice odsunula až na další jaro. Až jsem o tom nakonec začala říkat všem a víc nahlas, aby se z toho nedalo vykroutit. V lednu se loučím s prací. Je čas vyrazit za snem.

Mám dva měsíce na přípravu. Ale jak to tak bývá, nejvíce důležitých věcí řeším až poslední dny před odjezdem. Na jednu stranu bych ráda vyzkoušela nové vybavení, které by mohlo užitečné i na další expedici ze Stockholmu do Helsinek, na stranu druhou dost hřeším na to, že Chorvatsko, byť mimo sezonu, je zkrátka civilizace, kde obchod potkáš přinejhorším každý druhý den, stejně jako hnusný kafe. Balím se tedy tak trochu na punk. Přesto je ve výbavě pár novinek, jako třeba solární panel. Plán cesty je jasný, z jihu na sever a cokoliv mezitím ovlivní vítr, vlny a nálada.

Odjezd z domu trochu obrečím. Mám pocit, že se mi vlastně nikam nechce. Strach z neznáma a ztráta pohodlí mě trochu ovládne. Znovu je mi do breku, když stojím na pláži, koukám na hraniční přechod s Černou horou a vím, že od další hranice, té Slovinskem, mě dělí něco mezi 700-800 kilometry napádlovanými v kajaku. Ale věděla jsem, že až budu konečně sedět na moři v nabalené lodi, už to bude dobrý. A taky že jo.

Hned začátek se nepovedl jak by měl. Mířím k  nejjižnějšímu bodu pobřeží. Na něj se dostanu, ale přivítají mě vlny, kterými neokážu projet. Což samoszřejmě vyvolá pochbnosti o tom, co tu sakra děám a jak chci projet ty další stovky kilometrů. Volám Honzovi, teý mě prvních pár dni doprovází a odjel nasednout na vodu o něco dál k vesnici, kde nechá auto. Za chvíli jsem zpět na pláži. Bereme naložený kajak, a přenášíme ho na druhou stranu nejjižnějšího výběžku. Naštěstí má tohle nejužší místo asi jen 150 m. Čekat tu alší 2-3 dny až vlny utichnou nemá smysl. V další části pobřeží už jsou naštěstí podmínky celkem dobré.

Možná čekáte jestli se ne cestě někdy rozbrečím znovu. Tak jo, ještě jednou jo. Po 3 dnech na moři, 3 dnech čekání a dalších dvou dnech na moři jede Honza domů. Je to takový druhý začátek cesty. Teď už tu opravdu zůstanu jen já a moře. Fungguje to stejně jako na začátku. Hlavně co nejdřív senout do kajaku a chmury a obavy přejdou.

Velmi brzy si začnu tu svobodu užívat. Žádné přizpůsobování se cizímu tempu. Kdy bude pauza, kde se bude spát. Je to všechno jednodušší, když se můžeš rozhodnout sám za sebe. Hned první mi tedy moře nedá jednoduché podmínky a tak hned musím bojovat s obavami, zda nezatmím v půl metrových vlnách. Nakonec se mi ale podaří se západem slunce najít plážičku. Obklopená skalami a mimo vodní cestu téměř nepřístupná. Ideální pro další novou výzvu. Sama ve stanu. Bylo to lepší než jsem čekala. Pláž není přístupná a navíc, obrovského otevřeného prostoru se nedočkáš černočerné tmy jako v lese. Ráno při východu slunce si znovu pochvaluji skvělou volbu nedostupné pláže. Vzápětí kolem mě prošnorchluje potápěč a způsobí mi menší infarkt. Ještě že tu nebyl obhlížet krásy pobřeží večer. Asi bych neusnula.

Nejčastěji na moře bojuješ s větrem. Placenou verzi aplikace Windy sleduju několikrát denně.Když je člověk sám, je na sebe opatrnější. Vítr mě potrápil třeba i na Hvaru. Věděla jsem, že tento den nemám moc času. Do jedné, možná do dvou hodin. Vyrážím brzy ráno bez snídaně. Moře je super. Po třech hodinách už ale svačina a kafe nejde odkládat. No a mezitím se moře rozvlní. Podle Windy by to ale snad ještě tak hodinu mělo jít. Vyrážím, ale hned za prvním cípem mi moře pěkně nafackuje. Zajedu do zátoky a oblíkám bundu. Z domečku vyleze pán, dáme řeč jen krátce, trvám na tom že ještě kousek pojedu.

O pět minut později se vítáme znovu. Vysvětluje mi že počasí není dobrý, že zná moře a že vlny budou odpoledne ještě větší. No jo, klasický Chorvat. Ráno se probudí, koukne na modré nebe, nasaje vzduch a prostě ví, že přijde bóra. Pak mi ale hrdě ukazuje, že na to má aplikaci. Windy...od teď už mě předpověď počasí místních nikdy nebude tak fascinovat. Pan Goran připravuje apartmán na léto. Večer pojede domů. Ale vypadám asi hodně zoufale. Nabízí mi hned kíče od celého domu. To by bylo ale moc štěstí naráz. Domluvíme se na záboru terasy. Střecha nad hlavou, stolek, tekoucí voda, wi-fi. Po dvanácti dnech na moři  a kamínkovejch plážích úplnej Hilton. A banán k tomu. Chci mu udělat k práci alespoň kafe, ale s touto nabídkou nepochodím. Za to u nabídnuté plechovky Plzně se mu rozzáří oči. Jo češko pivo!

Sečteno podtrženo:
- 30 dní pádlování na moři
- 23 dní sólo
- 760 kilometrů z nejjižnějšího na nejsevernější výběžek chorvatského pobřeží
- 12 dní čekání na břehu až přestane severní bóra nebo jugo z jihu
- 3 dny čekání, až na nejjižnějším výběžku Istrie skončí armádní cvičení
- 15 čokolád
- Nepočítaně kafí, hlavně těch z moka konvičky, protože ty z chorvatských kaváren se většinou pít nedají