Když jsem se přihlásila na výpravu do Turkmenistánu, nevěděla jsem, co mám od ní čekat. Až postupem času jsem zjistila, že o této donedávna velmi izolované zemi ani Google pořádně nic neví a že o ní globálně koluje spousta předsudků, domněnek a drbů.
Při čtení těch pár článků na Googlu jsem vůbec neměla obrázek o tom, co smím nebo nesmím a za co mě můžou nebo nemůžou zavřít. Jediné, v čem jsem si byla jistá, bylo, že se jedná o konzervativní muslimskou zemi a že by asi bylo fajn nevyvolávat nějaké problémy kvůli západnímu chování a stylu oblékání.
V den „D" při výstupu z letadla v Ašchabadu jsem už byla obrněná a očekávala neočekávané. Výslechy, osobní prohlídky či aspoň nějaké to dočasné vězení, když už nic. Nicméně žádná komplikace nebo kuriozita nenastala. Naopak jsme byli velmi mile přivítáni místními průvodci, kteří nám měli, a i museli dělat společnost po celou dobu výpravy.
Po prvotní prohlídce hlavního města jsme jeli navštívit první pro mě významné místo v Turkmenistánu „Yangykala kaňon". Místo, kde krása střídá nádheru a oči se nedokáží nabažit hrajících barev této neobyčejné scenérie. Po dostatečném pokochání se jsme opět nasedli do nesmrtelného transferu s nájezdem více jak 900 000 km a pokračovali dál za dalším vzrušujícím místem zvaným „Brána do pekel". Cestou jsme potkávali pasoucí se velbloudy, oslíky a sem tam Alabaje hlídající svá stáda ovcí. Asi jsme se kochali v Yangykala kaňonu moc dlouho, a tak pan řidič musel šlápnout pořádně na plyn a riskovat, že bude mít v autě vymalováno, abychom stihli dojet na místo před setměním. Naštěstí auto zůstalo čisťounké a jak se říká, k hořícímu kráteru jsme dorazili za pět minut dvanáct, těsně před západem slunce.
Při výstupu z auta nás hned do nosu praštila vůně zemního plynu šířící se po okolí a před očima se nám zjevil ohromný hořící kráter uprostřed pouště Karakum. V životě jsem neviděla nic tak ohromujícího. Z kráteru sálalo příjemné teplo, které kromě moravské slivovice nás hřálo až do pozdní chladné noci. Kromě nás se tam hřálo i pár pouštních broučků a někteří z nich se dokonce připojili k našemu dalšímu putování po Turkmenistánu, ne-li až do ČR.
Samozřejmě navštívit Turkmenistán bez poplácání po hřbetě národního klenotu v podobě Achaltekinského koně by byl cestovatelský hřích, který se neodpouští, a proto jsme navštívili místní farmu, která se specializuje na jeho šlechtění. Majestátnost těchto zvířat se nedá upřít. Jedno z nejstarších plemen, které je známo pro svou jedinečnost a nádherně lesklou srst. Někteří odvážlivci se dokonce oblékli do národního kroje a vyzkoušeli si výhledy z koňského hřbetu.
Mezi naše další zážitky patřilo určitě podzemní minerální jezero Kov-Ata s léčivými účinky a teplotou 37 °C. Jezero bylo „provoněné" sirovodíkem a díky nízkému osvětlení i domovem místní kolonie netopýrů. Spekulace jedné české skupiny, zda léčivé účinky pramení z minerálů, nebo z netopýřích výměšků, nebyly dosud vyvráceny ani potvrzeny.
Po termální lázni nás v dalších dnech čekalo ještě spousta zajímavých zastávek v podobě významných historických monumentů, archeologických vykopávek a možností se projít po lávou zkamenělých dinosauřích stopách. Odměnou za lehký výšlap bylo nejen porovnat svou nohu s dinosauří tlapkou, ale i nádherné výhledy na Turkmenistán nedaleko uzbeckých hranic.
Na závěr našich dní před návratem zpět do Ašchabadu si pro nás místní průvodce připravil vtipné překvapení v podobě kozí masáže. Tato netradiční masáž zahrnovala outfit v podobě tradičních turkmenských kabátků, které hrály všemi barvami a tvořily bariéru mezi kozími kopýtky a našimi již několik dní nošenými triky.
Po tom, co jsme byli řádně ustrojeni, bylo nutné se v předklonu seřadit do jedné linie a až poté se mohla koza pohodlně projít po našich zádech a pořádně nám promasírovat ztuhlá záda a smíchem bránice.
Poslední dny jsme strávili ve velkolepém mramorovém hlavním městě Ašchabadu. Město, které oslňuje bílou a zlatou barvou, puntičkářsky čistými a upravenými ulicemi a neskutečným množstvím významných monumentů a soch. Život v tomto městě podléhá spoustě pravidel a bez místního průvodce není jednoduché se bez problému pohybovat. Sem tam nějaká strana se nesmí fotit, do města nelze vjet jinou barvou auta než bílou, a pokud si chce člověk koupit koberec místní výroby, je nutné si ho nechat certifikovat na ministerstvu koberců. I přes veškerá pravidla nelze popřít, že je velmi obtížné se nenuceně procházet městem a neobdivovat tu mramorovou architekturu, obzvlášť nejkrásnější pohledy jsou v noci, kdy celé město doslova září miliony zářivek a město Ašchabat se stává majákem celého Turkmenistánu.
Závěrem bych ráda dodala, že na každém šprochu pravdy trochu, ale vždy je důležité si vytvořit vlastní obrázek. Turkmenistán určitě stojí za návštěvu, je to země, která má co nabídnout, a díky tomu, že je tato země stále ještě turisty nepolíbená, člověk má možnost zažít ji v té nejčistší podobě, která je v současnosti velkou vzácností.