Příběh Franklinovy výpravy se proslavil hlavně díky hororovému románu Terror od spisovatele Dana Simmonse. Že je tahle záhada stále přitažlivá, ukazuje i populární seriál americké televizní stanici AMC, který měl premiéru v roce 2018. Co se na výpravě opravdu stalo?
19. května 1845 vyrazilo z britského přístavu Greenhithe 134 mužů, kteří měli najít novou severní cestu mezi Atlantikem a Pacifikem. Vyráželi za dobrodružstvím s představou, že se svým činem zapíšou do dějin mořeplavců a polárníků. Posádka i její lodě, Erebus a Terror, se ale nikdy nevrátily a jejich osud se na více než půldruhého století stal záhadou. Vrak Erebu byl objeven až po téměř 170 letech v září 2014. Druhé z plavidel se podařilo v podstatě náhodou objevit teprve až na začátku září 2016.
Po zmizelých lodích vyhlásila Kanada pátrání v roce 2008, kdy kvůli tání ledovců začala být mrazivá oblast pro průzkumníky lépe přístupná. Vědci ale uspěli ale až o osm let později. Na začátku září 2014 se jednomu z výzkumných týmů podařilo na radarech v Zálivu královny Maud objevit trup jedné z lodí. Více než třicetimetrový královský trojstěžník Erebus ležel roky pod mořskou hladinou v hloubce jedenácti metrů.
Objev tenkrát britský archeolog Williamem Battersbym popsal jako „největší archeologický objev na světě od otevření Tutanchamonovy hrobky před téměř sto lety. (…) Z materiálů je jasné, že po expedici zůstalo zachováno množství důkazů, možná i ostatky některých mužů, a možná, skutečně jen možná, i některé jejich fotografie,“ uvedl.
O dva roky a jeden den později, 3. září jásali historici a archeologové znovu. U ostrova Krále Viléma, příznačně v zátoce nesoucí název Terror Bay, objevili vrak druhé ze ztracených lodí. Terror ležel v hloubce zhruba 24 metrů, a podle výzkumníků byl i po letech v perfektním stavu, s jasně viditelným kovovým opláštěním na ochranu proti ledu, vztyčenými stožáry a lodním zvonem na palubě. Na svém místě zůstaly i skleněné výplně oken, z velké části nepoškozené, což přispívalo domnění, že když se Terror potopil, dosedl na mořské dno poměrně měkce.
Na objevení lodí měly svůj podíl i historky, které si ústně předávají Inuité. Na palubě lodi Martin Bergmann, která pátrala po Terroru, byl i místní obyvatel Sammy Kogvik, původem z Gjoa Haven, jediného osídlení na ostrově Krále Viléma. Posádce výzkumníků vyprávěl příběh, kdy se kolem roku 2010 vypravil na lov na zamrzlou zátoku, když si všiml podivného sloupovitého kusu dřeva, který vyčníval z ledu. S dřevem v objetí, ve skutečnosti stožárem, se vyfotil, až doma si ale všiml, že mu fotoaparát cestou z kapsy vypadl.
Svému loveckému partnerovi tehdy sdělil domněnku, že by mohlo jít o kus jedné ze ztracených lodí. Zážitek si ale nechal pro sebe, bez fotografie neměl o nálezu žádný důkaz. Až na této výzkumné výpravě se svěřil svému nadřízenému a svým vyprávěním tak navedl výpravu od původního, mnohem severnějšího kurzu právě do zátoky Terror Bay.
Tým nadace na výzkum Arktidy k vraku vyslal dálkově ovládanou ponorku, které se přes otevřený poklop podařilo proniknout do útrob lodi. „Úspěšně jsme se dostali do jídelny, několika kajut, našli jsme zásobárnu jídla s talíři a plechovkou jídla na poličce. Zahlédli jsme také dvě lahve vína, stoly a našli jsme stůl s otevřenými šuplíky a s něčím vzadu v jednom šupleti,“ popisoval objev Adrian Schimnowski, který se na objevení Terroru podílel.
Z anglického přístavu vyráželo v roce 1845 sto třicet čtyři mužů. Velel jim téměř šedesátiletý lord John Franklin. Do jen částečně popsané arktické oblasti na severu Kanady ale dorazil jen se 129 muži poté, co několik nezpůsobilých nebo nemocných námořníků poslal z Grónska zpátky do Anglie.
Na palubě lodí probíhala vědecká činnost, posádka se věnovala měření magnetismu a magnetických odchylek, pro objevy spadající do oboru biologie byl přítomen přírodovědec a lékař Harry D. S. Goodsir. Obě lodě měly zásoby na tři roky, v Grónsku pak doplnili jídelníček masem z čerstvě poraženého hovězího dobytka.
Žhavou novinkou na palubě byly také konzervy – plechovky zalité olovem, ve kterých se měla uchovat čerstvá předpřipravená jídla od polévek po maso a zeleninu. Jako ochranu před kurdějemi měla posádka s sebou také přes čtyři tuny citronové šťávy.
Samotné lodě byly na plavbu připraveny – trup a přídě byly zesíleny a vyztuženy proti ledu, na palubách byly sporáky a parní stroje. Pro posádku bylo připraveno sice stísněné, ale vytápěné podpalubí. Lodní šrouby byly konstruovány tak, aby je bylo možné vytáhnout z vody, aby se neponičily o led.
