Vždycky jsem chtěl do Afriky. Ne do Egypta k moři, ale do té pravé, černé Afriky. Na podzim mi zbývaly dva týdny dovolené a tak jsem se přihlásil na výpravu Expedition Clubu do Ghany. Ghana mé požadavky na Afriku splňuje a navíc je to dle všech dostupných informací bezpečná a relativně vyspělá země. To mi snad doma projde. Štěstí se na mě usmálo, když jsem se dozvěděl interní informaci a to, že na navazující výpravu kolem Guinejského zálivu zoufale chybí kluci. Tady jsem pro změnu splňoval požadavky já a tak jsem se přihlásil s vidinou jednoho místa v autě na celých 5 týdnů. Navíc, jak mě průvodce Honza žertovně (haha, jmenuje se Žert) uklidnil, v Africe se dá jezdit i na střeše, kdybychom chytli ponorku. Tady už chvíli trvalo než se s tím moje rodina nějak vypořádala. Co si budem povídat - země jako Libérie, Sierra Leone a všechny možné Guineje nemají ve zdejších končinách úplně nejlepší pověst.

S Ghanskou skupinou se potkáváme brzo ráno ve Vídni na letišti a i přesto, že jsou všichni napůl spící, to od začátku vypadá na moc fajn lidi. Na cestu dostanu kromě tradičního expe balíčku i pružiny pro naši dodávku. Maje v hlavě přednášku od Filipa na Na Divoko (super akce, jeďte) tak nějak tuším, že budou potřeba. Cesta do Akkry trvá zhruba půl dne, což je asi šestkrát míň, než Honzovi cesta z hranic s Pobřežím Slonoviny, kde našel a zprovoznil naše auto. Když se konečně přiblíží letišti, vycházíme ven.

Afrika vás do ksichtu uhodí okamžitě. Směsice pachů v nichž poznávám zplodiny z aut, spálené plasty a svůj pot, protože je tu vedro jak u moře a vlhko jak v prádelně. Za tři týdny v Ghaně si ale člověk tak nějak zvykne. Asi sem rovnou vyklopím, na co všechno si člověk zvykne: Být absolutním centrem pozornosti (a chodící peněženkou) kdekoliv na veřejnosti. Jíst jedno jídlo denně. Neexistující koncept času. Milí lidi. Odpadky všude. Ekodvory ve formě hořících hromad plastů. Hlavní silnice horší než naše II. třída. Ostatní silnice štěrk a prach a udusaná hlína. Na další věci si snad vzpomenu v průběhu vypravování. Po seznámení se s naší expediční károu (předpokládám, že účastníci, kteří neměli v plánu z Ghany pokračovat dál byli asi celkem překvapení) vyrážíme na hotel. Jedeme potmě, což se v Africe nedoporučuje. Jednak je fakt blbě vidět na díry v asfaltu a jednak na ostatní účastníky provozu, především pěší. Hlavně když vám kvůli nefungujícímu alternátoru nesvítí světla. Po cestě míjíme i KFC, ale o jídle až později. Přijedeme na hotel, s mírnou nedůvěrou zaparkujeme auto mimo kamery a jdem se ubytovat a dát si pivko. Místní Club docela ujde a studený pivo po náročném dni v Africe fakt bodne (a to jsme tu jen asi 2 hodiny).  Náš první celý den je neděle, takže auto opravit nepůjde a tak strávíme den prohlídkou Akkry. Z hotelu vyrazíme po svých uličkami čtvrti Kokomlemle směr národní muzeum. Není to tu hezký a nevoní to pěkně. Procházíme kolem kostela (ohrady z vlnitého plechu), kde právě probíhají náboženské aktivity, což obsahuje hromadné zpívání. Náboženství je v Ghaně (a i ve zbytku zemí v této části světa) velmi důležitou součástí kultury. Projevuje se to například tím, že většina podniků je pojmenována zhruba jako God is great beauty salon, Praise the Lord kitchen nebo (v Ghaně je i hodně muslimů) Insha Allah telephones. Národní muzeum je docela zajímavé. První věc, které si všimnu je ten obrovský kontrast vůči muzeím v Evropě, které zachycují klidně dva i více tisíc let historie. Ghana vznikla až v roce 1957 (získala samostatnost jako první koloniální černošská země), koloniální historii najdeme spíše na jiných místech a starší historie příliš zachovaná není. Nicméně naopak v muzeu najdeme fotbalové dresy nároďáku a sbírku novinových výstřižků upozorňujících na návštěvy světových rapových superstars. V průběhu dne tak navštívíme většinu zajímavých míst této několikamilionové metropole, oblouk nezávislosti, národní divadlo, památník otce vlasti Kwameho Nkrumaha (kde je k vidění mimo jiné i fotka s československým prezidentem Novotným), tržnici a národní fotbalový stadion. Za drobné vstupné se můžeme podívat i na trávník a do šaten místního nároďáku, kde jsou pořád vidět následky posledního zápasu. Před stadionem je také socha připomínající tragédii, kdy bylo při hromadné panice ušlapáno přes sto lidí. Obecně je tato část Akkry docela moderní a zajímavá a po úspěšném dni náležitě oslavujeme a těšíme se, až další den vyrazíme objevovat zbytek Ghany.

