Malátnou atmosféru v jednu hodinu ráno na letišti v Jerevanu narušuje jenom taxikář, který ke mně přistoupí a nabízí odvoz takovým tónem, jako by šlo přinejmenším o heroin. Přemýšlím, kde by se tu dalo aspoň na chvilku usnout, ale nakonec to vzdávám.  Při třetím kolečku kolem letiště si všímám v kavárně páru s batohy. Předtím jsem člověka s krosnou viděla naposledy v Praze na letišti, od té doby míjím jenom kufříky na kolečkách. Považuji tedy batoh za jasný znak, že se můžu jít seznámit a slavím úspěch. Identifikace budoucích kolegů pomocí zavazadel se ukázala jako poměrně efektivní postup, podle batohů jsme se nakonec poznali všichni, i když skoro každý z nás přiletěl do Jerevanu jiným letadlem.

Po páté hodině přichází Adam a jsme kompletní. Řeší se půjčení aut, abychom mohli tuhle krásnou zemi důkladně poznat. Ospalý zaměstnanec autopůjčovny nám nabízí výměnou za jednu z rezervovaných čtyřkolek typu Lada Niva Dacii Duster a naprosto nechápe, co se nám na tom nelíbí. Adam ale trvá na svém. Vysvětluje, že musíme mít tři stejné Lady, protože jsem jejich velcí fanoušci. Když to auto vidím, vůbec to nechápu. Je to nepohodlná krabice, která po nastartování produkuje pozoruhodný hluk a smrad. Klimatizace funguje pouze v oblasti hlavy a krku prostřednictvím venkovního vzduchu neustále proudícího otevřenými okýnky. Taky je to asi jediné auto, kde nikdo nechce sedět na sedadle spolujezdce. Pravidelně se střídáme, aby se toho utrpení mohl zhostit každý den někdo jiný. Je tam minimum místa na nohy, navíc vám na ty nohy asi pět minut po nastartování začne odněkud foukat tak horký vzduch, že očekávám laserovou depilaci. Nicméně je doprava zařízena a poznávání krás Arménie může začít.

Arménie je i přes pohnutou historii krásná země plná milých lidí. Ochota místních a snaha pomoci je vidět nejen na snaze o dorozumění při absenci společného jazyka.  Zjistili jsme to hned první den, kdy se nám na jedné ladě přehřál motor.  Zastavili jsme na pumpě a okamžitě se kolem nás seběhlo asi šest samozvaných opravářů. Po deseti minutách jeden nich diagnostikoval i lokalizoval prasklou hadičku a rovnou nám jel obstarat novou.

Je tu patrný propastný rozdíl mezi hlavním městem a prakticky celým zbytkem země. V Jerevanu se běžně domluvíte anglicky, je tu plno barů, obchodů a restaurací jako v každém velkém městě. V centru je dost zeleně, vodních prvků, různé atrakce pro děti. Po městě se dá levně přemisťovat taxíky. Večer se můžete procházet, jíst a pít po restauracích nebo se pokochat zpívající fontánou.

Čím dál od Jerevanu se postupně ocitáte, tím víc začnete vnímat, že Arménie je chudá země. Ve městech a vesničkách převládá zástavba „panelákového“ typu poměrně ošuntělého vzhledu, domluvíte se jen Arménsky nebo Rusky. Naštěstí to jde i pantomimou. Nebo češtinou se sem tam zařazeným ruským slovem asi jako ve filmu Kolja. Výrazně se taky zhoršují cesty. Ani u komunikace na mapě označené jako dálnice není výjimkou, když se před vámi z ničeho nic objeví půlmetrový kráter přes celý jízdní pruh, nebo obrovské stádo ovcí. Pak musí auta zastavit a počkat až ovce přejdou.

Když pak vyrazíte hlouběji do hor, cesta se mění ve vyjeté koleje poseté kameny různé velikosti, místy připomíná vyschlé koryto řeky, místy úplně mizí. Teprve v těchto oblastech konečně chápu výhody nesmrtelné ruské čtyřkolky. Zvládá bez větších potíží pohyb v terénu, kde cestu nacházíme jenom podle GPS. Je  pro nás velká výhoda, že se můžeme  posunout autem až hluboko do hor, mávat pastevcům a před výstupy spát v těsné blízkosti auta – to nám místní doporučují kvůli všudypřítomným medvědům. Jakoby na potvrzení jejich varování nacházíme hned první den hromadu ovčí vlny a několik kostí. Jízda je adrenalinový zážitek, moc si to užívám, ale zároveň jsem ráda, že neřídím. Když si pak před pozorováním hvězd a spaním jdeme zaplavat do horského jezera, nedovedu si představit místo, kde bych v té chvíli byla raději.

