Ještě než v lednu odjíždím na západní Saharu, pokukuju po webu Expe co se chystá na zbytek roku . Píšu si s Honzou, protože má vypsaných spoustu zajímavých výprav a on mi prozrazuje, že ještě chystá na konec roku Dračí hory. Dračí hory, to zní jako nějaká Asie, říkám si a zadávám je do vyhledávače. Vyskočí na mě pohoří na hranicích Lesotha a J.A.R. a obrázky hor, které jsem určitě v životě neviděl. Odjíždím na expedici západní Saharou a někde vzadu v hlavě jsou pořád Dračí hory.
Uteče pár měsíců a já se potkávám na letišti ve Vídni s Honzou a dalšími pěti dobrodruhy. Poslední tři účastníci se přidávaji na letišti přímo v Johannesburgu.
Cestou z letiště diskutujeme o zvýšené kriminalitě, o které se všude píše, ale zatím nám to tak nepřipadá. Ve městě však zíráme, vysoké ploty s dráty pod napětím a nebo celé vyrobené z ostnatého drátu. Na hotelu se ptáme na nějakou hospodu poblíž a obsluha nám doporučuje po setmění nevycházet ven. Jenže Honza má narozeniny a hospoda je jen dva bloky daleko, vyrážíme. Místní v hospodě jsou v pohodě a i cestu zpátky na hotel přežíváme bez úhony.
Ráno finálně sbalíme krosny, nakoupíme poslední zásoby a vyrážíme na dlouhý přesun směrem k Lesothu. Přijíždíme k místu kde budeme spát po treku. Necháváme tu auta i s nepotřebným vybavením a pokračujeme dál taxíkem.
Na ubytování dorazíme už za tmy. Máme objednanou tříchodovou večeři, trochu v tom vidím podobnost s poslední večeří. Ráno poslední krátký přesun taxíky. Plní energie nahazujeme krosny a vyrážíme. A stoupáme a stoupáme a stoupáme. Asi po dvou hodinách přichází déšť. Naivně si myslím, že si první den vybíráme smůlu a pak už pršet nebude. Naštěstí neprší dlouho, stejně jako každý další den. S přibývajícími výškovými metry ubývají síly. Věděli jsme, že první den to bude makačka, ale realita bolí, i když s tím člověk počítá. Odpoledne se konečně dostáváme na hranu plošiny a před námi je planina. Člověk by řekl, že už to bude pohoda, ale omyl. Honza velí ať zrychlíme, přece jen jsme už v Lesothu a jsme tu tak trochu ilegálně. Brzy se dostáváme do sedla a musíme ho přejít. Naše tempo při stoupání je už hodně mizerné a často odpočíváme. Aby toho nebylo málo, začíná hřmít. V sedle mám dost, ale na odpočinek není čas. Musím ještě do údolí a pokud možno rychle, bouřka se blíží.
Snažím se zrychlit, ale už to nejde ani z kopce. Nohy se mi motají a není mi dobře. Konečně jsem na místě našeho tábořiště. Stan stavíme už za deště. S vypětím posledních sil nafukuju karimatku, roztahuju spacák a ulehám. Bouřka opět netrvá dlouho. Můj spolubydlící na příští noci Roman jde vařit. Já na jídlo nemám ani pomyšlení. Jednou kousnu do čokoládové tyčinky, polknu ibalgin a jdu spát. Tady umřeš kamaráde, je má poslední úvaha, než upadnu do hlubokého spánku.
Ráno se budím jako znovuzrozený. Snídám a všechno je zase v normálu, nechápu. Balíme stany a vyrážíme na nejvyšší bod naší trasy. Oproti předchozímu dnu se jde lépe, přece jen nás čeká necelých devět set výškových, zatímco minulý den jich bylo sedmnáct set. Kolem poledne bez problémů zdoláváme Thabana Ntlenyana. Se svými 3482 m je to nejvyšší hora Lesotha, nejvyšší bod Dračích hor a taky nejvyšší hora jižní Afriky. Hned pod vrcholem v závětří dáváme oběd, po něm následuje dlouhé klesání do údolí. Brzy narážíme na prvního a ne posledního místního.
Zatímco na straně J.A.R. je národní park, na straně Lesotha místní přes léto pasou dobytek. V údolí narážíme na několik jednoduchých oválných příbytků. Stěny vyskládané z kamení a střecha většinou z trávy. Když se k nám sbíhá skupinka místních, připomíná mi to „Mozkomory“ z Harryho Pottera kvůli jejich tmavým pončům, nebo jakýmsi dekám, které přes sebe všichni mají. Honza rozdává cigarety, které má pro tyto případy připravené. Občas po nás někdo chce „sweety“ nebo alkohol.