Tohle má ale háček: naše auto nejede. Nevadí, Honza zařídí náhradního řidiče z dodávkou, sám zůstane jako správný kapitán s autem (A taky Týnou. Proč? To zůstane mezi námi...a aktivním barmanem) a my vyrážíme směr Cape Coast, kde se nachází hrad. To je samo o sobě zajímavé, protože v této části světa hradů moc nenajdeme. Každopádně tento hrad byl postaven na ochranu přístavu, ze kterého vyplouvaly nejprve portugalské, pak holandské a nakonec anglické lodě přes oceán a na palubě vezly místní otroky, včetně žen a dětí. Prohlídka hradu, která je provázena výkladem místní průvodkyně, není příliš pozitivním (byť velmi silným) zážitkem. Po obědě si dáme podobnou prohlídku v hradě Elmina. Zase to není pěkný povídání, ale myslím, že člověku podobné zážitky pomůžou oprostit se od přirozeného sklonu považovat velké tragédie tak trochu za statistiku. Zatím to bez Honzy celkem zvládáme celkem slušně, až na to, že absence vůdce skupiny a internetu zajišťuje, že jsme snadnější obětí “lokálních ojebů”. Nevadí, zvyknem si.

Další den nás čeká opět intenzivní zážitek v podobě návštěvě vesnice Nzulezo. Jak nám vypráví vice-náčelník, tato vesnice byla postavená na kůlech na jezeře před stovkami let a do dnešní doby si zachovává velkou izolovanost od zbytku světa. Jestli je Ghana jiný svět oproti Evropě, tak tady je to ještě jiný svět oproti Ghaně. V podstatě jedinou činností, kterou se zde dá vydělávat je výroba palmového ginu, který taky ochutnáváme. Pro jeho afrodiziakální účinky si ho také někteří účastníci pořídí na doma. Pro suroviny na výrobu ginu se jezdí na tzv. Alcohol island. Navzdory včerejší zkušenosti si říkám, že kdyby mělo mít Česko jen jedinou kolonii,…Pokud si dobře vzpomínám, nebyl jsem jediný, který měl v této vesnici tak trochu pocit, že je v zoo. A to vůbec nemyslím špatně vůči místním obyvatelům, ale spíš proto, že v podstatě veškeré peníze za návštěvu vesnice shrábne průvodce Francis a další lidé, kteří v této vesnici vůbec nežijí. Navíc mám v ten moment pocit, že by si místní nejradši hleděli svého a přežili by to i bez skupiny cizinců fotografujících si jejich děti. Po prohlídce vesnice nás čeká cesta zpátky do Cape Coast, kterou ale zvládneme dokončit až další den. Přespáváme v jednom s přímořských resortů, kde se (kromě týpka, co mi nadává, že tady těžím a tedy kradu zlato) setkáváme s typickou africkou pohostinností. Malá ukázka (u snídaně):

“Dobré ráno, vítejte v Ghaně. Chceme abyste se v našem resortu cítili co nejlépe. Splníme jakékoliv vaše přání!”