Do Arménie jsem se se vydala s vidinou, že tu zdolám svou první čtyřtisícovku.  Před touto metou jsme podnikli mimo jiné ještě aklimatizační výstup na Azhadahak (3597 m), nejvyšší vrchol sopečného pohoří Gegham. Počasí nám přálo, výhledy braly za srdce a barvy sopečných hornin dávaly výstupu mimořádnou atmosféru. Nejvyšší hora Arménie se jmenuje Aragats, a pokud vás osloví, můžete tu stanout na vrcholu ne jednou, ale hned čtyřikrát. Zdolání jeho nejvyššího vrcholu (4 095 m) vyžaduje horolezecké zkušenosti a výbavu, tento vrchol tedy zůstal nepokořen. Výšku 4000 metrů jsme přesto překonali, i když pravda jenom o metr. Nakonec jsme se mohli rozhlédnout se dvou vrcholů majestátní hory Aragats. Vyráželi jsme brzy ráno ještě za tmy a sluníčko se dost dlouho rozhodovalo, jestli se na nás podívá. Nakonec se mraky roztrhaly, takže jsme si užili nádherných výhledů.

Zajímavostí je, že hned nad Jerevanem se tyčí ještě vyšší hora - bájný Ararat (5 137 m), na kterém podle Bible po potopě světa přistála Noemova archa. Ararat ale leží skoro celý na území Turecka. V důsledku napjatých vztahů s Tureckem prakticky nikdo z místních na turecké části Araratu nebyl, přesto je Ararat národním symbolem Arménie. Můžeme se sním setkat například na obalu (a v názvu) nejslavnějšího Arménského koňaku. V Jerevanu je i muzeum výroby koňaku a různé druhy jsou k dostání po celé zemi. Pití koňaku je obřad a často se podává společně s čokoládou. Poměrně levná a rozšířená jsou i místní vína, dají se mezi nimi objevit i moc dobrá.

Nejen že se v Arménii dobře pije, v Arménii se také moc dobře jí. Jídlo v restauracích je cenově dostupné a většinou velmi dobré. Proto jsem asi z výpravy s původně sportovním a poznávacím zaměřením přijela domů o dvě kila těžší. K hlavnímu jídlu patří často grilované maso a zelenina, arménský chléb lavaš, sýry, zeleninové saláty. Naučila jsem se tam jíst, a dokonce si i užít, koriandr a kopr, ačkoliv předtím jsem koriandr nesnášela, a vůně kopru mi nedělala dobře ani u babičky na záhonku. Nejraději vzpomínám na jednu domácí snídani, když jsme si kromě výběru sýrů a domácích marmelád s křupaným pečivem pochutnávali na omeletách s rajčátky a grilovaném lilku s česnekem.

Abych nevypadala, že mě podplatila arménská gastronomická lobby, vryla do paměti i dvě jídla, u kterých kdybych předem věděla, co dostanu, nejspíš bych je nikdy neochutnala. U prvního už si bohužel nepamatuji název, ale byly to nejspíš dušené vinné listy, vzhledem připomínající dušený špenát, ale s výraznou trpkou chutí a značným obsahem stonků vrzajících mezi zuby. Druhé jídlo, které si už nikdy dobrovolně neobjednám je chaš. Jedná se vlastně o vývar z tučného skopového. Tento pokrm mám byl několikrát doporučen s tím, že se jedná o specialitu, a že jej máme určitě ochutnat v horské chatě pod Aragatsem. Docela jsme se na to těšili. Zpětně si říkám, že jsme mohli být trochu obezřetnější a objednat si nejdřív třeba jen jednu porci na ochutnání.

Nejdřív nám donesli tvrdé křupavé placky a misku něčeho, co připomínalo utřený česnek s olejem, což jsme mylně považovali za předkrm a z hladu se pokoušeli křupky s česnekem konzumovat. Až když jsem se pořádně rozhlédli po okolí, zjistili jsme, že zmíněné ingredience slouží k přidání do polévky. Vzhledově byla polévka zajímavá, byla servírovaná ve dvou na sobě postavených kameninových miskách, v horní misce byla samotná polévka, ve spodní byly žhavé uhlíky, které ji udržovaly teplou. Servírování se mi líbilo moc, nadšení mě bohužel přešlo po ochutnání. Vývar byl silně cítit po skopovém loji, ale jinak nebyl nijak dochucený a na hladině se proháněla záplava mastných ok. I když jsem přidala půlku solničky a značné množství česnekového oleje, nepodařilo se mi polévku ochutit tak, abych ji byla schopna sníst. Řekla bych, že jsem nezvládla víc než tři lžičky.

Arménie ale nejsou jen hory, jídlo a pití. Za návštěvu stojí také skalní obydlí v Goris okořeněné přechodem přes visutý most nebo bezpočet historických kostelů a klášterů, kterými se Arménie jako kolébka křesťanství může pochlubit. Tahle krásná země určitě stojí za návštěvu, na své si tu přijdou horalé i milovníci historie. A protože se ještě k tomu sešla skvělá parta lidí, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek.

Děkujeme za text Barboře Fialové. Fotografie jsou z dílny Gabči Novákové a Honzy Mareše, který také patří velký dík!