Žádnou špatnou zkušenost nezažíváme, ale nikdo nechce spát poblíž. Honza četl několik příběhů od té malé hrstky dobrodruhů, co se sem vydala, a tak víme, že pastevci občas v noci kradou batohy z přesíněk stanů. Riskovat nic nechceme, jenže v údolí je příbytků docela dost. Pochodujeme, dokud žádný není poblíž. Navíc padá mlha, nebo v téhle nadmořské výšce je to spíš mrak a po večeři pro změnu začne pršet, což tentokrát vítáme.
Před spaním si pro jistotu přivazujeme batohy ke stanu a cenné věci dáváme dovnitř. Prší celou noc i ráno, když vstáváme, a tak dvakrát posouváme budíček, než konečně přestane. Všude je slušná bažina a za táborem krávy. Ještě že nešly přes tábor. Po snídani se snažíme trochu osušit stany. Přicházejí dva návštěvníci, nejspíš nějaká místní střední třída, protože oba mají barevné oblečení, a dokonce i čisté.
Sušíme a balíme více jak hodinu a tihle dva nás celou dobu pozorují, pak nám zamávají a jdou si po svých. Počasí je na draka. Chvíli to vypadá na hezký den, ale pak se ochlazuje a zatahuje. Netrvá to dlouho a zase prší, navíc se přidává studený vítr. Tohle počasí mi moc nechutná. Škrábeme se na další kopec a bičuje nás vítr. Nahoře však čeká odměna. Konečně jsou tu ty neuvěřitelná panoramata, jaká byla na fotkách. Stojíme na okraji zlomu a před námi se převalují mraky. Jako by tam ani nebylo nic jiného jen moře z oblaků. Napravo i nalevo se táhne jasná hranice mezi zlomem a tímto mořem.
Chvíli se kocháme, ale je potřeba jít dál. Sestupujeme do údolí, obloha se projasňuje a začíná svítit sluníčko. Stavíme stany nedaleko říčky a protože máme dobrý čas a počasí vypadá stabilně vyrážíme ještě na nedaleký vrchol. Tady se opakuje celá scenérie s mořem z mraků jen je vše zalité sluncem. Počasí stále drží a tak pácháme i nějakou hygienu. Člověk se hned cítí lépe.
Noc je jasná a chladná, stejně tak i ráno. Teplá kaše a káva ale člověka nakopne. Navíc hned zase stoupáme, takže se okamžitě zahříváme na provozní teplotu. Nahoře na hřebenu se mi tají dech. Myslel jsem, že včerejší výhledy hned tak nic překoná, ale to se právě děje a bude se to dít po zbytek treku. Mraky jsou pryč a tak člověk pociťuje závrať, když kouká ze zlomu dolů do té neuvěřitelné hloubky. Dračí hory v celé své kráse. Klidně bychom se tu zdrželi, uvařili kafe a kochali se třeba hodinu. Ale musíme pokračovat, odpoledne se má zase pokazit počasí.
Už když scházíme do dalšího údolí, převalují se první mraky přes okraj. Netrvá dlouho a šlapeme v mraku, to se už nezmění po zbytek dne. Našim cílem je jeskyně, ve které chceme přespat. Poblíž noclehu už nebude voda, tak ji filtrujeme u posledního potůčku. Začíná hřmít a do jeskyně přicházíme už za deště. Jeskyně je prostorná, ale plná prachu a popela. Naštěstí máme podložky pod stany. Má to tu unikátní atmosféru. Po večeři se hrají “Výbušná koťátka” a je to poprvé co všichni spíme pohromadě.
Ráno pro změnu prší a tak odkládáme budíček, tentokrát jen jednou. Po snídani se vracíme na hřeben, po kterém jdeme první půlku dne. Celkem hodně fouká, ale neprší a jsou parádní výhledy. Kolem poledne sestupujeme do údolí. Okamžitě se ocitáme v závětří, svítí sluníčko a je krásně. Obědváme u říčky a na kamenech sušíme spacáky nebo ponožky, prostě idylka. Po obědě je tu další ze série nekonečných kopců. Odměnou jsou člověku ty neuvěřitelné výhledy. Nahoře se rozhodujeme co dál. Počasí v dalších dne se má vždy odpoledne pokazit. Déšť by nám nevadil, ale o bouřku ve třech tisících nikdo nestojíme. Počasí je dobré a tak pokračujeme dalších 9 km. Stany stavíme už za šera, ale jak se v následujících dnech ukáže, bylo to dobré rozhodnutí.