“Dobré ráno, dal bych si čaj.”

“Tak to není možné, čaj nemáme”

Jak se říká, slibem nezarmoutíš. Podobně to funguje ve většině restaurací, které sice v menu nabízí širokou nabídku, ale nakonec mají stejně jenom kuře s rýží (u vody ještě rybu). Naštěstí se jollof jen tak nepřejí.

V Cape Coast se potkáváme s Honzou a Týnou a je to velmi radostné shledání, jelikož naše expediční auto je díky dvoudenní práci šikovných mechaniků pojízdné. Odpoledne strávíme návštěvou národního parku Kakum, kde se poprvé podívám do tropického deštného lesa. Hlavní atrakcí je procházka v korunách stromů po velmi provizorních lávkách (prý každý den kontrolovaných), které vedou až 40 m nad zemí. Tady si získala můj nehynoucí obdiv Markéta, která celou cestu prošla i přes panický strach z výšek. Jseš hustá ;-) Pak se ještě zajdem podívat ke stromovému domku a také k nejvyššímu stromu celého lesa, který měří přes 80 metrů - opravdu impozantní. Ve večerních hodinách dorazíme na hotel a jdeme tento úspěšný den pořádně oslavit. Další dva dny strávíme cestou na sever. Během této cesty nezastavujeme u památek, spíše vnímáme různé kulturní aspekty Ghany. Mezi ně se rozhodně řadí policejní/vojenské/celní checkpointy. Vzhledem k tomu, že nyní už nemáme benefit v podobě lokálního řidiče, jsme na spoustě z nich zastavováni. Většinou si chcou jen pokecat s turisty, kterých tu opravdu moc nejezdí, často nás přátelsky vítají v Ghaně a rádi si pokecají s Honzou o tom, jak nás na MS 2006 ve fotbale porazili ve skupině. Občas si také řeknou o nějaký ten dáreček, či “něco malého na vodu”. Anebo si začnou vybírat manželky (především Peťu bychom provdali každý den). A vzhledem k (pro mě) překvapivé genderové vyrovnanosti osazenstva checkpointů se do hledáčku občas dostaneme i my, kluci. Další věc, které si se zájmem všímáme, jsou extrémně přetížené náklaďáky, které vypadají, že už jeden svůj život prožily někde v Asii a teď na něj s nostalgií vzpomínají při cestě do Burkiny Faso rychlostí asi 10 km/h.

Druhý den cesty na sever jsme se z tropické oblasti dostali do savany, jak nám připomínají i několikametrová termitiště podél cest. Přijíždíme do vesnice Larabanga, která se pyšní nejstarší mešitou (a tím pádem jednou z nejstarších budov vůbec) v Ghaně. Sever Ghany je totiž ryze muslimský, ovlivněný súdánskou kulturou. Ve vesnici vidíme také ruční výrobu bambuckého másla. O tom jsem sice nikdy předtím neslyšel, ale prý je to v Evropě docela fancy věc a tady se prodává za pár cedi (v přepočtu dva páry českých korun). Místní se s námi loučí prosbou o peníze na fotbalový míč, který se jim náhodou rozbil při posledním zápase. On obecně fotbal je tady v této části světa sport číslo 1 a o Česku zde slyšeli patrně hlavně díky fotbalu. Mimochodem nejznámější Čech je tady jednoznačně Petr Čech.

