Při položení otázky: „Kdo byl první Čech na vrcholu osmitisícovky?“ se nám hrne na jazyk odpověď: „Súlovský!“, ale pak nám hned dochází, že šlo o prvního Čecha na Everestu... Kdo to tedy byl?
Karel Schubert patřil k poválečné generaci československých lezců stejně jako Polda Páleníček, Michal Orolín, Václav Širl nebo Ivan Fiala. Jeho cesta do hor vedla přes české pískovcové skály, které každého lezce vybaví houževnatostí, odvahou a nutným životním nadhledem. V 60. letech 20. století máme po Karlu Schubertovi čtyři prvovýstupy na Drábských světničkách. Pokud si tedy chceme Karla připomenout, není nic jednoduššího než vyrazit na jednu z jeho cest! Schubert se stává členem československé horolezecké reprezentace, jak tomu bylo u předních českých „pískařů“ této doby.
1974
Tento rok musel být pro Schuberta zásadní – nesl se v duchu lezení velkých stěn v zahraničí. Během jednoho roku vyjíždí Karel do USA a na Kavkaz. V obou případech ho čekalo jisté prvenství. Nepochybně šlo o rok nabitý událostmi a zážitky, na které by každý československý horolezec ještě dlouho vzpomínal.
Společně s Leopoldem „Poldou“ Páleníčkem, Karlem „Kódlem“ Procházkou a Jaroslavem Obročníkem se Schubert vydal do Kalifornie, kde na začátku února přelézá cestu Triple Direct na El Capitan. Tato cesta kombinuje cesty Salathé Wall, The Nose a Muir Wall, takže o zážitky z ikonických míst jistě nebyla nouze. A prvenství? Jasně, šlo o první zimní přelez této cesty! (Skupina vycestovala do USA v únoru patrně kvůli nahodilému termínu, na který připadlo povolení vycestovat z ČSSR.)
V létě téhož roku vyráží Karel Schubert na Kavkaz, kde se opět zadařilo. V lanovém družstvu s Jaromírem Soldánem prostupují severní stěnou Čančachi Choch (4453 m). Svůj prvovýstup ohodnotí VI. stupněm obtížnosti. Na nákresu jejich výstupu vidíme jasnou logickou linii v pravé části stěny se dvěma bivaky. Ivan Kluvánek tento výstup označuje jako nejvýznamnější výstup československých horolezců tohoto roku v zahraničí.

Expedice Makalu 1973
První československá expedice na Makalu v roce 1973 mnoho horolezců poznamenala smrtí Jana Kounického, který si poranil míchu v téměř osmi tisících metrech. Po zoufalém pokusu o transport níže zůstává ve stanu a „Juzek“ Psotka o něj pečuje dlouhých osm dní. Gálfy vysílačkou Psotku ze stanu „vyhání“ kvůli příliš dlouhému pobytu v extrémní nadmořské výšce. Jan Kounický si „vynesl na horu svůj hrob“ – stan, ve kterém umírá.
1976
Druhá československá himálajská expedice pod vedením zkušeného organizátora a vedoucího početných expedic Ivana Gálfyho. Dále se účastní Jaromír „Vlk“ Wolf, Leoš Chládek, Vlado Ondruš, František Dostál, Zdeněk Brabec, Jan Červinka, Ivan Fiala, Milan Kriššák, Milan Neumann, Igor Novák, Michal Orolín, Miloslav Pelc, Leopold „Polda“ Páleníček, Jozef „Juzek“ Psotka, Vlado Petrík, Karel Schubert a Sylva Talla.
K vrcholu Makalu v roce 1976 postupně stoupá Slovák Milan Kriššák, Čech Karel Schubert, Slovák Michal Orolín a po navázání spolupráce se španělskou expedicí ještě Jorge Camprubi. Tlačil je čas, lezecká sezóna se krátí. Orolín musí řešit nedostatek kyslíku v lahvi a je nucen vrchol vzdát – vrací se v bolestech a horečkách do stanu. Aspoň ostatním připraví čaj.
Karel Schubert mezi svými spolulezci platil za zodpovědného vytrvalce, který postupoval pomalu, ale jistě. Vážil svou výbavu. Co nebylo potřeba, odřízl. Nikdo nepochyboval, že i přes pomalejší tempo nakonec dorazí na místo určení.
Po úspěšném prvovýstupu v posledních 12 hodinách i bez jídla a vody nakonec stojí na vrcholu Kriššák, Camprubi a Schubert. Je 16:50 a jsou velmi unavení. Vrchol osmitisícovky není místo, kde chce člověk trávit delší chvíle – navíc pokud je vyčerpaný po náročném výstupu. V 17:00 začíná trojice sestupovat z vrcholu ke skalní plotně, kterou postupně zvládnou překonat. Technické obtíže se zmenšují, ale také valem ubývá denního světla.
Firnový svah je strmý a stopa po výstupu je zafoukaná sněhem. V nejlepší kondici je Kriššák, tak prošlapává stopu. Nad sebou vidí Camprubiho a předpokládá, že Schubert je v závěsu za nimi. Všichni tři jsou vyčerpaní a každý bojuje sám se sebou. „Jen“ sestoupit. Milan Kriššák se po sérii fixních lan dostává až ke stanu, kde jej vítá Orolín s čajem. Trochu se napije a upadá do hlubokého spánku – ještě obutý. Ve tři ráno procitá a zjišťuje, že Schubert nedorazil. S Orolínem vylézají ze stanu a volají na Karla do tmy. Nic. Jen ticho všude okolo. (Zde se prameny rozchází. Některé tvrdí, že sestupující dokázali navázat slovní spojení s Karlem, který jim sdělil že noc nouzově přečká venku.) Nezbývalo než počkat.
Mezi šestou a sedmou hodinou ranní slyší hlas. Aspoň si to myslí. Volají nazpět, ale bez odezvy. Zjišťují, že Karel musel přečkat noc venku v 8300 metrech. Čekají a v 10:00 přichází pokyn k sestupu. Sami jsou v ohrožení života a není v jejich silách se za Karlem vydat. Ta stejná cesta jim o den dřív zabrala 10 hodin. Teď mají sil daleko méně. Karel zůstává v Himálaji navždy.

Milan Kriššák a Jorge Camprubi se tak stávají posledními, kteří se s Karlem Schubertem setkali. Po celých osm let se o Karlových ostatcích nevědělo. Jeho tělesnou schránku nachází roku 1984 Doug Scott a příběh Karla Schuberta – ne tak docela známého českého horolezce – končí.
Výstup Jižním pilířem na Makalu stále čeká na své první opakování.