Ráno máme na výběr, pokračovat po hřebeni, nebo jít přes údolí. Volíme si údolí. Svítí sluníčko a čím jsme níže, tím je tepleji. Údolím protéká říčka a jsou to tři dny od poslední hygieny, plán je jasný. Po koupačce pokračujeme v sestupu. Údolí začíná kvést a vonět. Idylka netrvá věčně, je potřeba zase nastoupat. Jurda při tom pronáší památná slova: „Hele, líbí se mi ta rozmanitost Dračích hor. Každý den tě nasere něco jiného.“ Smějeme se, stručná a výstižná charakteristika.
Na vrcholu je opět zlom a za ním mraky, do nichž jdeme. Oběd dáváme v oblacích a začíná se vyplňovat předpověď, hřmí. Naštěstí má být na trase jeskyně. Máme ji jako takový záložní plán. Netrvá to dlouho a musíme náš záložní plán aktivovat. Cesta vede po traverzu a jsem rád že jsme pořád v oblacích, protože vidím asi jen 3 metry pod sebe a je mi celkem jasné co je dál. Uklouznout rozhodně nechci. Jeskyně je menší než předešlá, deset by nás tam nějak přespalo, ale žádný komfort by to nebyl. My doufáme, že se bouřka přežene a nebudeme tu muset nocovat. Vaříme kafe, hrají se „Výbušná koťátka“, prostě odpolední pohodička. Téměř všichni se vyzouváme a je to síla, ani kávě se nedaří náš chodidlový odér přebít. Bouřku sice slyšíme, ale neprší a asi po hodině se rozplývá oblačnost. Z jeskyně je najednou překrásný výhled a potvrzuje se moje podezření co je pod přístupovou cestou. Tam dolů by se člověk proletěl jen jednou. Opouštíme jeskyni a brzy stavíme stany. Pokud by jsme chtěli pokračovat museli by jsme přes další sedlo a jelikož je počasí všelijaké tak neriskujeme. Dáváme si alespoň nedaleký kopeček bez batohů. Z vrcholu jsou neuvěřitelné výhledy. Vím že se opakuju, ale každý výhled je tu opravdu neuvěřitelný.
Po návratu z kopce konečně prší. Už jsme se báli, že se nedočkáme. Po večeři ležím ve stanu, když slyším, že se Roman s někým baví. Prvně si myslím, že Honza přišel s instrukcemi pro zítřejší ráno, ale to se pletu. Před stanem máme místního. Je celý promočený, má batoh a neumí ani slovo anglicky. Jen nám posunky naznačuje, že by se chtěl vyspat v našem stanu. Voláme Honzu. Jenže bez angličtiny z pána žádnou odpověď nedostáváme.
Po nějaké chvíli se naštěstí zvedá a pomalu pokračuje dál. Dostává od nás alespoň cigaretu a tyčinku. Promočený, sám a bez čelovky, je nám ho líto. Jenže na mysl se derou i jiné myšlenky. Co když není sám. Co když měl obhlídnout situaci a všechno jen hrál. Rozsvicujeme čelovky na plno a děláme okruh kolem tábora. Nikoho sice nevidíme, ale i tak zase přivazujeme batohy ke stanu a jdeme spát. O půl druhé ráno nás budí hudba, která prochází jen kousek od našeho stanu. S Romanem čekáme co bude a ze stanu vykukujeme, teprve až se hudba dostatečně vzdálí. Nikdo tu už není, tak jdeme zase spát. Ráno nám Honza sděluje, že byli dva. Později, až máme signál, zjišťujeme, že jsme si ustlali na frekventované pašerácké křižovatce. Kdo umí, ten umí.