My už ale vyrážíme do národního parku Mole, kde nás čeká highlight této návštěvy Ghany - safari. Nikdy předtím jsem na safari nebyl a podle všeho to tady vypadá jinak, než jinde. Zaprvé je zde safari za lidové ceny - prý řádově levnější, než v profláklých safarilokacích. Zadruhé je safari spíše v buši a ne na otevřené savaně, takže je výhled docela omezený. Možná je tam souvislost. Každopádně během první jízdy vidíme antilopy, prase bradavičnaté, paviány a jiné opice. Proč během první jízdy? Protože se nám to líbilo a taky jsme neviděli potenciální highlight místního parku - slona. Takže jedeme i na noční safari, což je sám o sobě zajímavý zážitek. Jedeme se podívat na stádo antilop, poté polovina auta zahlédne krokodýla. Najednou se něco děje. V Ghaně mezi sebou místní nemluví anglicky, ale některým s lokálních jazyků, takže zatím nevíme, o co jde. Za chvíli se to dozvídáme. Skupina kus od nás viděla slona. Hned se otáčíme a jedem. Nadšenou druhou skupinu potkáváme na rozcestí, tak je poprosíme, aby tak neřvali a slona nevyplašili a jedeme jeho směrem. Chvíli pomocí svítilen pátráme a pak ho konečně někdo z nás zahlédne. Je to sice jen hlava a ucho trčící ve světle reflektoru ze křoví, ale stejně. Vidět obrovského slona afrického ve volné přírodě na vzdálenost pár metrů se jen tak někomu nepovede a je to neskutečný zážitek! Úspěch samozřejmě oslavíme a další den vyrážíme na cestu zpět na jih.


Po cestě nás čeká vodní safari/projížďka na loďkách. Akorát, že vůbec, protože místní někde ztratili pádla. Tak si jdeme aspoň prohlídnout místní vesnici a farmy. Jak už to tak na zemědělském venkově bývá, je tu neskutečná chudoba. Vrcholem zábavy pro děti je kromě fotbalu běh se starou pneumatikou a teda samozřejmě návštěva skupiny bělochů. Skoro se mi ani nechce vzpomínat na scénu, kdy pár vyžebraných plastových odpadků vyvolalo málem hromadnou bitku…

Je čas vrátit se zpátky na jih. Zastavujeme se vykoupat u vodopádů Kintampo, kde k našemu překvapení potkáváme skupinu českých lékařů, kteří jedou na sever Ghany pomáhat místním doktorům provádět pokročilé zákroky. Taky se od nich dozvídáme, že se za několik dní mají potkat v Akkře s premiérem Fialou, který je tou dobou na cestě po Africe. Přisrali jsme se na toto setkání? To se dozvíte již brzy v tomto blogu. Ne. Přespáváme ve městě Techiman, kde získáme 50% slevu na ubytování, pokud vytvoříme narychlo manželské páry (tímto zdravím svou fejkovou manželku Peťu). Další den nás čeká druhé největší město Ghany, Kumasi. Docela by mě zajímalo, jestli o něm po Ghaně kolují vtipy, jako u nás o Brně. Projdeme si trh a palác krále lidí Asani - ten považuju asi za nejhezčí památku, co jsme navštívili. Jinak nás čekají jen nekonečné kilometry, během kterých pozorujeme místní kolorit. Například nás pobaví papalášský Mercedes, který v doprovodu policie předjíždí kolony v protisměru. Ještě více nás pobaví, když se naše kolona na konci města rozjede a oni tam zůstanou trčet. Taky už touhle dobou začínáme přicházet na kloub neustálému pokřikování, mlaskání a syčení naším směrem. Není to myšleno vůbec nepřátelsky (aspoň si to říkáme), prostě jsme pro místní lidi atrakce a toto je zde normální způsob, jak přilákat pozornost. Jednoznačně nejčastější oslovení, se kterým se setkáváme je “Obroni”, což je taková africká podoba “Gringo”. Občas nám to i přeloží do angličtiny. Kam vlastně tak dlouho jedeme - úplně na druhou stranu Ghany, až k hranicím s Togem. Po cestě překračujeme po mostě Adome řeku Voltu, na které je vybudována největší přehrada (podle plochy) na světě. Pod mostem se zastavujeme v odpočinkovém parku, kde si zahrajeme místní hry, včetně dámy. Nebýt intervence otce mého soupeře, dostal bych na prdel.