Pátrání po lodích začalo v roce 1848. Do Anglie nepřišly žádné dopisy o průběhu cesty a expedici již touto dobou měly dojít zásoby. První stopy po výpravě se objevily až o dva roky později, když byla na Beecheyho ostrově objevená pohřbená těla tří námořníků. Ta byla kolem roku 1985 exhumována a ze zmrzlé půdy pro účely výzkumu vysvobozena v téměř nepoškozeném stavu. Mrtví trpěli tuberkulózou a plicními chorobami, vědci zjistili také zvýšené hladiny olova.
Na ostrově se krom hrobů našlo i množství stop po expedici, která tu zimovala, zbytky stanů, konzerv, sudů. Navzdory tomu, že měla výprava nechávat vzkazy v kamenných mohylách, se žádné písemné zprávy nenašly. K prvnímu dubnu 1854 byli Franklinovi muži evidováni jako zemřelí a byli vyřazeni z řad Královského námořnictva.
Ještě téhož roku dovezl polárník John Rae důkaz o tragickém konci výpravy. Eskymáci mu sdělili, že na ostrově Krále Viléma toho času viděli skupinu zhruba čtyřiceti bílých mužů. Později nalezli těla pěti z nich na ostrově. Další mrtvé, zhruba třicet, našli na kanadské pevnině u ústí Backovy Velké rybí řeky. Šokující byla také zpráva o možném kanibalismu, ke kterému se skupina přeživších námořníků musela uchýlit.
Je pravděpodobné, že expedice byla nucena po uvíznutí v ledu lodě opustit, na pevninu vytahali všechny důležité zásoby včetně člunů opatřených lyžinami, které později, ve snaze dostat se k záchraně pěšky, táhli po ledu za sebou. Na velmi těžký náklad ale vyčerpaní muži brzy přestali stačit, trápily je choroby, mráz i nedostatek potravy. Ani ti, kteří se přece jen na kanadskou pevninu dostali, nedošli k záchraně. Zemřeli, co bylo v jejich majetku užitečné, si rozebrali Eskymáci, o zbytek se postarala příroda.
Eskymáci se dostali také na jednu z opuštěných lodí, Erebus. Užitečné předměty si odnesli, aby se na loď dostali, zvětšili si ledem vytvořenou díru v lodním boku. Ta se Erebu stala později osudnou. Terror poničen nebyl, proud a led ho odnesl dál od místa, kde byla loď opuštěna. Objeven byl až v roce 2016.
Až v květnu 1859 našla skupina mužů ze soukromé McClintockovy expedice na ostrově Krále Viléma plně naložený člun s lyžinami. Kromě různorodých předmětů včetně Nového zákona a pušky byly ve člunu i dvě kostry, jimž chyběly lebky. Šlo o pozůstatky námořníků Franklinovy expedice.
Na nalezení těl posádky bylo vysláno několik výprav. Neuspěly, a navíc při nich zemřelo víc námořníků než při samotné Franklinově expedici. Díky záchranným týmům ale nakonec byla skutečně objevena severní cesta kolem Kanady. V roce 1869 zavedl jeden z Inuitů Brity k hrobu bělocha, který byl pohřben na ostrově Krále Viléma. Zhruba 200 kilometrů od místa, kde se později našly i lodě, vyprostili Britové tělo ze zmrzlé půdy a odeslali ho do Anglie. Nejdříve bylo tělo mylně identifikováno jako poručík Le Vesconte, pozdější výzkum však ukázal, že se mohlo jednat o skotského lodního lékaře Harryho Goodsira.
Na konci srpna 2018 objevili vědci z Lakehead Univerzity nové důkazy, že účastníci expedice nezemřeli na důsledky otravy olovem, což byla dosud jedna z nejčastějších teorií týkajících se tragického osudu posádky. Právě otrava olovem, obsaženým ve špatně utěsněných konzervách, měla být jednou z hlavních příčin špatného zdravotního stavu a zmateného chování, které popisovali Eskymáci, kteří se s muži z Franklinovy expedice setkali.
Olovo ale podle nejnovějších výzkumů nebylo hlavní příčinou rychlého skonu posádky, naopak hodnoty olova v těle měli námořníci podobné jako další členové Královského námořnictva, kteří na Franklinově expedici vůbec nebyli. Zmatené chování tak vědci přisuzují dlouhému vystavení chladu, extrémnímu vyčerpání v těžkých podmínkách a minimu potravy. K tomu přispěly i konzervy, tehdejší technologická novinka. Některé byly špatně utěsněné, což přispělo k rychlé hnilobě a zkažení jejich obsahu. Zoufalost jejich situace pak dokládají stopy po čepeli na kostech některých členů posádky, což podle vědců svědčí o kanibalismu mezi přeživšími.
Zima 1846–1847 byla na svou dobu neobvykle krutá, což znamenalo, že lodě byly dvě po sobě jdoucí zimy zcela uvězněny v ledu. Franklinova expedice navíc byla námořní povahy, a proto nebyla posádka dostatečně dobře vybavená na takto dlouhé přežití v extrémním chladu, ani vycvičená pro cestování po zemi.
Navzdory neslavnému konci Franklinovy expedice bylo v roce 1860 zjištěno, že úžina, kterou zbylí přeživší z výpravy během cesty za domnělo záchranou překročili, byla skutečně severozápadním průlivem. Po tomto objevu, aby uctila Franklinův odkaz, Královská geografická společnost prohlásila, že jeho ztracená výprava byla první výpravou, která Severozápadní cestu objevila.
Severozápadní cesta nebyla plně splavena lodí až do roku 1906, kdy se tudy plavil Roald Amundsen.
