Od Albánie (a Kosova) jsem čekal tak trochu punkový zážitek, na který jsem byl zvyklý ze „stánů“ – liduprázdné hory, lidé žijící původním životem, krom velkých měst žádný luxus, příznivé ceny a nepříliš vyspělá infrastruktura. Něco se mi do puntíku vyplnilo, něco mě překvapilo, ale celkově vzato to rozhodně stálo zato!

Hory liduprázdné jsou, Prokletije mi připomínaly Dolomity. Naštěstí se v nich ale na rozdíl od Dolomitů nepohybují mraky turistů a zatím tam člověk nenarazí ani na restaurace a podobná zařízení (což je za mě super). Jen občas nějaký bača si přivydělává prodejem limonád, piva a rakije. To potěší a zároveň to horám nebere jejich dobrodružnou atmosféru.

Ovšem jakmile člověk sejde z hor, tak si nejde nevšimnout vlivu západní Evropy. Kemp ve Valbone je modernější než většina českých kempů, ve středu vesnice vyrůstá moderní hotel, obchody a restaurace už mají téměř ryze západoevropský nádech. To samé mohu tvrdit o kosovském Prizrenu. Prizren mě naprosto překvapil. Až na detaily moderní město se vším všudy. To jsem nečekal. Každopádně dobře pro Albánce (a Kosovany) a my jsme aspoň mohli ochutnat výborně připravená jídla.

Každopádně dost bylo obecného popisu. Tady to je den po dni.

Po noční cestě přijíždíme do kosovského Prizrenu. Ačkoli toho po cestě nikdo moc nenaspal, tak alespoň na první pohled mají všichni dobrou náladu a všechno nasvědčuje tomu, že parta je přinejmenším velmi dobrá. Jako první zamíříme na kafe do ryze místního podniku, a potom na prohlídku místních památek. Město je až překvapivě moderní, jak jsem napsal výše, ovšem přístup k památkám už tak moderní není. V podstatě všechno je zavřené. Obhlídneme vše alespoň z venku, a vyrážíme vyšlápnout na kopec, na jehož vršku se nachází pevnost. Nahoře je krásný výhled na pohoří Šar – první kontakt s horami, prostě paráda. No a poté konečně jídlo. Dali jsme si několik místních jídel a všichni vyzkoušeli všechno. Čekal jsem, že na výletu podobného typu budu spíše hladovět, ale začal jsem tím, že jsem se přejedl… :D Potom razíme do Valbone do kempu.

Brzy ráno vstáváme a pro riziko sněhových polí jdeme první den nalehko s návratem do kempu. Šlapeme do kopce směrem ke Zlé, Dobré a Maja Kolatě. Tempo všem sedí, počasí je ideální a úspěšně dobýváme všechny tři vrcholy. Bohužel při sestupu do kempu se Aničce podvrkne koleno a tím pro ni výprava končí. Ale aspoň může vyprávět zážitky z albánských a kosovských nemocnic. To nikdo z ostatních říct nemůže.

Další den tedy vyrážíme bez Aničky a Irči, která zůstala s ní, směr vrchol Maja e Rosit. Cesta do kopce ubíhá a po nějaké době se dostaneme ke stánku s limčou a pivkem, který má ryze místní ráz. No a po „Kolatách“ padne i další vrchol. Navečer sejdeme do Černé hory, kde stavíme stany a hrajeme Ohňostroje.

Ráno balíme stany a přesouváme se k nedalekému jezírku, kde opět stavíme stany, vykoupeme se a jen s minimem zátěže následuje výšlap na nejvyšší bod našeho treku Maja e Jezerces. Výstup vede přes údolí s množstvím sněhu, terén je náročný. Proto se část výpravy po obědě před závěrečnou částí výstupu vrací ke stanům. No a zbylé čeká nejobtížnější část treku, kterou je vrcholová pasáž Maja e Jezerces. Nepostupujeme rychle, ale dočkáme se vytouženého vrcholu, odkud není vidět ani živáčka, každopádně se zde setkáváme, s kým jiným než dalším Čechem. :D Sestup je poměrně náročný, ale vše zvládneme. Sejdeme zpět ke stanům a čeká nás večer za mě na jednom z nejhezčích míst na kempování, kde jsem kdy byl.

Počasí nám přeje a pokračujeme dál. Popojdeme jen několik desítek minut, opět odkládáme batohy a jako první výprava Expedition clubu zdoláváme Maja e Bojes. S vyhlídkou, že u místa našeho dnešního noclehu budou bačové s nějakými místními dobrotami, šlapeme dál. Překonáváme další ošemetná sněhová pole, ale vše i díky průvodci Honzovi překonáváme bez větších obtíží. K večeru dorážíme do místa, kde máme strávit noc, ale bohužel se žádní bačové nekonají, ale co, alespoň se můžeme dále těšit na pořádné jídlo. Zítra nás čeká poslední den treku a nálada ve skupině je parádní. Myslím si, že jsem si všichni výborně sedli a kilometry a výškové metry nám ubíhají rychle i proto, že každý našel s ostatními společnou řeč.

Poslední den treku následují, co jiného než sněhová pole. Jestli jsem něco nečekal, tak je fakt, že v červnu je v Prokletých horách ještě tolik sněhu. Ale proč ne. Alespoň zažijeme příjemný kontrast, protože další den je v plánu koupačka v moři. Bez potíží dorazíme do Rragamu, kde se opět vracíme do civilizace. Dáváme nějaké pití a tak, zatímco Honza běží v dešti zařídit odvoz zpátky do kempu.

Odjezdem z Valbone se loučíme s albánskými horami a expediční dodávkou jedem na trajekt, který nás posune blíž albánskému pobřeží, kde skočíme do moře a ochutnáme čerstvě vylovené ryby v místním podniku. Následně přijíždíme do černohorského Kotoru – překrásného historického města, kde nás čeká poslední večer. Projdeme se po městě a jelikož nemáme dost výšlapů, tak si ještě střihneme relativně náročný výstup na pevnost tyčící se nad Kotorem odkud je možné vidět celé městečko a záliv Boka Kotorska. Večer dáme víno na pláži.

Poslední den celý strávíme v autě směrem do Brna a v okamžik příjezdu je jasné, že se výlet povedl (tedy až na zmíněné zranění). Část z nás ještě chvíli pokecá a tím je celá výprava definitivně u konce. Díky všem účastníkům, a hlavně průvodci Honzovi!

Výlet byl úžasný. Skvělá parta, výborný průvodce, který má osobní zkušenosti a neopakuje jen naučené fráze, počasí také vyšlo, no a Albánie je také země, která rozhodně stojí zato (za mě tedy hlavně hory). Jen to tedy chce vyrazit co nejdříve, protože autentičnost této země se pomalu vytrácí se pronikající masovou turistikou. V horách to ještě nějakou dobu bude trvat, než do nich začnou proudit davy, ale celkově vzato jsme Albánii navštívili takřka za minutu dvanáct!

Děkujeme za článek Josefu Pavlátovi!