Tato část Ghany je chudší a terén náročnější, než jinde na jihu, takže postupujeme pomalu a musíme si pečlivě vybírat cestu, abychom s naší károu projeli. Přespáváme v městečku Golokwati, kde klasicky vykoupíme všechno pivo a socializujeme se. Docela hustý bylo, že při prvním poryvu větru místní řekli “Za 10 sekund je tu bouřka” a fakt to tak bylo. Další den přijíždíme k hlavní atrakci tohoto regionu - vodopádům Wli. To jsou nejvyšší vodopády v Západní Africe a my si zde dáme celodenní trek až k jejich vrcholu, kde se podíváme i do Toga (místo hraničního přechodu je zde jen řeka, jejímž přebroděním ušetříme za víza). Převýšení odhaduju zhruba na 300 m. Nejvyšší hora Ghany, která je nedaleko má kolem 900 m. n. m.  takže se pořád se pohybujeme v malých nadmořských výškách. Nejsem žádný horolezec, ale mám za sebou pár pětitisícovek a můžu vám říct, že jsem asi nikdy nebyl tak hotovej jak tady. Je to samozřejmě dáno tím, že je 30 stupňů a skoro stoprocentní vlhko, takže se tělo pocením prakticky neochlazuje. Nakonec to ale (jako vlastně vždy, že?) stojí za tu námahu. Vodopády jsou monumentální a v jezírku pod nimi se vykoupeme. Náš průvodce (shodou okolností taky Francis) nám navíc během cesty ukazuje rostliny jako kávovník a banánovník a dokonce ochutnáme kromě papáji taky cukrovou třtinu a několik druhů ovoce, které najde v okolí a které v Evropě neseženete. Po návratu jsme docela vyčerpaní, navíc na nás zase zkouší nějaký ojeb, takže už nemáme čas vyrazit zpět a tak nám nocleh poskytne místní guest house. Tam kromě piva potkáváme i po dlouhé době další Evropany - majitelé jsou Němci a Wli přitahuje i další turisty, se kterými si pokecáme o cestovatelských plánech. No a to už je v podstatě konec Ghanské výpravy, další den strávíme cestou do Akkry, při kterém se zastavíme v opičí rezervaci, kde na vás za drobnou úplatu v podobě banánu skáčou kočkodani.

V den odletu se ještě jednou vydáme do centra na trh pro suvenýry a po nejstarší části Akkry - Jamestownu. U katedrály si všimnu, že na otevírání okna se používá trochu neintuitivně kladivo, nicméně jestli jsem se něco v Africe zatím naučil tak to, že kladivo je nejužitečnější nástroj na veškeré opravy a příbuzné činnosti. Odvezeme zbytek skupiny na letiště. Chvíli si myslím, že už se ani nerozloučím se zbytkem skupiny, protože mě do haly jako neletce odmítnou vpustit. Ale všechno dobře dopadne, skupina se pro mě vrací, poobjímáme se a všichni vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. A teď si dáme s Honzou 3 dny chill na hotelu, který strávíme ze třetiny na záchodě, ze třetiny hledáním jídla, ze kterého bychom nestrávili třetinu času na záchodě a ze třetiny přípravou na příjezd druhé skupiny - tj. jdem opravit auto a vyřídit víza na ambasádu Pobřeží slonoviny.

PS: Děkujeme moc Robertu Líčeníkovi za skvělý článek a Anně Kottasové za fotky.