Po snídani vycházíme rovnou do kopce, do dlouhého kopce. Nahoře jsou už tradičně úžasné výhledy, ale máme na ně jen chvíli. Na brzké odpoledne hlásí bouřky a to na všechny zbývající dny. Honza nasazuje zběsilé tempo. Odskočím si na malou a už se mi nedaří skupinu dohnat až do doby než se někde zastaví. Ještě při obědě hezky svítí sluníčko. Pak se ale škrábeme do dalšího sedla a počasí se rychle kazí. Nahoře v sedle vidím uhodit dva blesky do protějšího kopce. Je jedno, jak jsem unaveným a kolik váží krosna, běžím, dokud nejsem na hraně sedla, a rychle scházím dolů. Stany stavíme za mírného deště. Chvíli odpočíváme. Nakonec se žádná bouřka nekoná, jen malá přeháňka. Pořád je zataženo, ale je taky brzké odpoledne a nám to nedá. Vyrážíme bez batohů na blízký kopec. Sice to bez horolezeckého vybavení nejde až na vrchol, ale i tak na nás čekají další čarokrásné výhledy. Navíc mezi mraky vykukuje sluníčko a tak začínají fotografické žně.
Druhý den ráno, je sice neděle, ale my vstáváme ve 4:00. Může mi někdo po návratu zkusit říct, že jsem byl zase na dovolené :D Jenže předpověď se nelepší, spíše naopak. Je to trochu absurdní. Je krásný slunný den a my spěcháme, abychom nezmokli. Moc mi to nechutná a docela zaostávám za skupinou. V hlavě si říkám, že na to kašlu, že dneska předpověď určitě nevyjde. Až do obědu to tak i vypadá. Jenže když se po obědě zvedáme, je už za vrcholem, ze kterého jsme přišli, černo. Pokračujeme údolím a vypadá to, že bouřku zatím drží okolní vrcholy. Pak ale přicházíme pod kopec. Honza by ho chtěl přejít ještě ten den, abychom zmenšili porci kilometrů na poslední den. Ale počasí se rychle kazí. Stavíme stany s tím, že pokud se bouřka rychle přežene, půjdeme ještě dál.
Sotva stany postavíme, začne pršet. Ležíme a počítáme, jaký je časový rozdíl mezi bleskem a hromem. Bouřka se přibližuje. Roman je jen v kraťasech a najednou mi oznamuje, že mu stojí chlupy na nohou. “Je ti zima?” divím se. Roman mi ale vysvětluje, že je má má zelektrizované. Paráda, takže jsme přímo v bouřce. Může to být ještě horší? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Na stan začínají dopadat první kroupy. Nejdříve je jich jen pár a jsou malé jako hrášek. Jejich počet i velikost ale narůstá. Za chvíli padají kroupy velké jako špička palce a na zemi je bílo. S obavami sleduji stan. Takové počasí jsem ještě pod stanem nezažil. Kroupy naštěstí nepadají dlouho a bouřka se vzdaluje. Prší a hřmí ale ještě další hodinu a půl. Když konečně vylézáme ze stanů, je jasné, že ten den už nikam nejdeme.
Poslední budíček je ve tři hodiny ráno. Na cestu vyrážíme ještě s čelovkami. Žádné dramatické stoupání nás už nečeká, jen odpočítáváme poslední kilometry. Kolem poledne přichází zvláštní okamžik. Po 180 kilometrech potkáváme první turisty. Celou skupinu turistů co si jde jen tak nalehko s malými batohy. Po chvilce je následuje skupina nosičů s obrovskými batohy narvanými k prasknutí. Amatéři, pomyslím si. Pro nás to znamená jediné, jsme téměř na konci našeho devíti denního treku. Čeká nás ale ještě jedna důležitá zastávka, Tugela. Nejvyšší vodopád na světě. Jsou tu opět dechberoucí výhledy. Opravdu si jich užívám, je krásně a my to dokázali. Zvládli jsme více jak 180 km s převýšením okolo 8500 m. Nezastavilo nás ani počasí. U vodopádu narážíme na českou stopu. Dlouhou dobu byl vodopád považován za druhý nejvyšší, ale Češi ho přeměřili a přepsali encyklopedie.
Kochali bychom se i déle, ale světe div se, hřmí. Na řadu přichází pasáž s řetězovými žebříky. Jsou docela dlouhé a s těmi krosnami na zádech je to opravdu sranda. Slezeme žebříky a jsme najednou v civilizaci. Stezka přechází do vydlážděného chodníčku, který je občas doplněný i opěrnou zídkou a co chvíli už potkáváme nějaké turisty, co se jdou mrknout na vodopád. Bouřka se blíží, a tak spěcháme. Na parkoviště přicházíme s prvními kapkami. Za časový rozvrh by Honza zasloužil nějakou medaili. Nasedáme do džípu a odjíždíme na ubytování. Sprcha, pivo, jídlo, panáky, postel a spousta užasných vzpomínek...
